Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2363/2015Usnesení NS ze dne 07.07.2015

HeslaPřípustnost dovolání
Společné jmění manželů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2363.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2363/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. Z., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalovanému P. Z., zastoupenému Mgr. Alenou Krejčovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 22, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 136/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2014, č. j. 56 Co 197/2013-257, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Rokycanech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2012, č. j. 6 C 136/2009-184, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. ledna 2013, č. j. 6 C 136/2009-190, zamítl žalobu na vypořádání společného jmění manželů. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. ledna 2014, č. j. 56 Co 197/2013-257, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné; napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“), zaniklého před nabytím účinnosti účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem, jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014).

K otázce, zda použití finančních prostředků patřících do výlučného vlastnictví jednoho z manželů na úhradu leasingových splátek, ke kterým jsou zavázáni oba manželé z titulu leasingové smlouvy uzavřené v době trvání manželství, lze považovat za investici – vnos jednoho manžela do SJM, nebo zda se jedná o spotřebování těchto finančních prostředků za trvání manželství, a zda finanční prostředky použité na úhradu leasingových splátek lze považovat za prostředky, za které byla věc pořízena, se uvádí:

Soud prvního stupně neučinil skutkové zjištění, že by leasingové splátky na automobil zn. Volkswagen Polo byly spláceny z výlučných prostředků žalobkyně. Konstatoval jen, že po určitou dobu splátky byly placeny z účtu žalobkyně, a že na tento účet docházely platby invalidního důchodu, které tvořily součást SJM; uvedené platby tak podle něj tvořily finanční prostředky, které byly spotřebovány za trvání manželství účastníků. Podle soudu prvního stupně, který odkázal na nespecifikovanou judikaturu, leasingové splátky nelze v tomto případě vypořádat. Tento závěr žalobkyně nenapadla v odvolání, v doplňku k němu ani při jednání před odvolacím soudem; a odvolací soud se jím proto nezabýval.

I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7484 – toto rozhodnutí, stejně jako další rozhodnutí níže citovaná, je dostupné na www.nsoud.cz).

K otázce, zda v řízení o vypořádání společného jmění manželů může soud vypořádat jen ten majetek tvořící SJM, který účastníci navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od zániku SJM, a zda je možné v řízení zahájeném do tří let uplatnit po uvedené lhůtě nové položky k vypořádání:

Tuto věc řešily soudy v souladu s konstantní judikaturou. Skutečnost, že předmětem soudního vypořádání mohou být jenom věci, které účastníci učiní předmětem řízení, neboť je přípustná kombinace způsobů vypořádání zákonného majetkového společenství manželů (proto je nutné uplatnit hodnoty k vypořádání soudní cestou do tří let od zániku tohoto majetkového společenství), je důsledkem změn vyjádřených v zákonné úpravě bezpodílového spoluvlastnictví manželů nejpozději s účinností od 1. dubna 1983 zákonem č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5061, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2742/2012, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Žalobkyně dále tvrdí, že podnik, ve kterém žalovaný podnikal, byl v jeho výlučném majetku; z toho pak vyplývají další právní otázky (částky vynaložené ze společného majetku na podnik považuje za investice do výlučného majetku žalovaného). Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004; ten se však týkal bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jehož právní úprava byla jiná (viz znění občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. před novelou č. 91/1998 Sb.) „Podnik mohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud byl podnikatelem jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jeho povolání, náležel podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela… Zákonem č. 91/1998 Sb. byl občanský zákoník novelizován tak, že s účinností od 1. 8. 1998 majetkovým společenstvím manželů je společné jmění manželů, přičemž v § 143 již nejsou věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů ze společného jmění manželů vyloučeny“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 5267/2008). Vzniklo-li tak SJM v důsledku sňatku, uzavřeného po nabytí účinnosti zákona č. 91/1998 Sb., a za jeho trvání nabyl jeden z manželů podnik, není skutečnost, že sloužil jen výkonu jeho povolání, důvodem pro výluku ze SJM.“

K námitce, že soud nevypořádal leasingové splátky na „podnikový“ automobil Seat Leon: Do vypořádání podniku se promítají také závazky, které jsou jeho součástí. Není podstatné, zda se jedná o závazky tvořící společné jmění manželů či závazky stojící mimo režim společného jmění manželů a sjednané pouze jedním z manželů. Rozhodné je, zda se jedná o závazky tvořící součást podniku, tj. typicky závazky, jejichž prostřednictvím byly získány finanční prostředky či hodnoty tvořící součást podniku nebo ve prospěchu podniku použité (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013, a další tam uvedená rozhodnutí). Navíc vzhledem k tomu, že i uvedený podnik byl součástí SJM, se uvedená námitka stává nevýznamnou, neboť o investici ze SJM do výlučného majetku jít nemohlo.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. července 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru