Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2459/2017Usnesení NS ze dne 07.11.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Přistoupení do řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2459.2017.1
Dotčené předpisy

§ 92 odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2459/2017-198

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. R., zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem v Duchcově, Míru 33/9, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/2, za účasti Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Martinem Maisnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o zaplacení částky 187 717,50 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 261/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2017, č. j. 55 Co 398/2016-167, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalovaný je povinen nahradit Hlavnímu městu Praze náklady dovolacího řízení ve výši 11 253 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Martina Maisnera, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. 8. 2016, č. j. 7 C 261/2014-133, připustil, aby v souladu s § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) do řízení na straně žalující (tj. straně žalované ze vzájemného návrhu) vedle J. R. jako další účastník přistoupilo Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2/2, neboť je spoluvlastníkem pozemků, jichž se spor o určení vlastnického práva týká.

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání Hlavního města Prahy, o jehož přistoupení do řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se nepřipouští vstup Hlavního města Prahy do řízení jako účastníka na straně žalobce (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit Hlavnímu městu Praze v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 11 156,20 Kč (výrok II.). Rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud na základě obsahu procesního spisu konstatoval, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 probíhalo pod sp. zn. 7 C 214/2014 řízení jednak o určení vlastnického práva k nemovité věci, ve kterém jako žalobce vystupoval M. K. a v postavení žalovaných J. R. a Hlavní město Praha, a dále na základě vzájemného návrhu J. R. jako žalobce proti M. K. jako žalovanému řízení o zaplacení částky 187 717,50 Kč s příslušenstvím. V důsledku zpětvzetí návrhu žalobcem M. K. bylo řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci pravomocně zastaveno ke dni 15. 11. 2014 a řízení o vzájemném návrhu J. R. bylo u Obvodního soudu pro Prahu 4 vyloučeno k samostatnému projednání pod sp. zn. 7 C 261/2014. U jednání soudu prvního stupně dne 25. 7. 2016 žalovaný M. K. navrhl, aby na stranu žalující (J. R.) přistoupilo Hlavní město Praha. Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 8. 2016, č. j. 7 C 261/2014-133, tomuto návrhu vyhověl.

Odvolací soud shrnul, že k přistoupení dalšího účastníka do řízení může dojít v případě, že jsou splněny podmínky řízení uvedené v § 92 odst. 1 o. s. ř. Vyšel přitom z úvahy, že z dispoziční zásady ovládající sporné řízení plyne možnost přistoupení dalšího účastníka řízení jen na základě návrhu žalující strany. Bylo by totiž absurdní, aby si strana žalovaná vybírala žalobce a spolurozhodovala o tom, kdo ve vztahu k ní bude disponovat žalobou. Odvolací soud dále uvedl, že další podmínkou je, že osoba, která má vystupovat na straně žalobce, s takovým postupem musí souhlasit. Uzavřel, že pokud návrh na přistoupení Hlavního města Prahy do řízení na straně žalobce ve smyslu § 92 odst. 1 o. s. ř. navrhl žalovaný, tedy osoba nezpůsobilá podat takový procesní návrh, nelze mu vyhovět.

Proti výrokům I. a II. usnesení odvolacího soudu podal žalovaný M. K.(dále „dovolatel“) dovolání. Přípustnost dovolání založil na argumentu, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Namítal, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2940/2012 (tato rozhodnutí, stejně jako dále označená, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).

Uvedl, že soud prvního stupně jej u jednání dne 25. 7. 2016 poučil podle § 118a odst. 1 o. s. ř. o okruhu pasivně legitimovaných účastníků řízení o vzájemném návrhu na určení vlastnického práva k nemovité věci. Soud prvního stupně totiž dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě je dán pouze tehdy, je-li správně vymezen okruh účastníků. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2940/2012.V souladu s poučením nalézacího soudu dovolatel navrhl, aby do řízení na straně žalobce J. R. vstoupilo Hlavní město Praha. Dovolatel argumentoval tím, že poučení soudu prvního stupně bylo v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí, kterým soud prvního stupně jeho návrhu na přistoupení do řízení vyhověl, je správné. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu však spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v postavení žalovaného nemohl navrhnout přistoupení dalšího účastníka, Hlavního města Prahy, do řízení na straně žalobce. Má za to, že postupoval v postavení žalobce na základě svého původního návrhu na určení vlastnictví (uplatněného v původním řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 214/2014) směřujícího proti J. R. jako žalovanému. V postavení žalobce je J. R. z titulu svého původního vzájemného návrhu (o zaplacení částky 187 717,50 Kč s příslušenstvím) uplatněného vůči M. K. jako žalovanému. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Hlavní město Praha se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnilo s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhlo, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 2. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 a § 241b odst. 3, věta druhá o. s. ř.), že byl uplatněn zákonem aprobovaný důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež bylo publikováno pod č. 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že „za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. je od 1. 1. 2013 dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením dle § 238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení“. Dovolatel od uvedeného data může napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko v několika výrocích, popřípadě i v jediném výroku, přičemž se nutně nemusí jednat o výrok ve věci samé či o výrok procesního charakteru, kterým bylo o žalobě rozhodnuto jiným způsobem (například výrok o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby). Vždy ovšem platí, že dovolatel je povinen řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), které se rovněž posuzují i z pohledu naplnění hodnotového censu [ § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ].

V projednávané věci žalovaný napadl dovoláním také výrok II. usnesení odvolacího soudu, kterým mu byla uložena povinnost nahradit Hlavnímu městu Praze náklady odvolacího řízení ve výši 11 156,20 Kč. Protože se v případě částky, o níž bylo rozhodnuto pod uvedeným výrokem, jedná o peněžité plnění do 50 000 Kč, není dovolání ze zákona (objektivně) přípustné.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Jednou ze základních podmínek, jejímž prostřednictvím dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.

Dovolání směřující proti výroku I. usnesení odvolacího soudu není přípustné. Dovolatel sice s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. uvádí, že usnesení odvolacího soudu se v otázce hmotného práva odchyluje od rozhodovací praxe soudu dovolacího, nicméně za tuto otázku považuje naplnění okruhu věcně pasivně legitimovaných účastníků v řízení o žalobě (v projednávané věci o vzájemném návrhu) na určení vlastnického práva. Na této hmotně-právní otázce však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, byť návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení, jenž nebyl na základě měnícího usnesení odvolacího soudu připuštěn, se dovolatel snažil vyhovět závěrům v jím citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2940/2012, a v dřívějším rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002.

Dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci soudem odvolacím, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává. Některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu odvolacího a soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak.

V posuzované věci je usnesení odvolacího soudu založeno na posouzení procesní legitimace žalovaného, jenž podal vzájemný návrh na určení vlastnického práva, k podání návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení o vzájemném návrhu na straně žalobce, a s tím související podmínky souhlasu se vstupem do řízení toho, kdo má vystupovat na straně žalující straně. V souvislosti s procesním postupem odvolacího soudu dovolatel ovšem žádnou otázku procesního práva neidentifikuje a nevymezuje tak ani její reflexi v rozhodovací praxi dovolacího soudu z hlediska naplnění některého ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhý nesouhlas s aplikací konkrétního ustanovení procesního předpisu, byť by se jednalo o aplikaci nesprávnou, přípustnost dovolání založit nemůže.

Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné uvést, že odvolací soud dovoláním napadené rozhodnutí založil na explicitní zákonné úpravě obsažené v ustanovení 92 odst. 1 o. s. ř., která žalovanému jako účastníku řízení, jenž s jeho předmětem nemůže disponovat (stejně jako nemůže měnit okruh účastníků), neumožňuje podat návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení. Takový závěr může obstát i v situaci, kdy má žalovaný postavení vzájemného navrhovatele a procesní návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení, by nebyl v souladu se zásadou hospodárnosti řízení. Rozpor s uvedenou zásadou může založit nejen procesní situace, kdy je navrhován přístup dalšího účastníka do řízení o vzájemném návrhu, v jehož důsledku by mohlo dojít k oddalování rozhodnutí o původní žalobě, ale i stav, kdy žalovaný, jenž podal vzájemný návrh, vzal v procesní pozici žalobce žalobu totožného obsahu zpět, řízení o takové žalobě bylo zastaveno a v krátké době využívá jiného řízení k opětovnému uplatnění svého nároku.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se ten, jemuž je právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno, domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru