Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2090/2020Rozsudek NS ze dne 09.12.2020

HeslaNezbytná cesta (o. z.)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2090.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1029 o. z.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2090/2020-907

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně B. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Kamilou Kordulíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masná 229/34, proti žalovaným 1) R. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Jezuitská 14/13, a 2) L. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 19 C 27/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. prosince 2019, č. j. 59 Co 136/2019-837, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. prosince 2019, č. j. 59 Co 136/2019-837, se v části výroku II, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži změněn ve výroku I a žaloba byla zamítnuta, a dále ve výrocích IV, a ve výrocích III a V ve vztahu k žalovanému 1) ruší a věc se vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 19 C 27/2015-682, zřídil služebnost, jejímž obsahem je právo nezbytné cesty ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, obou v k. ú. a obci XY, spočívající v právu chůze a průchodu přes část pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 1) a parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 2), obou v k. ú. a obci XY, a dále právo nezbytné cesty ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, vše v k. ú. a obci XY, spočívající v právu chůze a průchodu přes část pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 1), rovněž v k. ú. a obci XY, a to v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem, jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I); uložil žalobkyni povinnost zaplatit za zřízení služebnosti žalovanému 1) částku 13 205 Kč a žalovanému 2) částku 3 730 Kč (výrok II); dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–VI).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY, parc. č. XY (dále též jako „dolní pozemky“), a parc. č. XY a parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY (dále též jako „horní pozemky“), vše v k. ú. a obci XY. Tyto pozemky nejsou spojeny s veřejnou komunikací.

V minulosti měla žalobkyně přístup na své pozemky zajištěn převážně na základě konkludentních či výslovných souhlasů vlastníků sousedních pozemků, případně smluvně. Původně vlastnila pouze tzv. horní pozemky, na nichž se nyní nachází rekreační chata (stavba č. ev. XY); tyto pozemky nabyla žalobkyně na základě darovací smlouvy od své babičky. Po dobu výstavby rekreační chaty na pozemku parc. č. XY byl přístup – zejména pro navážení stavebního materiálu – zajištěn přes pozemek parc. č. XY (nyní ve vlastnictví paní M. H.) na základě dohody s tehdejším vlastníkem pozemku; možnost dalšího užívání pozemku parc. č. XY za účelem přístupu k horním pozemkům žalobkyně byla však později ze strany tehdejšího vlastníka dále odmítnuta. Žalobkyně poté k přístupu na horní pozemky užívala pozemky parc. č. XY [nyní ve vlastnictví žalovaného 1)] a parc. č. XY [nyní ve vlastnictví žalovaného 2)], přes něž vede polní cesta, a to v době, kdy mělo tyto pozemky v užívání JZD Koryčany, které s průchodem přes tyto pozemky souhlasilo; stejně tak s průchodem souhlasil i další vlastník, který tyto pozemky později nabyl do svého vlastnictví. Přístup začal být žalobkyni odpírán až v době, kdy vlastnické právo k uvedeným pozemkům nabyli žalovaní. Z pozemků parc. č. XY a parc. č. XY (nyní ve vlastnictví žalovaných) se žalobkyně k horním pozemkům dále dostávala přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví manželů V., rodičů žalovaných, kteří k přístupu na své pozemky užívali stejně jako žalobkyně polní cestu vedoucí přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY ve vlastnictví jejich synů, neboť stejně jako žalobkyně nemají ke svým pozemkům přímý přístup z veřejné komunikace. Manželé V. umožňovali žalobkyni průchod přes pozemek parc. č. XY do doby, než na tomto pozemku postavili rekreační chatu; poté za účelem zajištění soukromí průchod přes svůj pozemek již dále netolerovali. Z tohoto důvodu koupil syn žalobkyně tzv. dolní pozemky, které následně na základě darovací smlouvy převedl na žalobkyni, aby měla zajištěn přístup k horním pozemkům. K průchodu mezi dolními a horními pozemky žalobkyně užívala pozemek parc. č. XY [nyní ve vlastnictví žalovaného 1)], který původně vlastnila babička žalobkyně, která s průchodem přes pozemek souhlasila, a následně jej od ní do svého vlastnictví nabyla paní K. B., která žalobkyni průchod přes pozemek umožnila na základě nájemní smlouvy. Nájemní smlouva však byla později ukončena a pozemek byl na základě kupní smlouvy převeden na žalovaného 1), který jej následně oplotil, čímž žalobkyni znemožnil průchod mezi dolními a horními pozemky a vůbec přístup k horním pozemkům.

Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobkyně v současné době nemá ke svým pozemkům zajištěno žádné spojení s veřejnou komunikací, tudíž nemůže své pozemky řádně užívat. S ohledem na to, že pozemky mají být užívány k rekreaci, zajištění přístupu pouze za účelem nutné údržby nemovitostí na základě § 1021 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), není v daném případě dostačující. Zhodnotil, že jsou dány podmínky vymezené § 1029 odst. 1 o. z. pro povolení nezbytné cesty a současně neshledal žádnou z překážek povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1032 o. z. Vzhledem k tomu, že pozemky žalobkyně jsou ze všech stran obklopeny pozemky ve vlastnictví třetích osob, ais ohledem na komplikovanost terénu, nechal soud prvního stupně zpracovat znalecký posudek za účelem zjištění, přes které pozemky, případně zda vůbec, bude vhodné nezbytnou cestu vést. Znalecký posudek vytyčil čtyři možné varianty nezbytné cesty, přičemž všechny varianty označil za do jisté míry problematické, a to buď z důvodu svažitosti terénu, nebo z důvodu značné délky nezbytné cesty. Soud prvního stupně na základě znaleckého posudku a provedeného ohledání na místě samém dospěl k závěru, že nejvhodnější bude varianta vedoucí po polní cestě přes pozemky parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 1) a parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 2) k hranici dolních pozemků žalobkyně, a následně přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 1), který zároveň spojuje dolní a horní pozemky žalobkyně; tuto trasu hodnotil soud prvního stupně z v úvahu připadajících možností jako nejkratší a zároveň nejméně zatěžující pro vlastníky zatížených pozemků. V rozsahu vymezeném geometrickým plánem proto povolil nezbytnou cestu, a to ve formě služebnosti. S ohledem na svažitost terénu byla služebnost zřízena pouze ve formě práva průchodu pro pěší, nikoliv pro průjezd vozidly. Žalobkyni byla současně uložena povinnost zaplatit žalovaným náhradu za zřízení služebnosti.

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 59 Co 136/2019-837, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil ohledně zřízení služebnosti, jejímž obsahem je právo nezbytné cesty ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, obou v k. ú. a obci XY, spočívající v právu chůze a průchodu přes část pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 1) a parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 2), obou v k. ú. a obci XY, a to v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem, jenž je nedílnou součástí rozsudku (výrok I), a ve výroku I změnil ohledně zřízení služebnosti, jejímž obsahem je právo nezbytné cesty ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, vše v k. ú. a obci XY, spočívající v právu chůze a průchodu přes část pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 1), rovněž v k. ú. a obci XY, tak, že se žaloba zamítá; dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit za zřízení služebnosti žalovanému 1) částku 1 610 Kč a žalovanému 2) částku 3 730 Kč (výrok II); dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).

Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně potud, že pozemky žalobkyně nejsou v současné době spojeny s veřejnou komunikací a že jsou zároveň splněny podmínky dané § 1029 odst. 1 o. z. k povolení nezbytné cesty; nesdílel však v celém rozsahu názor soudu prvního stupně ohledně toho, kudy má nezbytná cesta vést. Jako správnou potvrdil pouze úvahu soudu prvního stupně, co se týče povolení nezbytné cesty k tzv. dolním pozemkům žalobkyně přes pozemky parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 1) a parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 2), avšak se zřízením nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 1), přes který by měl být zajištěn přístup k tzv. horním pozemkům žalobkyně, čímž by došlo k jejich propojení s dolními pozemky, nesouhlasil, neboť tuto trasu nepovažoval ze všech podle znaleckého posudku v úvahu přicházejících variant za nejvhodnější. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014, připomenul, že jestliže navrhovatel označí, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno, je na soudu, aby určil, kudy cesta povede, aniž by byl v daném směru vázán návrhem. Dále uvedl, že z § 1029 odst. 2 o. z. vyplývá zákonný požadavek na rozsah zřizované nezbytné cesty, přičemž soud může nezbytnou cestu povolit jen v takovém rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, za současného splnění podmínky, aby byl vlastník sousedního pozemku zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. Při vyhodnocení nejvhodnější trasy pro zřízení nezbytné cesty odvolací soud vycházel z kritérií vymezených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004.

Ve smyslu výše uvedeného odvolací soud nepodpořil stanovisko soudu prvního stupně, který za nejvhodnější variantu považoval zřízení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 1), na základě čehož by došlo k propojení dolních a horních pozemků žalobkyně, neboť tuto možnost odvolací soud nepovažoval za nejméně omezující vlastníka zatíženého pozemku. Dospěl k závěru, že nejpřirozenější přístup k horním pozemkům žalobkyně vede přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví paní M. H., nikoliv přes pozemek parc. č. XY. Tento závěr odůvodnil zejména tím, že na pozemku parc. č. XY by bylo pro zřízení nezbytné cesty nutno provést nezbytné úpravy pro zajištění průchodu, neboť pozemek žalovaného 1) je oplocen, což by znamenalo odstranit část dřevěného oplocení jak na hranici s pozemkem parc. č. XY, tak i s pozemkem parc. č. XY, tedy na dvou místech, přičemž na jedné straně by bylo dále nezbytné odstranění pařezu, jenž by bránil v průchodu; rovněž by bylo nutné provést úpravy terénních zlomů na obou těchto místech. Oproti tomu na pozemku parc. č. XY je v terénu patrná cesta na zatravněném povrchu, která je téměř rovná a je vlastníkem pozemku v praxi využívána, a to i k příjezdu automobilem. V cestě se nenacházejí žádné stromy a pozemek není ani oplocen, tudíž jedinou nutnou investicí by bylo provedení úpravy v drátěném oplocení na pozemku žalobkyně k zajištění přístupu na pozemek parc. č. XY. Jako rozhodující kritérium pak odvolací soud vyzdvihl otázku narušení soukromí povolením nezbytné cesty, přičemž z tohoto hlediska nepovažoval variantu nezbytné cesty vedoucí přes pozemek parc. č. XY za vhodnou, neboť tento pozemek slouží jako odpočinková zóna, nachází se na něm posezení a také jezírko, které je užíváno i ke koupání. Pozemek je užíván k rekreaci spolu s chatou umístěnou na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví rodičů žalovaných nacházející se v bezprostřední blízkosti. Na pozemku parc. č. XY oproti tomu žádná odpočinková zóna zřízena není a tento pozemek není užíván k rekreaci. Nacházejí se na něm pouze ovocné stromy a včelín, nejsou zde umístěny žádné stavby sloužící k bydlení či rekreaci, tudíž by zde k narušení soukromí došlo pouze v marginální míře.

Odvolací soud ve vztahu k tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4239/2017, ze kterého plyne, že pokud soud dospěje k závěru, že nejvhodnější by bylo zřídit nezbytnou cestu přes pozemky jiného vlastníka, než žalobce navrhuje, žalobu zamítne. S ohledem na to, že soud není vázán návrhem žalobkyně ohledně toho, kudy má nezbytná cesta vést, nicméně zároveň okruh účastníků na straně žalované byl žalobkyní vymezen tak, že vlastník, přes jehož pozemek se jeví podle názoru soudu vést nezbytnou cestu jako nejvhodnější, se řízení neúčastní, bylo nezbytné žalobu s ohledem na výše citované rozhodnutí zčásti zamítnout.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné, neboť má za to, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že ochrana soukromí nemůže být nadřazena právu vlastníka pozemku na přístup k nemovitosti. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, z jakého důvodu považuje za vhodnější variantu vést cestu přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví paní M. H., když tato trasa je oproti navrhované trase přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 1) mnohonásobně delší (cca 160 metrů přes celý pozemek parc. č. XY oproti 11 metrům při okraji pozemku parc. č. XY). Variantu nezbytné cesty vedoucí přes pozemek parc. č. XY žalobkyně považuje z důvodu její délky za mnohem více zatěžující a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je proto v rozporu s § 1029 odst. 2 o. z., neboť odvolací soud upřednostnil delší cestu pouze z důvodu lepšího oplocení pozemku žalovaného a s poukazem na údajnou vyšší potřebu ochrany soukromí. Nebyl však naplněn požadavek minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku a omezení vlastníka zatíženého pozemku parc. č. XY by v tomto případě v porovnání s nezbytnou cestou vedoucí přes pozemek parc. č. XY zjevně převyšovalo výhodu nezbytné cesty. Cesta přes pozemek parc. č. XY by byla rovněž logičtějším řešením, neboť by sloužila nejen k samotnému přístupu na horní pozemky žalobkyně, ale rovněž k jejich propojení s dolními pozemky. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že zřídí služebnost nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobkyně v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s § 1029 odst. 2 o. z., neboť zřízení nezbytné cesty vedoucí přes pozemek parc. č. XY by bylo pro vlastníka zatíženého pozemku mnohem více omezující, než žalobkyní navrhovaná varianta nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 1).

Tato námitka zakládá přípustnost dovolání a zároveň je i důvodná, neboť odvolací soud věc po právní stránce posoudil nesprávně a rozhodl v rozporu s § 1029 odst. 2 o. z. i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že „připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi“ [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018 (dostupné na www.nsoud.cz)].

V prvé řadě dovolací soud podotýká, že odvolacímu soudu nelze upřít pečlivost a důkladnost při rozhodování, neboť odvolací soud mimo jiné znovu provedl ohledání na místě samém, a současně v odůvodnění napadeného rozsudku velice podrobně a srozumitelně vysvětlil, na základě jakých argumentů považoval za nejvhodnější řešení vést nezbytnou cestu nikoliv přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 1), jak navrhovala žalobkyně, nýbrž mnohem delší trasou přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví paní M. H.. Přesto se se závěry odvolacího soudu dovolací soud v této fázi řízení neztotožnil.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018, nebo usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4239/2017 (obě dostupná na www.nsoud.cz)] vyplývá, že pokud soud v řízení o povolení nezbytné cesty dospěje k závěru, že nejvhodnější by bylo zřídit nezbytnou cestu přes pozemek jiného vlastníka, resp. jiných vlastníků, než žalobce navrhuje, a tento vlastník současně není účastníkem řízení na straně žalované, má být z tohoto důvodu žaloba zamítnuta (což také odvolací soud v souladu s touto rozhodovací praxí správně učinil), nicméně je třeba vzít v úvahu i možné důsledky tohoto zamítnutí pro případné další procesní kroky žalobce.

Tím, že soud označí variantu nezbytné cesty přes pozemek jiného vlastníka, který se daného řízení neúčastnil, jako nejvhodnější, vytváří tím v žadateli o nezbytnou cestu legitimní očekávání, že mu nezbytná cesta přes pozemek tohoto vlastníka bude povolena, a tedy že v případném nově zahájeném řízení proti tomuto vlastníku bude s podanou žalobou úspěšný. Pokud by tomu tak nebylo, vedlo by to k neudržitelným důsledkům, jestliže by nezbytná cesta žadateli nebyla povolena ani v dalším řízení vůči jinému vlastníku, ačkoliv v prvním řízení soud při zamítnutí žaloby vyvolal v žadateli zřetelné očekávání, že přes jiné pozemky jiného vlastníka bude žaloba na povolení nezbytné cesty úspěšná.

Žadatel o nezbytnou cestu by tak byl vystaven situaci, že i přes dva fakticky možné přístupy přes pozemky různých vlastníků nemá povolenu nezbytnou cestu ani v jednom případě. Ve vztahu k prvnímu řízení by po zamítnutí žaloby v řízení druhém musel zvažovat buď podání žaloby na obnovu řízení s argumentem, že zamítnutí žaloby v druhém řízení je důvodem pro obnovu řízení prvního, nebo argumentovat, že právě zamítnutím žaloby v řízení druhém je odklizena překážka věci pravomocně rozhodnuté v prvním řízení pro změnu poměrů spočívající opětovně v neúspěšném výsledku druhého řízení.

Dovolací soud pak především zdůrazňuje, že výsledek prvního řízení, v němž došlo k zamítnutí žaloby (jako je tomu v daném případě), není právně závazný pro vlastníka pozemků, ve vztahu ke kterým byl soudem učiněn závěr o vhodnosti povolení nezbytné cesty (§ 159a odst. 1, 4 o. s. ř.) již z toho důvodu, že účastníkem tohoto řízení nebyl. Nelze mu proto upřít právo bránit se povolení nezbytné cesty argumentací, která v prvním řízení nevyšla najevo právě pro absenci jeho účastenství, neboť závěr o nepovolení nezbytné cesty zpravidla odráží pouze informace, které vyšly najevo v prvním řízení. V průběhu dalšího řízení by mohly vyjít najevo skutečnosti, které soud v předchozím řízení nezjišťoval a v řadě případů ani zjišťovat nemohl, avšak které by zásadním způsobem povolení nezbytné cesty právě přes tento pozemek bránily (kupříkladu by bylo zjištěno, že vlastník pozemku má již zpracovaný projekt a hodlá na daném pozemku začít stavět). V této souvislosti nelze přehlédnout, že pokud by taková argumentace soudu v prvním řízení známa byla, mohlo by to vést právě k závěru o vyhovění žalobě přes pozemky účastníka, vůči kterému první žaloba směřovala.

Je proto zřejmé, že zamítnutí žaloby v prvním řízení s argumentací naznačující povolení nezbytné cesty přes jiný pozemek musí být spojeno s minimalizací rizik pro žadatele o povolení nezbytné cesty.

Jestliže by soud žadateli o nezbytnou cestu naznačil (i v rámci předvídatelnosti rozhodnutí a zabránění vydání tzv. překvapivého rozhodnutí), že uvažuje o vhodnosti vedení nezbytné cesty přes pozemek jiného vlastníka, který účastníkem řízení není, má žadatel o nezbytnou cestu procesní možnost podat žalobu o povolení nezbytné cesty i přes pozemky tohoto vlastníka proti tomuto vlastníku a požádat soud o spojení obou věcí ke společnému řízení a projednání (§ 112 odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti dovolací soud dodává, že samotné dokazování zaměřené i na pozemky, které patří osobě, jež účastníkem řízení není, sice může žadateli o nezbytnou cestu do jisté míry naznačovat, že soud může zvažovat vhodnost nezbytné cesty i přes tyto pozemky, bez dalšího však není spojeno se závěrem, že tomu tak skutečně je ve směru, že nezbytnou cestu přes tyto pozemky považuje za vhodnější, protože tuto informaci žadatel o nezbytnou cestu zpravidla získá až vyhlášením rozhodnutí soudu.

To platí tím spíše, jestliže – jako v daném případě – soud prvního stupně žalobě vyhoví a k závěru o vhodnosti povolení nezbytné cesty přes pozemky jiného vlastníka dospěje až odvolací soud v odvolacím řízení. V souladu s obecným požadavkem na předvídatelnost soudního rozhodnutí je pak požadavek, aby soud žadateli o nezbytnou cestu sdělil, že bude zvažovat vhodnost vedení nezbytné cesty i přes pozemky jiného vlastníka než žalovaného, a to tím spíše, jestliže se ani žalovaný v řízení poukazem na vhodnost nezbytné cesty přes pozemky jiného vlastníka nebrání. Právě sdělení takového možného postupu přenáší do jisté míry odpovědnost za celkové řešení nezbytné cesty i na samotného žadatele o povolení nezbytné cesty tím, že může v řízení argumentovat, proč přes tyto pozemky nelze nezbytnou cestu povolit. I jeho možnosti argumentace jsou však omezené, protože vlastníkem těchto pozemků není a zpravidla mu nejsou známy informace a argumenty, kterými by se mohl bránit povolení nezbytné cesty sám jejich vlastník.

Jako žádoucí procesní postup proto přichází do úvahy již výše naznačené podání další žaloby proti vlastníkovi jiných pozemků, ve vztahu k nimž soud zvažuje vhodnost povolení nezbytné cesty, případně alespoň zjištění stanoviska vlastníka těchto pozemků k možnému povolení nezbytné cesty v rámci probíhajícího řízení.

Aby mohla být úvaha odvolacího soudu v dané věci v dovolacím přezkumu zcela udržitelná a dovolací soud mohl posoudit závěry o nepovolení nezbytné cesty přes pozemek žalovaného 1) věcně i s úvahou o možnosti povolení nezbytné cesty přes pozemky jiného vlastníka (M. H.), mělo být v průběhu řízení zjištěno také stanovisko vlastníka pozemku, přes nějž by eventuálně měla být nezbytná cesta v budoucnu podle názoru odvolacího soudu vedena, tedy vlastníka pozemku parc. č. XY – paní M. H..

Žalobkyně ostatně procesně obezřetně výslech M. H. jako svědkyně v řízení výslovně navrhla, odvolací soud jej však neprovedl.

Ať už tedy byla úvaha odvolacího soudu jakkoliv podrobná, aby mohla být dovolacím soudem případně akceptována z hlediska závěrů o vhodnosti povolení nezbytné cesty přes pozemek M. H., bylo třeba, aby bylo odvolacím soudem alespoň základním způsobem zjištěno stanovisko vlastníka pozemku parc. č. XY (paní M. H.) k možnosti povolení nezbytné cesty přes její pozemek. Odvolací soud měl tedy M. H. v řízení minimálně vyslechnout jako svědka – anebo – ji informovat o probíhajícím řízení s možností jejího vstupu do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně.

Minimálně tak prostřednictvím její výpovědi jako svědkyně v dané věci bylo možno zjistit, zda neexistují důvody či překážky, pro které by se případné zřízení nezbytné cesty přes pozemek v jejím vlastnictví mohlo stát nerealizovatelným (viz výše), přestože se na základě znaleckého posudku i ohledání na místě samém tato varianta původně mohla jevit jako možná a z pohledu odvolacího soudu dokonce jako nejvhodnější.

Odvolací soud proto v dalším řízení řádně zjistí stanovisko vlastnice pozemku parc. č. XY, kterou je v době vydání rozhodnutí dovolacího soudu paní M. H., a s přihlédnutím k obsahu její výpovědi posoudí, zda nejsou dány okolnosti, pro které by zřízení nezbytné cesty přes tento pozemek nebylo možné či vhodné (resp. vhodnější než přes pozemek parc. č. XY, jak původně rozhodl soud prvního stupně). Právě možnost vlastníka dotčených pozemků sdělit své stanovisko k nezbytné cestě přes jeho pozemek již v tomto řízení je do značné míry skutečností ve prospěch tohoto vlastníka, ale i účastníků řízení. Vlastníku pozemků, který účastníkem řízení není, tak bude známo, že se uvažuje o vedení nezbytné cesty i přes jeho pozemek. V jeho zájmu pak je, aby veškeré námitky uplatnil již v této fázi řízení a nikoliv až v případném dalším řízení, které by žadatel o nezbytnou cestu proti němu zahájil. Jinými slovy řečeno, pokud by v této fázi řízení vlastnice pozemku M. H. žádné námitky vůči vhodnosti povolení nezbytné cesty neuplatnila, případně by nesouhlasila se svým vedlejším účastenstvím, šlo by o skutečnosti, které by posilovaly legitimní očekávání žadatele o nezbytnou cestu na jejím povolení v dalším řízení vedeném právě proti M. H., a soud by k těmto skutečnostem v navazujícím řízení musel podle individuálních okolností případu přihlédnout.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že kasační rozhodnutí se vztahuje pouze na tu část rozsudku odvolacího soudu, kterou došlo k zamítnutí žaloby, neboť v dané věci je potřeba odlišovat žalobní požadavek na povolení nezbytné cesty k samostatným tzv. dolním a horním pozemkům. Nezbytná cesta k dolním pozemkům přes pozemky žalovaného 1) a 2) byla povolena, tato část rozsudku odvolacího soudu není dovoláním napadena a vzhledem k tomu, že vlastníkem pozemku parc. č. XY je pouze žalovaný 1) má kasační rozhodnutí účinky pouze ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1). V rozsahu povolení nezbytné cesty zůstávají rozsudky nalézacích soudů nedotčeny právě proto, že povolení přístupu k dolním a horním pozemkům přes různé pozemky žalovaných je samostatné. Kasační účinky se tak pro další řízení týkají pouze vztahu žalobkyně a žalovaného 1) jako vlastníka pozemku parc. č. XY; současně pak dovolací soud zrušil i závislé nákladové výroky v té části, které se týkají žalobkyně a žalovaného 1); ve vztahu k žalovanému 2) ani tyto výroky dotčeny nejsou, protože žalovaný 2) není účastníkem dovolacího řízení. V dalším řízení je pak účastníkem již jen žalobkyně a žalovaný 1), ve vztahu k nimž bude rozhodnuto o povolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY a nákladech řízení mezi těmito účastníky, resp. těmito účastníky a státem.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 12. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru