Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2360/2020Usnesení NS ze dne 22.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Dokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2360.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2013

§ 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017

§ 132 předpisu č. 99/1963 Sb. ve zněn...

více

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2360/2020-217

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. B, narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem se sídlem v Klatovech, Domažlická 800, proti žalovaným 1) D. K., narozené XY, bytem v XY, 2) C. K., narozenému XY, bytem v XY, 3) J. M., narozenému XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Karlem Baumrukem, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská 25, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 147/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2020, č. j. 13 Co 432/2019-194, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna každému ze žalovaných zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 121,80 Kč k rukám zástupce žalovaných JUDr. Karla Baumruka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 7 C 147/2018-151, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, vymezených v geometrickém plánu

č. 104-93/2018 (výrok I a II). Zamítl dále žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem sklepa umístěného pod pozemkem parc. č. st. XY v k. ú. XY, který je vymezen v geometrickém plánu č. 104-93/2018 (výrok IV). Zamítl také žalobu, v níž žalobkyně požadovala určit, že jsou společně se žalovanou 1) rovnodílnými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vymezeném v geometrickém plánu č. 104-93/2018 (výrok III). Ve výroku V rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 13 Co 432/2019-194, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se při právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně se neztotožňuje s procesním postupem odvolacího soudu, který neprovedl některé z důkazů navržených žalobkyní, přičemž toto rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Má také za to, že provedené důkazy soudy obou stupňů chybně hodnotily, a dospěly tak nesprávným skutkovým zjištěním. Soudy tímto postupem porušily právo žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a takový postup je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4834/2016) i Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08, nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 779/06, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3309/07). V podstatné části dovolání žalobkyně napadá právní posouzení věci samé provedené odvolacím soudem, které nepovažuje za správné. Má za to, že její žalobní požadavky jsou opodstatněné, a proto mělo být žalobě vyhověno. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní k podanému dovolání uvádí, že je nepřípustné a zjevně bezdůvodné. Mají za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předně namítají, že žalobkyně v dovolání nevymezuje v souladu se zákonem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud žalobkyně tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při právním posouzení věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, měla by jasně označit konkrétní právní otázku. V projednávané věci však tato náležitost dovolání absentuje. Namítají také, že dovolatelka nevymezuje v souladu se zákonem dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto by jej měl dovolací soud odmítnout. Nad rámec shora uvedeného poznamenávají, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákonem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Soudy nižších stupňů rovněž vysvětlily, z jakého důvodu neprovedly některé z důkazů navržených žalobkyní. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K námitce žalobkyně, že soudy obou stupňů neprovedly všechny navržené důkazy a toto své rozhodnutí řádně neodůvodnily:

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1871/2018 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), vyložil, že je na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv. Soud přitom není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soud je tak oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).

V posuzovaném případě soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, že provedené důkazy byly dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu v takovém rozsahu, aby z nich bylo možno vyvodit právní závěry, a že provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Tento postup soudů obou stupňů je v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu (včetně rozhodnutí, na které v dovolání odkazuje žalobkyně), a proto tyto námitky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemohou.

K námitce žalobkyně k hodnocení důkazů:

V rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, Nejvyšší soud vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).

V rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, případně pokud výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v § 133 až § 135 o. s. ř.“ Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Z toho plyne, že hodnocení dokazování, a tedy ani jeho výsledek (skutková zjištění) nelze z jiných než výše uvedených hledisek dovoláním napadat (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).

Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Jelikož soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Proto ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá – rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Z uvedeného je také zřejmé, že odvolací soud řádně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu aplikoval normy procesního práva, a proto nemohlo dojít v důsledku jeho postupu k porušení ústavně zaručených práv a svobod žalobkyně, konkrétně práva žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

K námitkám žalobkyně směřujícím do právního posouzení věci samé [tedy k požadavku žalobkyně na určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vymezených v geometrickém plánu č. 104-93/2018, vlastníkem sklepa nacházejícího se pod pozemkem parc. č. st. XY v k. ú. XY a spolu se žalovanou 1) rovnodílným spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vymezeném v geometrickém plánu č. 104-93/2018]:

Obsahem těchto námitek je polemika žalobkyně s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení by mělo být jiné.

Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Z uvedeného se podává, že pokud dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř.

V projednávané věci žalobkyně pouze polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení mělo být jiné. Žalobkyně však v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku ani konkrétně neuvádí, v čem spatřuje naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. V takovém případě však nevymezuje řádně, v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Lze také poznamenat, že žalobkyně částečně staví své právní posouzení věci na odlišném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Jelikož v poměrech projednávané věci je s ohledem na výše uvedené dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Rovněž z tohoto důvodu nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. námitky žalobkyně směřující do právního posouzení věci samé.

K dovolání žalobkyně do výroků o náhradě nákladů řízení:

Žalobkyně podala dovolání do všech výroků rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání žalobkyně do rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru