Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2590/2018Rozsudek NS ze dne 18.02.2020

HeslaStavba
Součást věci
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2590.2018.1
Dotčené předpisy

§ 120 obč. zák.

§ 8 o. z.

§ 241a odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2590/2018-140

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem v Brně, Hilleho 1843/6, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavou Brabcovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Sadová 2237, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 4/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 8. 2. 2018, č. j. 72 Co 268/2017-122, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 8. 2. 2018, č. j. 72 Co 268/2017-122, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 23. 6. 2017, č. j. 6 C 4/2015-98, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal odstranění stavby budovy bez č. p./č. e., která je součástí pozemku parc. č. st. XY v obci XY, k. ú. XY, zapsané pro toto katastrální území na LV č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm XY (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Žalobce se domáhal odstranění označené stavby „v té části, v níž stavba kolny přesahuje na pozemek žalobce parc. č. st. XY, a dále uvedení pozemku žalobce parc. č. st. XY a na něm stojící budovy č. p. XY do předešlého stavu“. Svůj nárok založil na tvrzení, že právní předchůdce žalovaného počátkem 90. let 20. století při rekonstrukci hospodářské budovy na pozemku parc. č. st. XY provedl její nástavbu a použil k tomu zeď ve vlastnictví žalobce.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na konci 80. let byla v kolně nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY postavena zeď, která měla sloužit k rozdělení kolny na dvě samostatné stavby (dále rovněž jako „dělící zeď“). V té době byl tento pozemek, pozemek parc. č. st. XY i stavby na nich se nacházející v podílovém spoluvlastnictví J. K., narozeného XY, a A. K., narozené XY, rodičů žalobce a prarodičů žalovaného.

Dne 20. 12. 1990 uzavřeli tehdejší spoluvlastníci nemovitostí a žalobce darovací smlouvu, na základě které žalobce nabyl mimo jiné vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XY a k části pozemku parc. č. st. XY (oddělené na základě vypracovaného geometrického plánu), na němž se rovněž nacházela část kolny z jedné strany ohraničená dělící zdí.

Dne 20. 12. 1990 uzavřeli tehdejší spoluvlastníci nemovitostí a J. K., narozený XY, bratr žalobce a otec žalovaného, darovací smlouvu, na jejímž základě nabyl J. K. mimo jiné vlastnické právo ke zbývající části pozemku parc. č. st. XY, na němž se nacházela druhá část kolny ohraničená také z jedné strany dělící zdí.

Na základě shora uvedených darovacích smluv tedy došlo k rozdělení pozemku parc. č. st. XY i k rozdělení kolny, která se na něm nacházela. Nalézací soud zjistil, že obě darovací smlouvy neobsahovaly žádné ujednání o vlastnictví dělící zdi.

Na počátku 90. let J. K., narozený XY, zhotovil na kolně nacházející se na pozemku v jeho vlastnictví nástavbu, která rovněž spočívá na dělící zdi mezi budovami (kolnami) ve vlastnictví žalobce a žalovaného. Poté převedl vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XY i k budovám na něm se nacházejících na současného žalovaného – J. K., narozeného XY.

Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Tento předpis neupravoval právní režim dělící zdi, a proto nalézací soud analogicky aplikoval § 854 zák. č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen „o. z. o.“), který zakotvil vyvratitelnou právní domněnku spoluvlastnictví rozhrady, kterou byla i rozhrada mezi stavbami. Protože shora uvedené darovací smlouvy neobsahovaly ujednání o vlastnickém režimu dělící zdi, uzavřel, že tato zeď je ve spoluvlastnictví účastníků řízení. Jelikož budova žalovaného spočívá na zdi ve spoluvlastnictví účastníků řízení a žalobce dal souhlas s jejím vybudováním, považoval požadavek žalobce na její odstranění v rozporu s dobrými mravy a jeho jednání za šikanózní. Žalobu na její odstranění tak zamítl.

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 72 Co 268/2017-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění výroku I., tedy že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal odstranění stavby budovy bez č. p./č. e., která je součástí pozemku parc. č. st. XY v obci XY, k. ú. XY, zapsaná v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm XY na LV č. XY, v té části, v níž výše uvedená stavba hospodářské usedlosti přesahuje na pozemek ve vlastnictví žalobce parc. č. st. XY v obci XY, k. ú. XY, zapsaný v katastru nemovitosti vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm XY na LV č. XY, a uvedení pozemku žalobce parc. č. st. XY a na něm stojící budovy č. p. XY v k. ú. XY do původního stavu (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a posuzoval věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2005/2010, podle kterého nebylo-li o vlastnictví zdi dělící dva domy, které dříve byly domem jediným, a která existovala již při rozdělení domu, nic při rozdělení domu ujednáno, je tato zeď v podílovém spoluvlastnictví vlastníků domů vzniklých dělením. I v posuzované věci nebylo při dělení kolny o vlastnictví dělící zdi nic ujednáno, zeď byla vystavěna za účelem rozdělení původně jedné budovy a nově vzniklé stavby se „staly předmětem dvou darovacích smluv“. Je proto v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení a tvoří rozhradu ve smyslu § 854 o. z. o. Připustil, že dělící zeď se nemusí nacházet přesně na hranici pozemků ve vlastnictví účastníků řízení, ale může být větší měrou nebo zcela na pozemku ve vlastnictví žalobce či žalovaného. Tuto skutečnost však vzhledem k tomu, že dělící zeď je v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení, nepovažoval za významnou; ani po 1. 1. 2014 by se zeď nestala součástí pozemku, na němž se nachází. V této souvislosti odkázal na § 3055 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého se stavba, jež je ve spoluvlastnictví, nestane součástí pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků stavby.

Dále dovodil, že i nástavba dělící zdi provedená právním předchůdcem žalovaného se stala součástí zdi a je v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení. Nepovažoval za významné zjištění, zda dal žalobce s vyhotovením nástavby souhlas. Otázka, zda se žalobce a právní předchůdce žalovaného na takovém způsobu hospodaření se společnou věcí dohodli (a zda tedy užívá věc ve spoluvlastnictví jeden z účastníků nad rámec spoluvlastnického podílu), by mohla být předmětem jiného sporu, např. o vydání bezdůvodného obohacení. Ovšem i případné zjištění, že žalovaný užívá dělící zeď nad rámec spoluvlastnického podílu, by nemohlo vést k vyhovění žalobě na odstranění stavby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Žalobce především namítá, že dělící zeď se nachází na pozemku v jeho výlučném vlastnictví a i tato zeď náleží do jeho vlastnictví, a proto se stala k 1. 1. 2014 na základě § 3054 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), součástí jeho pozemku. Pokud žalovaný zasahuje částí své stavby nad původní dělící zeď, a tedy i nad pozemek ve vlastnictví žalobce, má žalovaný právo na odstranění této části stavby žalovaného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1000/2010). V této souvislosti považuje za významné skutkové zjištění, kudy vede hranice mezi pozemky ve vlastnictví žalobce a žalovaného, které však odvolací soud neučinil. Teprve na základě tohoto zjištění se totiž mohl soud zabývat tím, zda je stavba žalovaného stavbou oprávněnou či neoprávněnou a zda je žalobcův požadavek na její odstranění opodstatněný.

Má za to, že pro řešení projednávané věci není přiléhavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2005/2010, podle kterého zeď dělící dva domy, které dříve byly domem jediným, existující již při reálném rozdělení domu, o jejímž vlastnictví nebylo při rozdělení původního domu nic ujednáno, náleží do podílového spoluvlastnictví vlastníků obou domů. Namítá, že zeď byla vybudována pouze žalobcem, záměrně umístěna na pozemku v jeho vlastnictví a představuje okrajovou zeď nemovitosti žalobce, a i proto ji nelze považovat za rozhradu ve smyslu § 1024 o. z.

Za nesprávný považuje také závěr odvolacího soudu, že i nástavba původní dělící zdi je nadále (zvýšenou) dělící zdí, tedy věcí v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005, podle kterého obvodová zeď přistavěného domu, která spočívá na obvodové zdi sousedící nemovitosti, se nestane součástí sousedící nemovitosti, jestliže přistavěná zeď neplní pro sousedící nemovitost žádný účel a naopak podle povahy náleží k opírající se nemovitosti a nemůže být od ní oddělena, aniž by se tím opřená nemovitosti znehodnotila. Proto má právo na odstranění nástavby dělící zdi i v případě, že by tato zeď byla ve spoluvlastnictví účastníků řízení, a to z toho důvodu, že s jejím umístěním nevyslovil souhlas.

V dovolání také namítá rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem.

Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolací soud se nejdříve zabýval otázkou vlastnictví k původní dělící zdi. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva ke dělící zdi, před 1. 1. 2014, je třeba při posouzení této otázky aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2005/2010 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, že zeď dělící dva domy, které dříve byly domem jediným, existující již při reálném rozdělení domu, o jejímž vlastnictví nebylo při rozdělení původního domu nic ujednáno, patří do podílového spoluvlastnictví vlastníků obou domů. Uvedl, že „že určení, zda dělící zeď připadne jednomu či druhému z vlastníků domů vznikajících rozdělením domu jediného anebo zda připadne do jejich spoluvlastnictví, je zásadním ujednáním, které musí být z právního úkonu nepochybně patrné. Nemůže být dovozováno z údajů, které mají jiný účel, např. z geometrického plánu, z jehož grafického znázornění nelze na první pohled poznat, v jakém vztahu k dělící zdi je nově vytvořená vlastnická hranice. Činit z údajů tohoto typu závěry o tom, komu má připadnout dělící zeď, by znamenalo přikládat projevům vůle stran význam, na nějž strany objektivně nemohly pomýšlet.“ Uzavřel, že „spoluvlastnictví dělící zdi lze zásadně považovat za spravedlivé uspořádání vztahu mezi vlastníky sousedních domů, tvořících původně dům jediný, neboť pro každého z nich plní zeď stejnou funkci – ukončuje jeho dům, a každý z nich má tudíž na jejím vlastnictví rovnocenný zájem.“

V posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že dělící zeď byla vybudována před tím, než došlo k rozdělení stavby kolny a pozemku, na němž se stavba kolny nachází, na dvě samostatné věci (ke stavbě zdi došlo na konci 80. let, kolna a příslušný pozemek byly rozděleny v roce 1990). Dále zohlednil, že při rozdělení původní kolny nebylo nic o vlastnictví zdi ujednáno (těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a není oprávněn je přezkoumávat; k námitce žalobce vztahující se k těmto skutkovým zjištěním viz dále). Pokud soudy uzavřely, že za těchto okolností je (původní) dělící zeď v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení, je v této otázce jejich rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud neshledává žádný důvod pro odklon od této rozhodovací praxe.

Opodstatněné nejsou námitky žalobce, že soudy obou stupňů měly zjišťovat polohu hranice mezi pozemky účastníků řízení, aby mohlo být postaveno najisto, zda se zeď nachází na pozemku žalobce, či žalovaného. V době rozdělení nemovitostí totiž platilo, že stavba nebyla ve smyslu § 120 odst. 2 obč. zák. součástí pozemku, a proto i kdyby (hypoteticky) zeď stála na pozemku žalobce, neznamenalo by to bez dalšího, že je jeho výlučným vlastnictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2005/2010), a to ani po 1. 1. 2014, protože bylo dovozeno, že dělící zeď je ve spoluvlastnictví účastníků řízení (srov. § 3055 odst. 1 věta druhá o. z.).

Také se nemůže jednat o stavbu neoprávněnou, byla-li vybudována před rozdělením nemovitostí (pozemku i kolny), tedy v době, kdy všechny tyto nemovitosti (ještě nerozdělené) byly v podílovém spoluvlastnictví právních předchůdců účastníků řízení. V tomto ohledu je důležité zohlednit, že otázku oprávněnosti stavby je třeba posuzovat podle právních předpisů platných a účinných v době jejího vzniku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012). Proto není judikatura uváděná dovolatelem vztahující se k vypořádání neoprávněné stavby pro projednávanou věc přiléhavá.

Následně dovolací soud posuzoval otázku vlastnictví části kolny vybudované právním předchůdcem žalovaného, která se nachází nad původní dělící zdí, a to za předpokladu, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky původní dělící zdi. Jelikož měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva k nástavbě kolny ve vlastnictví žalovaného, před 1. 1. 2014, je třeba i při posouzení této otázky aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Podle § 120 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005, uvedl, že „patří-li přírůstky, které jsou technicky spojeny i s nemovitostí nesoucí zatížení, podle povahy k nemovitosti, která představuje zatížení, a nemohou být od ní odděleny, aniž by se znehodnotila, a naopak nemají žádný význam pro nemovitost nesoucí zatížení, tvoří součást opřené nemovitosti. Obvodová zeď přistavěného domu, která spočívá na obvodové zdi sousedící nemovitosti, se tak nestane součástí sousedící nemovitosti, jestliže přistavěná zeď neplní pro sousedící nemovitost žádný účel a naopak podle povahy náleží k opírající se nemovitosti a nemůže být od ní oddělena, aniž by se tím opřená nemovitost znehodnotila.“ K tomu dovolací soud poznamenal, že „si plně uvědomuje skutečnost, že v dané věci jde o dvě fyzicky relativně nesamostatné části téže zdi; ovšem tato zeď netvoří v dané věci samostatný předmět právních vztahů (věc), ale jen součást dvou sousedících budov a jde o to vymezit, kde končí jedna budova a kde začíná druhá.“

V poměrech posuzované věci je zřejmé, že nástavba kolny provedená právním předchůdcem žalovaného, která je technicky spojena i s dělící zdí jako nemovitostí nesoucí zatížení, patří podle povahy k nemovitosti, která představuje zatížení (kolně žalovaného), a nemůže být od ní oddělena, aniž by se znehodnotila, a naopak tato nástavba kolny nemá žádný význam pro dělící zeď jako nemovitost nesoucí zatížení. Proto tvoří i část nástavby kolny nacházející se nad dělící zdí součást opřené nemovitosti – kolny ve vlastnictví žalovaného. Pokud ovšem odvolací soud uzavřel, že i tato nástavba provedená právním předchůdcem žalovaného zůstává i v části nacházející se nad původní dělící zdí nadále zvýšenou dělící zdí a je tedy rozhradou v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení, spočívá jeho rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., a tedy i na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

V takovém případě je ovšem předčasný závěr odvolacího soudu, že není odůvodněný požadavek žalobce na odstranění nástavby kolny nacházející se nad dělící zdí. Jelikož nástavba dělící zdi, které je součástí nemovitosti žalovaného, spočívá na dělící zdi ve spoluvlastnictví účastníků řízení, je tímto způsobem fakticky dělící zeď užívána. Proto se odvolací soud bude v dalším řízení zabývat tím, zda se spoluvlastníci dělící zdi dohodli na takovém užívání společné věci, resp. její změně (v této souvislosti bude významné skutkové zjištění, zda dal žalobce právnímu předchůdci žalovaného souhlas se zbudováním nástavby společné dělící zdi v souvislosti se zbudováním nástavby kolny žalovaného; neobstojí tak závěr odvolacího soudu, že toto skutkové zjištění by mohlo být významné pro jiné řízení, např. o vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv pro řízení o odstranění stavby, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010. sp. zn. 22 Cdo 622/2008), zda je v těchto intencích požadavek žalobce na odstranění části stavby ve vlastnictví žalovaného odůvodněný, příp. zda nejde ze strany žalobce o zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.

Dovolací soud dále poznamenává, že opodstatněné nejsou námitky žalobce o „extrémním“ rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy. Odvolací soud rovněž své rozhodnutí nezaložil na skutkových zjištění vztahujících se k užívání zdi ve spoluvlastnictví účastníků řízení (např. zda žalobce udělil s nástavbou kolny žalovaného souhlas), resp. neposuzoval, zda požadavek žalobce představuje šikanózní výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Na těchto skutkových zjištění není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a již jen proto nemůže být vzhledem k těmto skutkovým zjištěním námitka žalobce důvodná.

Ohledně skutkových zjištění nezbytných pro vyřešení otázky vlastnictví původní dělící zdi dovolací soud poznamenává, že odvolací soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud se zabýval všemi důkazy vztahujícími se k této otázce a uzavřel, že dělící zeď byla vybudována před rozdělením nemovitosti a o jejím vlastnictví nebylo při rozdělení původního domu nic ujednáno, a proto náleží do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části řádně odůvodněno a nevykazuje extrémní nesoulad mezi právními závěry, provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 534/03, dostupný na nalus.usoud.cz).

Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci a dovolání je tak důvodné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro postup podle § 243d písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 2. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru