Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2598/2010Rozsudek NS ze dne 28.03.2011

HeslaPodílové spoluvlastnictví
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2598.2010.1
Dotčené předpisy

§ 142 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2598/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. B., a b) Mgr. M. B., zastoupených JUDr. Josefem Vaške, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, proti žalovaným: 1) P. P., a 2) R. P., zastoupeným Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 205/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 19 Co 414/2008-597, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 19 Co 414/2008-597, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. července 2008, č. j. 6 C 205/2002-549, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby soud zrušil a vypořádal reálným rozdělením podílové spoluvlastnictví účastníků k níže specifikovaným nemovitostem, tvořícím lyžařský areál. Žalovaní souhlasili se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví k uvedeným nemovitostem, a domáhali se, aby soud všechny pozemky i vlek přikázal do jejich vlastnictví a uložil jim povinnost uhradit žalobcům vypořádací podíl.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. července 2008, č. j. 6 C 205/2002-549, výrokem pod body I. a II. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem - pozemkům nacházejícím se v obci a katastrálním území Č. P., zapsaným na listech vlastnictví č. 226 a č. 161 v katastru nemovitostí vedených u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Ústí na Orlicí, a to k parcelám zde uvedeným včetně parcelních čísel a výměr. Výrokem pod bodem III. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k vleku TLV-12 nacházejícímu se na pozemcích parc. č. 353/1, 1140, 1408/1, 1134 a 1137 v tamní obci a katastrálním území. Výrokem pod bodem IV. a V. přikázal do společného jmění žalobců ze shora uvedených nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 226, stavební parcelu č. 113 a parcely č. 353/1, 354/1, 1140 a na listu vlastnictví č. 161, parcely č. 1134, 1135, 1137, 1138, 1139, 1121, 1122, 1124, 1126, 1127, 1128, 1129, 1130, 1131, 1137 a 1408/2. Výrokem pod bodem VI. dále přikázal do společného jmění žalobců vlek TLV-12 nacházející se na výše uvedených pozemcích a výrokem pod bodem VII. jim uložil povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně vypořádací podíl 196.500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem pod body VIII. až X. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, nechtějí setrvat ve spoluvlastnickém vztahu a na způsobu vypořádání se nedohodli. Věc posoudil podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“); konstatoval, že vypořádání spoluvlastnictví nemovitostí nelze provést jejich reálným rozdělením, neboť by došlo ke znehodnocení celistvého lyžařského areálu. Přikázal je do společného jmění žalobců, kterým uložil povinnost zaplatit žalovaným vypořádací podíl. Žalobci areál využijí lépe, neboť jej stále provozují. Jsou vlastníky dalších, navazujících pozemků, na nichž vybudovali zázemí pro provoz areálu (vlek se strojovnou, prodejna lístků, chatka s občerstvením); první sloup osvětlení vleku a první sloup vleku se rovněž nacházejí na pozemku v jejich výlučném vlastnictví. Vlastní i rolbu pro údržbu sjezdovky, která je napříč rozdělena cestou, která je rovněž v jejich výlučném vlastnictví. Žalovaní se sice zasloužili o získání nemovitostí a vybudování lyžařského areálu s žalobci rovným dílem, v dalším období však rozšířili své aktivity žalobci, když na přilehlých pozemcích vybudovali vlastní dům, WC, občerstvení, lyžařský servis, půjčovnu lyží apod. Navíc prokázali, že disponují prostředky k úhradě vypořádacího podílu. Pro zjištění jeho výše soud vyšel z posudku České znalecké, a. s. se sídlem v Hradci Králové.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání všech účastníků (žalobci se odvolali jen do výroku o nákladech řízení) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 19 Co 414/2008-597, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shrnul, že se žalobci i žalovaní shodli na zrušení spoluvlastnictví předmětných nemovitostí, že jejich reálné rozdělení nebylo možné a že muselo následovat rozhodnutí o jejich přikázání do vlastnictví jedněm z účastníků; byli to žalobci z důvodů, jež soud prvního stupně podrobně analyzoval a odůvodnil. K výši vypořádacího podílu odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně vyšel ze závěrů České znalecké, a. s. Hradec Králové.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Uvádějí, že v dané věci je rozhodováno o problematice zásadního právního významu spočívající v řešení právní otázky vypořádání podílového spoluvlastnictví – nemovitostí tvořících „zavedený lyžařský areál“, a to z hlediska, komu ze spoluvlastníků má být areál přikázán do výlučného vlastnictví a z hlediska výše vypořádacího podílu.

Za nesprávný považují dovolatelé závěr odvolacího soudu, že „s ohledem na nulový počet prodejů celistvých lyžařských areálů je třeba při stanovení vypořádacího podílu vycházet z cen, za které zemědělské družstvo odkupuje louky“; další nepatřičný je i názor, že pozemky tvořící lyžařský areál je správné přikázat do vlastnictví žalobcům, protože tento areál „několik let samostatně provozují“. V tomto směru však odvolací soud přehlédl, že žalobci společné pozemky takto provozují „na základě skutečnosti, že protiprávně znemožnili provozování pozemků žalovaným“. Ti se totiž domáhali, a to opakovaně, umožnění provozování společného lyžařského areálu spolu s žalobci, čemuž se však žalobci v rozporu s dobrými mravy bránili, a to i navzdory nařízení výkonu rozhodnutí – předběžného opatření - ohledně spoluužívání pozemků oběma stranami sporu. Dovolatelé připomínají, že v řízení bylo prokázáno, že žalobci si na hranici společných pozemků poté, co nechali zrezivět společný vlek, vybudovali vlastní vlek, z něhož měli vysoké zisky. Takto fakticky na společných pozemcích parazitovali; okolní pozemky přiléhající k vleku jim patřící totiž nemohly z důvodu malého sklonu terénu k lyžování sloužit. Žalobci se užíváním společné věci obohacovali, aniž by žalovaným přenechali část příjmů.

Žalovaní se v minulosti marně snažili užívat spolu s žalobci společnou věc; „po čase neustálého ponižování, kdy byli žalobcům se svojí snahou domoci se práva pro smích“, úsilí o dosažení spoluužívání areálu zanechali. Areál nemohli spoluužívat v důsledku protiprávního jednání žalobců; ti jej využívali řadu let a jen tato skutečnost nemůže být důvodem pro přikázání společných pozemků soudem jim. Pokud tak soudy rozhodly, legalizovaly nemorální jednání žalobců, kteří několikaletým využíváním společného majetku na úkor žalovaných získali výraznou majetkovou výhodu.

Za další vážné pochybení soudů obou stupňů dovolatelé pokládají jejich přístup ke zjištění ceny lyžařského areálu; k tomu uvádějí podrobnou argumentaci. Otázka posouzení způsobu ocenění lyžařského areálu soudem je proto otázkou zcela zásadního právního významu. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání argumentaci dovolatelů odmítají. Vedle dalšího připomínají, že k rozporům mezi účastníky došlo před sezonou 2003 – 2004, kdy žalovaní nepřipravili vlek TLV-12 k provozu do 31. 12. 2003, jak se zavázali učinit, a žalobci proto vlek zprovoznili sami; soud nicméně 12. 2. 2004 vydal předběžné opatření s rozhodnutím o střídavém užívání vleku účastníky. Připomínají, že v podílovém spoluvlastnictví účastníků se nenachází „lyžařský areál“, jak uvádějí žalovaní, ale toliko pozemky a lyžařský vlek TLV-12. Pokud žalobci vybudovali „zázemí lyžařského areálu“, nešlo o protiprávní jednání; do tohoto areálu v letech 2002 – 2003 investovali ze svých zdrojů 2.247.466,- Kč a na rozvoj podnikatelských aktivit obdrželi od státu dotace ve výši 1.912.850,- Kč. K provozování areálu mají odborné znalosti a veškerá podnikatelská oprávnění; není protiprávní ani v rozporu s dobrými mravy, když rozšířili svoje aktivity a na svých pozemcích zmíněné zázemí vybudovali. K argumentaci dovolatelů ohledně nesprávného postupu soudu při zjišťování ocenění sporných nemovitostí žalobci uvádějí, že soud vycházel ze znaleckého posudku znaleckého ústavu, který ocenil pozemky ve vlastnictví účastníků a lyžařský vlek TLV-12. Protože jejich hodnota byla „dle výnosové metody nulová“, znalecký ústav dospěl k závěru, že hodnotu „nejlépe vystihuje majetková metoda ocenění“ a tuto hodnotu stanovil částkou 393.000,- Kč. V dané věci nebyla odvolacím soudem řešena problematika zásadního právního významu, a proto žalobci navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

V dané věci do úvahy přichází přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolateli vymezené problémy, které měly z napadeného rozsudku učinit rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zčásti neobstojí; jde jednak o skutkové otázky (zjištění ceny areálu), jednak o neurčitě vymezený problém „vypořádání lyžařského areálu“, který nezakládá právní otázku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí však zakládá dovolateli uplatněná otázka, zda při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze přihlížet ke skutečnostem, které svědčí ve prospěch jedné strany sporu, pokud tyto skutečnosti nastaly v důsledku jejího jednání, které bylo protiprávní nebo bylo v rozporu s dobrými mravy.

Podle § 142 odst. 1 obč. zák. „nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů“.

Při posuzování účelného využití nemovitosti sloužící k podnikání je třeba přihlížet k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1940).

Jestliže zákon stanoví, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je možné jen za přiměřenou náhradu, pak to znamená, že soud může přikázat věc jen tomu spoluvlastníku, resp. spoluvlastníkům, kteří prokáží schopnost přiměřenou náhradu zaplatit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, publikovaný v ASPI, a judikaturu tam uvedenou).

Jedním ze základních principů, na kterých spočívá soukromé právo, je princip dobrých mravů; ten se týká nejen způsobu výkonu práva (§ 3 odst. 1 obč. zák.), resp. právních úkonů (§ 39 obč. zák.), ale prostupuje celým právním odvětvím a je tak regulativem výkladu občanskoprávních předpisů. V této souvislosti Ústavní soud např. v nálezu ze dne 16. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, konstatoval, že „zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy totiž představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje sociálně citlivě reagovat na konkrétní sociální fakta tak, aby právo skutečně mohlo působit v souladu se spravedlnostními představami, které ve společnosti panují a neuzavíralo se do normativní, životu odcizené věže ze slonoviny. Aplikace principu dobrých mravů tedy dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti (obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 643/04)“.

Z uvedeného je patrné, že jestliže jeden z podílových spoluvlastníků prokáže, že v nemovitosti (převážně) podnikal a investoval do ní, příp. investoval do staveb, které jsou umístěny na pozemku v jeho výlučném vlastnictví, slouží však lepšímu využití společné věci, a je – oproti druhému spoluvlastníkovi – schopen vyplatit přiměřenou náhradu, jsou tu významné okolnosti pro přikázání nemovitosti do jeho výlučného vlastnictví. Jestliže však uvedeného stavu dosáhl tento spoluvlastník tak, že protiprávně vylučoval druhého z užívání věci, zadržoval výnosy z podnikání se společnou věcí a i jinak v rozporu s dobrými mravy bránil druhému věc užívat, pak k jeho přednostem takto dosaženým nelze přihlédnout; prokázané opakované a úmyslné jednání v neprospěch druhého spoluvlastníka, které je v rozporu se zákonnými či dohodnutými pravidly pro užívání společné věci a nakládání s ní musí jít naopak k tíži toho, kdo se takto chová. Jinak řečeno, v souladu se zásadou „nemo turpitudinem suam allegans auditur“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. května 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96) se spoluvlastník v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemůže dovolávat skutečností, které by jinak svědčily v jeho prospěch, pokud jsou tyto skutečnosti důsledkem jeho protiprávního jednání, případně takového jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

V dané věci žalovaní od počátku řízení tvrdili, že žalobci je v rozporu s dobrými mravy vylučují z užívání společné věci a z jejich podání vyplývalo, že žalobci tak údajně dosahují zisku na jejich úkor (viz např. č. l. 10, 231, 534); tuto argumentaci uplatnili i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 563 a násl.). Tato skutečnost mohla vést mimo jiné k tomu, že žalovaní na rozdíl od žalobců nemají potřební prostředky na podnikání na předmětných nemovitostech, a že žalobci mohli vybudovat na svých pozemcích zařízení, jejichž existence jim v řízení svědčila. Šlo o tvrzení právně významné skutečnosti, kterou - pokud by byla prokázána – by bylo třeba vzít do úvahy při rozhodování o tom, komu bude společná věc přikázána do výlučného vlastnictví. Soud prvního stupně se však námitkami žalovaných zabýval v rozsudku ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 6 C 205/2002 (později zrušeném odvolacím soudem) jen velmi stručně s tím, že „tvrzené protiprávní jednání žalobců prokázáno nebylo“ (č. l. 254). S námitkami proti tomuto závěru ani s další tvrzeními žalovaných se nevypořádal ani odvolací soud, ani soud prvního stupně (ev. za postupu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud pominul právně relevantní tvrzenou skutečnost, kterou zřejmě považoval za právně nevýznamnou; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K tomu dovolací soud dodává, že i kdyby soudy v dalším řízení zjistily, že žalobci dosáhli protiprávním jednáním, resp. jednáním v rozporu s dobrými mravy ve sporu výhodu na úkor žalovaných, avšak pro existenci dalších skutečností nelze žalovaným věc přikázat do výlučného vlastnictví, měly by toto zjištění promítnout do výše náhrady za podíl.

K námitce nesprávného stanovení ceny nemovitostí dovolací soud uvádí: Stanovení ceny obvyklé, která je základem pro stanovení výše vypořádacího podílu, je úkolem k tomu povolaného soudního znalce. Zároveň nejde o otázku právní ale skutkovou. Jestliže soud při stanovení ceny obvyklé akceptuje odborné posouzení znalce jako správné, ač tomu tak není, jde o pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Takový dovolací důvod však v případě dovolání, jehož přípustnost se opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze uplatnit.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2011

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru