Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2543/2018Usnesení NS ze dne 30.01.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Vlastnictví
Stavba
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2543.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 999/19
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2543/2018-519

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. A., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 320/49, proti žalovaným 1) I. C., narozenému XY, bytem XY, 2) H. H., narozené XY, bytem XY, 3) J. J., narozenému XY, bytem XY, 4) L. P., narozené XY, bytem XY, 5) J. K., narozené XY, bytem XY, 6) J. K., narozenému XY, bytem XY, 7) Z. K., narozené XY, bytem XY, 8) E. K., narozené XY, bytem XY, 9) E. L., narozené XY, bytem XY, 10) M. L., narozené XY, bytem XY, 11) J. M., narozené XY, bytem XY, 12) A. M., narozené XY, bytem XY, 13) M. M., narozenému XY, bytem XY, 14) M. N., narozenému XY, bytem XY, 15) V. S., narozenému XY, bytem XY, 16) F. Š., narozenému XY, bytem XY, s výjimkou žalovaných 7) a 9) všem zastoupeným JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 474/2009, o dovolání žalovaných 1), 2), 3), 4), 5), 6), 8), 10), 11), 12), 13), 14), 15), a 16) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, č. j. 35 Co 431/2013-403, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní 1), 2), 3), 4), 5), 6), 8), 10), 11), 12), 13), 14), 15), a 16) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobce Mgr. Davida Nováka.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2013, č. j. 8 C 474/2009-239, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 10. 2013, č. j. 8 C 474/2009-271, uložil žalovaným povinnost odstranit garáž z pozemků, jejichž většinovým vlastníkem je žalobce (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, č. j. 35 Co 431/2013-403, zamítl návrh na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 226/2015 (výrok I.). Dále změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že prodloužil lhůtu k plnění na jeden rok a výrok II. změnil co do výše náhrady nákladů; ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 1), 2), 3), 4), 5), 6), 8), 10), 11), 12), 13), 14), 15), a 16) dovolání; obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje.

Dovolání trpí vadami, pro něž není možné v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání spatřují dovolatelé v tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; přitom výslovně odkazují na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), ve znění do 31. 12. 2012.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nicméně není (již od 1. 1. 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.

Obsahem dovolání je především polemika se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je žalobce k podání návrhu aktivně legitimován a podání návrhu není zneužitím práva, resp. není v rozporu s dobrými mravy. V souvislosti s těmito námitkami však dovolatelé přípustnost dovolání nevymezili, a to ani nepřímo; dovolací soud není oprávněn nahrazovat činnost účastníků a sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by porušil zásady, na nichž spočívá sporné řízení – především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Dovolání tak přípustnost podle § 237 o. s. ř. nevymezilo.

Jen na okraj, nad rámec úvah o přípustnosti dovolání, se proto uvádí: Odvolací soud vysvětlil, proč se nezabýval tvrzenou neplatností dohody o vydání pozemku v restituci právní předchůdkyni žalobce; ta totiž nabyla vlastnictví nejen na základě sporné restituční dohody, ale i na jako (dovolateli nezpochybňované) dědictví po rodičích. I kdyby tedy žalobce nebyl výlučným vlastníkem pozemku, byl by jeho spoluvlastníkem (v části, ve které jeho předchůdkyně nabyla pozemek děděním). Odvolací soud pak uvedl, že i spoluvlastník je legitimován k podání žaloby na odstranění stavby; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 379/2010 (viz též další judikaturu v tomto rozsudku uvedenou). Není to tedy tak, že by se odvolací soud námitkou o nedostatku vlastnického práva žalobce nezabýval; žalobce však s právním názorem o legitimaci spoluvlastníka nepolemizuje a v této souvislosti neuvádí relevantní důvod přípustnosti dovolání. Pokud jde o řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke sporným pozemkům, lze poznamenat, že žalobce předložil stejnopis pravomocného rozhodnutí, podle něhož se stal výlučným vlastníkem on. Rozporem žaloby na vyklizení nemovitosti s dobrými mravy se Nejvyšší soud opakovaně zabýval; lze poukázat např. na rozsudek ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, a další judikaturu tam uvedenou. Dovolací soud opakovaně vyslovil: „Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení)“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). O takový případ však nejde, jde-li o odstranění garáží, o kterých žalovaní od počátku věděli (museli vědět), že mohou být na cizím pozemku jen dočasně; rozsudek odvolacího soudu je v této věci ve shodě s judikaturou dovolacího soudu v obdobných věcech, týkajících se právě garáží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněný pod č. 72/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože dovolání trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, dovolacímu soudu nezbylo, než je odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li dovolatelé povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. 1. 2019

JUDr. Jiří Spáčil CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru