Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2286/2019Usnesení NS ze dne 31.07.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Příslušnost soudu místní
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2286.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 88 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2286/2019-50

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Tenisového klubu LTC Hradec Králové, spolku, se sídlem v Hradci Králové – Malšovicích, Zámostí 684/1, IČO 00483699, zastoupeného JUDr. Karlem Poupětem, advokátem se sídlem v Praze 6, Zátopkova 100/2, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, adresa pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště v Hradci Králové, Horova 180, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 21 C 68/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 35 Co 41/2019-24, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se žalobce domáhá určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY, vše v katastrálním území XY.

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 18. 9. 2018, č. j. 26 C 124/2018-9, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Dovodil, že za sídlo organizační složky státu ve smyslu § 85 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), je v projednávané věci třeba považovat nikoli hlavní sídlo Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ale adresu příslušného územního pracoviště. Uzavřel, že na základě § 84 o. s. ř. je proto v dané věci místně příslušný Okresní soud v Hradci Králové.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 6. 2. 2019, č. j. 35 Co 41/2019-24, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že v posuzované věci je dána výlučná místní příslušnost soudu podle § 88 písm. b) o. s. ř., neboť předmětem řízení je určení vlastnického práva k nemovitým věcem. S ohledem na to, že předmětné nemovitosti se nacházejí v obvodu Okresního soudu v Hradci Králové, však usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky procesního práva týkající se místní příslušnosti soudu, jejíž řešení je v rozhodovací praxi obecných soudů nejednotné. Namítá, že odvolací soud „nevzal na zřetel institut tzv. výlučného jednání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.“ Podle jeho názoru je v dané věci nutné vycházet ze speciální právní úpravy obsažené v zákoně č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „zákon č. 201/2002 Sb.“), nikoli z ustanovení § 84 o. s. ř. Navrhuje, aby „Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.“

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že závěry odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.

Dovolání není přípustné.

Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Z dovolání musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

V projednávané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobce v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti; tento údaj se nepodává ani z obsahu dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.

Nad rámec výše uvedeného dovolací soud poznamenává, že výlučná místní příslušnost v případech vypočtených v ustanovení § 88 o. s. ř. má vždy přednost před příslušností obecnou nebo na výběr danou, použití obecné nebo na výběr dané místní příslušnosti je v takovém případě vyloučeno. Soud podle polohy nemovitosti (forum rei sitae) je výlučně příslušným tehdy, jestliže se řízení týká práv k těmto nemovitostem, tj. práva vlastnického, spoluvlastnického, práva držby, práva z věcného břemene a práva nájemního, a to pouze tehdy, kdy v řízení jde o existenci takového práva, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 15/2017, na které poukázal i odvolací soud). Týká-li se řízení určení existence vlastnického práva k nemovitosti (jako je tomu v nyní projednávané věci) pak je výlučně příslušný soud, v jehož obvodu se daná nemovitost nachází.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani právní úprava zákona č. 201/2002 Sb.

Je-li dovolatel jiného názoru, zjevně přehlíží, jaký je předmět úpravy, smysl a účel zákona č. 201/2002 Sb.; ustanovení § 2 a 3 citovaného zákona oproti mínění dovolatele neupravují místní příslušnost soudu v řízeních, ve kterých vystupuje za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Na nutnosti určení místní příslušnosti soudu v souladu s právní úpravou § 84 a násl. o. s. ř. zákon č. 201/2002 Sb. ničeho nemění.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, protože rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 7. 2019

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru