Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2150/2011Usnesení NS ze dne 25.03.2013

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2150.2011.1
Dotčené předpisy

§ 149 odst. 2 obč. zák.

§ 150 odst. 3 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2150/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Mgr. R. L., bytem v P., L. 88, zastoupené JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ulice 6, proti žalovanému Ing. M. L., bytem v P., S. 10, zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 24 C 371/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 61 Co 547/2009-885, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12 463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jaroslava Vovsíka.

Odůvodnění:

Okresní Plzeň - město (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června 2009, č. j. 24 C 371/2005-828, ve výroku I. přikázal ze společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci uvedené ve výroku I. pod bodem 1), budovu č. p. 131, nacházející se na pozemku parc. č. st. 34, v katastrálním území Z. a obci Ch., dům č. p. 609, nacházející se na pozemku parc. č. 105/26, dále pozemek parc. č. 105/26, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 105/8, zahrada, a pozemek parc. č. 105/33, zahrada, to vše v katastrálním území Ú. a obci P. Soud prvního stupně dále uložil žalobkyni zaplatit dluh z pojistného ve výši 153 967,- Kč. Do vlastnictví žalovaného soud prvního stupně přikázal v tomtéž výroku jeho obchodní podíl ve společnosti STAVMONTA spol. s r. o. a finanční prostředky na jeho účtech vedených u ČSOB, a. s. Ve výroku II. zavázal soud prvního stupně žalovaného zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 5 790 084,- Kč a na vypořádání vnosu žalobkyně částku ve výši 550 000,- Kč. Ve výrocích III. - V. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 61 Co 547/2009-885, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému neuložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 550 000,- Kč z titulu vypořádání vnosu (výrok II. rozsudku). Ve zbytku odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I. a II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. – V. rozsudku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvody vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání je součástí procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. listopadu 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz)

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Rozhodnutí odvolacího soudu je měnícím pouze ohledně částky 550 000,- Kč, kterou soud prvního stupně uložil žalovaného zaplatit žalobkyni z titulu vypořádání vnosu žalobkyně; odvolací soud tuto povinnost žalovanému neuložil. Tuto měnící část rozsudku odvolacího soudu ostatně dovolatel žádným způsobem nenapadá, neboť v ní bylo vyhověno jeho odvolací námitce, kterou uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Ve zbylé části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Přípustnost dovolání tak může být v dané věci posuzování výhradně v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolání může být přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolatel žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Dovolatel v dovolání nalézacím soudům především vytýká, že při vypořádání společného jmění manželů vyšly z nesprávných závěrů znaleckého posudku, pokud jím byla určena obvyklá cena obchodního podílu. Podle názoru dovolatele jsou závěry znaleckého posudku určující tuto obvyklou cenu nesprávné, neboť znalec měl tuto hodnotu určit částkou nižší.

Zjištění ceny obchodního podílu je otázkou skutkovou, nejde o právní posouzení věci. Námitky vznesené v dovolání ve vztahu k hodnocení skutečností, jež byly podkladem pro stanovení obvyklé ceny obchodního podílu a k výši znalcem stanovené obvyklé ceny tohoto obchodního podílu, se týkají skutkových zjištění a spadají tak pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě dovolání, jehož přípustnost přichází v úvahu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., se dovolací soud tímto dovolacím důvodem nemůže zabývat a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v řízení nalézacími soudy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 234/2009, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit. V případě zpochybnění metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku.

Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 – www.nsoud.cz).

Odvolací soud velmi podrobně vysvětlil, proč považoval závěry znaleckého posudku pro určení obvyklé ceny za dostačující. Jestliže dovolatel v této souvislosti v dovolání namítá, že odvolací soud nepřistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku, uplatňuje dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tímto dovolacím důvodem však přípustnost dovolání v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však založit nelze.

Dovolatel dále nalézacím soudům vytýká, že součástí společného jmění manželů neučinily závazek žalovaného založený smlouvou ze dne 3. října 1997 vůči jeho otci o převodu know-how. Odvolací soud učinil závěr o absolutní neplatnosti této smlouvy ze tří na sobě nezávislých důvodů, se kterými dovolatel v dovolání polemizuje, aniž by v této souvislosti jakkoliv formuloval otázku, která by mohla zakládat zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu.

Dovolací soud již v usnesení ze dne 31. března 2009, sp. zn. http://www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?documentId=njptembqhfpxm6lcmvzf63ttl4ytknzw22 Cdo 59/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, vyložil, že pokud je výklad smluvních ujednání v rozhodnutí odvolacího soudu spojen s jedinečným skutkovým základem, nemůže posouzení konkrétního článku smlouvy a jeho výkladu činit z dovoláním napadeného rozhodnutí zásadního právního významu vyjma případu zjevné nepřiměřenosti úvah nalézacího soudu (ke shodnému závěr se dovolací soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, uveřejněném tamtéž).

Dovolací soud nemá pochybnost ve směru, že tento závazek součást společného jmění manželů nemůže tvořit, ani kdyby se jednalo o závazek platně sjednaný. Žalobkyně v podání ze dne 11. prosince 2006 vyjádřila kategorický nesouhlas s tvrzeným závazkem, když zpochybnila jeho samotnou existenci, z čehož je zřejmé, že s tímto závazkem nesouhlasí. Takový závazek by mohl být součástí společného jmění manželů a tudíž i předmětem vypořádání za této situace pouze tehdy, pokud by se jednalo o závazek, jehož rozsah by nepřesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Jestliže výše tohoto závazku podle tvrzení samotného žalovaného činí 7 259 380,- Kč, nemá dovolací soud žádnou pochybnost o tom, že se jedná o závazek přesahující přiměřenost majetkových poměrů účastníků, není součástí společného jmění, a nemůže být proto předmětem vypořádání v řízení, neboť v případě jeho platného sjednání by se jednalo o výlučný závazek žalovaného.

Dovolatel dále nesouhlasil s nalézacími soudy potud, pokud předmětem vypořádání učinily částku 400 000,- Kč, kterou před rozvodem manželství žalovaný vybral z účtu u bankovního ústavu. Argumentoval, že finanční prostředky takto vybrané použil na úhradu výživného nerozvedené manželky, zaplacení náhrady nákladů „nalézacího řízení“ a splátky společné půjčky ve vztahu k rodičům dovolatele.

Jestliže jeden z manželů nakládá s úsporami, které jsou v zákonném majetkovém společenství způsobem, který je v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák., pak k tomuto úkonu za předpokladu, že s tím druhý účastník vyslovil právně relevantním způsobem nesouhlas, nelze přihlížet a úspory je třeba zařadit do masy společného jmění a vypořádat. Jestliže účastník peníze z účtu bez souhlasu druhého účastníka za trvání manželství vybral a spotřeboval pro sebe, je třeba vybranou částku zařadit do společného jmění účastníků a vypořádat ji (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. http://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgfpwgxzugu22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45).

Důsledky nakládání se společným majetkem, které je v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák., musí jít k tíži toho z manželů, který s majetkem takto nakládal. Jestliže te­dy jeden z manželů bez souhlasu druhého a v rozporu s § 145 odst. 2 vybere z účtu u peněžního ústavu peníze, pak při vypořádání společného jmění nelze přihlížet k tomu, že ten, kdo peníze vybral, je ztratil nebo mu byly odcizeny (resp. je pozbyl za nezjištěných okolností). I v tomto případě je třeba k těmto peněžním prostřed­kům přihlédnout při vypořádání, a to k tíži toho, kdo s nimi protiprávně nakládal (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12, ročník 2011, str. 452).

Prostředky tvořící společné jmění manžel může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák.http://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptcojxgjpxexzwl5rws5q Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů. Na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění manželů, či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem.

To, zda v konkrétní věci jde vzhledem k majetkovým poměrům manželů o obvyklou správu, ponechává zákon na úvaze soudů rozhodujících o vypořádání společného jmění manželů; jejich úvahu by mohl dovolací soud přezkoumat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Výběr prostředků z účtu nemůže být neplatným právním úkonem, a to ani v případě, že se vymyká obvyklé správě společného majetku. Samotný výběr z účtu takto kvalifikován být nemůže; přesahuje-li však následné nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy, pak k němu nelze přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do společného jmění manželů a vypořádat (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 2013, str. 62).

Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že dne 18. dubna 2003 žalovaný částku 400 000,- Kč vybral z účtu u Československé obchodní banky, a. s., a v řízení neprokázal, že tyto peněžní prostředky použil „způsobem, který by vylučoval jejich zařazení do masy vypořádávaného majetku“. Soudy na základě provedeného dokazování neuvěřily tvrzení dovolatele, že tuto vybranou částku použil zčásti (185 000,- Kč) na úhradu výživného nerozvedené manželce, zčásti na zaplacení náhrady nákladů řízení a zčásti na úhradu společné půjčky ve vztahu k rodičům dovolatele, když jiný způsob použití této částky žalovaný v řízení netvrdil. Uzavřely, že částku 400 000,- Kč z účtu vybral a disponoval a nakládal s ní bez souhlasu žalobkyně, které uvedené prostředky nedal do dispozice. Za této situace podle názoru nalézacích soudů musí být uvedená částka zahrnuta do vypořádávaného společného jmění manželů, neboť použití částky 400 000,- Kč žalovaným nelze považovat za platný právní úkon, jestliže s touto částkou disponoval žalovaný bez souhlasu žalobkyně, která se vypořádání této částky domáhá.

Dovolání dovolatele je v této části nepřípustnou kritikou skutkových zjištění a procesu hodnocení důkazů, neboť podle názoru žalovaného soudy měly dospět k závěru, že vybranou částku 400 000,- Kč použil výše uvedených způsobem, došlo tedy k jejímu spotřebování a tato částka nemůže být předmětem vypořádání společného jmění manželů.

Pokud soudy vzaly za prokázáno, že částku 400 000,- Kč žalovaný z účtu u peněžního ústavu vybral a neprokázal, že tyto finanční prostředky použil na úhradu jím tvrzených závazků, nelze jejich závěru, že tato částka má být předmětem vypořádání, nic vytknout, ať by to bylo z důvodu, že uvedenou částku žalovaný spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, anebo z důvodu, že tuto částku žalovaný nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval. Jestliže žalovaný částku 400 000,- Kč z účtu vybral, tíží ho povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s touto částkou naložil. Oproti přesvědčení dovolatele žalobkyně nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Její povinnost tvrzení a povinnost důkazní se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo. Jestliže pak soudy vzaly za prokázáno, že částku 400 000,- Kč žalovaný z účtu u peněžního ústavu vybral, tíží jeho povinnost tvrzení a povinnost důkazní, jakým způsobem s těmito finančními prostředky naložil. Pokud soudy v dané věci na základě hodnocení důkazů neuvěřily žalovanému, že peníze použil způsobem v řízení prezentovaným, nelze jejich závěru, že musí být předmětem vypořádání, nic vytknout.

Dovolatel nalézacím soudům dále vytýká, že jeho zásluhy o nabytí a udržení společného jmění manželů nepromítly do odklonu od principu rovnosti podílů manželů při vypořádání společného jmění manželů, tj. že nepromítly zásluhovost žalovaného do tzv. disparity podílů. Podle přesvědčení žalovaného totiž jeho zvýšená pracovní výkonnost vedla k nabytí majetku vysoké hodnoty a umožnila rodině účastníků „luxusní žití a nadstandardní majetkového zabezpečení“.

Občanský zákoník vychází z parity podílů, umožňuje však soudům vyjádřit podíly bývalých manželů i v jiném poměru. Hlediska, z nichž mají soudy při určování velikosti podílů vycházet, podrobněji a vyčerpávajícím způsobem nevymezuje. Je proto věcí úvahy soudů, aby na základě řádně zjištěného stavu věci v rámci vymezeném § 149 určily výši těchto podílů. Tato úvaha ovšem není libovolná, takže je třeba určení výše podílů opřít o dostatečně zjištěný skutkový stav a řádně je odůvodnit. Vždy je nutno důsledně přihlížet ke všem okolnostem konkrétního případu.

Současná judikatura výslovně zdůrazňuje, že hlediska uvedená v § 149 (potřeby nezletilých dětí, starost o rodinu, zásluhy o nabytí a udržení společného jmění, péče o děti a obstarávání společné domácnosti) představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011 – www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy číslo 6, ročník 2012, str. 214). Současně je však také nutno přihlížet i k ustanovení § 18 zákona o rodině, podle kterého muž a žena mají v manželství stejná práva a povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství manželů jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy číslo 3, ročník 2010, str. 100).

Ustanovení § 149 odst. 3 obč. zák. normuje, že jednou z okolností, ke kterým je třeba při vypořádání přihlížet, je i zásluha o nabytí a udržení společného jmění. Bez dalšího nelze přiznat větší zásluhy na nabytí společného jmění, a tím i odůvodnit disparitu podílů, jen tomu manželovi, který rozmnožil společné jmění větším dílem s ohledem na své schopnosti a možnosti než druhý manžel. Je totiž třeba v souladu s výslovnou dikcí zákona zohlednit i činnost druhého manžela, kterou vynaložil při péči o děti a obstarávání společné domácnosti.

Tato východiska reflektoval a potvrdil v aktuální rozhodovací praxi i dovolací soud, jenž ve snaze nastavit rovnováhu mezi výdělečnou činností na straně jedné a péčí o děti a o obstarávání společné domácnosti zdůraznil, že pokud jeden z manželů během manželství pečoval o dítě a obstarával společnou domácnost, nelze snižovat jeho zásadně stejný podíl na vypořádávaném společném jmění manželů s argumentací, že se o nabytí společného majetku nepřičinil svým výdělkem; samy o sobě však uvedené skutečnosti nejsou důvodem pro zvýšení podílu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 656/2010 – www.nsoud.cz).

Základní vztah principu zásluhovosti a jeho promítnutí do disparity podílů dovolací soud nastínil tezí, podle níž odklon od principu rovnosti podílů manželů na majetku ve společném jmění manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 4, ročník 2006, str. 152).

Judikatura toto výchozí pravidlo vyložila podrobněji ještě v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů závěrem, podle kterého „disparita podílů může být dána v případě světově úspěšného sportovce, který vyvíjel značné úsilí k tomu, aby ve své sportovní činnosti dosáhl uvedeného postavení a tomu odpovídajících příjmů umožňujících nadstandardní životní úroveň rodiny a nabytí majetku značné hodnoty“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 – Soubor, pořadové č. C 45, na který ostatně v dovolání odkazuje i dovolatel).

Východiska vyslovená ve věci sp. zn. 22 Cdo 2433/99 akceptoval dovolací soud i v aktuální judikatuře (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 – www.nsoud.cz), kdy zdůraznil, že pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a–v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů.

Při úvaze o disparitě podílů odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný se svou zvýšenou pracovní výkonností a schopnostmi zasloužil o nabytí majetku vysoké hodnoty, a umožnil tak své rodině luxusní žití a její nadstandardní majetkové zabezpečení. Současně však zdůraznil, že rozhodujícím kritériem není jenom výše příjmů každého z manželů, nýbrž i jeho způsob života, vztah k rodině a k hospodaření se společnými prostředky. V tomto směru nelze žalobkyni nic vytknout, neboť tato se starala řádně o chod domácnosti a výchovu dětí, a vytvořila tak žalovanému prostor k tomu, aby se mohl plně soustředit na výkon své podnikatelské činnosti. Odvolací soud zohlednil, že žalovaný jako podnikatel se vypracoval do svého postavení v době dlouhotrvajícího funkčního manželství za morální podpory své manželky, která mu vytvořila zázemí, ačkoliv na ni doléhala zvýšená starost o děti a domácnost, při omezené pomoci partnera, který zvýšené úsilí vynakládal na rozvoj svého podnikání. Vzhledem ke zvolené dělbě činnosti v rodině účastníků musela žalobci potlačit své jinak oprávněné ambice, které s přihlédnutím k jejímu vzdělání a schopnostem by se daly předpokládat.

Jestliže takto zjištěné skutečnosti promítly nalézací soudy do závěru, že nejsou splněny podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů, nelze úvahám nalézacích soudů vytknout zjevnou nepřiměřenost.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady sestávají z odměny za zastoupení advokátem určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu k zamítnutí dovolání žalovaného vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 20 000,- Kč [odměna určená podle § 1 odst. 1 bodu 5, ve spojení s ustanovením § 4 odst. 1, 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 vyhlášky a snížená pro provedení jednoho úkonu zástupcem žalobkyně v dovolacím řízení § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.

Žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného) podle § 11 odst. 1 písm. a) k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Žalobkyni dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 47 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. ledna 2013, tj. 2 163,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaného tak činí 12 463,- Kč.

Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12 463,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. března 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru