Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 260/2012Rozsudek NS ze dne 24.04.2013

HeslaVěcná břemena
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.260.2012.1
Dotčené předpisy

§ 151o odst. 3 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 260/2012

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobce P. K., bytem v H., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalovaným: 1) P. K., bytem v N., a 2) L. K., bytem ve Ž., oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, o určení součásti věci a o zřízení věcného břemene – práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 6/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2011, č. j. 20 Co 85/2011-291, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2011, č. j. 20 Co 85/2011-291, se ve výrocích pod body II., III. a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ruší a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Náchodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 5 C 6/2009-182, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že zpevněná plocha na pozemku, zapsaná na LV pro obec a katastrální území Ž. je součástí budovy bez č. p./ č. e. – zemědělské stavby na pozemku, zapsané na LV pro obec a katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště N. Výrokem pod bodem II. zřídil ve prospěch vlastníka budovy bez č. p./č. e. – zemědělské stavby na pozemku, zapsané na LV pro obec a katastrální území Ž. za účelem zajištění provozu bramborárny v této budově věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy přes pozemek, zapsané na LV pro obec a katastrální území Ž. u katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště N., v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu z 22. 6. 2010, č. 408-205/2010, který je součástí tohoto rozsudku. Výrokem pod bodem III. soud zamítl část žaloby, kterou se žalobce domáhal, aby soud zřídil ve prospěch vlastníků stavby bez č. p./č. e. – zemědělské stavby na pozemku st. parc., zapsané na LV pro obec a katastrální území Ž., věcné břemeno spočívající v právu užívání zpevněné plochy na pozemku zapsané na LV pro obec a katastrální území Ž., jako manipulační plochy v rozsahu potřebném pro zajištění nezbytné obslužnosti stavby bez č. p./č. e. – zemědělské stavby na pozemku st. parc. v katastrálním území Ž. Výrokem pod bodem IV. soud uložil žalobci povinnost zaplatit každému ze žalovaných náhradu za věcné břemeno ve výši 7.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Žalobce se domáhal zřízení věcného břemene – práva nezbytné cesty - ve výše uvedeném rozsahu a následně žalobu rozšířil o požadavek na určení, že zpevněná plocha na pozemku v k. ú. Ž. je součástí jeho budovy bez č. p./č. e. na st. parc.

Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem zemědělské stavby na cizím pozemku st. parc., kolaudované (1986) jako linka pro posklizňovou úpravu brambor (pozemek je ve spoluvlastnictví žalovaných). Dále zjistil, že žalobce není vlastníkem přilehlého pozemku parc. č. 198/2; ten je ve spoluvlastnictví žalovaných. Přístup žalobce ke stavbě nelze zajistit jinak, než zřízením věcného břemene podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku („obč. zák.“); to bylo mezi účastníky nesporné. Potud považoval žalobu za důvodnou.

Při úvaze o rozsahu věcného břemene soud vyšel z toho, že má být zřízeno tak, aby co nejméně omezovalo vlastníky pozemku; nechal vypracovat geometrický plán s vyznačením věcného břemene umožňujícího vchod a vjezd do stavby a ven jedinými stávajícími vraty, a v této trase též právo cesty zřídil.

Část žaloby na zřízení věcného břemene spočívajícího v právu užívat zpevněnou plochu na pozemku jako manipulační plochu k zajištění nezbytné obslužnosti předmětné stavby, sloužící nyní k jinému účelu, soud zamítl. Takový rozsah věcného břemene by byl v rozporu s judikatorním výkladem pojmu nezbytné cesty ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák., podle kterého soud nemůže svým rozhodnutím zřídit jiné věcné břemeno, než to, které spočívá v právu přístupu a příjezdu přes přilehlý pozemek.

Soud zamítl i žalobu na určení, že zpevněná plocha na pozemku parc. č. 198/2 je součástí budovy ve vlastnictví žalobce, neboť dospěl k závěru, že tato plocha není stavbou ve smyslu občanskoprávním a tudíž nemůže mít jiný právní režim než pozemek a je stejně jako pozemek parc. č. 198/2 ve vlastnictví žalovaných.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 20 Co 85/2011-291, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III. Ve výroku pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zřídil ve prospěch žalobce „a i dalších případných vlastníků“ zemědělské stavby bez č. p./č. e. na pozemku v katastrálním území Ž., zapsané na LV, věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy po pozemku zapsaném na LV v k. ú. Ž., a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu z 15. 6. 2011, č. 423-219/2011, který je součástí tohoto rozsudku. Soud uložil žalobci povinnost zaplatit každému ze žalovaných náhradu za věcné břemeno ve výši 722,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým zamítl žalobu na určení, že zpevněná plocha na pozemku parc. je součástí budovy („bramborárny“) ve vlastnictví žalobce. Konstatoval, že judikatura vztahující se k obdobné problematice doznala určité změny v tom směru, že připustila, že místní komunikace může být samostatnou věcí, tedy může mít odlišného vlastníka od vlastníka pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005). Přesto v dané věci nejsou splněny podmínky pro vyhovění žalobě, neboť buď zpevněný povrch na pozemku parc. takovou samostatnou stavbou je, pak ale nemůže být ve vlastnictví žalobce, protože jej spolu s budovou tzv. bramborárny v roce 2007 nekoupil; nebo je součástí pozemku, a potom je ve spoluvlastnictví žalovaných. V žádném případě není zpevněná plocha součástí bramborárny.

Odvolací soud považoval za důvodné odvolání žalovaných, kteří - byť souhlasili se zřízením práva cesty - nesouhlasili s umístěním a rozsahem věcného břemene. Vycházel ze zásady, že věcné břemeno by mělo co nejméně zasahovat do přilehlého pozemku a mělo by zabránit dalším sporům mezi účastníky. Dospěl k závěru, že těmto požadavkům více odpovídá řešení navrhované žalovanými. Z důkazů provedených v řízení a z ohledání na místě samém, které provedl, vzal za prokázané, že místo, kde bylo zřízeno věcné břemeno soudem prvního stupně, je značně využívané jedním z žalovaných pro průjezd na větší část zpevněné plochy nacházející se za budovou žalobce, a v zimních měsících je část pozemku, která měla být zatížena věcným břemenem, užívána k parkování nákladního automobilu žalovaného, neboť z parkovací plochy za budovou je v zimě problematický výjezd. Věcné břemeno zřízené soudem prvního stupně tak nezabrání sporům mezi účastníky při společném užívání uvedené části pozemku. Odvolací soud byl toho názoru, že vlastníci pozemku nejsou obecně a ani v tomto případě podřízeni zájmům vlastníka stavby a jejich postavení není ve vztahu k vlastníku stavby „méněcenné“. Žalobce koupil budovu v roce 2007 a byl si vědom, že kupuje stavbu na cizím pozemku určenou k jinému účelu, než ji sám mínil užívat; stavba byla určena k posklizňové úpravě brambor a nikoliv k parkování nákladních automobilů a těžké vrtací techniky; proto měl důkladně zvažovat otázku přístupu k této stavbě.

Odvolací soud proto změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a zřídil věcné břemeno spočívající v právu cesty v jiném místě parc. a v menším rozsahu, než žádal žalobce, tak, jak je uvedeno v geometrickém plánu, který nechal v průběhu odvolacího řízení vypracovat. Pokud bude žalobce užívat stavbu k jinému účelu, než pro který je stavebně určena, musí v místě dosavadních vchodových vrat vybudovat širší vrata a provést přemístění jednoho nosného sloupku přístřešku, což je technicky proveditelné. Takto zřízené věcné břemeno vlastníky pozemku téměř nezatěžuje. K žalobcově námitce o nutnosti velkých náklady na zřízení příjezdu do stavby, odvolací soud uvedl, že tuto námitku nepovažuje za právně významnou. Po žalobci lze požadovat řešení, které vlastníky pozemku nejméně zatěžuje, a kdyby v době koupě stavby zvažoval tuto skutečnost, mohl si ušetřit investice, které vložil do stávajících vrat. Odvolací soud, vědom si judikatury zabývající se uvedenou problematikou, zvažoval i újmu, která by vznikla věcným břemenem zřízeným podle žaloby, a dospěl k názoru, že by jím byla žalovaným způsobena značná újma; proto úměrně tomu lze na vlastníku stavby požadovat vynaložení případně vyšších nákladů na zřízení nového přístupu. K námitce žalobce, že takto nebude moci zaparkovat v budově dvě svá hlavní vozidla, soud poznamenal, že jednak stavba není určena k parkování vozidel a těžké techniky, a žalobci nic nebrání parkovat vozidla pod přístřeškem, kde se vozidla při ohledání na místě samém také nacházela.

Při stanovení náhrady za zřízené věcné břemeno odvolací soud mimo jiné konstatoval, že pokud by bylo zřízeno věcné břemeno tak, jak požadoval žalobce, byla by náhrada několikanásobně větší, neboť by věcné břemeno postihovalo výrazně větší plochu, ale i z toho důvodu, že by mnohem více omezovalo žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Žalobce napadá správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že zpevněná plocha na pozemku parc. je součást stavby ve vlastnictví žalobce. Úvahy odvolacího soudu, že mohou nastat pouze dvě v rozsudku popsané situace považuje žalobce za správné, ovšem odvolací soud nevzal v potaz, že může nastat ještě situace třetí, a to, že zpevněná plocha může mít odlišný právní režim od pozemku, na němž se nalézá, nemusí však být samostatnou věcí v právním smyslu (§ 118 obč. zák.), ale může být podle konkrétních okolností případu i součástí věci hlavní (stavby žalobce), jak je tomu v dané věci. Žalobce se podrobně zabývá definováním součásti věci hlavní a poukazuje na fyzické a zejména funkční hledisko. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 694/2006. Poukazuje na projektovou dokumentaci ke stavbě a na rozhodnutí o umístění stavby, ze kterých jednoznačně vyplývá, že zpevněná plocha byla vybudována výlučně v souvislosti s užíváním stavby. Pokud by došlo k oddělení této plochy od stavby, došlo by k znehodnocení stavby a omezila by se možnost jejího dalšího využití. Případný rozpor mezi faktickým užíváním stavby a účelem stavebního určení není pro danou věc určující, jde o otázku veřejného práva.

Žalobce napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž soud zamítl část žaloby na zřízení věcného břemene spočívajícího v právu užívat zpevněnou plochu na pozemku jako manipulační plochu k zajištění potřebné obslužnosti stavby. Současně napadá i měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, ve kterém nově rozhodl o umístění a rozsahu věcného břemene. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně posoudil danou situaci. Kromě zásady, že vlastník pozemku by měl být zatížen věcným břemenem ve prospěch stavby co nejméně, nepřihlédl zejména také k tomu, k jak velkému zásahu do majetkové sféry žalobce takto zřízeným věcným břemenem dojde. Podle předběžného posouzení při zřízení věcného břemene podle rozhodnutí odvolacího soudu vzniknou žalobci v důsledku nutných úprav, které s sebou toto řešení přináší, náklady ve výši 521.600,- Kč, což se rovná částce, za kterou žalobce stavbu koupil. Takové náklady jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by vznikla vlastníkům pozemku při zřízení věcného břemene podle žaloby. Před rozhodnutím si měl soud zjistit výši nákladů žalobce a porovnat ji s újmou, která by vznikla žalovaným. To neučinil, proto je jeho rozhodnutí předčasné. Žalobce má za to, že újma, jež by vznikla jemu, mnohonásobně převyšuje újmu, která by vznikla žalovaným. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 a ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009. Vytýká odvolacímu soudu, že dříve, než zřídil věcné břemeno, nezvážil požadavky pro obvyklé užívání budovy v jeho vlastnictví v souladu s účelem, ke kterému byla rozhodnutím stavebního úřadu určena. Řešení přijaté odvolacím soudem neumožní užívání budovy k účelu podle stavební dokumentace, ale navíc mu vzniknou mimořádné náklady na přestavbu budovy, budova nadále nebude moci plnit svůj účel a ztratí svou hospodářskou hodnotu.

Žalobce uvedl, že otázkou přístupu ke stavbě se před jejím zakoupením zabýval. Na základě stavební dokumentace došel k závěru, že zpevněná plocha je součástí stavby, kterou kupuje. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 21. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Nejprve se zabýval přípustností dovolání; dospěl k závěru, že dovolání je částečně přípustné a v této části je i důvodné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na určení, že zpevněná plocha není součástí pozemku, není přípustné. V této části by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.

Dovolací soud považuje za správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který žalobu v této části zamítl s odkazem na právní názor, který vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22 Cdo 727/2002, podle kterého zpevněná plocha představuje určité ztvárnění či zpracování (zejména stavební činností) povrchu pozemku a je jeho součástí. „Zpevněná plocha“ tak nemůže být součástí jiné nemovitosti; jde totiž jen o pozemek, a ten nemůže být součástí stavby. Jiná situace by nastala, kdyby šlo stavebně o součást stavby (např. rampa); tam by bylo možno uvažovat o tom, že jde o součást budovy. Přesto, že soud prvního stupně poučil žalobce o svém právním názoru a judikatuře Nejvyššího soudu, že zpevněná plocha je jen druhem pozemku (č. l. 93), žalobce netvrdil a z obsahu spisu se nepodává, že by šlo o něco jiného než o upravený pozemek (zpevněná plocha byla tvořena „kamenivem prolévaným živicí“ – č. l. 47).

Navíc se v této části žalobce domáhal určení právní skutečnosti; taková žaloba je v zásadě nepřípustná. Výrok soudu, jímž by bylo určeno, že určitá věc je součástí věci jiné, by nic nestanovil o právním vztahu či právu k této věci. Šlo by pouze o určení existence skutečnosti, jež by samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. V takovém případě však nejde o určovací žalobu, odpovídající ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., pro kterou platí, že se jí žalobce domáhá, aby soud deklaratorním rozhodnutím prohlásil určitý právní vztah či právo za již existující (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 1999 sp. zn. 22 Cdo 2528/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999), ale o žalobu jinou v ustanovení § 80 o. s. ř. nevypočtenou. Žaloba tedy nesplňovala předpoklady, které zákon klade na určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., neboť se netýkala existence nebo neexistence práva nebo právního vztahu, ani neměla oporu v žádném z ustanovení platného práva. Stejný právní názor vyslovil dovolací soud např. v rozsudku ze dne 11. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98, publikovaném v Právních rozhledech č. 8/2000, v usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1470/2010, a v řadě dalších rozhodnutí. Do úvahy přicházela žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem sporné věci jako (nesamostatné) součásti budovy v žalobě uvedené. Nicméně rozhodující je, že zpevněná plocha je jen určitým způsobem zpracovaným pozemkem.

Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005 (R 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) uvedl, že „judikatura vztahující se k obdobné problematice doznala změn, když se připouští, že místní komunikace může být samostatnou věcí“. Zmíněné rozhodnutí se však týkalo právě jen místní komunikace a vycházelo ze zvláštní úpravy v § 17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Judikatura týkající se zpevněných ploch jím nebyla dotčena. Nicméně potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání je v této části nepřípustné.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III., i v této části je jeho rozhodnutí napadeno dovoláním. Soud prvního stupně tímto výrokem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby v jeho prospěch bylo zřízeno věcné břemeno užívání zpevněné plochy jako manipulační plochy pro zajištění nezbytné obslužnosti stavby; zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že by již nešlo o právo nezbytné cesty a že uplatněný nárok nemá oporu v zákoně. Odvolací soud se touto otázkou blíže nezabýval. Dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, podle kterého pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat). Toto rozhodnutí se ale týká práva cesty, tedy zajištění přístupu k budově; nejde tu o uznání možnosti zřídit věcné břemeno za účelem užívání pozemku k jiným účelům než k chůzi a k jízdě, tedy ani jako manipulační plochy. Ani zde tak není nic, co by založilo přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání proti uvedeným potvrzujícím výrokům není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Ve zbývající části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Dovolateli je třeba přisvědčit, že prakticky stejnou situací se zabýval dovolací soud v rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, v němž konstatoval: „Odvolací soud též uvedl, že žalobce má možnost zřídit stavebními úpravami průjezd sám; žalobce ovšem tvrdil, že by vypracování průjezdu a projektu bylo příliš nákladné. K otázce, kdy lze zřídit právo cesty i v případě, že žalobce může úpravami své budovy zřídit příchod sám, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, poř. č. 32, ve kterém se uvádí: „Věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku. Předpokladem porovnání nákladů a újmy vzniklé vlastníkovi pozemku je především zjištění výše potřebných nákladů; pokud odvolací soud vyšel z toho, že vjezd si může žalobce zřídit sám, aniž by zjistil náklady potřebné na jeho zřízení (za situace, kdy žalobce tvrdil, že by byly nepřiměřeně vysoké), je jeho rozhodnutí předčasné aiv této části tak spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“

Citovaná část rozsudku se vztahuje i na tuto věc. Odvolací soud jistě postupoval správně, když bral do úvahy i skutečnost, že žalobce věděl, že kupuje budovu bez zajištěného přístupu, a zvažoval, zda by zřízení práva cesty v trase určené soudem prvního stupně nemělo za následek konflikty mezi účastníky a nadměrné omezení práva žalovaných, kterému by bylo možno předejít tím, že by cesta vedla jinudy. Nebylo však správné, že se tvrzeními žalobce o tom, že by náklady na zřízení cesty v místech, ve kterých jej nakonec odvolací soud zřídil, nezabýval, ani mu neposkytl potřebné poučení nabídnout k těmto tvrzením důkazy (§ 118a odst. 3, § 213b odst. 1 o. s. ř.). Postupoval tak zřejmě proto, že vzhledem k okolnostem věci považoval výši nákladů za nevýznamnou. I s tím by bylo možno souhlasit, pokud by ovšem nešlo o náklady mimořádně, extrémně vysoké; zjištění, že o takové náklady nešlo, však odvolací soud neučinil. Odvolací soud konstatoval, že by za věcné břemeno zřízené podle představ žalobce bylo třeba zaplatit podstatně vyšší náhradu, nicméně nepokusil se tuto náhradu alespoň přibližně kvantifikovat a srovnat ji s předpokládanými náklady vynaloženými na zřízení nové cesty. Jeho rozhodnutí je tak předčasné a v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolací soud dodává, že nutnost dbát při zřízení nezbytné cesty nejen toho, aby žalovaný byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen, ale i toho, aby ji žalobce mohl užívat s náklady co nejmenšími, vyplývá výslovně z § 1029 odst. 1 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Soud proto musí zvážit všechny okolnosti věci, aby při stanovení cesty respektoval práva a oprávněné zájmy obou stran. To předpokládá příslušná skutková zjištění.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je v části, ve které je přípustné, i důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. dubna 2013

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru