Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2239/2003Rozsudek NS ze dne 02.03.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2239.2003.1
Dotčené předpisy

§ 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 151n odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2239/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobce B. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. Z., zastoupenému advokátem, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 119/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ze dne 17. června 2003, č. j. 15 Co 281/2003-82, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ze dne 17. června 2003, č. j. 15 Co 281/2003-82, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 18. března 2003, č. j. 6 C 119/2002-54, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. března 2003, č. j. 6 C 119/2002-54, pod bodem I. výroku uložil žalovanému, aby se zdržel veškerých jednání, která by znemožňovala žalobci přístup na pozemky parcelních čísel 2510/5 a 2510/3 a do rekreačního objektu č. ev. 857 na pozemku parc. č. 2510/5 v kat. území a obci S. Pod bodem II. zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zabránit volnému pobíhání jakéhokoliv psa na pozemku parc. č. 2510/3 v kat. území a obci S., a pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování, mj. videozáznamem, pořízeným žalobcem, vyšel ze zjištění, že vlastníkem označených nemovitostí je na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene z 23. 7. 1997 žalobce, který je synem žalovaného. Žalovaný, jemuž svědčí k těmto nemovitostem právo nerušeného bezplatného doživotního užívání, se bezúspěšně v soudním řízení domáhal proti žalobci vrácení daru. Po celou dobu, co je vlastníkem nemovitostí žalobce, v rekreačním objektu bydlí trvale žalovaný. Žalobce se u nemovitostí zastavuje jen příležitostně. Žalovaný chová na pozemcích volně pobíhajícího psa. Branku na pozemek má žalovaný zajištěnou zámkem. Prokazatelně v době od srpna 1999 do září 2002 nejméně ve čtyřech případech neumožnil žalobci vstup na sporné pozemky, což žalovaný odůvodňoval obavami z chování žalobce. Soud prvního stupně poskytl žalobci ochranu podle § 126 odst. 1 ObčZ s tím, že žalobci nelze odepřít ochranu v rozsahu, kterým nemůže být dotčeno právo žalovaného plynoucí z výkonu věcného břemene. „Argument žalovaného, že žalobce je ve vlastnických právech omezen zřízeným věcným břemenem doživotního užívání nemovitostí, by byl na místě za situace, pokud by nárok vlastníka přesáhl ochranou práva ochranu oprávněného z titulu věcného břemene. V souzeném případě tak tomu není, protože žalovaný výkonem svého práva, byť obsahově širokého, nemůže postavit žalobce do role toho, komu zbylo jen „holé vlastnictví“. Uzamčená branka k předmětným pozemkům, umístění zvířete na pozemku před objektem bydlení žalovaného a konkrétní výroky, které žalovaný prokazatelně (viz. videozáznam) vůči žalobci vyslovil, nezanechávají pochybnosti o tom, že žalovaný se dopustil jednání znemožňující vlastníku věci vstup na pozemky a do objektu rekreační chaty“.

Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. června 2003, č. j. 15 Co 281/2003-82, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu žalobní petit splňuje náležitosti § 79 odst. 1 OSŘ a výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. nelze pokládat za nevykonatelný. Uložená povinnost tímto výrokem se týká pouze přístupu na nemovitosti, nikoli jakýchkoliv jednání ve vztahu k žalobci a ve vztahu ke sporným nemovitostem, je konkrétní ve vztahu k osobě i k věci a rovněž ve vztahu k formě a obsahu povinnosti zdržet se. K námitce, zda jako důkaz byl přípustný videozáznam, který, jak uvedl odvolací soud, byl pořízen podle hmotného práva nezákonně bez souhlasu žalovaného, odvolací soud poukázal na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1009/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, ročník 1999, a odlišný právní názor uvedený v publikacích Občanský zákoník, komentář, 8. vydání 2003, C. H. Beck, str. 90-91, a Ochrana osobnosti podle čs. občanského práva, Panorama Praha 1989, 2. vydání, str. 228-229, se kterým se odvolací soud ztotožnil. S odkazem na § 125 OSŘ uvedl, že „v určitých konkrétních případech může být tento stav zjištěn zejména nebo jedině právě důkazem opatřeným v rozporu s obecně závaznými předpisy a nelze odmítnout jeho provedení bez posouzení, za jakých konkrétních okolností byl pořízen a nakolik se porušení hmotně právních předpisů přitom promítne do procesních práv účastníků, za jaké skutkové a důkazní situace je navrhován a zda může vést k výsledku, který by narušil rovnost práv účastníků v civilním řízení a nevedl ke spravedlivému procesu“. Protože v daném případě videozáznam nebyl získán trestnou činností nebo porušením pravidel občanského soužití, okolnosti případu nebránily použití videozáznamu jako důkazu. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a jeho skutkovými zjištěními, jakož i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že oprávnění žalovaného z věcného břemene nejsou tak široká jako vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem. Žalobce však je oprávněn s věcí nakládat, kontrolovat její stav, provádět na ní opravy a údržbu a pod. Výkon jeho vlastnických práv ovšem nesmí zasahovat do užívacího práva žalovaného, tudíž žalobci nepřísluší právo na pozemku a v objektu „zdržovat se neomezeně“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného procesního postupu soudu, který měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že žalobní petit a výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. je neurčitý. Pokud mu byla stanovena povinnost zdržet se veškerých jednání, která by žalobci znemožňovala přístup na předmětné nemovitosti, pak byl neurčitě omezen výkon jeho užívacích práv a naproti tomu byla posílena práva žalobce jako vlastníka. Žalobce uznává, že je povinen trpět přístup žalobce na nemovitosti, avšak za splnění podmínky § 3 ObčZ, tedy např. za účelem provádění oprav, údržby kontroly stavu nemovitostí a pod. Nebylo prokázáno, že by žalobci v přístupu z těchto důvodů bránil. Podle názoru žalovaného soud měl vyzvat žalobce ke specifikaci žalobního petitu, ze kterého by byl patrný účel, proč se žalovaný domáhá přístupu na předmětné nemovitosti, a poté posoudit, zda tento petit není v rozporu s § 3 ObčZ, zda je vykonatelný a teprve pak podle výsledku dokazování rozhodnout. Druhá námitka vznesená v dovolání se týká přípustnosti provedení a hodnocení důkazu videozáznamem, pokud se vztahuje na obrazový a zvukový záznam žalovaného. Vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že tento důkaz bylo možno použít bez ohledu na to, zda tento důkaz byl či nebyl pořízen v rozporu s právními předpisy. Žalovaný je toho názoru, „že obecná ustanovení v části první o. s. ř. aplikují právní předpisy vyšší síly a že tato obecná ustanovení v o. s. ř. mají přednost před následnými ustanoveními v daném případě části druhé“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, poněvadž dovolací soud v obecnější rovině neřešil otázku poměru ochrany práv vlastníka nemovitosti k ochraně práv osoby oprávněné z věcného břemene, zatěžující stejnou nemovitost, v případě, že jde o právo nijak neomezeného nerušeného doživotního užívání nemovitosti.

Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 126 odst. 1 ObčZ vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Podle § 151n věta první ObčZ věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat.

Smlouvy, jimiž rodiče darují svému dítěti nemovitost, kterou doposud (často výlučně) užívají, se současným zřízením věcného břemene „nerušeného bezplatného doživotního užívání převáděných nemovitostí“, jako tomu bylo i v daném případě, jsou v právních vztazích týkajících se převodu nemovitostí poměrně častým jevem. Účelem takových smluv je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděná nemovitost nepřejde na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno užívání nemovitosti v dosavadním rozsahu. Dárci tedy právem očekávají, že po ztrátě jejich vlastnictví se na výkonu jejich dosavadních užívacích práv fakticky nic nezmění a v obvyklém dosavadním užívání převedené nemovitosti budou nerušeně pokračovat.

K poměřování práv vlastníka nemovitosti s právy osoby oprávněné z věcného břemene k doživotnímu užívání nemovitosti je pak třeba přistupovat z právě uvedeného hlediska, s nímž byli účastníci smlouvy srozuměni. Podle názoru dovolacího soudu je tedy žádoucí, aby ve stejných či obdobných případech, jako je právě posuzovaný, byl respektován na jedné straně zájem vlastníka na zachování nemovitosti v dobrém stavu a na druhé straně skutečně nerušený výkon užívacích práv dosavadních vlastníků, kteří se svého vlastnictví bezúplatně formou darování vzdali. Dojde-li v takových poměrech mezi účastníky k neshodám, které se řeší soudně, je nezbytné, aby výrok soudního rozhodnutí (při vázanosti petitem negatorní žaloby) byl blíže konkretizován, aby se tak pokud možno zamezilo dalším sporům o výkon práv mezi účastníky a aby se neopomíjela práva osoby z věcného břemene oprávněné, jež přirozeně vlastníka věci tímto břemenem zatížené omezují.

V daném případě žalobce formuloval žalobní petit poměrně obecně a výrok soudu (zdržet se veškerých jednání, kterým by byl žalobci znemožněn přístup na pozemky či do chaty), jež má odstranit neshody mezi účastníky, je formulován příliš široce. Takový výrok žalobci umožňuje kdykoli a z jakéhokoli důvodu či bezdůvodně vstupovat na pozemky a do domu žalovaného, ačkoliv ten by měl být při výkonu svých dosavadních práv rušen co nejméně. Při důrazu na zachování dosavadních užívacích práv žalovaného za situace, kdy došlo ke změně dříve pozitivních vztahů mezi účastníky, neodpovídá rozhodnutí soudu požadavku jednoznačného a spravedlivého vymezení práv účastníků při jejich výkonu. Podle názoru dovolacího soudu je nezbytné, aby žalobní návrh, vymezující povinnost žalovaného strpět přístup žalobce na či do jeho nemovitostí, blíže stanovil účel či situace, při nichž bude žalobce realizovat svá práva vlastníka (údržba či oprava nemovitosti, kontrola jejich stavu za určité období). Vzhledem k napjatým vztahům mezi účastníky by bylo vhodné i předchozí vyrozumění o době, kdy žalobce míní svá práva uskutečnit. S ohledem na výše učiněný výklad není dobře možné připustit, jak se rozhodnutím soudů obou stupňů stalo, aby za daných poměrů žalobce při výkonu uvedených práv mohl žalovaného rušit při výkonu jeho užívacích práv bez jakéhokoli omezení.

Z již řečeného je patrné, že soudy obou stupňů neposoudily věc po právní stránce správně, když na daná skutková zjištění aplikovaly příslušné ustanovení zákona (§ 126 odst. 1 ObčZ) nesprávně.

Pokud jde o námitku nepřípustnosti použití důkazu videozáznamem a nesprávnosti hodnocení tohoto důkazu, nepovažuje ji dovolací soud za relevantní pro výsledek sporu. Při jiným způsobem zjištěné a vlastně i nesporné skutečnosti, že žalovaný opakovaně neumožnil žalobci přístup k nemovitostem, bylo nadbytečné důkaz videozáznamem provádět a hodnotit skutečnosti jím zachycené.

Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.

V Brně dne 2. března 2004

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru