Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2125/2020Rozsudek NS ze dne 28.01.2021

HeslaOmezení vlastnictví (náhrada)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2125.2020.1
Dotčené předpisy

§ 50 písm. c) předpisu č. 254/2001 Sb.

§ 59a předpisu č. 254/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2125/2020-708

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce K. Č., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídle v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství ČR, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, IČO: 00020478, o zaplacení 127 000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 87/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2019, č. j. 19 Co 35/2018-676, takto:

I. Dovolání žalobce do výroků II, III a IV rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2019, č. j. 19 Co 35/2018-676, o náhradě nákladů řízení se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2019, č. j. 19 Co 35/2018-676, se v části výroku I, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 77 725 Kč tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta, a ve výrocích II, III a IV, ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, č. j. 29 C 87/2005-524, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 127 000 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva z důvodu existence vodní nádrže ve vlastnictví žalované nacházející se na pozemcích žalobce. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce (tehdy spolu s manželkou) nabyl pozemky, na nichž se již od 60. let 20. století nacházela vodní nádrž XY, a to kupními smlouvami mezi lety 1993–1999, přičemž tehdy se nesprávně domníval, že spolu s pozemky nabývá vlastnické právo též k vodní nádrži, kterou chtěl využívat k chovu ryb; v době nabytí vlastnického práva k pozemkům nevěděl, že vodní nádrž nebude moci užívat. Soud prvního stupně zhodnotil míru omezení vlastnického práva, která s ohledem na to, že vodní nádrž zasahuje pozemky žalobce v celém rozsahu, je takové intenzity, že zasluhuje náhradu; žalobce totiž fakticky ztratil možnost zatopené pozemky jakkoliv užívat, přičemž toto omezení trvalo v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně od nabytí vlastnictví žalobcem již 15 let a bude trvat navždy, resp. po dobu existence vodní nádrže – omezení vlastnického práva žalobce je tedy trvalé. Co se týče právního posouzení, soud prvního stupně vycházel z § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), a z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, na základě čehož přiznal žalobci právo na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva. Při stanovení výše této náhrady soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku, který nechal v průběhu řízení zpracovat, a který tuto náhradu na základě zjištění obvyklé ceny ročního nájemného za užívání zatopených pozemků v předmětné době vyčíslil na částku 127 000 Kč.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 19 Co 35/2018-676, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 49 275 Kč, a ve zbývající části ohledně 77 725 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I). Dále změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III) a nákladech státu (výrok IV).

Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně potud, že nárok žalobce na přiznání jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva ve smyslu § 50 písm. c), resp. § 59a vodního zákona, je dán; nesouhlasil však v plném rozsahu se stanovením výše této náhrady tak, jak byla vyčíslena soudem prvního stupně. Soud prvního stupně totiž podle názoru odvolacího soudu až příliš vycházel ze znaleckého posudku, a navíc po vydání rozsudku soudu prvního stupně se některá rozhodná kritéria změnila, neboť žalobce převedl předmětné pozemky na třetí osobu. Odvolací soud snížil výši náhrady zejména z důvodu povědomí žalobce o existenci omezení v podobě vodní nádrže nacházející se na pozemcích již v době, kdy k těmto pozemkům nabýval vlastnické právo. Z celkových 9 541 m2 představujících součet výměr jednotlivých pozemků, na nichž se vodní nádrž nachází, odvolací soud do nároku na náhradu započítal pouze pozemky o celkové výměře 7 692 m2, které žalobce nabyl postupně dvěma kupními smlouvami v roce 1993, přičemž odvolací soud považoval s ohledem na tehdejší nevyjasněné právní vztahy ještě za omluvitelné, že se žalobce v době uzavírání těchto kupních smluv domníval, že bude moci vodní nádrž užívat. Nicméně co se týče pozemku o výměře zbývajících 1 849 m2 (původně pozemek parc. č. XY), odvolací soud jej z nároku na náhradu za omezení vlastnického práva vyloučil, neboť tento pozemek žalobce nabyl do svého vlastnictví až v roce 1999, kdy mu již s ohledem na v řízení zjištěné okolnosti muselo být zřejmé, že spolu s pozemkem nenabývá vodní nádrž, která se na něm nachází, i to, že ji bez souhlasu příslušných orgánů nebude oprávněn jakkoliv užívat, a s omezením tedy musel předem počítat, tudíž mu nárok na náhradu za tento pozemek nepřísluší. Odvolací soud dále zohlednil, že žalobce předmětné pozemky, za něž požaduje náhradu, v průběhu řízení prodal třetí osobě. Okamžikem prodeje pozemků došlo ke skončení trvání omezení vlastnického práva žalobce, a proto nelze udržet kritérium trvalosti omezení tak, jak to učinil soud prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že celková doba trvání omezení vlastnického práva žalobce byla cca 16 let, a pokud by k prodeji nedošlo, považoval by i odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně tyto pozemky za takřka neprodejné. S ohledem na to, že po dobu trvání vlastnictví k předmětným pozemkům žalobce neměl prakticky žádnou možnost tyto pozemky (vzhledem k umístění vodní nádrže po celé ploše těchto pozemků) fakticky užívat, nárok na náhradu mu náleží. Odvolací soud nicméně nesouhlasil s vyčíslením náhrady na základě znaleckého posudku, který jako hlavní východisko použil stanovení výše obvyklého nájemného a obvyklé ceny pozemků. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně použil znalecký posudek Ing. Hlavatého z roku 2011, který považoval za nejrelevantnější ke stanovení výše obvyklého nájemného a obvyklé ceny nemovitostí, neboť tento posudek určoval tyto částky zhruba v polovině rozhodné doby, kdy omezení vlastnického práva žalobce trvalo (mezi lety 2002, kdy nabyl účinnosti vodní zákon a 2017, kdy žalobce předmětné pozemky prodal). S ohledem na to, že však bylo následně zjištěno, že omezení vlastnického práva žalobce není trvalé, nebylo možné vycházet ze vzorce pro tzv. věčnou rentu, jako to učinil znalec, který výslednou částku zjištěné obvyklé ceny pozemků násobil s ohledem na trvalost omezení koeficientem 2, a to z důvodu, že u odkupů pozemků k výstavbě vodních nádrží běžně dochází k navýšení částek až o 100 %. Podle odvolacího soudu zde navíc ani o žádný odkup nešlo, a proto tento koeficient nepoužil. Na základě výše uvedeného tedy odvolací soud vycházel při stanovení výše náhrady z celkové výměry pozemku 7 692 m2 (bez započtení pozemku parc. č. XY) a doby omezení vlastnického práva 16 let. Ohledně výše náhrady vyšel ze znaleckého posudku, přičemž náhrada za 16 let omezení byla vyčíslena celkem na 61 120 Kč (částka určená znalcem nebyla oproti výsledku, k němuž původně dospěl soud prvního stupně, násobena koeficientem 2, neboť v době rozhodování odvolacího soudu bylo zjištěno, že omezení vlastnického práva žalobce v důsledku prodeje předmětných pozemků již dále netrvá); nicméně se jednalo o částku odpovídající výměře všech pozemků včetně pozemku parc. č. XY. Odvolací soud proto částku snížil s ohledem na skutečně započítávanou plochu pozemků a dospěl k celkové částce 49 275 Kč. Dále uvedl, že náhradu v této výši považuje za odpovídající, neboť se výsledná částka ani příliš neliší od částky, která by byla stanovena metodou výpočtu na základě průměrné ceny zemědělských pozemků v dané oblasti podle oceňovacích předpisů, ani od částky vycházející ze stanovení 3 % ročního nájemného s ohledem na současnou cenu pozemků stanovenou dalším znaleckým posudkem zpracovaným v průběhu tohoto řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I v části, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 77 725 Kč tak, že se žaloba zamítá, a do výroků II, III a IV o nákladech řízení podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud řešeny; má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř., a to jak hmotněprávního – z důvodu nesprávné aplikace hmotněprávních norem na provedení výpočtu při stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva, tak procesněprávního – při aplikaci procesněprávních norem při odmítnutí některých důkazů, které by mohly mít na rozhodnutí ve věci vliv, a při rozhodování o nákladech řízení.

Žalobce v dovolání formuloval následující námitky: 1) odvolací soud pochybil, když z přiznání náhrady za omezení vlastnického práva zcela vyloučil pozemek parc. č. XY, který žalobce nabyl na základě kupní smlouvy až v roce 1999, přičemž v této době již musel vědět, že nabývá pozemek, na němž se nachází vodní nádrž, kterou nebude oprávněn užívat, a tohoto omezení si tak měl být vědom již v době nabytí vlastnického práva, tudíž mu nárok na náhradu za tento pozemek nenáleží; 2) odvolací soud podle žalobce zcela nesprávně použil neaktuální cenu pozemků stanovenou na základě znaleckého posudku z roku 2011. Žalobce namítá, že při stanovení výše náhrady na základě ceny pozemku či výše nájemného má sice soud vycházet ze stavu v době omezení vlastnického práva, nicméně v cenách dnešních (tedy v ceně stanovené v době rozhodování soudu) tak, aby došlo i k zohlednění růstu cen nemovitostí. Za vhodnější než znalecký posudek Ing. Hlavatého z roku 2011 proto žalobce považoval znalecký posudek Ing. Zemana z roku 2017, který kalkuloval s aktuálními cenami nemovitostí. Žalobce rovněž v úvodu dovolání uvedl, že odvolací soud nesprávně zohlednil cenu, za kterou žalobce následně předmětné pozemky prodal, přitom měl vycházet z ceny obvyklé stanovené znaleckým posudkem, která je v takovém případě rozhodná; 3) žalobce vytýká odvolacímu soudu, že v řízení neprovedl důkaz žalobcem navrhovaným znaleckým posudkem, kterým by měla být porovnána „tržní cena“ předmětných pozemků před omezením vlastnického práva a po tomto omezení, čímž by byl zohledněn předpokládaný vliv takového omezení na „tržní cenu“ nemovitostí, a to přesto, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně zmínil, že vliv tohoto omezení na „tržní cenu“ pozemků se jevil jako fatální, a pokud by k prodeji pozemků nedošlo, považoval by i odvolací soud předmětné pozemky za zcela neprodejné; 4) odvolací soud podle žalovaného při stanovování výše náhrady na základě znaleckého posudku dále nesprávně nezapočítal v posudku zmiňovaný koeficient 2, kterým měla být zdvojnásobena výsledná částka, přestože zároveň tyto pozemky odvolací soud z důvodu omezení vlastnického práva označil za neprodejné. Žalobce je přesvědčen o tom, že pokud v době trvání jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům byla intenzita omezení z důvodu existence vodního díla natolik zásadní, že tyto pozemky žalobce nemohl prakticky vůbec užívat (což ostatně konstatoval i odvolací soud), měla by mu být přiznána náhrada za takové omezení v maximální míře, nikoliv být snižována; 5) v souvislosti s výše uvedenou námitkou se žalobce dále domnívá, že odvolací soud při stanovení výše náhrady na základě oceňovacích předpisů rovněž nesprávně použil další koeficient, a to koeficient 5, namísto koeficientu 10 [podle § 16b odst. 3 a 4 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o oceňování majetku“)]. Znalec nejprve určí obvyklou cenu ročního nájemného, která je následně násobena koeficientem podle počtu let užívání, nejvýše však 5; pokud se však jedná o omezení na dobu neurčitou, použije se koeficient 10. Žalobce má proto za to, že měl být použit koeficient 10, neboť omezení jeho vlastnického práva je trvalé, náhrada by proto měla odpovídat tzv. věčné rentě; 6) žalobce rovněž nesouhlasí s tím, že odvolací soud ve svém rozhodnutí zohlednil skutečnost, že žalobce předmětné pozemky prodal. Podle žalobce z toho nelze usuzovat na zkrácení doby trvání omezení vlastnického práva na 16 let, a tato skutečnost nemůže mít vliv na výši náhrady, neboť odškodnění musí být stanovováno vždy vzhledem k okamžiku, kdy k zásahu do vlastnického práva docházelo, a nelze jej omezovat jen proto, že později došlo ke zcizení dotčených pozemků. Žalobce má za to, že zánik omezení by měl být vázán pouze na zánik vodního díla, nikoliv na dispozici s vlastnickým právem k pozemku, na němž se toto vodní dílo nachází, která je činěna v době, kdy toto omezení stále trvá. Vzhledem k tomu, že omezení vlastnického práva žalobce trvalo více než 10 let, je třeba je pro účely stanovení náhrady považovat za stálé, resp. trvalé; 7) nakonec se žalobce vyjadřuje k nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť žalobci, byť v řízení částečně úspěšnému, nebyla přiznána náhrada nákladů řízení v žádné výši, což žalobce považuje za nespravedlivé, a to zejména s ohledem na délku trvání soudního řízení, neboť náklady na právní služby několikanásobně převyšují výši náhrady, která mu byla soudy přiznána.

Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části výroku I změnil tak, že žalobci bude přiznána náhrada v plném rozsahu uplatněném žalobou, a rovněž mu bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů dovolacího řízení, a pokud ke změně napadeného rozhodnutí nebudou dány podmínky, aby jej dovolací soud zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že vyhovující výrok, jímž byla žalobci přiznána náhrada za omezení vlastnického práva ve výši 49 275 Kč, považuje za obecně spravedlivý. Žalobce nemohl být po celou dobu trvání jeho vlastnictví v důvodném očekávání, že mu jeho vlastnické právo umožní realizovat nakládání s vodami, když mu nikdy nesvědčilo vlastnické právo k vodní nádrži, ani příslušné veřejnoprávní povolení, tudíž si musel být vědom i omezení vyplývajících z těchto skutečností. Za rozhodné považuje žalovaná rovněž to, za jakých podmínek žalobce dotčené pozemky prodal, neboť právě skutečnost, že se jedná o pozemky, na nichž se nachází stavba vodní nádrže, byla jediným důvodem jejich nabytí novým vlastníkem. K jednotlivým námitkám se vyjádřila následovně: 1) nesouhlasí s tím, že by v 90. letech, kdy sice ještě nebyla veškerá právní pravidla zcela zřejmá, bylo možné počítat s tím, že v případě nabytí vlastnického práva k pozemku, na němž se nachází vodní nádrž, by došlo k nabytí vlastnického práva rovněž k tomuto vodnímu dílu. Žalobce už tedy od počátku nemohl být v důvodném očekávání, že bude moci předmětnou vodní nádrž užívat, musel si být vědom omezení; 2) žalovaná nepovažuje použití jakéhokoliv koeficientu v dané věci za důvodné, znalec navíc použití koeficientu ani řádně neodůvodnil. Znalcem navrhovaná náhrada navíc dokonce překročila skutečnou hodnotu dotčených pozemků; 3) žalovaná souhlasí s tím, že měla být zohledněna tržní cena nemovitostí, a sice cena, za kterou žalobce předmětné pozemky skutečně prodal; tato cena v sobě totiž fakticky zahrnovala i náhradu za předcházející omezení vlastnického práva žalobce; 4) co se týče další námitky ohledně koeficientu 2, má žalovaná za to, že použití koeficientu i jeho výše je předmětem úvahy soudu a nemůže být aplikována znalcem, nadto bez řádného odůvodnění takového postupu; 5) ohledně užití koeficientu 5 či 10 má žalovaná za to, že podle znění příslušného ustanovení zákona o oceňování majetku bylo třeba v daném případě použít koeficient 5; 6) zohlednění skutečnosti, že se žalobci v průběhu řízení podařilo předmětné pozemky prodat, považuje žalovaná naopak za zcela klíčové pro posouzení přiměřenosti náhrady za omezení vlastnického práva; 7) k otázce nákladů řízení žalovaná uvedla, že z důvodu specifičnosti daného řízení nemá žalobcem předkládaná otázka obecného významu. Navrhuje, aby dovolací soud, pokud dovolání shledá přípustným, dovolání zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

1) Žalobce namítá, že odvolací soud z nároku na náhradu za omezení vlastnického práva nesprávně vyloučil pozemek parc. č. XY z důvodu, že žalobce o omezení spočívajícím v umístění vodní nádrže na tomto pozemku musel vědět již v době uzavření kupní smlouvy, tudíž mu nárok na náhradu za tento pozemek nepřísluší.

Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, a zároveň je i důvodná, neboť se odvolací soud při řešení otázky nároku na náhradu za omezení vlastnického práva ve vztahu k pozemku parc. č. XY odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 50 písm. c) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona.

Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.

Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že citovaná ustanovení vodního zákona zakládají existenci tzv. zákonného věcného břemene a představují řešení situací existujících z dob před účinností současného vodního zákona, tj. před 1. 1. 2002. V těchto případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou jednorázové kompenzace – v případě § 59a tak zákon stanoví výslovně [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019 (dostupné na www.nsoud.cz)], v případě § 50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)].

S účinností od 1. 1. 2014, kdy došlo k nabytí účinnosti zákona č. 303/2013 Sb., který do vodního zákona zařadil § 59a, má tedy vlastník pozemku, na němž se nachází vodní dílo, vůči vlastníku vodního díla právo na zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva formou jednorázové kompenzace podle § 59a vodního zákona, přičemž tato úprava je vůči ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení úpravou speciální [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16 (dostupné na https://nalus.usoud.cz)].

Z výše citovaných ustanovení je tedy zřejmé, že nárok na zaplacení jednorázové kompenzace za omezení vlastnického práva z důvodu existence vodního díla nacházejícího se na zatíženém pozemku vyplývá přímo ze zákona, jenž zakládá existenci tzv. zákonného věcného břemene. Úkolem soudu proto je proto posoudit, zda vlastník pozemku dotčeného stavbou vodního díla má na tuto jednorázovou náhradu nárok z pohledu splnění všech podmínek pro vznik nároku ve smyslu vodního zákona (tedy např. že se jedná o vodní dílo vzniklé před 1. 1. 2002 a že mezi vlastníkem vodního díla a vlastníkem zatíženého pozemku v zákonem předpokládané době nedošlo k dohodě o výši kompenzace) a následně stanovit výši této náhrady.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že náhrada za omezení vlastnického práva má být obecně stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčené omezení oprávnění vlastníka existovalo [srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)], jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na obvyklou cenu nemovitosti [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010 (dostupný na www.nsoud.cz)] – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Judikatura Nejvyššího soudu, vychází-li z toho, že je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, v těchto případech nemůže mít ambice taxativním výčtem uvést všechny okolnosti, k nimž lze přihlížet, ale zpravidla poukazuje na nejčastější nebo nejvýznamnější hlediska určující rozsah náhrady. Jinak ponechává na nalézacích soudech, aby v jednotlivých případech vždy vymezily pro danou věc rozhodná kritéria s tím, že dovolací přezkum může úvahy nalézacích soudů zpochybnit pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, případně berou-li v potaz hlediska, která jsou pro určení výše náhrady bez významu.

Pokud tak odvolací soud zohlednil kritérium vědomosti žalobce o existenci omezení vlastnického práva ve vztahu k pozemku parc. č. XY v době uzavření kupní smlouvy jako důvod pro nepřiznání nároku na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona s tím, že žalobci nárok s ohledem na tuto skutečnost vůbec nevznikl, nesprávně věc posoudil po právní stránce a jeho rozhodnutí je v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Kritérium vědomosti nabyvatele pozemku o existenci vodního díla a z toho vyplývajícího omezení vlastnického práva sice výjimečně může být jedním z hledisek, která je třeba zohlednit při úvahách o výši náhrady za omezení vlastnického práva, nemůže však bez dalšího vyloučit vznik nároku jako takového, neboť nárok na kompenzaci vzniká přímo ze zákona, ne na základě úvahy soudu, a proto pro samotný vznik nároku nemůže být rozhodné, zda o daném omezení žalobce dopředu věděl či nikoliv. Pokud tedy bylo v průběhu řízení zjištěno, že žalobce o omezení musel vědět již v době nabytí vlastnického práva k pozemku parc. č. XY, nemohla být tato skutečnost odvolacím soudem hodnocena jako důvod pro vyloučení náhrady. Samotné vědomí o existenci omezení vlastnického práva při nabytí pozemku nevyjadřuje totiž nic jiného než to, že nabyvatel vstupuje do právního poměru, který se vyznačuje tímto omezením a musí s ním počítat např. i při stanovení podmínek nabytí pozemku. Není však zřejmé, proč by samotné nabytí pozemku s vodním dílem mělo vést k omezení nebo vyloučení náhrady. To by totiž vedlo k závěru, že by povinný subjekt byl zbaven své zákonné povinnosti k poskytnutí náhrady v situaci, kdy bylo v jeho prospěch založeno zákonné omezení vlastnického práva ve vztahu k vodnímu dílu, a za existující omezení vlastnického práva by nemusel poskytovat žádnou náhradu. Vědomost o nabytí pozemku se zákonným omezením tak může úvahu o výši náhrady ovlivňovat pouze výjimečně tam, kde by všechny zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr, že je namístě oprávněné osobě náhradu odepřít, zpravidla proto, že vzniklá újma jí byla kompenzována jiným způsobem při současném přijatelném odůvodnění toho, že vlastníkovi vodního díla nebude povinnost k náhradě vůbec ukládána.

2) Žalobce namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu při stanovení výše nároku na náhradu za omezení vlastnického práva, neboť vycházel ze znaleckého posudku zohledňujícího neaktuální ceny pozemků a výši nájemného vzhledem k roku 2011, nikoliv ke dni rozhodnutí soudu. Dále uvádí, že odvolací soud nesprávně zohlednil cenu, za kterou žalobce předmětné pozemky prodal; odvolací soud měl přitom vycházet z ceny obvyklé stanovené na základě znaleckého posudku.

Tato námitka v části týkající se stanovení výše náhrady odvolacím soudem na základě neaktuálního znaleckého posudku vycházejícího z cen nemovitostí v roce 2011 zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že v řízeních týkajících se vlastnického práva, kdy je soudem přiznávána určitá forma kompenzace (ať už za omezení vlastnického práva jako je tomu v projednávaném případě, anebo je určována např. výše přiměřené náhrady v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) je nezbytné, aby soud při stanovení výše této náhrady vycházel vždy z cen pokud možno nejaktuálnějších vzhledem k době vydání rozhodnutí. Aby totiž náhrada skutečně kompenzovala to, oč je daný účastník připraven buď omezením vlastnického práva např. formou věcného břemene, kvůli němuž pozemek nemůže neomezeně užívat, či z důvodu, že o své vlastnické právo rozhodnutím soudu zcela přichází (kupříkladu již zmíněné vypořádání spoluvlastnictví), musí cena, z níž soud při stanovení výše náhrady vychází, reflektovat aktuální ceny nemovitostí, má-li být výchozím principem přiměřenost náhrady [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Při stanovení přiměřené náhrady se proto přihlíží především k cenám, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“ pod č. C 1225), a náhrada tak musí vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 110). Pro účely rozhodování soudů v konkrétních řízeních je pak pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, uveřejněný v Souboru pod č. C 3421).

Výše citovaná rozhodnutí dovolacího soudu byla sice přijata ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v nich uvedené závěry týkající se nezbytnosti použít pro rozhodnutí aktuálních cen lze ovšem obecně vztáhnout na všechny obdobné typy řízení, ve kterých je soudem stanovována náhrada za omezení či zbavení vlastnického práva, řízení o zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona nevyjímaje. Odvolací soud proto rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud pro své rozhodnutí o výši náhrady použil neaktuální znalecký posudek z roku 2011, tedy posudek vypracovaný více než 8 let před vydáním napadeného rozhodnutí. Cena pozemku, resp. výše nájemného, je nicméně pouze jedním z referenčních kritérií pro stanovení výše náhrady, je-li však v jednotlivém případě významná – což zpravidla vždy je – musí být její význam pro určení výše náhrady zvažován právě s ohledem na cenu aktuální.

Co se týče další námitky žalobce, že odvolací soud při stanovení výše přiměřené náhrady nesprávně zohlednil cenu, za kterou žalobce předmětné pozemky prodal třetí osobě, pak tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na této úvaze není vůbec založeno. Odvolací soud při určení výše náhrady vycházel pouze ze závěrů znaleckého posudku Ing. Hlavatého z roku 2011 a z jím stanovené částky, nikoliv z ceny, za kterou byly dotčené pozemky žalobcem skutečně prodány; tato skutečnost sloužila odvolacímu soudu maximálně jako podpůrný argument pro jeho úvahy o prodejnosti předmětných pozemků, na nichž však výsledné rozhodnutí o výši náhrady za omezení vlastnického práva (kromě zkrácení započtené doby omezení na 16 let, namísto použití hlediska trvalosti omezení – k tomuto blíže dále v odůvodnění tohoto rozsudku) založeno nebylo, neboť odvolací soud při svém výpočtu z této ceny vůbec nevycházel. V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že – obdobně jako vědomí o nabytí pozemku s existujícím omezením vlastnického práva – cena, za kterou je pozemek prodán dalšímu nabyvateli, může mít význam pro určení výše náhrady pouze výjimečně, jestliže by všechny zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr, že je namístě oprávněné osobě náhradu odepřít, zpravidla proto, že vzniklá újma jí byla kompenzována jiným způsobem při současném přijatelném odůvodnění toho, že vlastníkovi vodního díla nebude povinnost k náhradě vůbec ukládána. O takový závěr však může jít v poměrech dané věci jen obtížně již proto, že soudy vyšly ze zjištění, že mezi žalobcem a nabyvatelem pozemků byla uzavřena výslovná dohoda, podle které žalobci zůstává nárok na náhradu za omezení vlastnického práva zachován.

3) Žalobce namítá, že odvolací soud neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k porovnání „tržní ceny“ dotčených pozemků před omezením vlastnického práva a po tomto omezení tak, aby byl zohledněn vliv takového omezení na tržní cenu nemovitostí.

Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o výši náhrady za omezení vlastnického práva nebylo založeno na posuzování „tržní ceny“ dotčených nemovitostí, ať už s omezením či bez omezení. Odvolací soud při svých úvahách vycházel z jiného způsobu výpočtu a použil znalecký posudek, který kalkuloval s obvyklou cenou pozemků a obvyklou výši nájemného. Není proto vadou, že odvolací soud neprovedl důkaz dalším znaleckým posudkem, který by zohlednil jiná kritéria a použil jiný způsob výpočtu, pokud shledal, že závěry odvolacím soudem preferovaného znaleckého posudku jsou pro stanovení výše náhrady dostačující a toto své stanovisko řádně odůvodnil.

Uvedené samozřejmě neznamená, že by se dovolací soud ztotožňoval s postupem odvolacího soudu a shledal jeho způsob stanovení výše jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva za správný a její výslednou výši za spravedlivou, ba naopak. Z procesního hlediska však nelze odvolacímu soudu vytýkat, že další znalecký posudek neprovedl, když k tomu nebyl žádný důvod, neboť své rozhodnutí ohledně způsobu výpočtu výše náhrady založil na zcela jiných (byť nesprávných) kritériích a ta také v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil a zdůvodnil. Žalobcem namítanou polemiku odvolacího soudu nad tím, že v případě, že by se žalobci předmětné pozemky v průběhu řízení nepodařilo prodat, považoval by je i odvolací soud za v podstatě neprodejné, lze opět chápat pouze jako doplňující úvahu a podpůrný argument k závěru odvolacího soudu, že žalobci má být náhrada za omezení vlastnického práva přiznána, přestože již byly dotčené pozemky prodány a k omezení vlastnického práva tedy již nedochází; konkrétní výše náhrady však na základě této úvahy stanovena nebyla a ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, že by z ní při jejím určení odvolací soud jakkoliv vycházel.

4) Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva měl výslednou částku stanovenou na základě znaleckého posudku násobit koeficientem 2, který znalec původně použil pro navýšení zjištěné obvyklé ceny pozemků s ohledem na trvalost omezení vlastnického práva.

5) Žalobce dále namítá, že při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva na základě oceňovacích předpisů, měl být použit koeficient 10 opět z důvodu trvalosti tohoto omezení, a nikoliv koeficient 5.

Ani námitky týkající se nutnosti použití výše uvedených koeficientů při stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva nezakládají přípustnost dovolání. V těchto otázkách se jedná především o znaleckou metodiku z oblasti oceňování nemovitostí, přičemž soud nemůže přezkoumávat odborné závěry, k nimž znalec dospěl.

Lze však do jisté míry souhlasit s žalobcem, že postup odvolacího soudu, který se rozhodl výslednou částku, k níž dospěl Ing. Hlavatý v rámci znaleckého posudku z roku 2011, a který se odvolací soud rozhodl použít jako stěžejní východisko pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva nezvýšit o znalcem uvažovaný koeficient 2, nebyl zcela přiléhavý, jestliže odvolací soud zároveň konstatoval, že omezení vlastnického práva žalobce bylo natolik fatální, že bylo prakticky vyloučeno jakékoliv užívání dotčených pozemků žalobcem a toto omezení trvalo cca 16 let, nicméně současně vyhodnotil, že navýšení výsledné částky o 100 % za použití koeficientu 2 tak, jako to učinil znalec, není v tomto případě na místě, neboť se v této věci nejednalo přímo o odkup pozemků za účelem výstavby vodní nádrže. Dovolací soud nicméně konstatuje, že s ohledem na zjištěný rozsah omezení vlastnického práva by bylo na místě přiznat náhradu spíše v míře co nejvyšší možné, nikoliv se ji pokoušet co nejvíce snížit tak, jako to učinil odvolací soud.

Co se pak týče použití koeficientu 5 nebo 10 na základě § 16b odst. 3 a 4 zákona o oceňování majetku, pak dovolací soud stejně jako tomu bylo i u některých dalších dovolacích námitek uvádí, že tato otázka opět přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení není vůbec založeno. Odvolací soud uvedl metodu výpočtu náhrady za použití oceňovacích předpisů pouze okrajově na dokreslení, že ani tímto způsobem by se výše náhrady za omezení vlastnického práva výrazněji nelišila od náhrady v řízení skutečně přiznané, k jejíž výši však odvolací soud dospěl na základě zcela odlišné metody výpočtu. Pokud by tedy tato srovnávací úvaha v odůvodnění napadeného rozhodnutí chyběla, nemělo by to na skutečně určenou částku žádný vliv.

6) Žalobce dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud zohlednil skutečnost, že žalobce dotčené pozemky v průběhu řízení prodal, čímž dospěl k nesprávnému závěru, že dobu, za kterou má být žalobci náhrada za omezení vlastnického práva přiznána, je třeba omezit na 16 let (počínaje rokem 2002, kdy vešel v účinnost vodní zákon, a konče rokem 2017, kdy došlo ke zcizení předmětných pozemků), a nikoliv posuzovat omezení vlastnického práva žalobce jako trvalé.

Tato námitka je důvodná, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva, při níž zohlednil prodej dotčených nemovitostí žalobcem a na základě toho snížil výši přiznané kompenzace, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Skutečnost, že žalobce předmětné pozemky v průběhu řízení prodal třetí osobě, nelze bez dalšího (viz výše) klást žalobci k tíži, neboť tato skutečnost není ve vztahu k probíhajícímu řízení, jehož předmětem je stanovení výše náhrady za omezení práva žalobce vzhledem k době, kdy toto omezení trvalo, jakkoliv relevantní; to platí tím spíše za situace, kdy se oba soudy nižších stupňů shodovaly v názoru, že pozemky ve vlastnictví žalobce dotčené omezením takového rozsahu jsou prakticky neprodejné. V projednávané věci bylo proto třeba přihlédnout jednak k délce trvání omezení (které trvalo po dobu bezmála 16 let), dále k intenzitě omezení vlastnického práva žalobce (totiž že žalobci bylo prakticky znemožněno dotčené pozemky jakkoliv využívat, neboť se na nich po celé ploše rozkládá vodní nádrž, která není v jeho vlastnictví a k jejímuž užívání žalobce nemá potřebná veřejnoprávní povolení), a v porovnání s tím pak zejména k žalobou požadované celkové částce za celou dobu trvání omezení vlastnického práva týkajícího se pozemků v celkovém součtu výměr 9 541 m2, a to ve výši pouze 127 000 Kč. Vezme-li dovolací soud v úvahu veškerá výše uvedená kritéria, na základě jednoduchého výpočtu nelze než uzavřít, že pro snížení výše náhrady na částku nižší, než je žalobcem požadovaná částka, nemůže být dán žádný rozumný důvod.

Odvolací soud nicméně zvolil postup zcela opačný aiv případě takto zásadního omezení vlastnického práva, v důsledku kterého žalobce neměl prakticky žádnou možnost tyto pozemky jakkoliv užívat, přičemž toto omezení trvalo téměř 16 let (a pokud by se žalobci nepodařilo sehnat poměrně specifického zájemce o koupi těchto pozemků, pak by trvalo i nadále), odvolací soud přiznal náhradu v celkové výši pouhých 49 275 Kč, a to za 16 let omezení zatížených pozemků o celkové výměře 7 692 m2 (pomine-li dovolací soud, že náhrada měla být navíc žalobci přiznána za pozemky o celkové výměře 9 541 m2, neboť odvolací soud nesprávně do nároku na náhradu nezahrnul pozemek parc. č. XY). Částka přiznaná žalobci odvolacím soudem tak činí necelých 3 080 Kč za rok omezení vlastnického práva, měsíčně je to pak necelých 257 Kč, a to celkově za všechny zatížené pozemky dohromady, tedy za pozemky o celkové výměře 7 692 m2. Přiznaná kompenzace přepočítaná na 1 m2 je pak doslova haléřovou položkou – cca 3 haléře za 1 m2 měsíčně, cca 40 haléřů za 1 m2 ročně. Rozhodnutí odvolacího soudu tak jednoznačně nelze považovat za spravedlivé, a to tím spíše, že celková částka požadovaná žalobcem nebyla s ohledem na intenzitu omezení jeho vlastnického práva nijak vysoká. Dovolací soud je přesvědčen o tom, že v případě takto intenzivních restrikcí, co se vlastnického práva týče, by soudy měly přisuzovat spíše více, než méně, navíc, pokud se jedná pouze o jednorázovou náhradu, zatímco vlastník pozemku je ve svém vlastnictví omezen trvale, pozemek nemůže řádně užívat a je trvale snížena jeho hodnota, avšak domáhat se v budoucnu jakýchkoliv dalších kompenzací mu již právní řád neumožňuje. Tendence soudních rozhodnutí v obdobných věcech jsou však spíše opačné. Je třeba si v těchto situacích uvědomit, že vlastníku pozemku je uložena povinnost trpět vodní dílo bez jakékoliv možnosti tento zásah ovlivnit obecně na dobu časově neomezenou a bez možnosti jiné obrany proti takovému vodnímu dílu. Má-li soudní praxe respektovat vlastnické právo a jeho ochranu jako jednu z nejvyšších hodnot, musí tomu odpovídat také výše náhrady při zásahu do vlastnického práva.

7) Poslední námitkou žalobce brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení, neboť mu odvolacím soudem nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ani z části, přestože byl žalobce v řízení částečně úspěšný.

Co se týče této námitky, dovolací soud pouze uvádí, že dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení není s ohledem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení proto dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Nicméně s ohledem na to, že dovolání bylo ze strany dovolacího soudu vyhověno a napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 77 725 Kč, zrušeno, zrušil dovolací soud i výroky II, III a IV o nákladech řízení, jelikož se jedná o výroky závislé ve smyslu § 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2021

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru