Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2445/2014Usnesení NS ze dne 29.06.2016

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2445.2014.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2445/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně CLIMFIL BRNO, s. r. o., se sídlem v Brně, Jiráskova 225/21, IČO: 25336118, zastoupené Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Markétou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Kamýku, Krhanická 360/26, o vydání movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 136/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 64 Co 323/2013-242, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Bc. Iva Nejezchleba, advokáta se sídlem v Brně, Joštova 138/4.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2013, č. j. 56 C 136/2011-179, ve výroku I. zastavil řízení co do povinnosti žalovaného vydat rozbočovač blíže specifikovaný v tomto výroku, ve výroku II. uložil žalovanému povinnost vydat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku movité věci blíže specifikované v tomto výroku a ve výrocích III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 64 Co 323/2013-242, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 18 778 Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení jak výkladu práva hmotného, tak i procesního a z důvodu rozpornosti s judikaturou dovolacího soudu. Žalovaný nejdříve rozsáhle zpochybňuje zjištěný skutkový stav, zejména rozporuje použité důkazy, a zpochybňuje postup soudů obou stupňů. Nesouhlasí ani se soudy dovozeným výkladem výhrady vlastnického práva, tu následně rozsáhle zpochybňuje pro rozpor s dobrými mravy při poukazu na některá ustanovení občanského zákoníku (zejména § 135a a § 135b). Výhrada vlastnického práva je neurčitá a zmatečná. Rozporuje i dobropis pro absenci položek. Namítá, že bylo namístě aplikovat § 260 insolvenčního zákona. Závěrem rozporuje náhradu nákladů řízení a navrhuje, aby dovolací soud rozsudkem změnil rozsudek odvolacího soudu tím způsobem, že se mění rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se žaloba zamítá, případně aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí, zpochybňuje přípustnost dovolání, upozorňuje na to, že žalovaný nepřípustně rozporuje skutkový stav a na vlastním skutkovém stavu staví svou právní argumentaci. Blíže se k jednotlivým argumentům vyjadřuje a závěrem navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech žaloby na vydání věci poměřovat úpravou obsaženou v § 1040 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vydání věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby. Vznik vlastnického práva se nicméně posuzuje podle dosavadních právních předpisů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v rozporu s § 237 a § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezil konkrétní otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Dovolatel sice v dovolání avizoval, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., ale žádnou konkrétní právní otázku v dovolání neuvedl; taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů (dovolacích námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Obsahem dovolání je především velmi obsáhlá polemika se zjištěným skutkovým stavem, zejména námitka nepoužitelnosti důkazů či námitka rozporující interpretaci smlouvy [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.] a s postupem soudů obou stupňů v rámci procesu dokazování. Dovolatel však pomíjí, že jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), a proto námitky brojící proti zjištěnému skutkovému stavu přípustnost dovolání založit nemohou a k námitkám vad řízení pak může dovolací soud přihlédnout toliko za situace, že shledá dovolání z jiného důvodu přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání pak zjevně nemůže vést ani ta okolnost, že dovolatel s jím předestřeným skutkovým stavem spojuje námitky nesprávného právního posouzení věci.

Pomine-li dovolací soud skutečnost, že dovolatel nevymezil řádně přípustnost dovolání, rozhodnutí soudů obou stupňů by obstálo i při věcném dovolacím přezkumu. Soudy obou stupňů v souladu s judikaturou dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003 (uveřejněný pod č. 81/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1393/2003 (dostupný na www.nsoud.cz)] dospěly k závěru, že výhrada vlastnického práva žalobkyně coby subdodavatele ve vztahu k dodavateli vede k tomu, že žalovaný coby objednatel nemůže nabýt po dobu trvání výhrady toto vlastnické právo derivativně (odvozeně posloupnou řadou nabývacích titulů). Soudy obou stupňů v souladu s judikaturou také řádně zkoumaly, zdali žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo jinak, přičemž dospěly k přesvědčivému závěru, že tomu tak v daném případě nebylo. Žalovaný výše uvedená rozhodnutí ani závěr o tom, že vlastnické právo nenabyl, nijak právně relevantními argumenty nerozporuje, svou obranu především staví na tom, že žalobkyně není v dané věci aktivně věcně legitimována, zejména pro rozpor výhrady vlastnického práva s dobrými mravy.

Dovolací soud přezkoumal také námitku rozporu s dobrými mravy, přičemž shledal, že závěry obou stupňů o tom, že výhrada vlastnického práva není v daném případě v rozporu s dobrými mravy, nejsou zjevně nepřiměřenými, a proto v dovolacím přezkumu obstojí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014 (uveřejněné pod č. C 14 442 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. V souvislosti s namítaným rozporem s dobrými mravy je vhodné především zdůraznit, že i když výhrada vlastnického práva vyvolává účinky i vůči žalovanému, není výhradou vlastnického práva vyloučeno, aby mohlo dojít k nabytí vlastnického práva žalovaným originárně například zpracováním, přírůstkem k věci hlavní či nabytím na základě dobré víry; k závěru o nabytí vlastnického práva žalovaným však v dané věci soudy obou stupňů nedospěly. Zjištěný skutkový stav pak podle dovolacího soudu nenasvědčuje závěru, že by výhrada vlastnického práva byla učiněna za účelem způsobení újmy žalovanému. K poukazu dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2999/2008, je možno uvést, že ten není v dané věci použitelný, neboť se týkal odlišné problematiky, a to otázky splatnosti ceny díla. Dovolací soud neshledal naplnění ani jiného důvodu, pro který by byla dohoda mezi žalobkyní a společností PEBA s. r. o. neplatnou, tudíž ani v tomto ohledu není čeho soudům vytknout.

Soudy obou stupňů se také řádně vypořádaly s ustanovením § 260 zákona č. 82/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, když přesvědčivě zdůvodnily, že se dané ustanovení v posuzovaném případě neuplatní, neboť nikdy nedošlo k převzetí věci společností PEBA s. r. o. Žalovaný pak vůči tomuto právnímu posouzení nepokládá žádnou právně relevantní otázku, která by měla správnost řešení zpochybnit. Závěry soudů obou stupňů proto i v tomto ohledu obstojí.

Dovolání pak není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť žalovaný v této souvislosti nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat; nadto žalovanému byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši nižší jak 50 000 Kč, a proto je dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení v dané věci nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. června 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru