Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2065/2005Rozsudek NS ze dne 03.07.2006

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2065.2005.1
Dotčené předpisy

§ 130 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2065/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. B., proti žalovanému Z. B., zastoupenému advokátkou, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 1304/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2004, č. j. 14 Co 412/2001-169, takto:

Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2004, č. j. 14 Co 412/2001-169, a Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. června 2001, č. j. 8 C 1304/94-134, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby soud žalovanému uložil povinnost vyklidit níže uvedený pozemek, který užívá bez právního důvodu. Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2001, č. j. 8 C 1304/94-134, uložil žalovanému povinnost „vyklidit do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku část pozemku parcely č. st. 231 označené ve znaleckém posudku a geometrickém plánu Ing. M. D. ze dne 26. 7. 2000, číslo geometrického plánu 670-9/2000, schváleného Katastrálním úřadem v B. dne 8. 8. 2000 jako pozemek st. 231/2 v k. ú. K. n. M. a ve znaleckém posudku ze dne 9. 8. 2000 označeného v grafické příloze jako pozemek o výměře 26 m², označený spojnicí bodů F, G, C, D, F.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdci žalobkyně parcelu č. 231 nabyli do vlastnictví kupní smlouvou z roku 1957 a jako její vlastníci byli zapsáni v katastru nemovitostí. Část této parcely - dvorek, nově označenou jako parcela č. 231/2, užíval žalovaný, který sousední nemovitosti do vlastnictví získal kupní smlouvou z roku 1990. Žalovaný ani jeho právní předchůdci, kteří sporný pozemek též užívali, nemohli vlastnické právo vydržet, neboť jejich držba se neopírala o titul způsobilý k nabytí vlastnického práva.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. září 2004, č. j. 14 Co 412/2001-169, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Také odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl zjištěn žádný titul, od něhož se mohlo odvíjet důvodné přesvědčení žalovaného a jeho právních předchůdců o jejich vlastnictví sporné části předmětné pozemkové parcely a nebyli tak oprávněnými držiteli. Proto nemohla jejich držba vést k vydržení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Po podrobné analýze institutu vydržení vlastnického práva a jeho vývoje od jeho úpravy podle obecného zákoníku občanského dosud a s odkazem na skutečnost, že předmětný pozemek byl již od roku 1949 jako dvorek jeho právními předchůdci užíván nepřetržitě až do podání žaloby, shledal úvahy soudu prvního stupně i soudu odvolacího nesprávnými. S odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (např. nálezy pod sp. zn. III. ÚS 31/97, či sp. zn. I. ÚS 34/98) jakož i s odkazem na Listinu základních práv a svobod uzavřel, že výklad odvolacího soudu nelze považovat za správný. Je zjevné, že na žalované straně došlo k nabytí vlastnictví vydržením. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítá, že aplikace zákonných ustanovení upravujících vydržení vlastnického práva na daný případ je zcela irelevantní. Od počátku nebylo pochyb o tom, kdo je vlastníkem sporného pozemku, to věděl i žalovaný a po celou dobu sporu nepřeložil jediný důkaz, že by on nebo jeho právní předchůdci pozemek nabyli legálním způsobem.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku jinak, než ji řeší dovolací soud (§ 237 odst. 3 OSŘ).

Soudy v nalézacím řízení dospěly k závěru, že držba právních předchůdců žalovaného nebyla oprávněná a nemohla vyústit ve vydržení proto, že se neopírala o právní důvod způsobilý k nabytí vlastnického práva. Tento právní závěr však s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním učiněným v dané věci není v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/2000, vyslovil: „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“. V takovém případě se oprávněná držba opírá o tzv. domnělý (putativní) titul. Tímto domnělým titulem je právní skutečnost která má za následek nabytí vlastnického práva ke skutečně nabytému pozemku. K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, publikovaný v Soudních rozhledech č. 3/2005 a poznámku připojenou v citovaném časopise k tomuto rozsudku, ve které je odkaz na další judikaturu. Jinak řečeno, nabude-li někdo pozemek a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným a jeho držba může vyústit ve vydržení.

V daném případě odvolací soud konstatoval, že z dokazování vyplynulo, že spornou část pozemku užívali předchůdci žalovaného od roku 1924, přičemž mezi nimi došlo k převodům, mimo jiné i v roce 1949. S přihlédnutím k vyvratitelné domněnce dobré víry držitele (§ 328 obecného zákoníku občanského z roku 1811, § 145 odst. 2 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., § 130 odst. 1 platného ObčZ) bude tedy z hledisek uvedených shora třeba zvážit oprávněnou držbu předchůdců žalovaného a přihlédnout i k možnosti mimořádného vydržení (§ 1477 OZO ve spojení s § 566 ObčZ č. 141/1950 Sb.).

Z uvedeného je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod je dán a že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. července 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru