Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2157/2020Rozsudek NS ze dne 11.11.2020

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2157.2020.1
Dotčené předpisy

§ 143 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2157/2020-251

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bc. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované M. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Jungem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 615/24, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 68/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2020, č. j. 62 Co 7/2020-221, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2020, č. j. 62 Co 7/2020-221, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 31 C 68/2017-202, ze zaniklého společného jmění manželů (dále též „SJM“) do výlučného vlastnictví žalobce přikázal: 1) zůstatek na účtu č. XY, vedeném u Air Bank, a. s. na jméno žalobce, 2) podíl žalobce ve společnosti T. & P., IČO XY (výrok I); do výlučného vlastnictví žalované přikázal: 1) osobní motorové vozidlo tov. zn. XY, VIN: XY, r. z. XY, 2) zůstatek na účtu č. XY, vedeném Českou spořitelnou, a. s. na jméno žalované (výrok II). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu částku 100 382 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).

Žalobce navrhl vypořádat mimo jiné dluhy vůči Oborové zdravotní pojišťovně ve výši 85 714 Kč, České správě sociálního zabezpečení ve výši 412 583 Kč, Finančnímu úřadu pro Prahu 5 ve výši 90 559 Kč a J. B. ve výši 64 268 Kč (dále také „předmětné dluhy“). Soud prvního stupně ohledně těchto dluhů dospěl k závěru, že byly součástí podnikatelské činnosti žalobce, ve které mají i původ, a jako takové byly oceněny stranami v rámci hodnoty vypořádávaného podílu žalobce ve společnosti T. & P., pod kterou byla celá podnikatelská činnost žalobce převedena. Do masy SJM tedy podle soudu prvního stupně uvedené dluhy vstupují v rámci ocenění podílu ve společnosti T. & P. a není možné je vypořádat samostatně.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 62 Co 7/2020-221, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého SJM do výlučného vlastnictví žalobce přikázal podíl ve společnosti T. & P., IČO XY, a do výlučného vlastnictví žalované přikázal osobní motorové vozidlo zn. XY, VIN: XY, reg. zn. XY. Žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 4 517 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Odvolací soud se zabýval námitkou žalobce o tom, že soud prvního stupně nesprávně zahrnul předmětné dluhy žalobce jako fyzické podnikající osoby na základě živnostenského oprávnění do ocenění podílu ve společnosti T. & P. Námitku žalobce shledal odvolací soud důvodnou potud, že uvedené režimy podnikání žalobce a jejich případné majetkové hodnoty nelze směšovat. Je třeba se samostatně věnovat vypořádání dluhů žalobce podnikajícího jako fyzická osoba a hodnotě obchodního podílu žalobce ve společnosti T. & P.

V řízení vyšlo najevo, že podnik žalobce podnikajícího jako fyzická osoba dosahuje zásadně záporných hodnot, neboť zde nejsou žádná aktiva. Předmětné dluhy žalobce v rámci obchodního závodu podle § 502 občanského zákoníku jsou ve „výlučném vlastnictví“ podnikatele, jestliže žalovaná se žalobcem společně nepodnikala, a netvoří předmět SJM, a to z toho důvodu, že se na tyto dluhy vztahuje zákonná výjimka. Podle § 710 písm. a) občanského zákoníku totiž SJM netvoří dluhy týkající se majetku (tedy i podniku, resp. obchodního závodu), který náleží výhradně jednomu z nich. Podle odvolacího soudu tedy bylo zřejmé, že předmětné dluhy, které se k podniku žalobce váží, nejsou součástí SJM a ani masou, kterou je třeba v řízení vypořádat.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vymezil otázku, zda jsou předmětné dluhy vzniklé v bezprostřední souvislosti s podnikáním jednoho z manželů coby podnikající fyzické osoby součástí SJM, resp. zda podléhají vypořádání SJM. Podle něj samotný fakt, že předmětné dluhy souvisí s podnikatelskou činností žalobce, ještě neznamená, že jde o výlučné dluhy žalobce. O výlučný dluh by mohlo jít pouze za podmínek § 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., resp. § 710 zákona č. 89/2012 Sb. O žádnou z výluk ze SJM se však nejedná; jde proto o dluhy spadající do SJM a je nerozhodné, že se žalovaná o vznik předmětných dluhů nepřičinila. Poukazy odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2380/2012 a 22 Cdo 684/2004 podle něj na tento případ nedopadají, neboť v nich bylo řešeno vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, z něhož byly věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů na rozdíl od úpravy SJM vyňaty. Ve vztahu k dluhům na daních a odvodech poukazuje žalobce na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, podle něhož jsou součástí SJM i závazky (dluhy) vzniklé ex lege. Nesouhlasí ani s kategorizací odvolacího soudu dluhů vůči J. T. N., H. H. a F. T., ani s rozhodnutím o nákladech řízení. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil v té části, ve které se žalované ukládá zaplatit žalobci na vyrovnacím podílu částku 4 517 Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnacím podílu částku 320 103,11 Kč a dále aby uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Společné jmění manželů vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), se do 31. 12. 2013 řídilo úpravou obsaženou v obč. zák.; po 1. 1. 2014 se však řídí již úpravou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoníku, s korektivem obsaženým v § 3028 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Protože v dané věci zaniklo SJM účastníků po 1. 1. 2014 vypořádá se podle o. z. Rozsah aktiv a pasiv nabytých před 1. 1. 2014 se však s ohledem na § 3028 odst. 2 o. z. v části věty za středníkem posoudí podle obč. zák.

Žalobce dovolacímu soudu předložil otázku, zda jsou předmětné dluhy vzniklé v bezprostřední souvislosti s podnikáním jednoho z manželů coby podnikající fyzické osoby součástí SJM, resp. zda podléhají vypořádání SJM.

Tato otázka zakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 143 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998, tj. před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

Podle § 143 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb., tj. od 1. 8. 1998, tvoří SJM a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

V poměrech řešené věci odvolací soud vyšel z toho, že předmětné dluhy (závazky) žalobce jako podnikatele v rámci obchodního závodu (podniku) jsou ve výlučném vlastnictví podnikatele. Žalovaná s žalobcem společně nepodnikala, pročež tyto dluhy netvoří součást SJM. Vztahuje se na ně zákonná výjimka podle § 710 písm. a) o. z., podle níž SJM netvoří dluhy týkající se majetku (tedy i podniku, resp. obchodního závodu), který náleží výlučně jednomu z nich. Uzavřel proto s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, že předmětné dluhy vážící se k podniku žalobce nejsou součástí SJM.

S tímto názorem nemůže dovolací soud zcela souhlasit.

Předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyly věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů (srov. § 143 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998) a soudní praxe dovodila, že takovou věcí je i podnik a vyloučila jej z předmětu bezpodílového spoluvlastnictví manželů [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 3/2005, s. 98)]. To se však změnilo novelou obč. zák. č. 91/1998 Sb. Úprava SJM v obč. zák. ve znění účinném od 1. 8. 1998 již věci sloužící výkonu podnikání jednoho z manželů ze SJM nevylučovala, a tak jeho předmětem mohl být i podnik.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se naznačuje, že zřejmě uvažoval o vyloučení dluhů žalobcem navržených k vypořádání ze SJM proto, že považoval podnik za výlučný majetek žalobce. To vyplývá iz– byť nesprávného – odkazu na § 710 písm. a) o. z.; nesprávného proto, že výkon podnikatelské činnosti žalobce zjevně předcházel datu 1. 1. 2014, a proto jeho případné dopady do poměrů společného jmění je nutno posuzovat nikoliv podle o. z., ale podle obč. zák.

Odvolací soud se proto v novém řízení bude znovu zabývat otázkou, zda je podnik žalobce součástí SJM, či nikoliv a své závěry řádně odůvodní. V této souvislosti dovolací soud dodává, že i když podnik podnikající fyzické osoby byl v poměrech obč. zák. obecně součástí SJM, a nebyl tak z rozsahu SJM vyloučen jen pro svou povahu, nemusel být vždy jeho součástí; např. tehdy, pokud by jeden z manželů zahájil výkon podnikatelské činnosti ještě v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které se následně transformovalo na společné jmění apod.

Nicméně i pokud odvolací soud v dalším řízení dospěje k závěru, že podnik žalobce součástí společného jmění manželů byl, neznamená to, že lze vypořádat dluhy spojené s výkonem podnikatelské činnosti tak, jak to požaduje žalobce.

Finanční závazky vynaložené v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti jednoho z manželů (podnikem jednoho z manželů) se nevypořádávají zvláště, ale v rámci ocenění podniku, neboť ze sporu o vypořádání majetkového společenství manželů nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje z podnikání zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp zn. 22 Cdo 2619/2009 (dostupný na www.nsoud.cz)].

V případě, že odvolací soud v dalším řízení dospěje k závěru, že jsou předmětné dluhy součástí SJM, neboť byl součástí společného jmění i podnik žalobce, zohlední výše citovanou judikaturu o tom, že se podnik vypořádává pouze jako celek, nelze vypořádat např. pouze konkrétní dluhy podnikajícího manžela. Předmětné dluhy by tedy mohl odvolací soud zohlednit pouze za předpokladu, že v řízení bude možné vypořádat celý podnik.

Nalézací soudy však neučinily závěr, že by se žalobce domáhal vypořádání svého podniku, přičemž navíc odvolací soud dospěl k závěru, že „vyšlo najevo, že podnik žalobce, podnikajícího jako fyzická osoba, dosahuje zásadně záporných hodnot, když žádná aktiva zde nejsou.“

Pokud jde o námitku dluhů vůči J. T. N., H. H. a F. T., dovolatel sice vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že tyto dluhy nejsou součástí SJM, sám však výslovně uvádí, že nelze závěry odvolacího soudu v daném ohledu přijaté napadnout před dovolacím soudem, neboť by se jeho námitky soustředily proti skutkovým závěrům, nikoliv proti právnímu posouzení věci.

Námitka o nesprávnosti rozhodnutí o nákladech řízení pak byla formulována natolik obecně, že k ní nebylo možné přihlédnout ani z hlediska § 242 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k závislosti nákladového výroku však muselo dojít i k jeho zrušení.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

Mgr. Michal Králík Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru