Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2166/2000Rozsudek NS ze dne 11.07.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2166.2000.1
Dotčené předpisy

§ 145 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 132a odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2166/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně O. K., zastoupené advokátem, proti žalované M. S., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově, pod sp. zn. 8 C 174/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. června 2000, č. j. 24 Co 388/99-106, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. června 2000, č. j. 24 Co 388/99-106, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. července 1999, č. j. 8 C 174/96-81, tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že žalobkyně byla ke dni úmrtí I. K. dne 26. 2. 1991 bezpodílovou spoluvlastnicí domu čp. 91 zapsaného na LV č. 87 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v T. pro katastrální území L. spolu s jejím manželem I. K., a rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně„) rozsudkem ze dne 12. července 1999, č. j. 8 C 174/96-81, určil, že „žalobkyně byla ke dni úmrtí I. K. dne 26. 2. 1991 bezpodílovou spoluvlastnicí domu čp. 91 zapsaného na LV č. 87 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v T. pro katastrální území L. spolu s jejím manželem I. K.“ (výrok I). Dále zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně byla ke dni úmrtí I. K. dne 26. 2. 1991, bezpodílovou spoluvlastnicí st. p. č. 125 o výměře 227 m2, zahrady č. 156/3 dílu I o výměře 1.104 m2 a dílu II o výměře 18 m2 zapsaných na LV č. 87 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v T. pro katastrální území L. spolu s jejím manželem I. K.“ (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí je jako vlastnice domu čp. 91 a pozemků parc. č. 125, 156/3 a 890/6 v katastrálním území L. zapsána žalovaná na základě „přídělu z 10. 1. 1950 a následné přídělové listiny vystavené Okresním národním výborem v T. ze dne 27. 3. 1958.“ Žalovaná v domě bydlela od roku 1948 do roku 1950, kdy odešla s dětmi ke své matce. K výzvě MNV v L. bez data, aby se vyjádřila, jak hodlá s domem naložit, žalovaná písemně oznámila, že dům „postupuje MNV v L., aby tento s tímto domkem naložil dle vlastního uvážení, jelikož o něj nemám zájem.“ Uvedený národní výbor pak přípisem z 12. 5. 1960, adresovaným manželu žalobkyně, ve věci odprodeje domku čp. 91 určeného radou MNV k demolici, sdělil, že „dům není způsobilý k obývání pro nezájem majitelky M. S., která byla požádána s tímto domem něco podnikla neb již byl několik let neobydlen a nechán na pospas kde komu, M. S. podepsala prohlášení, že o tento domek nemá zájem a MNV L., aby naložil s tímto domkem podle svého uvážení, neb opravovat nic nebude a Ústřednímu likvidátorovi P. N. M., platit také nic nebude. Jelikož jste prostřednictvím svého tchána P. projevil zájem o odprodej, sdělujeme vám, že rada MNV nemá námitek proti odprodeji tohoto domku jako demolice, neboť za současného stavu není z bezpečnostních důvodů obyvatelný, neb opěrná zedˇpod přední stranou domku se sesouvá včetně již základů domku, dále všechny okna a dveře jsou vytrhány, podlahy poničeny, prostě bouračka. Rada MNV provedla odhad této demolice v ceně 1.500 Kč, tento obnos by jste uhradil připojenou složenkou.“ Tuto částku zaplatila žalobkyně MNV v L. 26. 5. 1960. Poté MNV v L. předal předmětný rodinný domek žalobkyni a jejímu manželovi, kteří jej také opravili a jako vlastní užívali. Teprve po smrti manžela, který zemřel 26. 2. 1991, žalobkyně zjistila, že v evidenci nemovitostí je jako vlastnice domu a pozemků vedena žalovaná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně spolu s manželem nabyli vlastnické právo k domu vydržením ve smyslu § 132a odst. 1 a § 135a odst. l a 507 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. (dále jen „ObčZ“). I když nebyla uzavřena písemná kupní smlouva, žalobkyně a její manžel po nabídce MNV v L. zaplatili kupní cenu domu, dům převzali, opravili a jejich spoluvlastnické právo nebylo za života manžela žalobkyně zpochybněno. Ohledně pozemků žalobkyně a její manžel nemohli být v dobré víře, že jim náleží, neboť jim ani nebyly nabídnuty ke koupi. Kromě toho by mohli pouze „vydržet právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků“, takovou dohodu však neuzavřeli.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. července 2000, č. j. 24 Co 388/99-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně byla spolu se svým manželem I. K. a zemřelým dne 26.2. 1991, bezpodílovou spoluvlastnicí domu čp. 91, zapsaného na listu vlastnictví č. 87 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v T. pro katastrální území L.“ (výrok I). Dále „odvolací řízení k odvolání žalobkyně, směřující proti výroku II. rozsudku okresního soudu, zastavil“ (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV).

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že předpoklady k vydržení vlastnického práva k domu žalobkyní a jejím manželem je třeba vzhledem k počátku držby v roce 1960 posuzovat podle § 116 a § 145 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) a posléze podle § 132a odst. l a 135a odst. l ObčZ, přičemž vydržecí lhůtu ve spojení s § 507 odst. 3 ObčZ mohla uplynout teprve 1. 4. 1984. Žalobkyně a její manžel však nebyli oprávněnými držiteli domu. Nemohli být v dobré víře, že jim dům náleží, když nebylo prokázáno, že jejich držbě předcházel právní titul, byť formálně neplatný, pokud žalobkyně tvrzení o smlouvě opírala jen o dopis MNV v L. z 12. 5. 1960.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že spolu s manželem nevydrželi spoluvlastnické právo k předmětnému domu, neboť nebyli jeho oprávněnými držiteli pro nedostatek právního titulu, na základě kterého by se ujali jeho držby. Poukazuje na to, že přípisem z 12. 5. 1960 jim MNV v L. nabídl dům ke koupi za kupní cenu 1. 500 Kčs, kterou také 25. 6. 1960 zaplatili, dům převzali a od tohoto data s ním také jako s vlastním nerušeně nakládali. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ.

Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Podle § 145 odst. 1, 2 OZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že je držbu oprávněná.

Podle § 132a odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak- obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci.

Dobrá víra „se zřetelem ke všem okolnostem“ je dána tehdy, jedná-li držitel v objektivně omluvitelném omylu.

V dané věci získali žalobkyně a její manžel držbu nemovitosti v roce 1960, když projevili zájem o její koupi, stát (zastoupený MNV) s prodejem souhlasil a žalobkyně a její manžel zaplatili kupní cenu nemovitosti. Žalobkyně a její manžel se ujali držby nemovitosti v době, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly

uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně, kdy správní orgány (národní výbory) měly široká faktická i právní oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů. Za této situace není vyloučeno považovat právní omyl žalobkyně a jejího manžela za omluvitelný.

Podle názoru dovolacího soudu objektivně zjištěné okolnosti, ze kterých je třeba i v daném případě na dobrou víru usuzovat, svědčí pro závěr, že žalobkyně a její manžel byli od roku 1960 oprávněnými držiteli domu: po zaplacení dohodnuté kupní ceny se ujali držby domu, nacházejícího se ve stavu demolice, označeného přímo prodávajícím slovy „prostě bouračka“, a mohli tedy za této výjimečné situace usuzovat, že se stali jeho vlastníky, když tato dobrá víra nebyla nejméně do smrti manžela žalobkyně zpochybněna. To znamená, že žalobkyně a její manžel jako oprávnění držitelé nabyli předmětný dům do bezpodílového spoluvlastnictví vydržením podle § 135a odst. l a § 507 odst. 3 ObčZ k 1. 4. 1984.

Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně a její manžel nebyli oprávněnými držiteli domu a nemohli proto spoluvlastnictví k němu vydržet, jde o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Rozsudek odvolacího soudu byl proto podle § 243b odst. l a 2 OSŘ zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. července 2002

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru