Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2331/2020Usnesení NS ze dne 14.08.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Spoluvlastnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2331.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 1144 odst. 1 o. z.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2331/2020-732

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovanému J. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Michalem Vihanem, advokátem se sídlem v Teplicích, Školní 2, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 474/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 6. 2016, č. j. 30 Co 285/2009-641, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zrušení spoluvlastnictví k domu a pozemkům v k. ú. XY; žádal zejména přikázání domu č. p. XY s pozemkem p. p. č. XY do jeho výlučného vlastnictví. V domě č. p. XY žalobce bydlel se svými rodiči od roku 1996, dne 12. 9. 2002 však žalovaný dům zapálil a ten shořel; žalovaný byl za tento skutek odsouzen v trestním řízení. Žalobce požadoval přikázání pozemku p. p. č. XY s odůvodněním, že na něm chce postavit dům, který by sloužil k jeho bydlení.

Žalovaný požadoval rozdělení pozemku s tím, že na rozdělených částech si mohou účastníci postavit nové domy, případně požadoval přikázání celého pozemku rovněž s tím, že na něm postaví dům.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, č. j. 18 C 474/97-481, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „st. p. č. XY, p. p. č. XY a p. p. č. XY v k. ú. XY“, určil výlučným vlastníkem „p. p. č. XY“ žalobce, výlučným vlastníkem „st. p. č. XY a p. p. č. XY“, vymezené geometrickým plánem Ing. P. Hlobila z 23. 5. 2008, určil žalovaného a dále žalobce určil výlučným vlastníkem „p. p. č. XY“, vymezené rovněž tímto geometrickým plánem. Uložil žalobci, aby na vypořádání zaplatil žalovanému 138 790,50 Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, č. j. 30 Co 285/2009-521, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků ke st. p. č. XY, změnil tak, že výlučným vlastníkem tohoto pozemku se stává žalobce, kterému uložil, aby zaplatil žalovanému na vypořádání dalších 26 660 Kč, celkem 164 450,50 Kč. Ve výrocích o zrušení spoluvlastnictví účastníků k p. p. č. XY, o určení vlastníka p. p. č. XY a p. p. č. XY a nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. 8. 2010, č. j. 22 Cdo 2205/2010-568, rozsudek odvolacího soudu zrušil s výjimkou zrušujících výroků a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání shledal důvodným, neboť zjištění odvolacího soudu o nedělitelnosti pozemku st. p. č. XY nemělo oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř. v tehdy účinném znění).

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 30 Co 285/2009-641, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 4. 2009, č. j. 18 C 474/97-481, ve výroku I. O zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemku st. p. č. XY a změnil ve výroku III. tak, že pozemek p. č. XY se přikazuje do výlučného vlastnictví žalobce. Ve výroku V. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému dalších 64 000 Kč, celkem 202 790,50 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku.

Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem znalců Ing. P. Hlobila a Ing. P. Horáka zjistil, že technicky není možné vytvořit přístupovou cestu na rozdělený pozemek parc. č. XY přes p. p. č. XY. Znalci se shodli, že plocha pozemků vzniklých rozdělením p. č. XY by byla příliš malá pro stavbu domů určených k trvalému bydlení. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že rozdělení předmětného pozemku ve smyslu § 1144 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.), není dobře možné. Uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému na vypořádání podílů celkem 202 790,50 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sv., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. („o. s. ř.“). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; má jít o rozsudky ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2205/2010, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.

Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) do 29. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.) – dále „o. s. ř.“.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného znění občanského soudního řádu (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam uvedenou).

K dovolání sepsanému zástupcem žalovaného – advokátem:

Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání z hledisek v dovolání vytýčených; má jít o rozpor se dvěma uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu; napadené rozhodnutí závisí podle dovolatele na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel především napadá skutková zjištění, která odvolací soud učinil na základě doplněného dokazování. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud poté, co dovolací soud zrušil jeho předchozí rozsudek proto, že zjištění odvolacího soudu o nedělitelnosti pozemku st. p. č. XY nemělo oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012) vyslechl znalce, aniž nařídil doplnění znaleckého posudku, a zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Dovolací důvod obdobný (§ 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012) však občanský soudní řád v platném znění již nezná. Ostatně odvolací soud nedostatek, který mu v předchozím rozhodnutí dovolací soud vytknul, odstranil výslechem znalce (v souladu s § 127 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Žalovaný napadá výsledek hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

Dovolatel též tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, v němž dovolací soud vyslovil: „Při reálném dělení společné nemovitosti v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zpravidla nepůjde o podstatné snížení její hodnoty (§ 1144 odst. 1 o. z.), bude-li menší než 15 %. Je však třeba přihlížet ke všem okolnostem věci; nelze vyloučit odchylky od uvedeného poměru“. Snížením hodnoty pozemku (v dovolání na místě této výtky nekonkretizovaného, z obsahu dovolání však vyplývá, že jde o stavební pozemek č. XY) se však odvolací soud nezabýval.

Jde o výklad § 1144 odst. 1 o. z., podle kterého platí: „Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota“. Současně však zákon stanoví: Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky (§ 1147 o. z.).

Z uvedeného se podává, že rozdělení společné věci brání nejen podstatné snížení hodnoty ve smyslu § 1144 odst. 1 o. z., ale i to, že není „dobře možné“ (§ 1147 o. z.). I když ke snížení hodnoty věci v důsledku rozdělení nedojde, nelze ji rozdělit, není-li to „dobře možné“ z jiného důvodu. I při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. tak soud nejprve zkoumá, zda je rozdělení společné věci možné (§ 1144 a násl. o. z.); není-li rozdělení dobře možné, přikáže ji za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015).

Zákon zde používá neurčitý pojem, který pak vykládá judikatura. Reálné rozdělení by nebylo dobře možné zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat (v této věci k zastavění stavebního pozemku obytným domem); úvahu odvolacího soudu o tom, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není rozdělení věci dobře možné, může dovolací soud zpochybnit pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5439/2015).

„Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti a tvaru, určujícím pro možné rozdělení pozemku na dva nebo více pozemků jako samostatných věcí je zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je zajištěn přístup ke komunikaci, a to buď přímo na komunikaci, nebo cestou po cizím pozemku“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3736/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012).

Odvolací soud opřel závěr o tom, že pozemek p. č. XY, o který dovolateli jde, není dobře dělitelný, o dvě skutečnosti; jednak o to, že k tomuto pozemku „není technicky možné vytvořit přístupovou přes parcelu č. XY“, jednak o zjištění, že nově vzniklé pozemky by nebyly dost velké na to, aby sloužily k výstavbě domů k trvalému bydlení. Podle názoru dovolacího soudu bylo třeba vzít do úvahy i skutečnost, kterou odvolací soud zohlednil při rozhodování o přikázání pozemku, že žalovaný dům, který původně na pozemku stál, úmyslně zapálil, aby zabránil vypořádání spoluvlastnického vztahu. Tato úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená a ostatně dovolatel ji ani výslovně nezpochybňuje.

Protože tak jediným kritériem, bránícím dělení společné věci, není podstatné snížení její hodnoty, není napadený rozsudek v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015.

K dovolání podanému žalovaným bez zastoupení advokátem:

Není-li stanoveno jinak (a to v tomto případě není), musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Pokud dovolatel podá dovolání sám, je nezbytné ke splnění požadavku nuceného zastoupení vyplývajícího ze zmíněného ustanovení, aby jeho zástupce učiněné podání nahradil nebo doplnil vlastním podáním nebo aby alespoň písemně nebo ústně do protokolu sdělil soudu, že se s dovolatelem učiněným podáním ztotožňuje. Nestane-li se tak, není požadavku povinného zastoupení vyhověno (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4204/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2752/2010, a řadu dalších).

V této věci však zástupce žalovaného na dovolání podané samostatně žalovaným neodkázal ani nepřevzal jeho obsah; proto se argumenty v něm uvedenými dovolací soud nemohl zabývat. Ostatně v tomto podání není nijak konkrétně vymezen důvod přípustnosti dovolání (jen obecným odkazem na § 237 o. s. ř., k tomu viz výše) a jeho obsahem jsou skutkové námitky; proto by ani v případě, že by bylo aprobováno advokátem, přípustné nebylo.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, nebo řízení není ještě skončeno. Soud prvního stupně bude ještě rozhodovat o zrušení spoluvlastnictví k pozemku p. č. XY k. ú. XY.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 8. 2020

JUDr. Jiří Spáčil CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru