Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2114/2017Usnesení NS ze dne 20.06.2017

HeslaŘízení před soudem
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2114.2017.1
Dotčené předpisy

§ 118b o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2114/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce D. L., proti žalované E. L., zastoupené Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Modřanech, Pod Vinicí 2149/21, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 14 C 267/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2016, č. j. 27 Co 355/2016-216, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2016, č. j. 14 C 267/2015-64, ze závazků, které měli účastníci ve společném jmění manželů (dále též „SJM“) přikázal žalobci k úhradě závazek u A. L. a G. L. ze smlouvy o půjčce ve výši 314 568 Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu 382 908 Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 12. 2016, č. j. 27 Co 355/2016-216, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že z rozvodem zaniklého SJM účastníků se závazek ze smlouvy o půjčce uzavřené jimi a věřiteli A. L. a G. L. v roce 2011 v původní výši 584 000 Kč s příslušenstvím – úrokem 300 000 Kč se zůstatkem 271 480 Kč na jistině a příslušenství, přikazuje žalobci i žalované rovným dílem, žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílu 247 168 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 4616/2010), podle níž účinky tzv. koncentrace řízení nenastanou, jestliže o ní a jejích účincích účastníci nebyli řádně poučeni. Jelikož se žalované nedostalo řádného poučení, neboť jí bylo doručováno fikcí vyvěšením na úřední desce soudu, měl odvolací soud v odvolání připustit žalovanou uplatněná tvrzení a důkazní návrhy. Dále namítá, že žalobce byl vyzván ke splnění svého břemene tvrzení a břemene důkazního, to však podle jejího názoru nesplnil, a proto mělo být rozhodnuto v neprospěch žalobce a neměl být uvedený nedostatek „překlenut úvahou soudu“. Ostatně žalobce doplnil podstatné skutečnosti až po zkoncentrování řízení, takže žalovaná měla být o tom soudem zpravena, nadto si svými tvrzeními protiřečil, což mělo být zohledněno v rámci důvěryhodnosti žalobce. Soudy měly ve shodě s § 101 odst. 3 o. s. ř. vycházet z obsahu spisu a provedených důkazů, nikoliv si za svá osvojovat tvrzení účastníků řízení, neboť dané ustanovení neumožňuje obecným soudům neprovádět důkazy navržené účastníky, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Soudy zahrnuly do SJM účastníků i závazky, které prokazatelně vznikly před uzavřením manželství, jakož i závazky, o nichž nebylo provedeno žádné dokazování, nelze určit okamžik jejich vzniku, pročež měly být vyloučeny z řízení o vypořádání SJM, popřípadě měla být žaloba zamítnuta pro neunesení důkazního břemene. Pokud za trvání manželství je uzavřena smlouva, kterou se konsolidují závazky zčásti náležející a zčásti nenáležející do SJM, pak je nutno v rámci vypořádání SJM zohlednit pouze ty části konsolidovaných závazků, které do SJM náležely. Ostatně samotná smlouva nebyla řádně prokázána, když například nebyl proveden výslech A. L. Samotná půjčka je pak účelová, neboť jí se žalobce pokouší vyhýbat své vyživovací povinnosti. Rovněž nesouhlasí s tím, že „soudy přisoudily úhrady z výtěžků pouze ku prospěchu žalobce“, pokud tyto byly hrazeny z výtěžků věcí náležejících do SJM. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

V daném případě žalobkyně v dovolání vymezila jen jedinou otázku přípustnosti dovolání, a sice zda vůči žalobkyni nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř., když má za to, že tato otázka byla posouzena v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, neboť nebyla o koncentraci řízení řádně poučena.

Poukazem na absenci koncentrace řízení dovolatelka dovozuje, že jí nebylo umožněno v řízení uplatnit jí učiněná tvrzení a důkazy. Tím fakticky soudům vytýká, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně, že jí nesprávným procesním postupem odňaly možnost jednat před soudem a zatížily řízení tzv. zmatečností.

Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že dovolací soud může k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné. Zmatečnostní vada řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř. také přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. 1. 2001 toliko žaloba pro zmatečnost [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002 (uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1442/2016 (dostupné na www.nsoud.cz); proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 2765/16 (dostupným na http://nalus.usoud.cz)].

Nadto otázka dovolatelkou naznačená přípustnost dovolání nezakládá také proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Z judikatury Nejvyššího soudu se podává závěr, že účinek tzv. koncentrace řízení je podmíněn tím, že musí být účastníkům řízení dáno poučení jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), neboť účastníkům je třeba dát s potřebným předstihem vědět o tom, do kdy mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, aby se i z tohoto hlediska mohli na jednání připravit, tak také při samotném úkonu (roku) soudu (při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane, neboť je (v zájmu právní jistoty a dalšího „předvídatelného“ postupu řízení) nezbytné, aby účastníci vždy –is přihlédnutím k tomu, že doba, kdy nastane koncentrace řízení, nemusí být vždy snadno stanovitelná – bez pochybností věděli o tom, že řízení bude zkoncentrováno a kdy k tomu dojde, a aby tomu mohli přizpůsobit svůj další postup v řízení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 (uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014 (uveřejněné pod č. C 14 635 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

V dané věci měla nastat koncentrace řízení při jednání soudu prvního stupně dne 16. 3. 2016, a proto bylo nezbytné z hlediska poučovací povinnosti zkoumat, zdali se žalované dostalo řádného poučení ještě před jednáním, tak i při samotném jednání, kterého se žalovaná nezúčastnila.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně byla k jednání předvolána soudní obsílkou, která byla předána poštovnímu doručovateli dne 14. 12. 2015. Jelikož žalovaná neměla v informačním systému evidence obyvatel evidovánu adresu, na kterou by jí mělo být doručováno, byla jí tato zásilka ve shodě s judikaturou dovolacího soudu [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012 (uveřejněné pod č. C 12 137 v Souboru), ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1670/2015, a ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4521/2016 (vše dostupné na www.nsoud.cz)] zaslána na adresu jejího trvalého pobytu. Žalovaná na adrese trvalého pobytu nebyla zastižena, a proto jí byla zásilka dne 15. 12. 2015 uložena a připravena k vyzvednutí po dobu 10 dnů spolu s výzvou, aby si zásilku vyzvedla. Jelikož si žalovaná do 28. 12. 2015 zásilku nevyzvedla a nebylo možné písemnost po uplynutí 10 dnů vložit do domovní schránky, byla zásilka vrácena soudu a následně ve shodě s § 49 odst. 4 o. s. ř. bylo na úřední desce soudu prvního stupně vyvěšeno sdělení o doručení zásilky. Zásilka obsahující předvolání k jednání ke dni 16. 3. 2016 tedy byla žalobkyni doručena dne 28. 12. 2015, přičemž předvolání obsahovalo i poučení o následcích koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. Na samotném jednání soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2016, kterého se žalovaná nezúčastnila, pak bylo účastníkům „dáno poučení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. a § 119a odst. 1 o. s. ř.“.

Jestliže za dané situace odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že skončením prvního jednání ve věci došlo ke koncentraci řízení, nelze tomuto závěru z hlediska judikatury dovolacího soudu nic vytknout.

K uvedenému lze dodat, že v odvolacím řízení se stran nových tvrzení a důkazních návrhů uplatňuje koncentrační zásada i prostřednictvím tzv. neúplné apelace (srovnej § 205a o. s. ř.), o jejímž nastoupení byla žalovaná v řízení před soudem prvního stupně ve shodě s § 119a o. s. ř. řádně poučena, přičemž dovolatelka v dovolacím řízení proti účinkům tzv. neúplné apelace ničeho nenamítá. Platnosti tohoto poučení nebránila její neúčast u jednání konaného dne 16. 3. 2016, neboť jsou-li splněny podmínky pro projednání věci v nepřítomnosti účastníka řízení, vyvolává poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. účinky i vůči takovému nepřítomnému účastníku [k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 11 Cmo 294/2001 (uveřejněný pod č. 61/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 207/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

Ohledně dalších námitek není dovolání přípustné z toho důvodu, že žalovaná neuvedla žádnou otázku přípustnosti dovolání, tím méně otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; taková otázka se pak nepodává ani z obsahu dovolání. K přípustnosti dovolání pak nepostačuje poukázat na jednotlivé námitky vad řízení, ledaže je v jejich souvislosti vymezena otázka přípustnosti dovolání, což se však v posuzovaném případě nestalo [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Pro úplnost – při odhlédnutí od nevymezení otázky přípustnosti dovolání – by rozhodnutí odvolacího soudu v porovnání s judikaturou dovolacího soudu obstálo. Ohledně poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o potřebě tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout patřičné důkazy k prokázání tvrzených skutečností, kterému údajně žalobce neměl vyhovět, lze zdůraznit, že takové poučení bez dalšího neznamená, že by byl soud povinen vždy rozhodnout o neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, nýbrž toliko je tento postup nezbytný, aby mohl tímto procesně korektním způsobem případně rozhodnout. Potřebná tvrzení, která mohou být výsledkem poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., mohou vyjít v průběhu řízení najevo i jiným způsobem než z přednesu či procesního návrhu účastníka řízení, kterému bylo takové poučení adresováno. Zdali soud nakonec skutečně bude postupovat v režimu neunesení povinnosti tvrzení nebo důkazního břemene, záleží na poměrech individuální věci a také jeho volném hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.).

Závěr o tom, zda byly určité skutečnosti prokázány (například uzavření ústní smlouvy o půjčce), vyvráceny či nastal stav non liquet, a proto by bylo nezbytné rozhodnout ve shodě s pravidly o dělení důkazního břemene, je pak závěrem skutkovým, který dovolacímu přezkumu ve shodě s § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario nepodléhá [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013 (dostupná na www.nsoud.cz)].

Dovolacímu soudu ostatně ani není zřejmé, jak by se tato námitka dovolatelky měla promítnout do poměrů souzené věci. Bez ohledu na tvrzený postup podle § 118a o. s. ř. totiž soudy svá rozhodnutí nezaložily na neunesení procesních povinností žalobcem (ať již tvrzení nebo důkazní), ale na zjištěném skutkovém stavu, jenž se odvíjel právě od tvrzení žalobce, jím navržených důkazů a skutkových závěrů vyplývajících z provedených důkazů a hodnocení dokazování. Jinými slovy řečeno, soudy svá rozhodnutí založily na zjištěném skutkovém stavu, čímž se otázka procesních důsledků, jež by měly vyplývat z nedostatku tvrzení či důkazů, stala bezpředmětnou právě z toho důvodu, že se jim skutkový stav zjistit podařilo. Neučinily totiž závěr, že by se žalobci nepodařilo prokázat existenci tvrzené půjčky a okolnosti spojené s jejím uzavřením a následnými dílčími platbami, ale naopak uzavřely, že tvrzená smlouva o půjčce uzavřena byla a učinily též konkrétní závěry o jejím obsahu a následných dílčích úhradách na splácení vzniklého dluhu účastníků. I kdyby tak postup podle § 118a o. s. ř. neměl být správný, nemohlo by se jednat o vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že neshledal pochybení nalézacích soudů v procesu zjišťování skutkového stavu, tedy že by měly vycházet toliko z tvrzení žalobce, která nebyla nijak prokázána, když žalovaná pomíjí, že soudy v dané věci provedly řádné dokazování, a to listinami a výslechy, konkrétně výslechem žalobce a výslechem svědkyně G. L., nevlastní matky žalobce. Občanský soudní řád pak neukládá soudu, že by měl zasílat bez dalšího účastníkům veškerá podání jednotlivých stran, přičemž dovolací soud neshledal, že by soud prvního stupně pochybil, pokud v dané věci nezaslal žalované vyjádření žalobce k výzvě soudu ze dne 8. 4. 2016.

Námitka, že „soudy zahrnuly do SJM účastníků i závazky, které prokazatelně vznikly před uzavřením manželství, jakož i závazky, o nichž nebylo provedeno žádné dokazování, nelze určit okamžik jejich vzniku, pročež měly být vyloučeny z řízení o vypořádání SJM, popřípadě měla být žaloba zamítnuta pro neunesení důkazního břemene,“ je pro posouzení věci nevýznamná, neboť předmětem soudního vypořádání SJM byl toliko společný závazek účastníků z titulu půjčky vůči A. L. a G. L. Pro posouzení právního režimu tohoto závazku, tedy zda spadá do SJM účastníků, je pak zcela irelevantní, nač byly finanční prostředky získané z této půjčky použity. Použitím těchto prostředků na majetek nebo závazky nespadající do SJM může v poměrech konkrétního případu např. vzniknout nárok na vypořádání tzv. vnosu; v tomto ohledu však nebyl žádný vnos řádně a včas uplatněn.

Nelze souhlasit ani s tím, že by uhrazení části dluhu jakkoliv zvýhodňovalo žalobce, když plnil na společný dluh, neboť mu k náhradě byla přiznána od žalované toliko ½ prostředků použitých na částečné splacení dluhu.

Namítá-li pak žalovaná, že dluhy byly hrazeny ze společných prostředků účastníků, pak již odvolací soud k tomuto tvrzení s ohledem na koncentraci řízení a zásadu neúplné apelace nepřihlédl; tím spíše k nim nemůže přihlédnout dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu.

V neposlední řadě není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se do posouzení věci samé měla promítnout skutečnost, že žalobce případně řádně neplní svou vyživovací povinnost.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. června 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru