Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2208/2005Usnesení NS ze dne 29.09.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2208.2005.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2208/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. A., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 166/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 27. ledna 2005, č. j. 15 Co 794/2004-242, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka Tábor, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. března 2000, č. j. 15 Co 942/99-96, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (dále „soud prvního stupně“) ze dne 16. listopadu 1999, č. j. 4 C 212/97-79, ve výroku v odstavci prvém, kterým byl zamítnut „návrh na určení, že část pozemku o výměře 65 m² oddělená od p. č. st. 128 a označená jako nově vzniklá p. č. 128/2 a část pozemku o výměře 8 m², oddělená od p. č. st. 128 a označená jako nově vzniklá p. č. st. 128/3, vše dle geometrického plánu geodetické kanceláře P. č. plánu 183-68-1999, který je součástí tohoto rozsudku, je ve vlastnictví navrhovatele V. V.“ a ve výroku v odstavci třetím o náhradě státem vynaložených nákladů. Změnil jej ve výroku v odstavci druhém o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že jako vlastník pozemku č. 128 o výměře 334 m² byl v příslušném katastru nemovitostí zapsán žalovaný. Části tohoto pozemku označené č. 128/2 a č. 128/3 užíval žalobce a jeho právní předchůdkyně již od roku 1933, kdy matka žalobce koupila nemovitost sousedící se sporným pozemkem. Ten užívali v domnění, že jde o jejich majetek a že jde o součást jejich stavební parcely č. 78/2 zatížené služebností stezky ve prospěch vlastníků domu čp. 20. Žalobce sporný pozemek oplotil, takže tvoří jeho dvůr, postavil na něm garáž a vysázel stromy. Soud uzavřel, že k vydržení vlastnického práva k tomuto pozemku nedošlo. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 27. února 2002, č. j. 22 Cdo 1398/2000-112, zrušil obě shora uvedená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ten rozsudkem ze dne 28. února 2003, č. j. 4 C 166/2002 –158, žalobě vyhověl. Odvolací soud usnesením ze dne 22. května 2003, č. j. 15 Co 220/2003-182, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl mu nedůsledné hodnocení provedených důkazů.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 19. října 2004, č. j. 4 C 166/2002-213, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Po podrobné analýze všech důkazů, jež ve věci provedl, s přihlédnutím k vývoji právní úpravy institutu vydržení vlastnického práva ve vztahu k období, kdy podle žalobce mělo k vydržení dojít, dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by vlastnické právo k předmětným pozemkům on nebo i jeho právní předchůdkyně vydrželi, když při vynaložení běžné opatrnosti museli zjistit, že užívají více než kolik nabyli. Soud přitom přihlédl k dobové fotografii, ze které vyplývá, že u domu žalovaného byla v rozhodné době zahrádka, takže tudy nemohla vést služebnost cesty, zřízená matkou žalobce, o jejíž existenci opírala žalující strana svou dobrou víru.

Odvolací soud k odvolání obou účastníků řízení pak rozsudkem ze dne 27. ledna 2005, č. j. 15 Co 794/2004-242, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a změnil jej toliko ohledně nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s akcentem na některé důkazy a jejich bližší rozbor. Uzavřel, že žalobce ani jeho matka nemohli být v dobré víře, že se sporné pozemky nacházejí v jejich vlastnictví a nemohli je vydržet.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Dovolání odůvodňuje tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce předně připomíná důvody, pro něž Nejvyšší soud zrušil předchozí zamítavé rozsudky soudů obou stupňů a poukazuje na jeho závěr, že posouzení dobré víry se může vztahovat jak ke skutečnému, tak domnělému titulu uchopení držby. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že nebyl správný názor odvolacího soudu, který argumentoval tím, že žalobce nemohl být v dobré víře ohledně vlastnění sporného pozemku proto, že po jeho zaměření nabízel žalovanému jeho odkoupení; k zaměření pozemku totiž došlo až v roce 1994, tedy poté, co žalobce pozemek držel déle než 10 let. Na tuto skutečnost dovolatel upozorňuje proto, že odvolací soud stejný argument ohledně nedostatku dobré víry používá i v nyní napadeném rozsudku. Soud prvního stupně poté žalobě vyhověl, když vyšel z toho, že z trhové smlouvy sice nelze přesně určit, přes které pozemky měla vést služebnost stezky, ale na základě výpovědí svědků dospěl k závěru, že vedla právě přes sporné pozemky. S tím se odvolací soud neztotožnil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten pak již žalobu zamítl, když konstatoval, že žalobcem vlastněné pozemky měly výměru 110 m² a ty, jejichž vlastnictví se domáhal, 73 m². Z poměru těchto ploch dovodil nedostatek dobré víry jak u žalobce, tak u jeho matky. Odvolací soud jeho rozsudek potvrdil, když ale z odůvodnění jeho rozhodnutí plyne řada nepřesností, majících charakter zřejmého situačního nepochopení celého problému. Dovolatel tvrdí, že pro skutkové a právní závěry je rozhodující trhová smlouva z 13. 5. 1933, kterou žalobcova matka do svého vlastnictví získala dům čp. 105 s p. č. st. 78/2. Nemovitosti, zejména dvorek, byly koupeny v rozsahu, v jakém byly určeny k užívání prodávajícím, V. D., který byl navíc starostou. V otázce dobré víry je podle dovolatele určující slovní vymezení „služebnosti stezky“ v trhové smlouvě, a to ve spojení se svědeckou výpovědí přímého pamětníka tehdejších poměrů, V. D. Trhovou smlouvou byla zřízena „služebnost stezky sloužící ku přechodu držitele usedlosti čp. 20 od této usedlosti přímým směrem přes služebnou parcelu p. č. st. 78/2 na pěšinu běžící podél luk ležících nad potokem, přičemž pro případ, že by držitelé domku čp. 105 měli zahradit stranu dvorka podél zmíněné luční pěšiny, byli by povinni upravit stezku posunutím dřevníku dále do dvora na ten způsob, že by majitelé usedlosti čp. 20 vykonávali právo stezky nejprve chůzí po východní hranici dvorka a pak vlevo po jeho severní hranici až na onu pěšinu podél luk běžící“, přičemž bylo tento popis třeba aktualizovat podle svědecké výpovědi svědka D. Při takovémto vymezení průběhu služebnosti musela již matka žalobce a po ní i on nabýt dobré víry ohledně vlastnictví sporných pozemků. Na nich se kromě vlastní služebnosti nacházelo hnojiště, dřevník a malá zahrádka, vše užíváno v dobré víře ohledně polohy na žalobcově pozemku. Pokud odvolací soud argumentuje dobovou fotografií a laťkovým plotem přiléhajícím k nemovitosti žalovaného, jde o onu zahrádku, kterou žalobce a jeho matka užívali a kterou by byli nuceni odstranit spolu s posunutím dřevníku. Jestliže odvolací soud argumentuje tím, že zahrádka náležela k domu právních předchůdců žalovaného a byla oplocena, pak je to v rozporu s důkazy, konkrétně s výpovědí svědka K., potomka předchozích uživatelů žalobcova domku. Ten řekl, že to byli právě jeho předkové, kteří zahrádku jako uživatelé používali. Argumentuje-li odvolací soud dále, že pokud by služebnost stezky měla vést po sporných pozemcích, musel by být pozemek žalovaného touto služebností zatížen, což se ale nestalo, je to nelogické. Odvolací soud se ale dopouští další zřejmé nesprávnosti, když naprosto bez důkazů „opravuje“ výpověď svědka D., jediného pamětníka poměrů. Ten řekl, že dřevník stojí tam, kde stál dříve; s tím se podle odvolacího soudu nelze ztotožnit, neboť žalobce měl uvést, že dřevník postavil až po smrti své matky. To ale neodpovídá skutečnosti. Dřevník byl do současné podoby vybudován na původních základech, opravena byla toliko nadzemní část. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck)

Právním názorem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být právní názor vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikované pod č. C 160 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci soud prvního stupně vyhověl žalobě rozsudkem ze dne 28. 2. 2003, č. j. 4 C 166/2002-158, tento rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 22. května 2003, č. j. 15 Co 220/2003-182; odvolací soud však jen poukázal na rozpory ve skutkových závěrech soudu prvního stupně, které je třeba odstranit a poté teprve zaujmout právní názor. Na tom nic nemění skutečnost, že odvolací soud v dalším textu citoval § 226 odst. 1 OSŘ, který však, přísně vzato, na danou věc nedopadal.

V úvahu tedy připadá jen přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, ani ta však není dána, neboť napadené rozhodnutí zásadní právní otázky neřeší.

Nejvyšší soud uvedl v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1848/98, uveřejněném pod č. C 631 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, že „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě“. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikovaném pod č. C 1068 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení otázky, zda v dané věci byli držitelé (kteří se chopili užívání i části pozemku, který nekoupili) se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalobce patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. Navíc posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní.

V dané věci dovolatel sice uvádí, že uplatňuje jako dovolací důvod nesprávné právní hodnocení věci, ve skutečnosti však napadá hodnocení důkazů a skutková zjištění z něj vycházející; jde tedy o dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Takový dovolací důvod však nelze v dovolacím řízení, jehož přípustnost by se opírala o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 103 ve svazku 2).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. září 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CS., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru