Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2396/2017Usnesení NS ze dne 13.09.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Spoluvlastnictví
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2396.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 1143 o. z.

§ 1147 alinea první o. z.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3856/17 ze dne 10.07.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2396/2017-213

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce A. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovanému L. K., za účasti E. K., na straně žalovaného, oběma zastoupeným JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 12, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 77/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. 1. 2017, č. j. 29 Co 173/2016-195, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12 874 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Vladimíra Škréty, advokáta se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaného nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 24 C 77/2013-125, zrušil výrokem I. spoluvlastnictví účastníků k pozemkům ostatní plocha o výměře 2 888 m2, orná půda o výměře 7 439 m2, ostatní plocha o výměře 956 m2, trvalý travní porost o výměře 18 287 m2, trvalý travní porost o výměře 16 194 m2, trvalý travní porost o výměře 1 057 m2, orná půda o výměře 9 893 m2, trvalý travní porost o výměře 6 592 m2, trvalý travní porost o výměře 15 477 m2, orná půda o výměře 17 817 m2, orná půda o výměře 8 476 m2, orná půda o výměře 2 473 m2, orná půda o výměře 1 639 m2, orná půda o výměře 2 205 m2 a ostatní plocha o výměře 338 m2, zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro L. k., Katastrální pracoviště L., pro obec a katastrální území J., okres L. (dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“), výrokem II. přikázal všechny předmětné pozemky do výlučného vlastnictví žalobce. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému v obecné pariční lhůtě na vyrovnání podílu částku 502 667 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a každému z účastníků uložil povinnost nahradit v obecné pariční lhůtě České republice – Okresnímu soudu v Liberci náklady řízení ve výši 3 509,50 Kč (výrok V.).

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 29 Co 173/2016-195, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že pozemek orná půda o výměře 9 893 m2, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného a ve výroku III. tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému do 7 dnů od právní moci rozsudku na vyrovnání podílu částku 339 492 Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Každému z účastníků uložil povinnost nahradit do 15 dnů od právní moci rozsudku České republice – Krajskému soudu v Ústí nad Labem náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II.). Rozhodl i o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků a ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti částem výroku I., kterými byl potvrzen výrok II. a změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání. Důvod přípustnosti dovolání vymezil odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), přičemž uvedl, že rozsudek odvolacího soudu závisí v dovoláním napadené části na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítal, že odvolací soud po zrušení spoluvlastnictví účastníků nepřistoupil k jeho vypořádání reálným rozdělením předmětných pozemků podle velikosti spoluvlastnických podílů, čímž porušil kogentní ustanovení § 1144 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“). Uplatnil současně jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Namítal, že odvolací soud předmětné pozemky po zrušení spoluvlastnictví nevypořádal jejich reálným rozdělením a nijak neodůvodnil, z jakého důvodu k tomuto primárnímu způsobu vypořádání nepřistoupil. Přikázáním pozemků, vyjma jediného, do výlučného vlastnictví žalobce a vyrovnáním spoluvlastnických podílů v penězích, nebylo respektováno kritérium výše spoluvlastnických podílů, jež sice odvolací soud ve svém rozhodnutí zmínil, nicméně k němu nepřihlédl. Žalovanému jako třetinovému spoluvlastníku pozemků tak byla rozhodnutím soudu do jeho výlučného vlastnictví přikázána pouze 1/10 výměry pozemků, které měl s žalobcem ve spoluvlastnictví. Porušením principů, na nichž vypořádání spoluvlastnictví cestou zákonné posloupnosti spočívá, se odvolací soud odchýlil od závěrů prezentovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008 (rozsudek je přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Žalovaný připomněl, že v souladu s přednostní zásadou reálného rozdělení společné věci by bylo buď přikázání některých pozemků do jeho vlastnictví, jak to navrhl v odvolacím řízení, anebo při maximálním ohledu ke kritériu velikosti spoluvlastnických podílů některé, popřípadě všechny, pozemky reálně rozdělit a následně nově vzniklé pozemky přikázat do výlučného vlastnictví žalobce a žalovaného.

Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce označil dovolání za nedůvodné. Uvedl, že se odvolací soud problematikou rozdělení předmětných pozemků zabýval. Při úvaze o způsobu vypořádání spoluvlastnictví, zejména k pozemkům „pod tratí“, přihlédl k tomu, že se jedná o pozemky zemědělské, jež jsou v užívání jednoho nájemce a ve smyslu § 1142 odst. 2 o. z. je relevantním kritériem jejich účelné obdělávání. Pokud jde o pozemky „nad tratí“, připomněl, že tyto sice nejsou zemědělsky využívány, nicméně žalobce o ně pečuje a jejich přikázání do vlastnictví žalovaného jako celku bránil jeho nesouhlas. Dále vyjádřil pochybnost nad tím, zda je dovolání žalobce přípustné, neboť žalovaný netvrdí, v jakém směru je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, dospěje-li dovolací soud k závěru, že je přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 27. 2. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání žalovaného je založeno na námitce rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího při řešení otázky hmotného práva, jež je identifikována jako způsob vypořádání (podílového) spoluvlastnictví k souboru prostorově souvisejících nemovitých věcí (pozemků) přikázáním jednotlivých pozemků, vyjma jediného, do výlučného vlastnictví žalobce, a to ve světle kritérií, které rozhodovací praxe formulovala již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).

Dovolatel sice v poměrech projednávané věci řádně vymezil jeden ze zákonných důvodů přípustnosti dovolání, nicméně dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při vyřešení předestřené otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nyní ve znění zákona č. 460/2016 Sb. Rozhodnutí v řízení vydané má konstitutivní povahu, neboť teprve jím se ruší dosavadní a zakládají nové právní poměry a na volbu odpovídající hmotněprávní úpravy tak dopadá intertemporální pravidlo obsažené v § 3028 odst. 2 o. z. Odvolací soud ve věci rozhodující po 1. 1. 2014 (a rovněž tak i soud prvního stupně) proto postupoval správně, pokud věc právně posoudil podle právní úpravy účinné od uvedeného data, i když řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno za účinnosti předchozí právní úpravy (k tomu srovnej například rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 17/2015, str. 603).

Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.

Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143 o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§ 1144 odst. 1 o. z.). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 2 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům (§ 1147 věta první o. z.). Zemědělský pozemek může být rozdělen jen tak, aby dělením vznikly pozemky účelně obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti stálého přístupu (§ 1142 odst. 2 věta první o. z.).

Ze srovnání ustanovení předchozí i současné právní úpravy zrušení a vypořádání (podílového) spoluvlastnictví se podává, že řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to navazující otázky, zda jsou nemovitosti ve spoluvlastnictví „dobře dělitelné“, řeší oba zákoníky v podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).

Žalovaný namítal, že rozsudek odvolacího soudu, pominul-li vzít v úvahu prioritní způsob vypořádání spoluvlastnictví reálným rozdělením společné věci (v poměrech projednávané věci každého jednotlivého pozemku ve spoluvlastnictví účastníků) podle výše spoluvlastnických podílů, je v rozporu se závěrem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008. V tomto rozsudku Nejvyšší soud vyložil, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není „optimální“, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. Samotná skutečnost, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením oproti předchozímu stavu“ nebo že budou zřízena věcná břemena, není významná. Ani nesouhlas některého spoluvlastníka s konkrétním způsobem rozdělení ještě nebrání tomu, aby soud takové rozdělení neprovedl, zejména když žádný z účastníků nenavrhne řešení lépe respektující zájmy obou stran.

Prvotním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je právě rozdělení věci, ke kterému občanský zákoník žádné bližší podrobnosti neuvádí, vyjma podmínky, že rozdělení musí být dobře možné. Za výchozí lze považovat závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008. Podle závěrů obsažených v citovaném usnesení může úvahu odvolacího soudu o tom, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není rozdělení věci dobře možné, dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

Zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam a vychází z poměrů individuálního případu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 5/2005, str. 183, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 4/2008, str. 184, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007).

Odvolací soud těmto judikatorním závěrům v projednávané věci dostál. Při úvaze o nejvhodnějším způsobu vypořádání spoluvlastnictví účastníků vycházel z relevantního skutkového podkladu, jenž v projednávané věci představoval znalecký posudek Ing. Petra Parmy, včetně jeho doplnění podaného ústně u jednání odvolacího soudu. Odborné závěry znaleckého posudku nemůže dovolací soud přezkoumávat, neboť ty jsou základem skutkových zjištění soudu, která s účinností od 1. 1. 2013 dovolacímu přezkumu nepodléhají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Ostatně ani žalovaný proti závěrům znaleckého posudku nijak nebrojil.

Odvolací soud dostatečným způsobem vysvětlil důvody, pro které nevypořádal pozemky „nad tratí“ a pozemky tvořící tzv. biokoridor reálným rozdělením. Vyšel přitom ze znaleckého závěru, podle něhož se jedná o pozemky omezeně či obtížně využitelné, ve svažitém terénu a svým tvarem k reálnému dělení nevhodné. Charakter těchto pozemků navíc určuje jejich obtížné zpeněžení i pro případ, že by byly prodávány jako celek. Z uvedeného je tudíž zřejmé, že zásadním důvodem pro jiný způsob vypořádání pozemků, než by bylo jejich reálné dělení, je právě jejich lokace, tvar a možnost využití. To jsou kritéria, jež mohou obstát z hlediska zákonného a judikatorního požadavku na výsledek reálného rozdělení, tj. že nově vytvořené nemovitosti lze řádně užívat. Pro jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalobce poté hovořil fakt, že ten byl ochoten je – na rozdíl od dovolatele – do vlastnictví převzít.

V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, jenž byl publikován pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že i při rozhodování o zrušení spoluvlastnictví k souboru prostorově navazujících nemovitostí musí soud dbát, aby dělení bylo z hospodářského hlediska účelné, aby bylo spravedlivé a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením vážně poškozen. Takový postup jistě odpovídá smyslu zákona (viz § 2 odst. 2 o. z. – jde o spravedlivé vypořádání spoluvlastnictví), byť nikoliv jeho doslovnému výkladu (zpravidla každý z více pozemků určených k vypořádání lze reálně dělit, tudíž není splněna podmínka, že rozdělení věci není „dobře možné“). Dovolací soud v citovaném rozsudku posuzoval věc, v níž stejně jako v projednávané věci striktně vzato nešlo o reálné rozdělení věcí, ale o přikázání společné věci do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků. I pro takový případ zmínil potřebu zkoumat, zda reálným dělením nedojde k podstatnému snížení hodnoty (tedy o více než 15%) společné věci.

V usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4063/2016, jež na shora citovaný rozsudek dovolacího soudu odkazuje, Nejvyšší soud uvedl, že za soubor prostorově souvisejících nemovitostí lze považovat nejen nemovitosti, které spolu bezprostředně sousedí, ale i nemovitosti, které tvoří jeden funkční celek, ač nejsou bezprostředně sousedící. Posouzení, zda tomu tak je, závisí na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by mohl dovolací soud přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti. Dovolací přezkum by se v případech jejich zjevné nepřiměřenosti týkal i úvah zohledňujících kritéria pro vypořádání spoluvlastnictví, např. velikosti spoluvlastnických podílů, účelného využití věcí, popřípadě kritérií dalších, která může jako pro věc významná vymezit soud, aniž by byla zákonem přímo upravena (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3374/2011).

Pozemky „pod tratí“, jež jsou jednotně obhospodařovány jedním nájemcem, byly přikázány, vyjma pozemku, jenž byl odvolacím soudem přikázán do vlastnictví žalovaného, do výlučného vlastnictví žalobce. I ohledně tohoto způsobu vypořádání rozsudek odvolacího soudu obstojí. Třebaže u tohoto souboru pozemků odvolací soud na základě ústně doplněného znaleckého posudku nevyloučil, že by některé z větších pozemků byly samostatně oddělitelné a i dobře prodejné, respektoval stav existující v době jeho rozhodování, tj. že se jedná o zemědělské pozemky obhospodařované jako celek. Tím i u tohoto souboru pozemků upřednostnil kritérium využití společné věci před hlediskem výše spoluvlastnických podílů. Úvahy odvolacího soudu nelze považovat za zřejmě nepřiměřené. Nutno v této souvislosti i poukázat na to, že odvolací soud sice zvažoval přikázání dalších dvou pozemků do výlučného vlastnictví žalovaného, nicméně přiléhavě předestřel důvody (ohledem na výrazné překročení výše spoluvlastnického podílu žalovaného a princip ekvity, kdy žalobce byl ochoten převzít do svého vlastnictví méně bonitní pozemky „nad tratí“), pro které takovou podobu vypořádání nezvolil.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 13. září 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru