Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2601/2004Rozsudek NS ze dne 15.12.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2601.2004.1
Dotčené předpisy

§ 1017 předpisu č. 946/1811 Sb.

§ 136 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2601/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) M. N. a b) V. P., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) JUDr. M. P., 2) P. P. a 3) Z. P., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 294/97, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2004, č. j. 55 Co 278/2003 - 183, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2004, č. j. 55 Co 278/2003-183, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne č. j. 28 C 294/97-153, tak, že se zamítá žaloba o určení, že spoluvlastnický podíl žalovaného 2) ve výši 1/24 k domu čp. 343 postaveného na stavebním pozemku parc. č. 883 a ke stavebnímu pozemku parc. č. 883 a k zahradě parc. č. 884, vše zapsáno na LV č. 232 pro kat. úz. P. u Katastrálního úřadu P., pro který je v katastru nemovitostí coby spoluvlastník veden žalovaný 2), náleží žalobkyním tak, že každé žalobkyni náleží ideální polovina takového spoluvlastnického podílu, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným 2), se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2004, č. j. 55 Co 278/2003-183, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. ledna 2003, č. j. 28 C 294/97-153, tak, že se zamítá žaloba o určení, že spoluvlastnický podíl každého ze žalovaných 1) a 3) ve výši 1/24 k domu čp. 343 na stavebním pozemku parc. č. 883 a ke stavebnímu pozemku parc. č. 883 a k zahradě parc. č. 884, vše zapsáno na LV č. 232 pro kat. úz. P. u Katastrálního úřadu P., pro které jsou v katastru nemovitostí co by spoluvlastníci vedeni žalovaní 1) a 3), náleží žalobkyním tak, že každé žalobkyni náleží ideální polovina takových spoluvlastnických podílů, a výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanými 1) a 3), se zamítá.

III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanými 1) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se nejprve domáhaly, aby jim žalovaní vydali každé polovinu z ideální 1/8 dále specifikovaných nemovitostí. V průběhu řízení změnily žalobu a navrhovaly, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi smlouvu o převodu spoluvlastnických podílů (smlouva byla žalobním petitem formulována). Později navrhovaly, aby bylo určeno, že spoluvlastnické podíly žalovaných k předmětným nemovitostem každého v rozsahu ideální 1/24 náleží každé ze žalobkyň z jedné ideální poloviny. Tvrdily, že tyto spoluvlastnické podíly k nemovitostem nemohli žalovaní nabýt dědictvím po svém otci V. P., který zemřel v roce 1988. Ten sice uzavřel 30. 12. 1950 ohledně id. 1/8 nemovitostí kupní smlouvu 30. 12. 1950 s K. H., avšak tuto smlouvu uzavřel jako zástupce svého bratra J. P., otce žalobkyně a) a manžela žalobkyně b). Podobně smlouvy o nabytí spoluvlastnických podílů k předmětným nemovitostem uzavřeli i další příbuzní J. P., a to z toho důvodu, aby nedošlo k násilnému zabrání majetku J. P. jako živnostníka. Přestože se otec žalovaných písemným prohlášením zavázal, že spoluvlastnický podíl na J. P. nebo na jeho dědice kdykoliv převede, žalovaní tomuto závazku, když se jeho plnění domáhaly žalobkyně jako dědičky J. P., zemřelého v roce 1986, odmítli dostát. Žalobkyně se jako dědičky původního zmocnitele považují za spoluvlastnice spoluvlastnických podílů žalovaných. Přísluší jim tak ochrana těchto práv podle § 126 ObčZ. Protože žalovaní předmětné nemovitosti neužívají, nemohou se vůči nim domáhat jejich vyklizení a jediným prostředkem ochrany jejich spoluvlastnických práv k nemovitostem je žaloba na určení těchto práv.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 26. 10. 2000, č. j. 28 C 294/87- 75, rozhodl tak, že „žaloba s návrhem, aby žalovaní byli povinni uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o převodu ideálních spoluvlastnických podílů na nemovitostech ve znění přípisu žalobkyň z 28. 3. 2000, se zamítá.“

Městský soud v Praze jako soud odvolací unesením z 24. 8. 2001, č. j. 51 Co 380/2001-95, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu pro nepřezkoumatelnost; současně soudu prvního stupně vytkl, že rozhodl o změněné žalobě, aniž byla tato změna řádně připuštěna.

Soud prvního stupně dalším rozsudkem z 22. 11. 2001, č. j. 28 C 294/87-75, rozhodl stejně jako svým prvním rozsudkem. Dospěl k závěru, že otec žalovaných V. P. nabyl platnou trhovou smlouvou, uzavřenou 30. 12. 1950 s K. H., schválenou 20. 2. 1951 ONV v P. a zapsanou v pozemkové knize 18. 5. 1951, ideální 1/8 domu čp. 343/1 a pozemků parc. č. 883 a č. 884 v kat. území P. Trhovou cenu zaplatil J. P., který byl bratrem V. P. Trhovou smlouvu uzavřeli 30. 12. 1950 s K. H. kromě V. P. ještě jeho sourozenci B. P. a V. F. a žalobkyně b), tehdy ještě jako svobodná V. B., přičemž každý z nich kupoval rovněž ideální 1/8 předmětných nemovitostí. V. P. 31. 3. 1988 zemřel a podle dohody o vypořádání dědictví, uzavřené v roce 1995 v řízení o dodatečném projednání dědictví, nabyli žalovaní každý spoluvlastnický podíl k uvedeným nemovitostem v rozsahu ideální 1/24. Dalšími spoluvlastníky těchto nemovitostí jsou nyní podle katastru nemovitostí žalobkyně a) v rozsahu ideální 14/40, město P. ideální 4/8 a B. P. ideální 1/40. J. P. zemřel 7. 11. 1986. Podle soudu prvního stupně už samotný rozpor mezi žalobním tvrzením, že V. P. jednal jen jako zmocněnec J. P., což by znamenalo, že se nemohl stát spoluvlastníkem nemovitostí, a žalobním petitem, kterým se žalobkyně domáhají uložení povinnosti žalobcům, aby s nimi uzavřeli převodní smlouvu ohledně tohoto podílu, postačoval k zamítnutí žaloby. Je-li se žalovanými jednáno jako se spoluvlastníky předmětných nemovitostí, není žádný zákonný důvod k převodu jejich podílů na žalobkyně. Pokud by takovým důvodem měl být závazek V. P., že na přání J. P. na něj spoluvlastnický podíl převede, šlo by jen o závazek tohoto zmocněnce, který navíc soud prvního stupně nepovažoval za dostatečně prokázaný. Přípis nadepsaný J. P. bez data a ověřeného podpisu (pravděpodobně V. P.) obsahuje sice potvrzení, že podepsaný jednal při trhové smlouvě jako plnomocník J. P. a že se zavazuje kdykoliv na jeho přání podíl na něj převést, ale nikdo ze slyšených svědků, kromě Ing. B. D., nebyl jednání J. P. a V. P. účasten, o věci byli informováni jen z doslechu a výpovědi nebyly konkrétní.

K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením z 18. 6. 2002, č. j. 55 Co 167/2002-129, rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud opakoval důkaz listinou – přípisem začínajícím slovy „Panu J. P.“. S poukazem na to, že žalovaní nezpochybnili pravost tohoto vlastnoručně V. P. podepsaného prohlášení, v němž potvrdil, že při smlouvě trhové jednal jako plnomocník J. P., a zavázal se kdykoliv na jeho přání na J. P. spoluvlastnický podíl převést, a obsah výpovědí většiny slyšených svědků, odvolací soud uvedl, že není zřejmé, proč soud prvního stupně považoval závazek V. P. za neprokázaný. Podle odvolacího soudu neobstojí ani uváděný rozpor mezi žalobním tvrzením a žalobním petitem, neboť právní posouzení věci soudem prvního stupně je kusé a není podloženo odkazem na příslušný právní předpis. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby si na základě dosud provedených důkazů ujasnil, podle jakých právních předpisů je třeba posuzovat vztahy mezi účastníky trhové smlouvy a mezi V. a J. P., co bylo ujednáno a zda nešlo o právní úkon zastřený. Dodal, že „obdobné otázky si budou muset položiti žalobkyně a výsledkům své právní úvahy eventuálně přizpůsobí i formulaci žalobního petitu, kdy jeho dosavadní znění může obstát jen stěží.“

Soud prvního stupně po připuštění změny žaloby rozhodl rozsudkem z 16. 1. 2004, č. j. 28 C 294/97-153, tak, že spoluvlastnický podíl každého ze žalovaných ve výši 1/24 předmětných nemovitostí náleží žalobkyním tak, že každé náleží jedna ideální polovina tohoto spoluvlastnického podílu. Dospěl k závěru, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ, neboť jen tak mohou dosáhnout zápisu spoluvlastnických práv k nemovitostem do katastru nemovitostí. Dále dovodil, že V. P. jednal při uzavření trhové smlouvy jako zástupce J. P. a jejich vztah se řídil ustanoveními § 1002-1044 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“). Protože V. P. se jako zástupce zavázal na požádání spoluvlastnický podíl k nemovitostem vrátit, nebyl nikdy vlastníkem tohoto podílu a ten nemohl ani přejít na žalované jako jeho dědice. Spoluvlastnicemi těchto podílů jsou žalobkyně jako dědičky J. P. a mají podle § 126 ObčZ nárok na ochranu proti neoprávněným zásahům žalovaných do jejich práva.

Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem z 3. 2. 2004, č. j. 55 Co 278/203-183, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud považoval skutkový stav věci za dostatečně zjištěný, ale nesprávně právně posouzený. Odkázal na § 1002 OZO, podle kterého zmocňovací smlouva je smlouvou, kterou se někdo zaváže, že obstará jednání naň vznesená, a na § 1009 OZO, který stanoví, že zmocněnec je povinen obstarati jednání podle svého slibu a plné moci mu dané pilně a poctivě a všechen užitek z jednání přenechati zmocniteli. Z předmětné trhové smlouvy však nevyplývá, že by ji V. P. uzavíral jako zmocněnec J. P., a rovněž zápis v pozemkové knize z 18. 5. 1951 dokladuje vlastnictví V. P. Odvolací soud dále uvedl, že k prohlášení o jednání z titulu plnomocníka údajně podepsaného V. P. nepřihlíží, neboť nejde o dokument podepsaný V. P., protože podpis na něm se naprosto odlišuje od jeho podpisu na smlouvě trhové, o jehož pravosti není pochyb, neboť byl notářsky ověřen. V. P. nabyl spoluvlastnický podíl zápisem práva do pozemkové knihy (intabulací) 18. 5. 1951 a toto právo mu náleželo i ke dni jeho smrti 31. 3. 1988. Za celých 30 let se údajný zmocnitel po údajném zmocněnci nedomáhal vydání užitku z jednání učiněného na základě zmocnění. Odvolací soud uzavřel, že neshledal právní důvod pro určení, že žalobkyně jsou vlastnicemi předmětné částí nemovitostí, neboť toto právo náleží dědictvím po jejich otci žalovaným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovozují ze změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)ab) OSŘ. Za nesprávný považují závěr odvolacího soudu, že V. P. nejednal při uzavření trhové smlouvy jako zástupce J. P. K tomuto závěru dospěl odvolací soud jen na základě obsahu této smlouvy, resp. toho, že V. P. je v ní uveden jako její účastník, nikoli zástupce. Odvolací soud však přehlédl, že další prokázané skutečnosti, tj. že J. P. nechtěl sám trhovou smlouvu uzavírat z obavy před znárodněním nabytého podílu, a proto zmocnil k jeho zakoupení své příbuzné. Všichni další příbuzní také J. P. spoluvlastnické podíly vrátili. V. P. tak neučinil proto, že zemřel dříve, než se po ustálení společenských poměrů příbuzní dohodli vrátit spoluvlastnického podíly J. P., resp. žalobkyním. Utajení identity skutečného vlastníka při uzavření trhové smlouvy se nutně projevilo i při zápisu spoluvlastnického práva z trhové smlouvy do pozemkové knihy. Odvolací soud pak opomněl, že OZO připouštěl projev vůle skutečného účastníka prostřednictvím zástupce tak, aby skutečný účastník zůstal utajen. Šlo o tzv. tajnou plnou moc, kterou výslovně zmiňoval § 1007 OZO. Žalobkyně připomínají zásadu bezformálnosti zmocňovací smlouvy upravené v § 1005 OZO s tím, že existence tajné moci není v daném případě vyloučena a nemůže způsobit neplatnost trhové smlouvy. Protože V. P. jednal jen jako zástupce J. P., nemohl se V. P. nikdy stát na základě trhové smlouvy spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Spoluvlastnický podíl měl V. P. vrátit na požádání, k čemuž za jeho života nedošlo a žalovaní proto nemohli nabýt spoluvlastnický podíl děděním. Naproti tomu žalobkyně jsou jako dědičky J. P. oprávněny požadovat vydání tohoto podílu ve smyslu § 904 OZO, který stanoví, že nebyla-li stanovena určitá doba, kdy se má smlouva splnit, je možnost žádat splnění ihned a zůstavil-li dlužník čas splnění své libovůli, je třeba buď vyčkat jeho smrti a držet se pak dědiců, což nastává i tehdy, když dlužník slíbil plniti podle možnosti nebo až se dá. V. P. měl vrátit spoluvlastnický podíl až bude vhodná doba, tj. po pádu komunismu, to však již byl on i J. P. mrtví. Žalobkyně dále dovozují, že obavu ze znárodnění, která byla pohnutkou k uzavření tajné plné moci, lze podle § 901 OZO považovat za odkládací podmínku, a proto právo z tajné plné moci přešlo podle § 901 OZO na ně jako na dědičky J. P. Žalovaní závazku vrátit spoluvlastnický podíl, který na ně jako na dědice V. P. přešel, nedostáli. Žalobkyně znovu zdůrazňují, že spoluvlastníkem předmětných nemovitostí se podle trhové smlouvy stal J. P., mají proto naléhavý právní zájem na žalovaném určení. Mají právo na ochranu spoluvlastnických práv k nemovitostem, zejména požadovat jejich vydání. K tomu se také žalovaní i jejich matka zavázali prohlášením, které žalobkyně předložily. Vyklizení nemovitostí se domáhat nemohou a jediným prostředkem jejich ochrany je tedy určovací žaloba. Vadu řízení spatřují žalobkyně v tom, že odvolací soud věcně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv podle názoru žalobkyň bylo odvolání podáno opožděně. Žalovaní totiž v odvolací lhůtě podali u soudu prvního stupně podání, které označili jako odvolání, avšak neuvedli v něm, v jakém rozsahu ani z jakých důvodů rozsudek soudu prvního stupně napadají. Odkazovali na odůvodnění, které podají po dohodě se svým právníkem. Teprve po uplynutí 53 dnů od doručení rozsudku soudu prvního stupně odvolání doplnili jen žalovaní 1) a 3). Žalobkyně už v odvolacím řízení proto navrhovaly, aby odvolání žalovaných bylo odmítnuto, což však odvolací soud neučinil. Ve vztahu k žalobkyním tak byla porušena zásada rovného postavení účastníků řízení a jejím důsledkem bylo to, že rozsudek soudu prvního stupně nenabyl právní moci. Kromě toho odvolací soud vůbec nevzal v úvahu, že žalovaný 2) dovolání nedoplnil vůbec, přičemž žalovaní nejsou v postavení nerozlučných společníků. Podle žalobkyň tak odvolací soud rozhodl ve vztahu k žalovanému 2) bez návrhu (neboť odvolání nepodal). Odvolací soud měl ve vztahu k žalovanému 2) odvolací řízení zastavit, čímž by rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo určeno spoluvlastnické právo žalobkyň ve vztahu k žalovanému 2), nabyl právní moci. Žalobkyně navrhly, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastnicemi řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 243 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné jen ve vztahu k žalovanému 2).

V prvé řadě se dovolací soud zabýval námitkou žalobkyň, že v řízení došlo k vadě, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že opožděně podané odvolání žalovaných bylo odvolacím soudem věcně projednáno. Ze čl. 161 spisu vyplývá, že všichni žalovaní v podání z 2. 4. 2003, doručeném soudu prvního stupně 7. 4. 2003 (tj. v patnáctidenní odvolací lhůtě) a označeném jako „Věc: uzavření dohody o určení spoluvlastnictví“, uvedli, že „proti rozsudku soudu prvního stupně z 16. 1. 2003 podávají odvolání, jehož odůvodnění zašlou po dohodě se svým právním zástupcem Městskému soudu v Praze.“ Z obsahu tohoto podání (§ 41 odst. 2 OSŘ) nepochybně plyne, že je odvoláním žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně, a protože bylo podáno v odvolací lhůtě, stanovené v § 204 odst. l OSŘ, jde o odvolání podané včas. Na to nemění nic to, že neobsahovalo všechny potřebné náležitosti, stanovené v § 205 odst. l OSŘ, a to zejména odvolací důvod a odvolací návrh. Na takovou situaci pamatuje § 209 OSŘ, který ukládá předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby se postaral o odstranění případných vad ve včas podaném odvolání postupem podle § 43 OSŘ. Soud prvního stupně tak správně usnesením ze 2. 5. 2003, č. j. 28 C 294/97- 162 (dále „výzva“), žalované vyzval, aby odvolání o tyto náležitosti doplnili v 10ti denní lhůtě od dne jeho doručení s upozorněním, že jinak bude odvolací řízení zastaveno. Žalovaní 1) a 3) doplnili odvolání podáním podaným na poště ve stanovené lhůtě 29. 5. 2003 (čl. 167-169), v němž uvedli odvolací důvody i návrh. Odvolací soud proto správně na základě jejich včas a úplně podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k nim věcně přezkoumal. To však neplatí ohledně žalovaného 2). Tomuto žalovanému nebyla totiž výzva k odstranění vad odvolání vůbec doručena. Podle doručenky zásilky na čl. 162 verte byla mu výzva nesprávně doručována na adresu P., M. 952, a zásilka vrácena s tím, že na uvedené adrese se adresát nezdržuje. Přitom už rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému doručen na adresu P., Č. 964. O nové doručení výzvy se soud prvního stupně již nepokusil. Žalovaný 2) nebyl ani přítomen jednání odvolacího soudu a odvolání nedoplnil ani ústně. Odvolací soud nemohl postupovat ani podle § 212a odst. 1 OSŘ, podle kterého není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 205 odst. 2). Avšak právě pro případ, že odvolání neobsahuje žádné důvody a nejde-li o věci vyjmenované v § 120 odst. 3 OSŘ (takovou věcí není určení spoluvlastnického práva), je takový postup odvolacího soudu podle § 212 odst. 2 OSŘ vyloučen. Podle katastru nemovitostí náleží každému ze žalovaných spoluvlastnický podíl ideální 1/24 předmětných nemovitostí a žalobkyně se domáhají vůči každému ze žalovaných určení, že jim spoluvlastnický podíl každého ze žalovaných náleží v žalovaném rozsahu (každá ze žalobkyň uplatňuje vůči každému ze žalovaných samostatný nárok). Jde tedy o uplatnění více samostatných nároků, jejichž spojení je dáno právě tím, že jsou obsaženy v jedné žalobě (mohly být uplatněny i samostatně). Žalobkyně i žalovaní mají v řízení postavení samostatných společníků a jednají ve smyslu § 91 odst. l OSŘ každý sám za sebe. Pak ovšem na základě odvolání žalovaných 1) a 3) nemohl odvolací soud věcně přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku pod bodem II., kterým bylo určeno, že žalobkyním náleží z ideální 1/24 předmětných nemovitostí, zapsané v katastru nemovitostí jako spoluvlastnický podíl žalovaného 2), ideální polovina tohoto spoluvlastnického podílu. Jestliže odvolací soud rozhodoval věcně o odvolání žalovaného 2), které bylo neprojednatelné, když neobsahovalo vůbec žádné odvolací důvody, šlo o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V době rozhodování odvolacího soudu nebylo najisto postaveno, zda po řádném doručení výzvy by žalovaný 2) odvolání doplnil tak, aby mohlo být věcně projednáno, nebo zda by odvolací soud musel odvolání, žalovaným 2) nedoplněné, jako neprojednatelné podle § 211 a § 43 odst. 2 OSŘ odmítnout a rozsudek soudu prvního stupně by ve výroku II. nabyl právní moci.

Vzhledem k této vadě je rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku II.) tak, že se zamítá žaloba o určení, že spoluvlastnický podíl žalovaného 2) ve výši ideální 1/24 k předmětným nemovitostem náleží každé ze žalobkyň z jedné ideální poloviny, nesprávný. Rozsudek odvolacího soudu byl proto v tomto výroku a souvisejících výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným 2) zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 OSŘ).

Za těchto okolností se dalšími námitkami dovolatelek, týkajícími se nesprávného právního posouzení věci, mohl dovolací soud zabývat jen ohledně té části rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo rozhodováno o určení spoluvlastnických práv ve vztahu k žalovaným 1) a 3).

Žalobkyně se domáhají ochrany (spolu)vlastnických práv k nemovitostem cestou určovací žaloby, když dovozují, že jejich spoluvlastnické právo v rozsahu vymezeném žalobním petitem není v katastru nemovitostí zapsáno. Aby jim taková ochrana mohla být poskytnuta, musí prokázat, že jsou nositelkami tohoto spoluvlastnického práva, že jim toto věcné právo podle hmotného práva náleží, tedy že takové právo nabyly. Obecná teorie práva jako jeden ze způsobů nabytí vlastnictví k nemovitostí uvádí, že vlastníkem nemovitosti se stane někdo, kdo jím dosud nebyl, protože jejím vlastníkem byl někdo jiný, přičemž může jít i převod vlastnického práva, tj. že dosavadní vlastník převede vlastnictví na nového vlastníka smlouvou.

Žalobkyně nabytí vlastnictví ke spoluvlastnickým podílům k předmětným nemovitostem ve vymezeném rozsahu neprokázaly. Účastníky trhové smlouvy z 30. 12. 1950 byli K. H. jako převodce a jako nabyvatelé V. P., B. P., B. F. a žalobkyně b), přičemž předmětem této smlouvy byl převod spoluvlastnických podílů k předmětným nemovitostem. To znamená že spoluvlastnické podíly k nemovitostem mohli nabýt jen V. P. a další již zmínění nabyvatelé. K tomuto správnému závěru dospěl i odvolací soud. I kdyby V. P. uzavíral uvedenou smlouvu jako nepřímý zástupce J. P. na základě tzv. tajné plné moci, kterou výslovně zmiňuje § 1017 OZO (k tomuto ustanovení je v Komentáři k čsl. obecnému zákoníku občanskému autorů F. Roučka a J. Sedláčka díl IV, vydaném nakladatelstvím Linhart Praha, na str. 625 citována právní věta rozhodnutí Gl. U. 1732, že „tajnou mocí nemůže býti nabyto vlastnictví pro zmocnitele“), vznikla by mu povinnost spoluvlastnický podíl zmocniteli, případě jeho dědicům odevzdat (k tomu rovněž v uvedeném komentáři na str. 625 citace Gl. U. 12.256, že „byly-li prodané věci odevzdány tomu, kdo je koupil v tajné plné moci pro jiné, nabyl k nim vlastnického práva zmocněnec, nikoli zmocnitel. K nabytí vlastnictví zmocnitelem jest zapotřebí, aby zmocněnec mu věc odevzdal.“). Žalobkyně, které jsou dědičkami J. P. neprokázaly, že spoluvlastnický podíl byl jako věcné právo k nemovitosti odevzdán, tj. převeden V. P. na jejich otce J. P. za jeho života nebo že toto právo nabyly dědictvím po svém otci. Stejně tak neprokázaly, že by spoluvlastnický podíl od V. P., případně žalovaných jako jeho dědiců odevzdáním – převodem samy nabyly. Lze tedy uzavřít, že žalobkyním nesvědčí žádný spoluvlastnický titul k předmětným nemovitostem, nejsou nositelkami tohoto hmotného práva ve smyslu § 136 odst. l ObčZ. Pak ovšem jim nemůže být ani poskytnuta ochrana tohoto práva prostřednictvím určovací žaloby, na základě které by mělo být spoluvlastnické právo vyznačeno v katastru nemovitostí.

Z uvedených důvodů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na určení, že žalobkyním náleží spoluvlastnický podíl ideální 1/24 k předmětným nemovitostem, pro který jsou každý zapsáni v katastru nemovitostí žalovaní 1) a 3), z jedné ideální poloviny, je správné, a dovolání bylo zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Žalovaní 1) a 3) byli v dovolacím řízení úspěšní a příslušela by jim proto vůči žalobkyním podle § 243b odst. 5, 224 odst. 1, § 151 odst. l a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, ty jim však nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. prosince 2005

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru