Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2119/2011Usnesení NS ze dne 28.05.2013

HeslaVlastnictví
Vzájemný návrh
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2119.2011.1
Dotčené předpisy

§ 48 předpisu č. 128/1990 Sb.

§ 229 o. s. ř.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.

§ 107a o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2563/13 ze dne 31.10.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip

I. ÚS 2596/13
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková

IV. ÚS 2628/13
soudce zpravodaj JUDr. Vlasta Formánková


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2119/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) JUDr. K. M., b) B. P., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, c) Ing. J. M., a d) MVDr. P. M., obou zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem v Havířově – městě, Městská sportovní hala, Astronautů 859, proti žalovaným: 1) JUDr. Š. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, 2) JUDr. A. M., a 3) JUDr. J. M., oběma zastoupeným Mgr. Ivem Tichovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 18, 4) JUDr. V. J. a vedlejší účastnice na jeho straně E. J., oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Ježekem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Dvořákova 26, a 5) JUDr. A. B., zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, o zaplacení částky 4.106.930,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalovaných na určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 46/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 56 Co 356/2010-981, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 4. ledna 2010, č. j. 25 C 46/97-779, ve znění opravného usnesení ze dne 21. dubna 2010, č. j. 25 C 46/97-830, zamítl žalobu žalovaných 1) – 5), aby bylo určeno, že jsou vlastníky každý jedné ideální pětiny nemovitostí, a to domu č. p. 945 postaveném na pozemku parc. č. 609 a pozemků parcelních čísel 609 a 610, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava na LV č. 1526 pro obec Ostrava, kat. území M. (výrok I.) a nepřipustil změnu vzájemného návrhu žalovaného 4) tak, aby bylo určeno, že jedna pětina nemovitostí domu č. p. 945 postaveném na pozemku parc. č. 609 a pozemků parcelních čísel 609 a 610, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava na LV č. 1526 pro obec Ostrava, kat. území Moravská Ostrava, patří do společného jmění manželů JUDr. V. J. a E. J., vlastníky zbývajících podílů jsou JUDr. Š. K., JUDr. A. M., JUDr. J. M. a JUDr. A. B., každý jedné ideální pětiny označených nemovitostí (výrok II.).

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 56 Co 356/2010-981, odvolání žalovaných 2), 3) a 4) a vedlejší účastnice na straně žalovaného 4) proti výroku II. částečného rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.) a k odvolání žalovaných 1) – 5) výrok I. částečného rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Podle obsahu dovolání uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.

K dovolání se vyjádřili všichni žalobci. Žalobce a) uvedl, že otázka doručení správního rozhodnutí již byla judikaturou vyřešena, a ostatní námitky dovolatelů nejsou otázkami zásadního právního významu. Žalobkyně b) navrhla odmítnutí dovolání. Souhlasí se závěry odvolacího soudu a uvedla, že otázku, zda doručení dopisu mohlo vést ke ztrátě dobré víry, již vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku z 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006. Žalobci c) a d) pouze shrnuli obsah podaných dovolání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. listopadu 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaných podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání není přípustné.

Žalovaní 1), 4) a 5) napadli dovoláním celé rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i výrok I., kterým odvolací soud odmítl odvolání žalovaných 2), 3) a 4) a vedlejší účastnice na straně žalovaného 4) proti výroku II. částečného rozsudku soudu prvního stupně. Proti rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítá odvolání (lhostejno, z jakých příčin), není dovolání přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu a dovolatelé ostatně ani neuvádějí odkaz na žádné zákonné ustanovení, ze kterého by měla přípustnost dovolání vyplývat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soud, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4704).

Dovolání podané žalovanými proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu může být v řešené věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Dovolatelé především nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že skutečností, která byla objektivně způsobilá zpochybnit dobrou víru žalovaných o jejich vlastnictví sporných nemovitostí, bylo doručení dopisů žalobců ze dne 7. 8. 1991.

V posuzované věci Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, uzavřel, že „jestliže žalobci před 1. 1. 1992 sdělili žalovaným dopisy ze 7. 8. 1991, že převodní smlouva, na jejímž základě měli nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem, je neplatná z důvodu porušení právních předpisů „např. § 48 zák. č. 128/1990 Sb. a rovněž na základě protiprávního zvýhodnění …“, s tím, že žalobci sami uplatňují právo, aby jim věc byla vydána převodcem (Českou advokátní komorou), pak z toho, s ohledem na výše uvedené, vyplývá, že okamžikem doručení těchto doporučených dopisů pozbyli žalovaní objektivně dobrou víru o svém vlastnictví sporných věcí, i když se později ukázalo, že uvedená převodní smlouva je neplatná už proto, že převádějící nebyl jejím vlastníkem“. Posouzení okamžiku ztráty dobré víry učinil Nejvyšší soud s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněného v Souboru rozhodnutí pod č. C 1176, v němž vyslovil právní názor, že „dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“. V rozsudku z 29. 3. 2006, sp. zn. 1659/2005, (viz Soubor rozhodnutí, C 4243) pak uvedl, že „není podstatné, zda vlastník věci informující „domnělého vlastníka“ o skutečném (právním) vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části).“ Pro posouzení dobré víry držitele věci není významné, že se dozvěděl, že jejím vlastníkem není, od uživatele věci a nikoli od jejího vlastníka. K tomu srov. usnesení z 12. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2767/2005, Soubor rozhodnutí, C 4452.

Na závěrech o zániku dobré víry žalovaných obsažených v citovaném rozsudku ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, Nejvyšší soud setrvává. Jestliže žalovaní nově zpochybňují závěry odvolacího soudu o obsahu dopisů ze dne 7. 8. 1991 a především o jejich doručení žalovaným, nerozporují právní hodnocení věci odvolacím soudem, ale správnost skutkových zjištění odvolacího soudu a uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Jak již dovolací soud uvedl, dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek a rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností.

Žalovaní nedůvodně poukazují na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a ze dne 23. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2812/2010 a na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05. V posuzované věci totiž nelze argumentovat tím, že protože „nedošlo ve lhůtách stanovených zákonem k vydání nemovitostí na základě žádosti, či k soudnímu rozhodnutí vyslovujícímu povinnost vydání předmětných nemovitostí, bylo předchozí vyvlastňovací rozhodnutí z roku 1960 či převzetí držby nemovitostí bez právního důvodu státem – prostřednictvím socialistické organizace – zpětně legalizováno restitučními předpisy a žalobci dnes nemohou být jejich vlastníky“, a že „restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů“. Především to nejsou žalobci, kteří se v řízení domáhají určení svého vlastnického práva proti státu nebo jeho právním nástupcům a „obcházejí“ tím nedovoleně restituční předpisy. Žalobci se v minulosti domáhali určení svého vlastnického práva před Okresním soudem v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 32 C 283/1992. Tato žaloba byla zamítnuta s tím, že žalobci jsou zapsáni jako vlastníci dotčených nemovitostí v katastru nemovitostí (a že tedy jejich vlastníkem není stát nebo jeho právní nástupci) a nemají proto na určení svého vlastnického práva naléhavý právní zájem. Nelze tedy dovodit, že by žalobci „přišli“ o vlastnictví pro neuplatnění (resp. neúspěšné uplatnění) restitučního nároku; soud totiž konstatoval, že jejich vlastnické právo k nemovitostem nikdy nezaniklo (podle rozsudku ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 256/2003, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí finančního odboru rady MěNV v Ostravě ze dne 29. března 1960, sp. zn. Fin 3/784/60-GY, na základě kterého měly být sporné nemovitosti převedeny do vlastnictví Advokátní poradny č. 1 v Ostravě 1, nenabylo z důvodu nedostatku řádného doručení původním vlastníkům nemovitostí právní moci a nestalo se účinným), a proto ani nemohou uplatnit vůči těmto nemovitostem restituční nárok. Vzhledem k tomu nyní nelze dovodit, že by ze strany žalobců došlo k obcházení restitučních předpisů a odepřít jim proto ochranu jejich vlastnického práva (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07 a nález Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06).

Namítají-li žalobci, že před soudem prvního stupně rozhodovala ve věci vyloučená soudkyně, namítají tím zmatečnostní vadu řízení uvedenou v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., není od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 32/2003).

Nejvyšší soud ve smyslu § 41a odst. 3 o. s. ř. nepřihlédl k návrhu žalobkyně b) B. P. na vstup P. P. do řízení na její místo postupem podle § 107a o. s. ř., neboť podle § 243c odst. 1 o. s. ř., věta první za středníkem, ustanovení § 107a o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu neplatí.

S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2013

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru