Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2247/2016Usnesení NS ze dne 30.05.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2247.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2247/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. H. a b) Ing. J. H., obou zastoupených JUDr. Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998/12, proti žalovaným 1) M. P., 2) M. P. a 3) L. Ž., všem zastoupeným JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 202/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 11. 2015, č. j. 36 Co 180/2015-1035, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 12 C 202/2005-914, zamítl ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemkům blíže specifikovaným ve výroku I. ve vztahu k žalovanému 1) M. P., ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 3) zamítl žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemkům blíže specifikovaným ve výroku II. a zrušil spoluvlastnictví žalobců a žalovaného 2) M. P. k pozemkům blíže specifikovaným ve výroku III. Do rovnodílného spoluvlastnictví žalobců přikázal pozemky blíže specifikované ve výroku IV. a do výlučného vlastnictví žalovaného 2) přikázal pozemky blíže specifikované ve výroku V. Žalovanému 2) uložil povinnost zaplatit žalobcům na vyrovnání podílů 393 000 Kč (výrok VI.), ve prospěch vlastníka nově vzniklého pozemku p. č. 939/39 zřídil služebnost cesty po nově vzniklém pozemku p. č. 939/1 (výrok VII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII. – X.).

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 36 Co 180/2015-1035, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, v němž nesouhlasí s právním hodnocením nalézacích soudů a s odůvodněním jednotlivých výroků. Namítají zejména podjatost soudu prvního stupně a chybně provedené vypořádání spoluvlastnictví účastníků. Soud prvního stupně podle nich zřídil služebnost cesty v rozporu s § 1032 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Navrhují, „aby dovolací soud výroky VI., VII., VIII., IX. a X. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení“.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

V dovolání není především uvedeno, v čem žalobci spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelé neformulují žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání, pouze ve své podstatě polemizují se závěry odvolacího soudu s tím, že by právní posouzení věci mělo být jiné. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat a nebylo možné dovolání věcně posoudit (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nad rámec tohoto závěru uvádí dovolací soud následující:

V podstatné části dovolání žalobci podrobují kritice skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění soudů nižších stupňů; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

Neobstojí rovněž námitky žalobců vůči znaleckému posudku, jímž byla stanovena obvyklá cena zasíťovaného pozemku v lokalitě N. B. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uvedl, že „stanovení obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou. Ostatně, jak známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové“. Tedy i tyto námitky žalobců směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které nelze v dovolání úspěšně zpochybnit.

Podle dovolatelů odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyly provedeny jimi navržené důkazy. Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku téhož soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť dostatečně zdůvodnil, které z důkazů nebudou provedeny. Jeho rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006).

Dovolatelé dále namítají podjatost soudu prvního stupně. Odvolací soud neshledal námitku podjatosti vznesenou proti JUDr. Ivaně Lukášové důvodnou a rozhodl podle § 16 odst. 1 o. s. ř. tak, že soudkyně není z rozhodování vyloučena. Žalobci ani v této části dovolání neformulují žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž základě by mohla být založena jeho přípustnost. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatelé v souvislosti s tvrzenou vadou řízení nevymezili otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k takové vadě řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné.

Důvodnou rovněž není námitka žalobců, že „soudem prvního stupně byl porušen § 1032 odst. 1 písm. a), b), c) o. z., kdy rozhodl ve prospěch žalovaného pouze za účelem pohodlnějšího spojení“. Odvolací soud totiž přistoupil ke zřízení služebnosti s tím, že přístup na nově vzniklý pozemek není možné zajistit jinak. Rozsah služebnosti přitom vymezil shodně s rozsahem již existujícího věcného břemene zřízeného rozhodnutím Okresního úřadu v České Lípě ze dne 25. 10. 2000, č. j. PÚ 612-4628/00-203, pro přístup ke stavbám na přilehlých pozemcích.

Ze shora uvedeného se podává, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru