Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2293/2011Usnesení NS ze dne 24.01.2013

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2293.2011.1
Dotčené předpisy

§ 145 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2293/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. Z., bytem v L., zastoupené JUDr. Šárkou Toulovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalovaným 1) N. K., bytem v L., a 2) V. Z., bytem v L., oběma zastoupeným JUDr. Zborovem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Na Vinici 31, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 405/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2010, č. j. 26 Co 266/2010-91, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 8.591,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Zborova Dvořáka.

Odůvodnění:

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2009, č. j. 7 C 405/2008-63, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že dům, nacházející se na pozemku, v katastrálním území a obci L. (dále jen ,,předmětná nemovitost“), je ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 2). Ve výroku II. zastavil řízení o určení, že garáž bez č. p., nacházející se na pozemku, v katastrálním území a obci L., je ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 2). Ve výroku III. pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. září 2010, č. j. 26 Co 266/2010-91, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázkou zásadního právního významu je podle jejího názoru posouzení, zda se souhlas manžela podle § 145 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“) musí časově vztahovat ke konkrétnímu právnímu úkonu (v tomto případě darování předmětné nemovitosti žalovaným 2) žalované 1)) a zda je za platný souhlas s darováním předmětné nemovitosti možno považovat prohlášení žalobkyně učiněné 4 roky před uzavřením tohoto právního úkonu žalovanými. Prohlášení žalobkyně nemůže být souhlasem, neboť postrádá znaky právního úkonu, zejména srozumitelnost a určitost. Pokud dovolatelka někdy zmínila, že má být v budoucnu předmětná nemovitost darována dceři, se jednalo o pouhý záměr, jak naložit s majetkem ve společném jmění manželů, nikoliv však o souhlas s právním úkonem druhého manžela, kterým je tato nemovitost darována žalované 1). Dovolatelka zastává názor, že souhlas je třeba dát s konkrétním právním úkonem, jinak by jí bylo odepřeno vymínit si ve smlouvě např. příkaz nebo podmínku. Má rovněž za to, že souhlas měl být učiněn ve formě, která je vyžadována pro právní úkon, kterým její manžel předmětnou nemovitost převedl.

Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že právní argumentaci dovolatelky považují za nepřiléhavou. Upozorňují, že dovolatelka nezpochybňuje fakt, že souhlas s darovací smlouvou udělila, pouze brojí proti tomu, zda byl vysloven souhlas s konkrétní smlouvou a zda byl učiněn v zákonem stanovené formě. Nesouhlasí s dovolací námitkou, že souhlas lze podle ustálené soudní praxe učinit pouze v přísnější formě než ústně. Dovolatelka podle nich neodkázala na žádné rozhodnutí soudů, které by tomuto výkladu přisvědčovalo.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. září 2010, projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání není přípustné.

Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.

Podle § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.

Podle § 40a o. z. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

Dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu posouzení, zda „souhlas manžela podle § 145 odst. 2 obč. zák. se musí vždy časově vztahovat k převodu – darování nemovitosti (může se jednat maximálně o měsíce s vyslovením souhlasu před převodem

– darováním), souhlas učiněný více než rok před převodem – darováním nemovitosti musí být posuzován jako záměr do budoucna a nikoliv jako souhlas manžela dle § 145 odst. 2 s konkrétním převodem – darováním nemovitosti“.

V této souvislosti namítá, že vyjádřila pouze „záměr do budoucna, že dům má být přepsán na dceru jako dar“, což postrádá časovou určitost; nejedná se v této souvislosti o souhlas s darováním, ale pouze o do budoucna vyjádřený záměr o možném darování.

Řešení této otázky nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozsudku, neboť na jejím posouzení není rozsudek odvolacího soudu založen a v této části je dovolání především nepřípustnou kritikou skutkových zjištění rozhodnutí nalézacích soudů a hodnocení důkazů.

Nalézací soudy především totiž neučinily zjištění, že ze strany žalobkyně mělo jít toliko o vyjádření záměru možného budoucího darování předmětné nemovitosti, ale vyšly ze zjištění, že žalobkyně dala souhlas k darování nemovitosti. Tento souhlas ani konkrétně nevázaly výhradně na období čtyř let před uzavřením darování smlouvy. Je skutečností, že odvolací soud v této souvislosti v rámci hodnocení dokazování provedeného soudem prvního stupně zmínil i relevantní výpověď svědka R. Z., který uváděl, že úvaha o možném darování předmětné nemovitosti se objevila již v období výrazně časově předcházejícím následné uzavření darovací smlouvy, nicméně se ztotožnil s hodnocením dokazování, které k otázce souhlasu s darováním učinil soud prvního stupně, který výslovně uvedl, že výpověď svědka R. Z. byla pouze jedním z důkazů, o které své závěry opřel; přihlédl však k výpovědím ostatních slyšených svědků a uzavřel, že souhlas s darováním existoval ke dni uzavření darovací smlouvy. Výpověď svědka Z. je pak v tomto kontextu důkazem podporujícím závěr, že žalobkyně souhlas s darování nemovitosti udělila a nešlo pouze o „možný záměr budoucího darování nemovitosti“. Žalobkyně v dovolání ostatně polemizuje výhradně s obsahem svědecké výpovědi svědka R. Z. a pomíjí, že skutková zjištění učinily soudy i z jiných provedených důkazů. Ve svém důsledku tak namítá, že soudy na základě správného hodnocení provedeného dokazování měly dospět k závěru, že pouze v době čtyř let před uzavřením darovací smlouvy měla žalobkyně vyjádřit pouze předběžný záměr o možném budoucím darování nemovitosti, který nelze považovat za relevantní souhlas s darování nemovitosti.

Dovolatelka dále namítá, že „souhlas manžela dle § 145 odst. 2 obč. zák. s darováním nemovitosti musí být vydán ke konkrétní darovací smlouvě, jinak je druhému manželu odňata možnost vymínit si příkazem, aby se obdarovaná osoba něčeho zdržela nebo něco strpěla dle konkrétních okolností v době darování nebo si vymínit jinou podmínku, která může být vzhledem k poměrům při darování a v době darování pro dárce významná“.

I zde je dovolání především polemikou se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, neboť žalobkyně uvádí, že z její strany vyjádřený „pouze budoucí možný záměr darování do budoucna“ takový předpoklad nenaplňuje. Nalézací soudy však vyšly ze zjištění, že žalobkyně souhlasila s darováním předmětné konkrétní nemovitosti žalované 1), čímž jsou pojmové znaky darovací smlouvy naplněny, neboť zjištěný souhlas umožnil učinit závěr, že byl zřejmý předmět daru, bezúplatnost a dobrovolnost (§ 628 obč. zák.) a bylo zřejmé, kdo má být osobou obdarovanou. Pokud dovolatelka zdůrazňuje, že takový souhlas s darováním jí znemožnil „vymínit si např. příkazem jako vedlejším ujednání darovací smlouvy, aby se obdarovaná osoba něčeho zdržela nebo něco strpěla“, přehlíží, že pokud se dar poskytuje s příkazem, který má majetkový význam (např. aby obdarovaný něco vykonal), nejde o bezúplatnost. Bezúplatnost je charakterizována tím, že za dar, příp. darovací slib, nemá dárce dostat nic, co by mělo majetkovou hodnotu. Nelze ovšem vyloučit darování, s nímž je spojen závazek obdarovaného k protislužbě, která nemá majetkovou hodnotu.

Pokud pak žalobkyně v dovolání namítá, že „užívání nemovitosti žalované č. 2 následně obdarované podmiňovala investicí do nemovitosti ve výši 100.000,- Kč“, přehlíží, že v takovém případě by byla vyloučena bezúplatnost a nešlo by o darování. Zjištění, že by darování mělo být podmíněno tvrzenou povinností majetkového charakteru, však soudy neučinily, a proto jejich závěru, že souhlas byl učiněn k darovacímu úkonu nelze nic vytknout.

Za otázku zásadního právního významu dovolatelka dále považuje posouzení, „zda musí být souhlas druhého manžela k úkonu mimo obvyklou správu majetku učiněn ve formě, s níž právní norma spojuje platnost právního úkonu a nikoliv ve formě, která činí právní úkon ze zákona neplatným“.

Jinak řečeno, dovolatelka nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, že k obligatorně písemnému úkonu – v daném případě darovací smlouvě – byl dostačující její ústní souhlas. Podle jejího názoru úkony, které ke své platnosti vyžadují obligatorně písemné formu, jsou spojeny také s povinně písemným souhlasem druhého manžela s takovým úkonem.

Tato otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť právní posouzení věci nalézacími soudy je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v rozsudku 25. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 1723/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2009, pod pořadovým č. 43 ve vztahu k obligatorně písemnému úkonu (jímž v dané věci bylo uzavření zástavní smlouvy k nemovitosti) vyložil, že v případě, kdy příslušný úkon, jenž přesahuje běžnou záležitost, učinil pouze jeden z manželů, může druhý z nich svůj souhlas s takovým úkonem vyjádřit písemně, ústně, popřípadě též konkludentně, a to i dodatečně (až po uzavření smlouvy); bez jeho souhlasu je příslušný právní úkon neplatný, jen jestliže se druhý manžel této neplatnosti dovolá.

Uvedené závěry vyslovené ve vztahu k uzavření zástavní smlouvy k nemovitosti v zákonném majetkovém společenství manželů jsou z hlediska formy souhlasu druhého manžela plně aplikovatelné i ve vztahu k darovací smlouvě, jejímž předmětem je nemovitost ve společném jmění manželů.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 6.500,- Kč [odměna určená podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou vyhláškou č.64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.

Odměna za zastupování je vyčíslena podle § 5 písm. b) vyhlášky (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 %ao dalších 50 % podle § 18 odst. 1 a zvýšení o 30 % podle § 19a uvedené vyhlášky), přičemž žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč za dva úkony právní služby (vyjádření každého z žalovaných k dovolání žalobkyně) podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 7.100,- Kč. Žalovaným dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 47 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. ledna 2013, tj. 1.491,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaných tak činí 8.591,- Kč.

Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 8 591,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 24. ledna 2013

Mgr. Michal Králík, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru