Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2087/2020Usnesení NS ze dne 27.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vlastnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2087.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2087/2020-267

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, proti žalované S. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Irenou Valíčkovou, MBA, advokátkou se sídlem v Brně, nám. Svobody 87/18, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 21/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. 2. 2020, č. j. 60 Co 309/2017-237, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Ireny Valíčkové.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2017, č. j. 19 C 21/2017-97, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem id. ½ nemovitých věcí, a to stavby č. p. XY – rodinný dům, stojící na pozemcích par. č. st. XY a XY, pozemků parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. XY – lesní pozemek, parc. č. XY – trvalý travní porost, parc. č. XY – lesní pozemek, parc. č. XY – zahrada, parc. č. XY – orná půda, parc. č. XY – ostatní plocha, parc. č. XY – orná půda, vše zapsané na LV č. XY pro katastrální území a obec XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 60 C 309/2017-237, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.

Jádro sporu: L. M. v době manželství s žalobkyní, v letech 1995 a 1998, koupil řadu nemovitostí, které financoval půjčkou od soukromé osoby; tu soud v jiném řízení shledal za rozsahem nepřiměřenou majetkovým poměrům tehdejších manželů. Ač se staly součástí SJM jeho a žalobkyně, v katastru nemovitostí byly evidovány jako výlučné vlastnictví nabyvatele L. M.. V roce 2016 nemovitosti převedl žalované, jeho tehdejší manželce. Spor byl o to, zda žalovaná nabyla nemovitosti v dobré víře a stala se tzv. dobrověrnou nabyvatelkou ve smyslu § 984 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná nabyla nemovitosti podle § 984 odst. 1 o. z. od L. M., který byl sám zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. L. M. jí předložil kupní smlouvy ze 4. 12. 1995 a 3. 11. 1998 a výpis z katastru nemovitostí z 2. 8. 2005; nahlédla také do katastru nemovitostí a neměla tak pochybnosti, že manžel je výlučným vlastníkem nemovitostí, jak jí sám také tvrdil. Sdělil jí, že se s bývalou manželkou soudili o majetek, a že se posléze dohodli a soud o vypořádání nakonec nerozhodoval; o jaké nemovitosti byl spor, se nezmínil. Teprve po smrti L. M. vznikl spor se žalobkyní. V době sepisu darovací smlouvy a podání návrhu na její vklad žalovaná dostatečně ověřila vlastnické právo manžela k nemovitostem a neměla důvod ke vzniku pochybnostem o souladu skutečného stavu se zápisem v katastru nemovitostí. Proto žaloba nabyla důvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelka napadá závěr o dobré víře žalované, že její manžel byl výlučným vlastníkem nemovitostí, které na ni převedl. Mimo jiné tvrdí, že žalovaná věděla o předchozím manželství L. M., resp. o jeho trvání, a musela tak vědět i o zákonné presumpci nabývání majetku do SJM, a vzhledem k tomu, že kupní smlouvy uzavřel za trvání manželství, nemohl být bez dalšího výlučným vlastníkem nemovitostí. Pak měla také v rámci obvyklé opatrnosti prověřit správnost zapsaného vlastnického práva vzhledem k vlastnickému titulu.

Podrobný obsah dovolání, obsah rozsudků soudů obou stupňů, i vyjádření k dovolání jsou účastnicím známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka opírá tvrzení o tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, o rozpor tohoto rozhodnutí o judikaturu Nejvyššího soudu o dobré víře, potřebné k vydržení v podmínkách občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Tuto judikaturu lze však použít na posuzování dobré víry potřebné k nabytí nemovitosti od neoprávněného (§ 984 odst. 1 o. z.) jen v omezené míře a přiměřeně. Rozdíl je totiž v tom, že § 984 odst. 1 se opírá o dobrou víru ve správnost údajů ve veřejném seznamu, a nikoliv o dobrou víru opřenou o existenci podmínek pro nabytí vlastnického práva držitelem, která je potřebná k vydržení; jde o různé okruhy skutečností, ke kterým se dobrá víra vztahuje. Ovšem ani z hlediska dovolatelkou uvedené judikatury nelze tvrzení o nedostatku dobré víry žalované přisvědčit (viz níže).

K dobré víře zakládající „dobrověrné nabytí“ podle § 984 odst. 1 o. z. se judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu opakovaně vyjádřila.

V nálezu Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2020, sp. zn. III. ÚS 3644/19, se uvádí: „Uvedené ustanovení (§ 984 odst. 1 o. z.) upravuje zásadu materiální publicity veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí věcného práva od neoprávněného. Tím prolamuje zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a posouvá hranice uplatnění ústavního principu právní jistoty ve prospěch nabyvatelů v dobré víře. Nutným důsledkem tohoto posunu je, že se naopak snižuje ochrana skutečných vlastníků, na které mnohem důrazněji dopadá jedna ze základních zásad občanského práva - vigilantibus iura scripta sunt, tedy zásada, že práva náležejí bdělým [obdobně Vrzalová, Lenka, in Spáčil, Jiří a kol.: Občanský zákoník. III. díl Věcná práva (§ 976-1474). 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, § 984].

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, se konstatuje: „Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci“.

Uvedené rozhodnutí pak pokračuje závěry významnými i pro nyní posuzovanou věc: „Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 o. z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení § 984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem“.

V nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, se konstatuje: „Ochrana dobrověrných nabyvatelů tak přímo souvisí se zájmem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci, naopak u ochrany původních vlastníků tomu tak již být nemusí. Je třeba zdůraznit, že dobrověrní nabyvatelé se totiž nijak nepodílejí na předchozích zápisech do evidence, včetně toho zápisu, jímž byl jako vlastník nemovitosti zaevidován někdo, kdo jím po právu nebyl. Naopak v případě zápisu (vkladu) do katastru nemovitostí na základě byť i absolutně neplatné smlouvy původní (a vlastně zatím nezměněný) vlastník nemovitosti zpravidla vystupuje jako účastník této smlouvy, a tudíž si je vědom i řízení před katastrálním úřadem, neboť podle § 4 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. je účastníkem tohoto správního řízení. Mimo výjimečné případy (podvodů apod.) tedy není možné, aby ke změně, respektive zániku jeho práva k nemovitosti, opírá-li se o předchozí smlouvu, došlo bez jakékoli jeho vědomosti. Zde tak ke slovu může dojít i obecná právní zásada, podle níž práva náležejí bdělým (vigilantibus iura scripta sunt)“.

Občanský zákoník s účinností od 1. 1. 2014 chrání dobrou víru toho, kdo úplatně nabyl vlastnické právo k nemovitosti od osoby k tomu oprávněné dle stavu zapsaného v katastru nemovitostí (srov. ustanovení § 984 nového občanského zákoníku); na druhé straně však vychází ze zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva), a ačkoli vlastníku nepřikazuje pravidelnou kontrolu stavu zapsaného v katastru nemovitostí, předpokládá ji, a k tomu poskytuje účinné právní nástroje (srov. ustanovení § 985 a 986); ochranu osobám dotčeným nesprávným zápisem poskytuje pouze v případě jejich aktivního a důsledného jednání (nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2731/13).

Jestliže smlouvu o nabytí nemovitosti uzavřel jen jeden z manželů a je tak jako výlučný vlastník evidován v katastru nemovitostí, ačkoliv nemovitost je součástí SJM, je věcí manžela, který jako bezpodílový spoluvlastník evidován není, aby se domáhal odstranění nesouladu mezi zápisem v katastru nemovitostí a skutečným stavem. V rozsudku ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3234/2018, Nejvyšší soud s poukazem na princip materiální publicity a právní úpravu s tím spojenou (§ 980 až § 986 o. z.) vysvětlil, že mimo jiné zavedení tohoto principu je důvodem pro posílení naléhavého právního zájmu na určení, že určitá věc je součástí SJM, a to i s přihlédnutím k možnosti dobrověrného nabyvatelství věcného práva třetí osobou. Je-li tedy v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z (bývalých) manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak doposud nevypořádaného SJM, může se domáhat určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném SJM.

Dobrá víra nabyvatele se opírá o zápis v katastru nemovitostí a je presumována (§ 7 o. z.). Vychází z důvěry jednotlivců v akty veřejné moci; poskytuje ochranu tomu, kdo jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, na jehož obsah neměl a nemohl mít vliv, na rozdíl od skutečného („naturálního“) vlastníka. Jde o speciální případ omylu (o skutečném právním stavu) vyvolaného státním orgánem, jednání nabyvatele je projevem důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (zde katastrálního úřadu). Nabyvatel není v zásadě povinen činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistil, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčil nahlédnutím do něj, je v souladu se skutečným právním stavem; jsou-li mu ovšem známy skutečnosti, které knihovní stav objektivně znejišťují, pak lze po něm přiměřenou „investigativní“ aktivitu požadovat. Posouzení, zda o takové skutečnosti šlo a zda investigativní aktivita vyvinutá nabyvatelem byla dostatečná, je na úvaze soudu, kterou by mohl dovolací soud zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená.

V projednávané věci odvolací soud zjistil, že smlouvu ze dne 22. 2. 2016, kterou nabyla sporné nemovitosti, sepsala žalovaná; přitom měla od L. M. k dispozici kupní smlouvy ze 4. 12. 1995 a 3. 11. 1998 a výpis z katastru nemovitostí z 2. 8. 2005. Nahlédla také do katastru nemovitostí a neměla tak pochybnosti, že manžel je výlučným vlastníkem nemovitostí, jak jí sám také tvrdil. Sdělil jí, že se s bývalou manželkou soudili o majetek, aniž identifikoval nemovité věci, že se posléze dohodli a soud o vypořádání nerozhodoval. V době uzavření darovací smlouvy a podání návrhu na její vklad žalovaná dostatečně ověřila vlastnické právo manžela k nemovitostem a neměla důvod ke vzniku pochybností o souladu skutečného stavu se zápisem v katastru nemovitostí.

Dovolatelka s odkazem na judikaturu dovolacího soudu tvrdí, že žalované muselo být zřejmé, že žalobce byl dříve ženatý, a proto měla aktivně ověřit, že nemovitosti byly v jeho výlučném vlastnictví. Argumentuje též zásadou, že právní omyl není omluvitelný (neznalost zákona neomlouvá). I kdyby však žalovaná věděla, že převodce byl v době nabytí nemovitostí ženatý, nemělo by to bez dalšího za následek nedostatek dobré víry žalované při následném nabytí těchto věcí. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu je právní omyl omluvitelný, byl-li vyvolán státním orgánem. Jde o specifický případ takového omylu, jedná-li nabyvatel v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, nezachycujícím skutečný právní stav. Také fakt, že občanský zákoník č. 40/1964 Sb. znal řadu výluk ze SJM, zeslabuje účinek toho, že snad žalovaná věděla, že v době uzavření první smlouvy byl nabyvatel, její právní předchůdce, ženatý. Žalovaná též nahlédla do smlouvy, kterou převodce nemovitostí nabyl, do výpisu z katastru a také do katastru nemovitostí; vyvinula tedy i aktivitu k ověření skutečného stavu věci. Za této situace není úvaha odvolacího soudu o dobrověrném nabyvatelství žalované zjevně nepřiměřená. Byla to naopak dovolatelka, která celá léta neučinila nic, co by vedlo k uvedení stavu katastru nemovitostí do souladu se stavem skutečným, a tím se vystavila riziku dobrověrného nabytí třetí osobou.

Dovolatelka cituje judikaturu, podle které se objektivní dobrá víra musí vztahovat i k titulu nabytí práva (rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech 22 Cdo 1734/2015, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, věc Ústavního soudu sp. zn. 2000/18). K tomu se uvádí, že v případě nabytí od neoprávněného se ze zákona dobrá víra opírá o zápis práva v katastru nemovitostí, zákon v tomto případě nevyžaduje ověřování správnosti tohoto titulu. Navíc v této věci žalovaná nejen že ověřila stav podle katastru nemovitostí, ale seznámila se i se smlouvami, na jejichž základě její předchůdce nemovitosti nabyl. Věc Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4580/2018 se na věc nevztahuje - tak by tomu mohlo být jen tehdy, pokud by žalovaná věděla nejen o soudním řízení o vypořádání SJM žalobkyně a L. M., ale také o tom, že jeho předmětem byly i sporné nemovitosti; to však nebylo prokázáno. Nelze ani dovodit, že by žalovaná, spoléhající se na údaje katastru nemovitostí a navíc na písemné smlouvy, kterými nabyl její předchůdce sporné nemovitosti, nezachovala požadovanou opatrnost, a nebyla tak v objektivní dobré víře, jak to požaduje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1840/2015, resp. Ústavního soudu ve věci I. ÚS 1856/18, na které dovolatelka odkazuje.

Neobstojí ani odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1856/18, a to již proto, že vychází z občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a jde v něm také o jiné skutkové okolnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2710/2017, publikované na www.nsoud.cz, jehož ústavnost Ústavní soud přezkoumával)

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. 10. 2020

JUDr. Jiří Spáčil CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru