Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2190/2000Rozsudek NS ze dne 11.07.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2190.2000.1
Dotčené předpisy

§ 130 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 134 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2190/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. Ve věci žalobce K. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. J., a 2) Ch. J., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 925/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. března 2000, č. j. 30 Co 802/99 -97, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 950 Kč k rukám JUDr. H. T. do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 17. 5. 1999, č. j. 11 C 925/97-69, určil, že „žalobce je vlastníkem domu čp. 38 v D. Č. S. se stp. Č. 60 o výměře 105 m2 a parcelou č. 319–louky o výměře 996 m2 s příslušenstvím a trvalými porosty, zapsanými na LV č. 772 pro obec P., katastrální území J.“ a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci domu čp. 38 se stav. parc. č. 60 a pozemkem parc. č. 319 zahrada v kat. území J. K zápisu jejich spoluvlastnického práva k domu došlo na základě kupní smlouvy, kterou uzavřeli 24. 11. 1998 jako kupující s prodávajícím čs. státem - MNV v P., a která byla registrována bývalým Stáním notářstvím v Jablonci nad Nisou 19. 12. 1999. Současně 24. 11. 1998 uzavřeli žalovaní dohodu o zřízení práva osobního užívání stav. parc. č. 60 a pozemku parc. č. 319 a jejich spoluvlastnictví bylo v katastru nemovitostí vyznačeno na základě § 872 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „ObčZ“). Žalobce poskytl žalovaným (žalovaný 1/ je jeho bratr) na zaplacení kupní ceny domu 10.650 Kč a ceny za zřízení práva osobního užívání pozemků 880 Kč. Po uzavření kupní smlouvy 24. 11. 1998 došlo mezi účastníky k dohodě, že dům koupí žalobce, neboť žalovaní se rozhodli pro vystěhování do tehdejší NDR, což v roce 1969 také učinili. Proto také MNV v P. 27. 1. 1969 potvrdil, že souhlasí s převodem domu na žalobce. Od roku 1968 žalobce nemovitosti užívá, zajišťuje jejich údržbu, platí daň z těchto nemovitostí a v letech 1969-1992 investoval do domu 222.149,60 Kč. Žalovaný 1) podepsal 18. 4. 1986 renunciační prohlášení, v němž uvedl, že na území ČSSR má majetek jen v podobě šatstva a věci osobní potřeby. Žalovaní a jejich syn M. J. ani při návštěvách ČSSR po roce 1969 v domě nebydleli. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce byl od roku 1968 do roku 1995 v dobré víře, že mu nemovitosti patří a vydržel k nim vlastnictví podle § 134 ObčZ.

Krajský soud v Ústí nad Labem–pobočka v Liberci rozsudkem ze 17. 3. č. j. 30 Co 802/99 97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení vlastnictví k uvedeným nemovitostem zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemohl být oprávněným držitelem nemovitostí ve smyslu § 130 ObčZ. Podle tohoto ustanovení je oprávněným jen takový držitel, který je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží. Dále odvolací uvedl, že na dobrou víru je třeba usuzovat nikoliv z hlediska osobního přesvědčení držitele, ale se zřetelem ke všem objektivním okolnostem. V daném případě musel žalobce vědět, že k nabytí vlastnictví k nemovitostem je třeba uzavřít kupní smlouvu, ale ani jiný právní titul, na základě kterého by se ujal držby nemovitostí neprokázal. Dobrou víru žalobce, že mu nemovitosti patří, nemohlo založit potvrzení MV v P. z ledna 1969, když národní výbor uzavřel již 24. 11. 1968 kupní smlouvu se žalovanými, ani zaplacení kupní ceny podle této smlouvy žalobcem za žalované, neboť podle této smlouvy vlastnictví přecházelo na žalované, nikoli na žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyl oprávněným držitelem nemovitostí. Dobrou víru, že mu nemovitosti náleží, nabyl zejména z přípisu MNV v P. z 29. 1. 1969, z něhož se podával souhlas národního výboru s převodem nemovitostí na žalobce, se zápisem jeho vlastnického práva do evidence nemovitostí a MNV výslovně zmínil, že nemovitosti chtěli původně zakoupit žalovaní. Pro závěr, že žalobce byl oprávněným držitelem svědčí i další objektivní okolnosti -že žalobce zaplatil MNV kupní cenu nemovitostí, žalovaní se nikdy jako vlastníci nemovitostí nechovali, zatímco žalobce je zveleboval a investoval do nich. Byl to také žalobce, který v roce 1995 zjistil, že není veden v evidenci nemovitostí jako jejich vlastník. Jednání žalovaných je v rozporu s § 3 ObčZ, příčí se dobrým mravům. Podle žalobce „i když není fakticky přítomna byť i neplatná smlouva, přesto za platnosti současné právní úpravy není vyloučena ani v tomto případě možnost nabytí oprávněné držby.“ Žalobce zdůrazňuje, že způsob nabytí nemovitostí v roce 1969 nelze posuzovat podle současných kriterií. Tehdy byla role státu hypertrofovaná a proto mělo pro něj vyjádření MNV v P. takovou sílu, že vedlo k jeho dobré víře, že mu nemovitosti patří. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se vyjádřili k dovolání tak, že žalobce musel při nezbytném právním vědomí, které lze požadovat, vědět, že vlastníkem nemovitostí se může stát jen na základě písemné kupní smlouvy. Takovou smlouvu však s předchozím vlastníkem nemovitostí nikdy neuzavřel a naopak věděl, že taková smlouva byla uzavřena se žalovanými. Nemohl proto nabýt dobré víry, že mu nemovitosti patří. Dobrou víru nemohly založit ani investice do nemovitostí a to, že plnil povinnosti vlastníka, když nemovitosti jinak bezplatně užíval a bral z nich užitky, když je pronajímal osobám, které mu žalovaní doporučili. Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení přezkoumal dovolací soud rozsudek soudu odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. l a 3 OSŘ.

Vady řízení, vyjmenované v § 237 odst. l OSŘ ani jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebyly dovolacím soudem zjištěny.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří (§ 132 a § 135a zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) a že s ní nakládá jako s vlastní musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Uvedený výklad pojmu oprávněné držby jako jednoho z předpokladů pro nabytí věci vydržením se týkal § 132 zákona č. 40/1964 Sb. před uvedenou novelou, a je použitelný i pro výklad tohoto pojmu, obsaženého nyní po novele, provedené uvedeným zákonem v ustanovení § 130 odst. l ObčZ. V rozsudku z 28. 4. 1997, sp. zn. 1 Cdon 1178/96, Nejvyšší soud uvedl, že „posouzení toho, zda je držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. l ObčZ) nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva. K pojmu oprávněného držitele uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 31. 3. 1998 sp. zn. 3 Cdon 395/96, že „okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva“. Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, že „oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový titul svědčí.“

Z uvedeného vyplývá, že oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l ObčZ je držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na

základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoli „se zřetelem ke všem okolnostem“ a proto nemůže být držitelem oprávněným.

Závěr odvolacího soudu, že žalobce nemohl být oprávněným držitelem nemovitostí ve smyslu § 130 odst. l ObčZ, jestliže se jejich držby uchopil, aniž mu svědčil právní důvod, ze kterého by dovozoval nabytí vlastnictví, tedy dobrou víru, že mu nemovitosti patří, je správný. Žalobce i v dovolání připouští, že žádný (tedy ani domnělý) právní důvod nabytí jeho vlastnického práva k nemovitostem v roce 1969, resp. k l. l. 1992, kdy novela ObčZ provedená zákonem č. 509/1991 Sb. nabyla účinnosti, neexistoval. Kromě toho žalobce věděl, že kupní smlouvu se státem o prodeji a koupi nemovitostí uzavřeli žalovaní, když jim také poskytl finanční prostředky na zaplacení kupní ceny. Pokud byl přesto v omylu, že mu nemovitosti patří, nemůže jít o omyl omluvitelný a žalobce nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu nemovitosti patří.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu správné a dovolání bylo proto podle § 243b odst. l OSŘ zamítnuto.

Žalovaní byli v dovolacím řízení úspěšní, přísluší jim proto podle § 243b odst. 1, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Jejich výše vyplývá podle bodu 10, hlavy 1., části XII. zákona č. 20/2000 Sb. z vyhlášky č. 117/1996 ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 484/2000 Sb. Náklady jsou u každého z žalobců dány odměnou advokáta za jeden úkon se snížením za společné zastoupení v částce 400 Kč a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč [§ 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), § 12 odst. 4, § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.].

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. července 2002

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru