Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2550/2006Rozsudek NS ze dne 11.12.2006

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2550.2006.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 126 písm. c) předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2550/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Náboženské obce C. č. h. v P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) H. m. P., zastoupenému advokátkou, 2) J. Ch., 3) A. Ch., zastoupeným advokátem, 4) Z. W., a 5) E. W., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 291/2004, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2005, č. j. 16 Co 51/2005-136, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2005, č. j. 16 Co 51/2005-136, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 25 C 291/2004-112, v části, ve které bylo vysloveno, že žalobkyně je vlastníkem pozemku č. parc. 567/2 (ostatní plocha) a pozemku č. parc. 567/3 (zastavěná plocha), zapsaných na listu vlastnictví č. 349 v katastru nemovitostí pro katastrální území V. Ch. vedeném Katastrálním úřadem P., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 25 C 291/2004-112, v části, ve které bylo vysloveno, že žalobkyně je vlastníkem pozemku č. parc. 567/2 (ostatní plocha) a pozemku č. parc. 567/3 (zastavěná plocha), zapsaných na listu vlastnictví č. 349 v katastru nemovitostí pro katastrální území V. Ch. vedeném Katastrálním úřadem P., jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. ledna 2006, č. j. 25 C 291/2004 – 173, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2006, č. j. 21 Co 129/2006 – 188, pokud jimi bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3), se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 25 C 291/2004-112, výrokem pod bodem I. zamítl „žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku č. parc. 567/1 (ostatní plocha) zapsaného na listu vlastnictví č. 866 v katastru nemovitostí pro katastrální území V. Ch. vedeném Katastrálním úřadem P.“. Výrokem pod bodem II. určil, „že žalobkyně je vlastníkem pozemku č. parc. 567/2 (ostatní plocha) a pozemku č. parc. 567/3 (zastavěná plocha), zapsaných na listu vlastnictví č. 349 v katastru nemovitostí pro katastrální území V. Ch. vedeném Katastrálním úřadem P. a dále pozemku č. parc. 568/5 (pastvina), který byl vytvořen na základě geometrického plánu zpracovaného společností G., spol. s r. o., dne 30. března 2000 pod číslem plánu 631-66/2000 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro P. dne 20. dubna 2000 pod č. j. 2289/2000.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.

V dané věci šlo o to, že žalovaným 2) a 3) (ostatní žalovaní již nejsou účastníky dovolacího řízení) bylo neplatně zřízeno právo osobního užívání pozemku, který byl ve vlastnictví žalobkyně; spor byl o to, zda žalovaní později vlastnické právo vydrželi. Soud prvního stupně ohledně vlastnictví pozemků specifikovaných ve výroku pod bodem II. vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 240/2003, který byl v této věci dříve vynesen a ze kterého se podává právní závěr, že osoby, které uzavřely neplatnou dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku, mohly být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že toto právo jim náleží a být tak oprávněnými držiteli práva osobního užívání, ale až do 1. 1. 1992, kdy toto právo bylo transformováno na právo vlastnické, nemohly být oprávněnými držiteli vlastnického práva a tudíž jej nemohly ani vydržet. Vydržecí doba tak mohla začít běžet až od účinnosti novely občanského zákoníku („ObčZ“) provedené zákonem č. 509/1991 Sb.; v daném případě zákonem požadovaná podmínka vydržení vlastnického práva splněna nebyla.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných 2) a 3) a dále k odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku a výroku o nákladech řízení rozsudkem ze dne 5. dubna 2005, č. j. 16 Co 51/2005-136, potvrdil „rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích o věci samé ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 3)“. Zrušil jej ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu jej soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal zcela vyčerpávajícími a ztotožnil se i s jeho právními závěry; odkázal přitom na shora uvedený právní názor dovolacího soudu, kterým byl vázán.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 2) a 3) dovolání. Uvádějí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem, že nemohli nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům na základě novely ObčZ provedené zákonem č. 509/1991 Sb. a jeho § 872 odst. 1 a se závěrem, že jim právo osobního užívání pozemků vzniklo neplatně a nemohlo být transformováno na právo vlastnické. V této souvislosti odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 103/96 Jak dovolatelé, tak jejich právní předchůdci byli v dobré víře, že jim vzniklo jak právo osobního užívání, tak posléze právo vlastnické. Uzavírají, že princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci patří k základním principům uplatňování veřejné moci v demokratickém státě. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Za otázku zásadního významu, pro jejíž řešení bylo dovolání připuštěno, považuje dovolací soud otázku nabytí vlastnického práva k pozemku osobou, které k tomuto pozemku bylo vadně zřízeno právo osobního užívání.

Právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvalo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., se změnilo k 1. 1. 1992 na vlastnictví fyzické osoby (§ 872 odst. 1 ObčZ).

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon (§ 129 odst. 1, 2 ObčZ).

Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník (§ 130 odst. 1, 2 ObčZ).

V rozsudku ze dne 12. července 2004, č. j. 22 Cdo 240/2003-103, ze kterého soudy v nalézacím řízení vycházely, se dovolací soud zabýval jen otázkou vymezenou rámcem dovolacího přezkumu, a to možností vydržení práva vlastnického osobou, které bylo neplatně zřízeno právo osobního užívání. Odvolací soud i soud prvního stupně se pak řídily právním názorem vysloveným dovolacím soudem a v tomto směru jim nelze nic vytknout; ostatně na tomto názoru samotném není třeba nic měnit. Mezitím však došlo k posunu v judikatuře Nejvyššího soudu a také otázka, kterou musí dovolací soud řešit, je v tomto řízení vymezena jinak než v předchozím dovolacím řízení.

V rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, publikovaném pod R 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (viz též Právní rozhledy č. 9/2006, s. 345, kde je podrobný rozbor dané problematiky) se uvádí: „Oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku měl k 1. 1. 1992 stejná práva jako osobní uživatel pozemku; proto se jeho právo k uvedenému datu změnilo podle § 872 odst. 1 a 2 obč. zák. v právo vlastnické“. Pro vznik vlastnického práva transformací práva osobního užívání (nikoliv však vydržením se započtením držby práva osobního užívání) tak není podstatné, že toto právo bylo zřízeno vadně, rozhodující je okolnost, že subjekt vadně zřízeného práva byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží. V podrobnostech lze odkázat na zmíněný rozsudek velkého senátu.

V dané věci nebyla vyloučena úvaha o tom, že dovolatelé byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jsou subjekty práva osobního užívání pozemku. Proto bylo namístě zvážit možnost transformace jejich oprávněné držby na právo vlastnické. To soudy v nalézacím řízení neučinily, a to v důsledku skutečnosti, že jejich rozhodování časově předcházelo vydání zmíněného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu. Nicméně nezbývá než konstatovat, že jejich rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud vzal v úvahu, že v dané věci nejde o žádný z případů uvedených v § 242 odst. 2 OSŘ, že žalovaní tvoří samostatné společenství a proto zrušil jen ty dovoláním napadené části, které se týkají dovolatelů, resp. pozemků ohledně kterých tvrdí své vlastnické právo.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, jakož i navazující rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru