Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2068/2002Rozsudek NS ze dne 05.11.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2068.2002.1
Dotčené předpisy

§ 132a předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2068/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) V. P., a B) A. P., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému městu J. n. N., o určení existence vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 766/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. února 2002, č. j. 35 Co 14/2002-37, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2001, č. j. 7 C 766/2001-24, určil, že „žalobci jsou vlastníky ve společném jmění jejich pozemkové parcely číslo katastrální 866/5 – orná půda o výměře 89 m2 v obci J. n. N. a katastrálním území M. n. N. zapsanou dosud u Katastrálního úřadu v J. n. N. na listu vlastnictví č. 10001“, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování dovodil, že žalobci prokázali splnění podmínek § 134 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), neboť spornou parcelu „užívají nejméně od roku 1980 na podkladě dohody o právu ji užívat, uzavřené podle §§ 198 a násl. občanského zákoníka ve znění před novelou podle zákona č. 509/91 Sb., byť nedošlo k její registraci podle § 205 odst. 2 občanského zákoníka. Potud omyl žalobců nemůže být na újmu jejich dobré víry.“

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. února 2002, č. j. 35 Co 14/2002-37, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že pokud dohoda o osobním užívání, kterou žalobci ohledně sporného pozemku uzavřeli, nebyla registrována, právo osobního užívání nevzniklo a nemohlo se proto podle § 872 ObčZ ani přeměnit v právo vlastnické. Od 1. 1. 1992 sice žalobci mohli být v dobré víře, že se podle uvedeného ustanovení vlastníky stali, protože o tom, že dohoda nebyla registrována, nevěděli, ovšem v lednu 2001 byla jejich dobrá víra přerušena, jelikož jim katastrální úřad oznámil, že vlastníky nejsou. Před 31. 12. 1991 pak k vydržení vlastnického práva nedošlo proto, že žalobci věděli, že mají pozemek jen v užívání, a nemohli tedy být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře ohledně vlastnického práva.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázali znovu na to, že jim nebylo známo, že dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku z 30. 5. 1980 tehdejší Městský národní výbor v J. n. N. nepředložil k registraci, a tak po celou dobu považovali pozemek za své vlastnictví. Neměli tudíž důvod domáhat se po znovuzavedení institutu vydržení do občanského zákoníku a po uplynutí lhůty uvedené nyní v § 865 odst. 3 ObčZ uzavření další dohody o osobním užívání pozemku. Žalobci pak vyslovili přesvědčení, že od 1. 4. 1984 jim začala plynout znovu vydržecí doba, která skončila 31. 3. 1994 a do níž bylo možno započítat i oprávněnou držbu vykonávanou před 1. 1. 1992, a že tedy závěr odvolacího soudu, že nedošlo k vydržení vlastnického práva, není správný. Proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (účastníky řízení), že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), že má všechny náležitosti vyžadované v ustanovení § 241 a § 241a odst. 1 OSŘ a že je opřeno o zákonem předpokládaný dovolací důvod [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ], přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Vady uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé OSŘ dovolatelé nevytýkali a z obsahu spisu ani neplyne, že by řízení některou z těchto vad bylo postiženo. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu pak není dovolání důvodné.

Žalobci namítají, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, pokud jde o oprávněnost držby pozemku, který je předmětem sporu. Vzhledem k tomu, že institut vydržení byl do občanského zákoníku zaveden až novelou provedenou zákonem č. 131/82 Sb. s účinností od 1. 4. 1983 a že žalobci drží pozemek od roku 1980, je nutno nabytí vlastnického práva vydržením posuzovat jen z hlediska podmínek ustanovení § 135a odst. 1 a 2 ObčZ ve znění po 1. 4. 1983. Podle tohoto ustanovení se vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1 ObčZ) movitou věc po dobu 3 let a nemovitou věc po dobu 10 let. Předpokladem pro oprávněnost držby (§ 132a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/82 Sb.) je to, aby ten, kdo s věcí

nakládá jako se svou, byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Vědomí užívání věci z titulu práva osobního užívání, popř. jiného titulu (práva nájmu), dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi, vylučuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 174/2002, uveřejněný pod č. C 1074 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Žalobci netvrdí, že by měli jiný důvod k přesvědčení, že se stali vlastníky pozemku, než domněnku, že jim k němu bylo platně zřízeno právo osobního užívání, a neexistuje tedy žádný titul, z něhož by bylo – objektivně a se zřetelem ke všem okolnostem - možno usuzovat na vznik vlastnictví. Jakékoli úvahy žalobců o běhu vydržecí doby a započítání předchozí držby proto nemohou na správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem nic změnit. Závěr, že vlastnické právo žalobců nemohlo vzniknout podle § 872 ObčZ a že nejsou splněny podmínky ani pro vydržení vlastnictví po 1. 1. 1992, je rovněž bezchybný, a tak odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, když uzavřel, že žalobci vlastníky sporného pozemku nejsou. Nezbylo tedy, než jejich dovolání podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci v tomto řízení neuspěli a žalovanému, který by měl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ právo na jejich náhradu, v něm žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. listopadu 2002

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru