Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2209/2013Usnesení NS ze dne 16.08.2013

HeslaVydržení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2209.2013.1
Dotčené předpisy

§ 134 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2209/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. S., bytem v P. 10, P. S. 171/11, zastoupené JUDr. Zuzanou Labskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 4, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 171/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2013, č. j. 22 Co 463/2012-57, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. května 2012, č. j. 25 C 171/2010-35, ve výroku I. určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 289/1 v katastrálním území Z., obci Praha, zapsaném na LV (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výroku II. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. ledna 2013, č. j. 22 Co 463/2012-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 1 občanského soudního řádu). Důvod přípustnosti dovolání zakládá na tom, že by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel brojí zejména proti právnímu posouzení dobré víry žalobkyně odvolacím soudem. Ačkoliv odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 4503/2010, nezohlednil při posouzení dobré víry žalobkyně tu skutečnost, že žalobkyně se žalovaným v roce 1997 uzavřeli nájemní smlouvu. Žalobkyně tak musela vědět, že jí předmětný pozemek nepatří, a nemohlo tak dojít k vydržení vlastnického práva k němu. Pokud by žalobkyně měla za to, že je vlastnicí předmětného pozemku, již v řízení před soudem prvního stupně by tvrdila, že je tato smlouva neplatná. Dovolatel také vytkl odvolacímu soudu, že se podrobněji nezabýval otázkou dobré víry žalobkyně ve vztahu k nabývacímu titulu, kterým bylo rozhodnutí státního notářství o dědictví. Z tohoto rozhodnutí a ze znaleckého posudku, který byl proveden v dědickém řízení, muselo být žalobkyni zřejmé, že zděděný pozemek má jiný tvar než pozemek, který žalobkyně skutečně užívá. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. ledna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V daném případě dovolání neobsahuje uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Podle dovolatele by právní otázka vyřešená odvolacím soudem měla být posouzena jinak; takové vymezení však bez dalšího nenaplňuje důvody přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť toto ustanovení pojí přípustnost dovolání mimo jiné s případem, kdy právní otázka vyřešená dovolacím soudem má být (opětovně dovolacím soudem) posouzena jinak.

Z obsahu dovolání je zřejmý nesouhlas dovolatele se způsobem, jakým nalézací soudy posoudily otázku vydržení vlastnického práva žalobkyní. Pro úplnost dovolací soud dodává, že ani v rovině hmotněprávního posouzení věci nelze úvahám nalézacích soudů nic vytknout.

Dovolatel v dovolání naznačuje nesouhlas s „právním posouzení otázky dobré víry žalobkyně“. Ani tento poukaz nezakládá zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, neboť dovolatel v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit (nadto v režimu zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí) a která by snad měla být odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (dovolatel ostatně neuvádí ani žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl dovolací soud odchýlit).

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz).

Nalézací soudy vyšly při formulací závěrů o dobré víře žalobkyně z toho, že žalobkyně se držby předmětného pozemku chopila v souvislosti s výsledky dědického řízení po její matce v roce 1971. Předmětný pozemek vždy byl připlocen k pozemkům a domu v katastrálním území Z. a žalobkyně i její právní předchůdkyně (matka) tento pozemek vždy užívaly v domnění, že nabývací titul k domu a pozemkům tvořícím zahradu se vztahuje i na něj, tj. na předzahrádku před domem.

Nalézací soudy uzavřely, že žalobkyně děděním po své matce ke dni 18. února 1971 získala do vlastnictví dům č. p. 171 s pozemkem parc. č. 287 a pozemkem parc. č. 288. Byť se děděním nestala vlastnicí pozemku parc. č. 289, tento pozemek spolu se zděděnými nemovitostmi převzala po smrti své matky do držby a předpokládala, že se stala vlastnicí i předmětného pozemku. Tento její omyl lze považovat za pochopitelný, neboť rodina žalobkyně předmětný pozemek užívala vždy jako součást zahrady domu č. p. 171 v rámci existujícího oplocení, a to v podobě tzv. předzahrádky. Faktická úprava předzahrádky a umístění plotu u silnice nijak nenasvědčovala tomu, že by žalobkyně nenabyla děděním vlastnické právo i k předzahrádce domu a rozhodnutí o nabytí dědictví u ní nemohlo vzbudit objektivní pochybnosti o tom, že její matka nevlastnila celý oplocený prostor kolem rodinného domu č. p. 171. Žalobkyně pak užívala pozemek parc. č. 289 ke stejnému účelu a ve stejném rozsahu jako její matka „jistě do konce roku 1991“. Od úmrtí své matky měla pozemek ve své držbě a byla přitom v dobré víře, že jí patří. Do doby oprávněné držby si mohla započítat svou držbu pozemku od 18. února 1971 do konce roku 1991, tj. necelých 21 let. Pokud se žalobkyně k 1. lednu 1992 stala vlastnicí pozemku parc. č. 289, je následně i vlastnictví předmětného pozemku parc. č. 289/1, který vznikl v pozdější době rozdělením pozemku parc. č. 289.

Takové závěry nalézacích soudů nelze považovat za zjevně nepřiměřené a jejich základ respektuje judikaturu dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněném pod č. 90/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, že titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci. Tyto závěry soudy ve svých rozhodnutích respektovaly a promítly je do poměrů souzené věci.

Dovolatel namítá, že odvolací soud nezohlednil při posuzování dobré víry žalobkyně nájemní smlouvu ze dne 10. dubna 1997. Touto námitkou odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k jím tvrzené skutečnosti, a obsahově tak uplatnil tvrzenou vadu řízení. Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. však lze k případným vadám řízení přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) se neopomněly touto tvrzenou skutečností zabývat; naopak podrobně ve svých rozhodnutích vyložily, proč ani tato okolnost nebrání závěru o oprávněnosti držby žalobkyně, která měla za následek nabytí vlastnického práva. Dovolací soud na tyto závěry v podrobnostech v plném rozsahu odkazuje, neboť úvahy odvolacího soudu ani v této části nelze považovat za zjevně nepřiměřené.

Poslední dovolací námitkou vystihuje dovolatel nepřípustnou polemiku se skutkovým zjištěním, že žalobkyně byla seznámena s obsahem znaleckého posudku v rámci dědického řízení po matce žalobkyně, z něhož by jí byla známa informace, že namísto pozemku čtyřúhelníkového tvaru užívá pozemek, který má šestihranný tvar. Zpochybnění skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud zjištění o tom, že žalobkyně by byla v rámci dědického řízení seznámena s obsahem znaleckého posudku, neučinil, naopak vyšel z toho, že z dědického spisu nevyplývá, že by byla žalobkyně seznámena s obsahem znaleckého posudku, resp. že by jí bylo umožněno do tohoto posudku nahlédnout a seznámit se s jeho obsahem a znalecký posudek nebyl žalobkyni ani doručován.

O existenci (dovoláním otevřené) dovolacím soudem neřešené právní otázky ani otázky, jež by měla být řešena jinak, tak v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro posouzení vydržení vlastnického práva k věci uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. srpna 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru