Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2270/2012Rozsudek NS ze dne 25.03.2015

HeslaSousedská práva
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2270.2012.1
Dotčené předpisy

§ 127 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1791/15 ze dne 10.11.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 2270/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) Mgr. R. Š., b) Mgr. L. Š., O. a oběma zastoupených Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 14, proti žalovanému SK Olomouc Sigma MŽ, z. s., se sídlem v Olomouci – Nová Ulice, Legionářská 1165/12, IČO: 00534013, zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 46/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. prosince 2011, č. j. 12 Co 76/2011-521, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2010, č. j. 18 C 46/2008-394, ve znění opravného usnesení ze dne 16. května 2010, č. j. 18 C 46/2008-473, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zdržet se rušení žalobců hlukem pocházejícím z činností na pozemku parc. č. 451/5, ostatní plocha, zapsaném na LV č. 239, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, v katastrálním území N. U., obci O., a to tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku pro chráněné venkovní prostory budovy, nacházející se na pozemku parc. č. st. 1287, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaném na LV č. 447, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, v katastrálním území N. U., obci O., nepřesahovala na straně přivrácené k pozemku parc. č. 451/5 denně v době od 6:00 do 22:00 hodin hodnotu 45 dB. Ve výroku II. žalovanému uložil povinnost žalobcům nahradit náklady řízení.

Soud prvního stupně ve věci rozhodoval poté, co bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. prosince 2009, č. j. 12 Co 388/2009-258. Na základě obsáhlého dokazování vzal za prokázané, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky mj. budovy, nacházející se na pozemku parc. č. st. 1287, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaném na LV č. 447, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, v katastrálním území N. U., obci O. Žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. 451/5, ostatní plocha, zapsaném na LV č. 239, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, v katastrálním území N. U., obci O. Tento pozemek je od roku 2003 užíván jako hřiště s umělým travnatým povrchem. Obvyklá hladina akustického tlaku (hluku) v místě umístění obou nemovitostí účastníků činí 45 dB v denní době od 6:00 do 22:00 hodin. Hluk byl měřen v několika dnech znalcem RNDr. Jiřím Matějem, přičemž hladina hluku se dne 12. ledna 2008 pohybovala ve výši 51,2 dB, dne 19. ledna 2008 56,4 dB, dne 20. ledna 2008 46,6 dB, dne 7. března 2008 52,1dB, dne 8. března 2008 55,2 dB, dne 9. března 2008 56,5 dB a dne 28. června 2008 62 dB. Další měření byla realizována ve dnech 2. a 3. července 2005, přičemž v těchto dnech se hladina hluku pohybovala v rozmezí 45 - 83,5 dB. Překročení obvyklé hladiny hluku ve dnech 13. ledna 2008 a 20. ledna 2008 se neprokázalo. Dále bylo měření prováděno na pozemku žalovaného v průběhu tréninku. Dne 27. dubna 2010 probíhal na pozemku žalovaného trénink 4 hodiny a 15 minut, přičemž hodnota akustického tlaku 2,5 metru před fasádou domu v hrací době činila 49,6 s odchylkou 1,5 dB a pro 8 hodinový referenční interval po přepočtu činila hodnota akustického tlaku 46,9 s odchylkou 1,6 dB a v případě měření akustického tlaku na hranici pozemku činila hodnota akustického tlaku po přepočtu 49,2 s odchylkou 1,5 dB a pro 8 hodinový referenční interval činila hodnota akustického tlaku po přepočtu 46,7 s odchylkou 1,5 dB. Dne 28. dubna 2010 probíhal na pozemku žalovaného trénink v délce trvání 1 hodina 55 minut, hodnota akustického tlaku 2,5 metru před fasádou domu v hrací době činila 44,9 s odchylkou 1,7 dB a pro 8 hodinový referenční interval činila hodnota akustického tlaku 38,7 s odchylkou 0,8 dB, v případě měření akustického tlaku na hranici pozemku činila hodnota akustického tlaku 46,3 s odchylkou 1,7 dB a pro 8 hodinový referenční interval činila hodnota akustického tlaku 40,3 s odchylkou 1,7 dB. Dne 20. května 2010 probíhal na pozemku žalovaného trénink v délce trvání 2 hodin, hodnota akustického tlaku 2,5 metru před fasádou domu v hrací době činila 46,9 s odchylkou 1,4 dB a pro 8 hodinový referenční interval činila hodnota akustického tlaku 40,9 s odchylkou 0,8 dB, v případě měření akustického tlaku na hranici pozemku činila hodnota akustického tlaku 48,8 s odchylkou 1,4 dB a pro 8 hodinový referenční interval činila hodnota akustického tlaku 42,8 s odchylkou 0,8 DB. Dne 26. května 2010 probíhal na pozemku žalovaného trénink a přípravný zápas v délce trvání 2 hodin, hodnota akustického tlaku 2,5 metru před fasádou domu v hrací době činila 51,8 s odchylkou 1,8 dB a pro 8 hodinový referenční interval činila hodnota akustického tlaku 45,8 s odchylkou 1,7 dB, v případě měření akustického tlaku na hranici pozemku činila hodnota akustického tlaku 54,1 s odchylkou 2,3 dB a pro 8 hodinový referenční interval činila hodnota akustického tlaku 48,1 s odchylkou 2,1 dB. Dne 27. května 2010 probíhal na pozemku žalovaného trénink v délce trvání 1 hodiny, hodnota akustického tlaku 2,5 metru před fasádou domu v hrací době činila 48,0 s odchylkou 2,1 dB a pro 8 hodinový referenční interval činila hodnota akustického tlaku 39,0 s odchylkou 0,8 dB, v případě měření akustického tlaku na hranici pozemku činila hodnota akustického tlaku 49,4 s odchylkou 2,1 dB a pro 8 hodinový referenční interval činila hodnota akustického tlaku 40,4 s odchylkou 0,8 dB. Dne 8. června 2010 probíhal na pozemku žalovaného trénink v délce trvání 2 hodin, hodnota akustického tlaku 2,5 metru před fasádou domu v hrací době činila 43,9 s odchylkou 2,1 dB a pro 8 hodinový referenční interval činila hodnota akustického tlaku 37,9 s odchylkou 1,2 dB, v případě měření akustického tlaku na hranici pozemku činila hodnota akustického tlaku 46,9 s odchylkou 2,1 dB a pro 8 hodinový referenční interval činila hodnota akustického tlaku 40,9 s odchylkou 1,2 dB. Dne 26. května 2010 probíhal na pozemku žalovaného přípravný zápas v délce trvání 1 hodiny a 50 minut, hodnota akustického tlaku 2,5 metru před fasádou domu v hrací době činila 52,5 s odchylkou 1,6 dB a pro 8 hodinový referenční interval činila hodnota akustického tlaku 46,1 s odchylkou 0,8 dB, v případě měření akustického tlaku na hranici pozemku činila hodnota akustického tlaku 55,9 s odchylkou 1,9 dB a pro 8 hodinový referenční interval činila hodnota akustického tlaku 49,5 s odchylkou 0,8 dB. Hodnota akustického tlaku v době, kdy hřiště nebylo používáno, činila 2,5 m před fasádou dne 27. dubna 2010 45,4 s odchylkou 1,0 dB, dne 28. dubna 2010 43,5 s odchylkou 1,2 dB, dne 20. května 2010 43,4 s odchylkou 1,3 dB, dne 26. května 2010 41,6 s odchylkou 1,0 dB, dne 27. května 2010 41,6 s odchylkou 1,0 dB a dne 8. června 2010 41,0 s odchylkou 1,0 dB. Na hranici pozemku pak činila hladina hluku dne 27. dubna 2010 47,6 s odchylkou 1,3 dB, dne 28. dubna 2010 44,0 s odchylkou 1,3 dB, dne 20. května 2010 45,0 s odchylkou 1,1 dB, dne 26. května 2010 43,6 s odchylkou 1,1 dB a dne 27. května 2010 43,6 s odchylkou 1,1 dB.

Soud prvního stupně věc právně posoudil podle § 127 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“), přičemž konstatoval, že žalobci namítají, že jsou obtěžováni ze strany žalovaného nepřípustnými imisemi hluku majícími základ v provozu sportovního hřiště žalovaného.

Soud prvního stupně zkoumal, zda je konkrétní hladina akustického hluku obvyklá v obdobných městských lokalitách co do intenzity a ve vztahu k účelu, k jakému účastníci pozemky využívají. Zjistil, že žalobci užívají pozemky k trvalému bydlení, soustavně se zde zdržují a odpočívají. Lokalita, ve které se předmětné pozemky nacházejí, je lokalitou s bytovou zástavbou užívanou k trvalému bydlení. Obvyklá hladina hluku 45 dB v době od 6:00 do 22:00 podle názoru soudu zohledňuje společenskou prospěšnost i nezbytnost existence provozu hřiště. Má za to, že po žalobcích nelze spravedlivě žádat, aby snášeli překročení této hranice ze strany žalovaného. Soud dále uvedl, že nezáleží na tom, kdo je skutečným rušitelem na pozemku žalovaného, neboť je na žalovaném, aby činnost na svých pozemcích usměrňoval takovým způsobem a s takovými výsledky, aby nedocházelo k zásahům do práv třetích osob. V řízení naměřená intenzita hluku překračuje obvyklou hodnotu hladiny hluku, což bylo prokázáno i znaleckými posudky. Soud se zabýval rovněž obsazeností předmětného hřiště a dospěl k závěru, že se jedná o jednoznačně exponované či mimořádné využití předmětného pozemku. Soud k návrhu žalovaného provedl další měření, nicméně nepovažuje je za relevantní, neboť o probíhajícím měření byl žalovaný i trenéři na hřišti informováni. Z předložených důkazů vyplynulo, že hřiště je fakticky využíváno ve větší intenzitě než ve dnech, kdy znalec prováděl měření.

Soud prvního stupně k námitce žalovaného, že hřiště bylo řádně zkolaudováno, uvedl, že možnost žalobců domáhat se ochrany v občanském soudním řízení se nedotýká možnosti vznášet námitky v řízení správním. Za bezpředmětný soud prvního stupně považoval důkaz skutečností, za jakých byla povolena výstavba rodinného domu žalobců. Podle názoru soudu žalobci prokázali, že v daném místě dochází k rušení hlukem nad míru přiměřenou poměrům.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2011, č. j. 12 Co 76/2011-521, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV.).

Odvolací soud navázal na své rušící rozhodnutí ze dne 17. prosince 2009, č. j. 12 Co 388/2009-258, ve kterém soudu prvního stupně vytkl, že ač aplikoval správné ustanovení zákona (§ 127 obč. zák.), pojal jeho výklad příliš zužujícím způsobem nezahrnujícím veškeré aspekty konkrétní věci. Soud prvního stupně pochybil, když odhlédl od konkrétního, individuálního a specifického postavení účastníků jako subjektů s konkurujícími si vlastnickými právy. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Opakovaně však soudu prvního stupně vytkl právní posouzení věci. Nesprávným je podle názoru odvolacího soudu to, že soud prvního stupně stanovil obvyklou hladinu akustického tlaku (hluku) na 45 dB v době od 6:00 do 22:00 a považoval tuto hladinu za obvyklou v lokalitách městského typu, které jsou srovnatelné s lokalitou, kde se nachází pozemky účastníků, z čehož dovodil, že překročení této hladiny má za následek nepřípustné obtěžování žalobců hlukem. Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1296/2008, ze kterého vyplývá, že obtěžování překračující meze stanovené správním předpisem je zpravidla obtěžováním nad míru přiměřenou poměrům. Naopak se však může stát, že imise se sice v mezích daných správním předpisem pohybovat budou, ale půjde přesto o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Ochrana stanovená v § 127 odst. 1 občanského zákoníku je samostatným nárokem vedle ochrany poskytované na základě správních norem. Veřejnoprávní předpisy proto nelze brát při posuzování míry přiměřené poměrům za výlučné vodítko, ze kterého by měl soud vycházet. Naopak § 127 odst. 1 obč. zák. svou relativně neurčitou hypotézou umožňuje vyjít z vlastního uvážení. Podle názoru odvolacího soudu žalobci nesplnili nejen povinnost tvrzení, ale i důkazní. Je sice pravdou, že v jednotlivých situacích jsou hlukové limity překročeny, v kontextu celé situace však nelze dospět k závěru, že by to samo o sobě znamenalo obtěžování žalobců nad míru přiměřenou konkrétním poměrům. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nezohlednil obecné užívání hřiště žalovaného a nerespektoval rozlišení přípustných a nepřípustných zásahů do vlastnického práva žalobců. Na základě provedeného dokazování nelze dovodit, že by docházelo k rušení v míře nepřiměřené, za současného zohlednění dlouhodobě se formujících poměrů v místě (centrum krajského města). Uvedl, že nelze odhlédnout od reálně existující, dlouhodobě a i ze stran třetích subjektů akceptované situace. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.

Dovolatelé považují rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť z něj není jasné, na základě jakých skutečností a právních závěrů soud dospěl k napadenému rozhodnutí. Vytkli odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11, který však byl vydán až po té, co bylo rozhodnutí ve věci vyhlášeno, přičemž při ústním vyhlášení rozhodnutí odvolací soud pouze odkazoval na písemné vyhotovení svého rozhodnutí. Z toho dovozují, že v době vyhlášení rozhodnutí odvolací soud ještě nevěděl, jak své rozhodnutí po právní stránce odůvodní. Odvolací soud sice soudu prvního stupně vytkl, že se zbytečně zabýval zjištěními, za jakých okolností a za jakých podmínek byla povolena výstavba rodinného domu žalobců v 70. letech, nicméně není zřejmé, na základě jaké argumentace tak učinil. Dovolatelé přitom v 70. letech ani nemohli tušit, jaký provoz budou muset trpět. Uvedli, že odvolací soud vychází z argumentace nálezu Ústavního soudu I. ÚS 451/11, přičemž pochybil, když nezohlednil podstatné rozdíly mezi skutkovou situací v tomto nálezu a v řešené věci. Pozastavují se nad tím, že odvolací soud argumentoval ,,obecným užíváním hřiště žalovaným“. Mají za to, že se o obecné užívání nejedná, neboť to vyžaduje bezúplatnost a přístup blíže nevymezenému okruhu osob. Uvedli, že v době nabytí vlastnického práva k rodinnému domu na sousedním pozemku žádné hřiště nebylo, proto je nepřípadná argumentace odvolacího soudu o tom, že jim musel být stav rušení znám již v době nabytí vlastnického práva. Pokud odvolací soud poměřoval konkurující si vlastnická práva účastníků, měl přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaný vybudoval tréninkové hřiště s umělým povrchem, aniž by zohlednil skutečnost, že se v sousedství nachází obytné domy užívané jejich vlastníky k trvalému bydlení, relaxaci a odpočinku po práci. Považují za správné rozhodnutí soudu prvního stupně, které posuzovalo míru přiměřenou poměrům na základě zjišťování obvyklé hladiny hluku v obdobných městských lokalitách a vzhledem k účelu, ke kterému žalobci pozemky užívají. Dovolatelé se neztotožnili s názorem odvolacího soudu, že se jim nepodařilo prokázat obtěžování hlukem nad míru přiměřenou poměrům; jsou přesvědčeni, že tuto skutečnost prokázali provedeným měřením hluku. Mají za to, že argumentace odvolacího soudu ohledně veřejnoprávních předpisů je nesprávná, neboť nelze oddělit normy soukromoprávní a veřejnoprávní. Ve vztahu k citovanému nálezu Ústavního soudu dovolatelé dále uvedli, že žalovaný nečiní žádná protihluková opatření a ani neprojevil reálnou ochotu je provádět. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož k tvrzenému rušení, jakož i k pravomocnému soudnímu rozhodnutí před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. prosince 2011, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou – podle obsahu dovolání - uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., jakož i § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Podle § 127 odst. 1 obč. zák. vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.

V řešené věci jde o posouzení, zda imise hluku vyvolané činnostmi na sportovním hřišti, umístěném na pozemku žalovaného, lze posoudit jako obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, tedy jednání zakládající zdržovací nárok na straně žalobců.

V nálezu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, uveřejněném v Sb. n. u. ÚS, C. H. Beck, svazek č. 8, usnesení č. 64, str. 77, Ústavní soud obecně k podstatě tzv. sousedských práv uvedl: ,,Právní úprava tzv. sousedského práva (de lege lata v § 127 obč. zákoníku) představuje regulaci kolize dvou (více) subjektivních práv, typicky práv vlastnických. V takové situaci je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do některého z nich. Tento příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého základních práv a svobod musí být šetřeno při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/02 a Pl. ÚS 34/04). Při aplikaci právní úpravy sousedského práva při kolizi dvou vlastnických práv je nutné zohlednit, že ustanovení § 127 obč. zák. je na úrovni jednoduchého práva výronem regulace vlastnického práva v Listině základních práv a svobod, především v jeho sociálně ekonomickém pojetí vyjádřeném lapidárně převzetím tzv. Hedemannovy koncepce v čl. 11 odst. 3 Listiny: "Vlastnictví zavazuje", s navazujícím zákazem jeho zneužití na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Zákonodárce, resp. ústavodárce, tak respektoval nepopíratelný poznatek, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva, ale že vlastníkova svoboda je vymezena zákonem, že vlastnictví lze vykonávat jen v jeho mezích.“

V § 127 odst. 1 obč. zák. jsou upraveny dvě skutkové podstaty - obtěžování jiného a vážné ohrožení výkonu jeho práv. Obtěžování je právně významné jen v případě, že je "nad míru přiměřenou poměrům", zatímco pokud by v důsledku imise došlo k vážnému ohrožení výkonu práva, je otázka míry přiměřené poměrům bez významu. Rozdíl mezi ohrožením výkonu práva a obtěžováním jiného spočívá v tom, že ohrožování se týká přímo výkonu práv chráněného subjektu anebo dokonce jejich existence; obtěžování vlastnímu výkonu práva nebrání, ale činí jej obtížným nebo nepříjemným. Pokud v důsledku jednání vlastníka dochází k vážnému ohrožení vlastnického práva jiného, spočívajícímu v poškozování věci, jde o neoprávněný zásah podle § 127 odst. 1 obč. zák. bez ohledu na to, zda tento zásah překračuje míru přiměřenou poměrům (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1935/2003, uveřejněný pod č. C 2408 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“).

Ve stanovisku ze dne 23. května 1985, Cpj 67/84, uveřejněném pod č. 37/1985 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud Slovenské republiky konstatoval, že ,,pri žalobách uvedeného druhu ide o kolíziu vyplývajúcu z výkonu vlastníckych (užívacích) práv k veciam, ktorú nemožno riešiť inak ako tým, že výkon jedného z týchto práv sa obmedzí“.

V usnesení ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3532/2006, uveřejněném na webových stránkách www.nsoud.cz, Nejvyšší soud uvedl, že ,,soud rozhodující o návrhu na ochranu podle § 127 odst. 1 občanského zákoníku se nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být). V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním (hygienickým apod.) předpisem, přesahuje i míru přiměřenou poměrům. Jestliže soud zjistí, že dochází k obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům (příp. že jde o vážné ohrožení výkonu jeho práva), žalobě vyhoví a v odůvodnění rozsudku vymezí míru obtěžování, která je ještě v dané věci přiměřená poměrům a míru obtěžování v dané věci. V řízení o výkon rozhodnutí pak bude soud zkoumat, zda obtěžování žalobce se snížilo na míru přiměřenou poměrům, uvedenou v odůvodnění vykonávaného rozsudku.“

V rozsudku ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1296/2008, uveřejněném na webových stránkách www.nsoud.cz, se Nejvyšší soud vyjádřil ke vztahu veřejnoprávních předpisů a § 127 odst. 1 obč. zák., když konstatoval: „Ochrana před obtěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům poskytovaná v režimu § 127 odst. 1 obč. zák. ostatně představuje samostatný právní nárok vedle ochrany poskytované na základě správních norem. V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla i míru přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán, pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování „nad míru přiměřenou poměrům“ (srov. též výklad k ustanovení § 127 odst. 1 Velkého komentáře k občanskému zákoníku. Švestka – Spáčil – Škárová – Hulmák a kol., nakl. C. H. Beck, Praha 2009, s. 720-721 a v publikaci „Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku“, Praha: C. H. Beck 2005, 2. vydání, s. 142 a násl., kde je uveden podrobný rozbor této problematiky)“.

Z judikatury Nejvyššího soudu také vyplývá, že při posuzování žaloby na ochranu proti rušení hlukem je třeba vzít v úvahu místní poměry, intenzitu hluku a to, zda jde o rušení jednorázové, opakované nebo úmyslné. Teprve v případě, že by se intenzita obtěžování hlukem v dané lokalitě zjevně vymykala stavu v jiných obdobných lokalitách, je třeba při posuzování žaloby přihlédnout i k obvyklým poměrům v takových lokalitách (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1578/2010, uveřejněné na webových stránkách www.nsoud.cz).

V souvislosti s tím Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, uveřejněném na webových stránkách www.nsoud.cz, vyslovil: „Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích, přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující“.

Ve vztahu ke školnímu hřišti pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 4108/2010, uveřejněném pod č. C 13018 v Souboru, dovodil, že při posuzování míry přiměřené poměrům ve smyslu § 127 odst. 1 obč. zák. je třeba zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám. To platí i pro obtěžování hlukem ze školního hřiště.

Dovolací soud je oprávněn úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 4266/2009, uveřejněné na webových stránkách www.nsoud.cz).

Z citované judikatury dovolacího soudu vyplývá, že ačkoliv konkrétní měření hladiny hluku v blízkosti rodinného domu žalobců vykazovalo zejména v průběhu tréninků na hřišti překročení stanovených hlukových limitů, nemusí se nutně jednat o imise překračující míru přiměřenou poměrům. To ostatně Nejvyšší soud zdůraznil rovněž v rozsudku ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014, uveřejněném na webových stránkách www.nsoud.cz, kde dovodil, že stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení (shodně také viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům (nyní viz i § 1013 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – „o. z.“) je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech.

Z tohoto a výše citovaných rozhodnutí dovolacího soudu však nevyplývá, že by se v případě překročení veřejnoprávních předpisů na ochranu před hlukem muselo vždy jednat o rušení nad míru přiměřenou poměrům; naopak zde dovolací soud dává prostor nalézacímu soudu, aby v jednotlivém případě provedl odpovídající úvahu, přičemž má vycházet z veřejnoprávních předpisů jako z vodítka, resp. pravidla pro stanovení překročení míry přiměřené poměrům.

Imise hluku jsou nepřímými imisemi, které je možné zakázat v případě, že překračují míru přiměřenou poměrům nebo významně ztěžují užívání sousedního pozemku. Je přitom v obou případech třeba zohlednit místní poměry, povahu imisí, ale také veřejný zájem na provozování činnosti produkující imise. Při posuzování otázky, zda je rušení možné považovat za překračující míru přiměřenou poměrům, přitom není rozhodující jen imisemi obtěžovaný pozemek, nýbrž jeho poloha ve vztahu k pozemku, ze kterého vzchází rušení, jakož i poměry v bezprostřední blízkosti obou pozemků. Při posuzování otázky, zda jsou imise přiměřené poměrům, je také třeba zohlednit, že v průběhu doby rostoucí intenzita imisí může uvedenou míru zvýšit; vždy je třeba vycházet z míry přiměřené poměrům v okamžiku, kdy je posuzována. Obvyklý předvídatelný nárůst imisí (např. četnější návštěvy renovovaného sportoviště jako v řešené věci) je třeba strpět (srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 7 Ob 361/97g, dostupné na www.ris.bka.gv.at). Skutečnost, zda mohl dotčený soused při nabytí svého pozemku s takovými účinky počítat, je třeba zohlednit jen tehdy, pokud se jedná o imise významné pro charakter daného okolí, např. imise z již existujícího sportoviště.

Dovolatelé v dovolání uvádí, že nemohli předvídat, jaké činnosti budou na sousedním pozemku provozovány; v tomto směru je však jejich tvrzení v rozporu s provedeným dokazováním, neboť již v 70. letech sloužil sousední pozemek sportovním aktivitám, a to motorkářským závodům, v 80. letech potom k provozu travnatého hřiště. Tento důkaz dovolatelé nijak nezpochybnili, ba naopak rozhodnutí soudu prvního stupně, které z něj vycházelo, považují za správné. Dovolatelé si tedy vzhledem k blízkosti sportoviště mohli být vědomi toho, v jaké lokalitě se jejich rodinný dům nachází, a že v průběhu času může dojít k nárůstu imisí. Charakter okolí, ve kterém se rodinný dům v podílovém spoluvlastnictví žalobců nachází, se totiž dlouhodobě vyznačoval sportovním prostředím, takže dopad imisí hluku po přestavbě a zahájení provozu renovovaného hřiště s umělým povrchem nebylo možné vyloučit a tuto skutečnost je nutno také zohlednit v rámci celkové úvahy, zda jsou žalobci obtěžováni nad míru přiměřenou poměrům.

Při posouzení míry obtěžování žalobců v daném případě přihlédl dovolací soud k tomu, že podle zjištění soudu prvního stupně (znaleckého posudku doc. RNDr. Marie Vaňkové) docházelo při provozu fotbalového hřiště k překročení limitní hranice 45 dB, většinou však šlo o překročení velmi mírná a v řadě případů (28. dubna 2010, 20. května 2010, 26. května 2010, 27. května 2010, 8. června 2010) k překročení hlukového limitu ani nedošlo. Navíc podle skutkových zjištění byla uvedené hluková zátěž v řadě případů překročena nebo se pohybovala těsně na hranici 45 dB (s přípustnou odchylkou) i tehdy, pokud na hřišti žalovaného žádná činnost vyvíjena nebyla a šlo o tzv. hluk v pozadí.

Rovněž je třeba poukázat na to, že dovolatelé – jak sami uvádí – se začali cítit být rušeni imisemi již od roku 2003; je proto zřejmé, že do doby podání žaloby mohlo dojít provozem na předmětném hřišti ke zvýšení míry přiměřené poměrům. To však neznamená, že by dlouhodobé strpění imisí žalobci mělo činit imise přiměřenými poměrům; při posouzení překročení této míry je totiž třeba zohlednit místní poměry na větším území, v dalších oblastech, resp. městských částech s podobnými životními podmínkami. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že imise ze sportovního hřiště na pozemku žalovaného odpovídají imisím vycházejícím ze sportovních hřišť v městech krajského charakteru. Toto skutkové zjištění nebylo dovolateli v dovolání nijak zpochybněno, a proto je jím dovolací soud vázán.

Dovolací soud přihlédl také k povaze činnosti, která má způsobovat zátěž obtěžující žalobce nad míru přiměřenou poměrům. Jestliže hřiště slouží k provozu kopané a jedná se o standardní fotbalovou plochu určenou k tréninkovým činnostem a přípravným (nesoutěžním) utkáním, je hluk způsobován prakticky jenom činnostmi, které jsou s výkonem tohoto sportu zcela imanentně spjaty a bez nichž danou sportovní aktivitu nelze plnohodnotně vykonávat. Jedná se tak zejména o verbální projevy a pokyny hráčů a trenérů, zvuk letících a do zábran narážejících míčů, případně slovní projevy osob, které se tréninků anebo přípravných zápasů účastní jako diváci. Výkon kopané se bez těchto projevů nemůže obejít, protože je jim zcela vlastní a sám o sobě je doprovodným a nezbytným jevem těchto sportovních aktivit. V daném případě nebylo zjištěno, že by se hluk, který hřiště žalovaného produkuje, svou povahou nebo zdrojem vymykal těmto pro fotbal běžným činnostem. Nadto pokud je hřiště žalovaného opatřené tzv. umělým travnatým povrchem, umožňuje výkon fotbalové činnosti v průběhu celého roku, tj. i v době, kdy venkovní klimatické podmínky neumožňují využití hřišť s přirozeným travnatým povrchem, a slouží tak celoročně ke sportovnímu využití. Hřiště žalovaného navíc není používáno ani k tzv. mistrovským (soutěžním) utkáním, u kterých by vzhledem k obvyklé vyšší běžné návštěvnosti diváků byla hluková zátěž nepochybně výrazně vyšší, ale toliko k tréninkovým a přípravným fázím v rámci tzv. fotbalové sezony.

Dovolatelům lze sice přisvědčit, že odvolací soud v této souvislosti nepřípadně vycházel z toho, že v případě sportoviště jde o jeho obecné užívání. Význam v řešené věci však má veřejný zájem na provozování sportu a sportoviště, který je při posuzování míry přiměřené poměrům zohlednit, což odvolací soud – jak plyne z obsahu jeho rozhodnutí - učinil, byť zprostředkovaně tak, že vyšel z jiné právní kategorie, která však v sobě posouzení veřejného zájmu zahrnuje.

Zatímco v dřívějším období byl sport spojován s prvky odpočinku, oddechu, nenárokové složky zábavy a volného času, jeho pojímání a chápání jako lidského práva ho zařadilo do zcela jiné kategorie společenských jevů. Deklarace práva na sport znamená především to, že sport se stává právem pro všechny fyzické osoby. Není doménou několika osob či určitých skupin, ale prvek masovosti nalézá svůj odraz také v právní rovině. Masovost však není jediným aspektem práva na sport. Uvedené právo totiž současně znamená, že po veřejnoprávních institucích se vyžaduje, aby zajistily realizaci práva na sport ve skutečné faktické rovině tak, aby toto právo nebylo pouhou formální klauzulí. Cílem je dosažení možnosti každého jednotlivce právo na sport aktivně využívat, s čímž je spjata zdůrazněná povinnost státu za realizaci sportovní politiky formou jejího konstituování, podpory, dozoru i kontroly, což by se mělo odvíjet nikoliv od výlučné aktivity státu v této oblasti, ale od komplexní spolupráce se soukromými sportovními aktivitami zaštítěné příslušným právním rámcem. Právo na sport není totožné se všeobjímající povinností státu, ale vyjadřuje životaschopným způsobem rozdělenou sféru státních a soukromých kompetencí směřujících k realizaci uvedeného práva.

Právo každého jednotlivce provozovat sport zakotvila již Evropská charta sportu pro všechny z roku 1974 ve svém článku 1 s následujícím komentářem: „Rada kulturní spolupráce Rady Evropy již v roce 1966 schválila princip týkající se sportu pro všechny a vyzvala příslušné instituce zabývající se sportem, aby pomohly všem občanům bez ohledu na jejich věk, pohlaví, profesi či osobní prostředky pochopit hodnotu sportu, aby jej mohli provozovat během celého života“. Zároveň vyjádřila mínění, že povinností veřejných autorit je vytvářet lepší podmínky pro provozování sportu pro všechny a podněcovat soukromé sportovní organizace k iniciativnímu rozšiřování jejich aktivit. Přiznání hodnoty sportu (čl. 2) pak vyžaduje, aby každý jednotlivec, který se chce zúčastnit podle svého přání a svých schopností sportu, nebyl nucen od tohoto záměru odstoupit jen proto, že se setkává s nadměrnými obtížemi spojenými s náklady na tuto činnost či s možností přístupu k příslušným vybavením.

Dalším důležitým mezinárodním dokumentem, jenž vychází z obdobných východisek, je Mezinárodní Charta tělesné výchovy a sportu, která vznikla v roce 1978; podle jejího článku 1 „základní právo každého člověka je přístup k tělesné výchově a sportu, které jsou nezbytné pro rozvoj jeho osobnosti. Právo rozvíjet tělesné, duševní a morální schopnosti prostřednictvím tělesné výchovy a sportu musí být dostatečně zaručeno jak v rámci vzdělávacího systému, tak stejně ve všech dalších stránkách společenského života. Každý podle sportovních tradic své země musí mít všechny podmínky k účasti v tělesné výchově a sportu a zlepšování své tělesné kondice k dosažení takové úrovně sportovní výkonnosti, která odpovídá jeho předpokladům. Mimořádné podmínky musí být vytvořeny mládeži, včetně dětí předškolního věku, starším lidem a lidem handicapovaným, aby jim byl umožněn úplný rozvoj jejich osobnosti prostřednictvím programů tělesné výchovy a sportu přizpůsobených jejich potřebám“.

V evropském kontextu byla deklarace práva na sport realizována přijetím Evropské charty sportu v roce 1992 na sedmé konferenci evropských ministrů zodpovědných za sport, v níž je právo na sport také zakotveno v úvodním článku vymezujícím cíl charty. Tento obecný princip práva na sport je pak rozváděn pro jednotlivé kategorie subjektů např. ve vztahu ke zdravotně postiženým osobám v podobě Evropské charty sportu pro všechny: zdravotně postižené osoby nebo ve vztahu k mládeži v podobě Evropského manifestu o mládeži a sportu (1996). Z novějších dokumentů pak v obdobném duchu vyznívá i Rezoluce o roli sportu v Evropské unii - Resolution on the role of the European Union in the field of sport /The European Parliament) – A4 – 0197/97, která sumarizuje a hodnotí zejména ekonomické aspekty sportovní činnosti, z nichž při formulaci svých závěrů vychází. Tyto deklarace vyzývající k uznání práva na sport sice nejsou v realizačních důsledcích pro státy povinné, ale odrážejí uznání sociálních a humanistických hodnot v několika posledních desetiletích (k tomu blíže srovnej: Králík, M.: Právo ve sportu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 169 a násl.).

V právních poměrech České republiky tato východiska nalezla odraz v zákoně č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, podle jehož § 1 tento zákon vymezuje postavení sportu ve společnosti jako veřejně prospěšné činnosti a stanoví úkoly ministerstev, jiných správních úřadů a působnost územních samosprávných celků při podpoře sportu.

Jestliže tedy na straně jedné stojí ochrana vlastnického práva žalobců, na straně žalovaného je vedle ochrany výkonu jeho vlastnického práva nutno přihlédnout také k účelu, ke kterému jeho pozemek slouží a který je zdrojem hluku.

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl dovolací soud k závěru, že úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobci nejsou žalovaným obtěžováni nad míru přiměřenou poměrům, není zjevně nepřiměřená. Dovolací soud vzal na zřetel požadavek na ochranu vlastnického práva žalobců, na straně druhé přihlédl k požadavku žalovaného na výkon jeho vlastnických práv k činnostem, které mají veřejně prospěšný charakter a zjištěným hlukovým obtěžováním pohybujícím se často na hranici 45 dB jakož i skutečnosti, že tato hluková hladina byla dosažena i v případech, kdy žádná sportovní aktivita na hřišti žalovaného nebyla vyvíjena. Zohlednil také, že působené hlukové zatížení je vlastní výkonu dané sportovní činnosti, ničím z obvyklé realizace tohoto typu sportu nevybočuje a odpovídá standardnímu provozování tohoto sportovního odvětví v jiných krajských městech.

Dovolatelům lze přisvědčit, že odvolací soud nesprávně odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11, neboť tento nález řeší skutkově zcela jinou situaci. Dovolací soud v tomto ohledu sdílí názor dovolatelů, když je z uvedeného nálezu zřejmé, že se týká sousedského sporu vlastníků bytových domů a vlastníka veřejné komunikace, který je povinen strpět obecné užívání takové komunikace. I přes toto chybné právní posouzení odvolacím soudem je však jeho rozhodnutí věcně správné, a nic na tom nemůže změnit nepřípadná citace a odkaz na nález Ústavního soudu.

Dovolatelé v dovolání namítali vadu řízení, která měla spočívat v tom, že odvolacím soudem citovaný nález Ústavního soudu byl vydán až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud v tomto ohledu konstatuje, že i kdyby se o vadu řízení jednalo, nemohla by mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolatelé ostatně ani v dovolání neuvádí, jakým způsobem by se taková vada měla do správnosti rozhodnutí odvolacího soudu promítnout.

Neobstojí přitom ani námitka dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, uveřejněném pod č. C 12597 v Souboru, vyložil a odůvodnil právní názor, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek (který je zatížen jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci – učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Tomu tak v řešené věci není, neboť odvolací soud vycházel z platných právních předpisů a nastínil své právní posouzení, i když nadto nepřípadně poukázal na výše zmíněný nález Ústavního soudu. V této rovině mu tedy nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí nelze vytknout. Nepřezkoumatelným však není rozhodnutí odvolacího soudu ani v jiných rovinách. Odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, a to tak, že na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, se v zásadě vypořádal s námitkami uplatněnými účastníky řízení. Nelze mu tedy vytknout libovůli v rozhodování, která by znamenala porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny) (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, uveřejněný v Sb. n. u. ÚS, svazek č. 15, usnesení č. 32, str. 131, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. července 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, uveřejněný v Sb. n. u. ÚS, svazek č. 102, usnesení č. 34, str. 79).

Ve vztahu k citovanému nálezu Ústavního soudu dovolatelé uvedli, že žalovaný nečiní žádná protihluková opatření a ani neprojevil reálnou ochotu je provádět. Jak vyplývá z výše uvedeného, v řešené věci dovolací soud neshledal rušení imisemi hluku ze sportovního hřiště na pozemku žalovaného nepřiměřeným poměrům, a proto povinnosti žalovaného provádět protihluková opatření z tohoto pohledu není dána.

Ačkoliv rozhodnutí odvolacího soudu trpí shora uvedenými pochybeními v právním posouzení, úvaha odvolacího soudu o tom, že imise v řešené věci nepřekračují míru přiměřenou poměrům, není úvahou nepřiměřenou. Ve světle naznačených úvah a judikatury dovolacího soudu lze proto rozhodnutí odvolacího soudu považovat za věcně správné.

Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto dovolací soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. když dovolání žalobců bylo zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Žalovanému však v průběhu dovolacího řízení žádné náklady, na jejich náhradu by měl nárok, nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. března 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru