Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2062/2005Usnesení NS ze dne 02.11.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2062.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2062/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně E. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. H., a 2) E. H., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 18/2002, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2004, č. j. 19 Co 383/2002-79, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. Ch.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prostějově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. července 2002, č. j. 7 C 18/2002-50, 8 C 33/96, určil, „že budova – objekt bydlení ev. č. 122 ve S. postavená na stavební parc. č. 125 v k. ú. M. byla ke dni 4. 3. 1977 v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobkyně a A. D., nar. 23. 10. 1910,“. Žalobu žalovaných 3) a 4) K. B. a F. B. proti žalovaným 1) a 2) o vyklizení a předání rekreační chaty ev. č. 122, zapsané u Katastrálního úřadu v P. v katastru nemovitostí pro obec S., kat. území M., zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ve věci sp. zn. 8 C 33/96 téhož soudu se žalovaní 3) a 4) jako žalobci domáhali proti žalovaným 1) a 2) jako žalovaným vyklizení a vydání rekreační chaty ev. č. 122 v kat. území M. V průběhu řízení v uvedené věci podala žalobkyně E. D. podle § 91a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) žalobu v dané věci, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 18/2002. Usnesením soudu prvního stupně z 22. 1. 2002, sp. zn. 8 C 33/96-88, došlo ke spojení věci sp. zn. 8 C 33/96 s věcí sp. zn. 7 C 18/2002. Na pozemku st. parc. č. 125 v kat. území M. je postaven objekt bydlení ev. č. 122, zapsaný u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 195. V katastru nemovitostí jsou jako jeho spoluvlastníci zapsáni žalovaní 1) a 2) E. a J. H. v rozsahu ½ (společné jmění manželů) a žalovaní 3) a 4) K. a F. B. každý z nich v rozsahu ¼. Chata byla postavena na základě řádného stavebního povolení a kolaudována rozhodnutím z 22. 8. 1972. Z kopie zápisu z 27. 11. 1967, ohledně něhož se účastníci shodli na tom, že byl skutečně vyhotoven a že podpisy zúčastněných na tomto zápise jsou jejich vlastnoručními, soud zjistil, že zápis vyhotovil A. D., manžel žalobkyně, z toho důvodu, „aby v budoucnu nedošlo k jakýmkoliv nesrovnalostem v otázce vlastnictví chaty, postavené v katastru obce S. V roce 1967 manželé D. koupili pro své dcery E. H. a K. B. pozemky na stavbu chaty v katastru obce S., na kterých svým nákladem postavil A. D. rekreační chatu „R.“. Na její zakoupení a vybavení se musel zatížit půjčkou, jednak soukromou, jednak doplňkovou u státní spořitelny. Půjčky také postupce sám splácí. I když chata byla zakoupena na jméno F. B. kvůli ušetření dědické daně, zůstává majetkem manželů E. a A. D. Po smrti jednoho z manželů přebírá všechna práva a povinnosti žijící manželka a teprve po smrti obou přechází chata do společného vlastnictví rodin obou dcer, které s ní mohou naložit podle vlastního uvážení“. Soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že zápis z 27. 11. 1967 je smlouvou – dohodou o vzniku spoluvlastnictví do budoucna, kterou bylo možno uzavřít podle § 51 ObčZ platného v době jejího uzavření. K tomuto závěru došel poté, co jeho obsah posoudil podle § 35 ObčZ , tj. z hlediska projevu vůle toho, kdo právní úkon učinil. Protože bylo prokázáno, že chata byla pořízena za trvání manželství žalobkyně a A. D. z prostředků v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví, vyhověl žalobě na určení, že předmětná chata byla ke dni 4. 3. 1997, tj. ke dni úmrtí A. D., v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobkyně a A. D. V době, kdy chata byla budována, nebylo v rozporu se zákonem, aby osoba vlastníka stavby byla odlišná od osoby vlastníka pozemku. Naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení spatřoval v nezbytnosti takového určení jako podkladu pro dodatečné projednání dědictví po A. D., které bylo zastaveno pro nepatrný majetek. S ohledem na rozhodnutí o žalobě žalobkyně byla zamítnuta žaloba K. a F. B. proti J. a E. H. o vyklizení a vydání označené chaty.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 13. října 2004, č. j. 19 Co 383/2002, rozsudek soudu prvního v napadené části v prvním výroku ve věci samé potvrdil ve znění, „že se určuje, že budova č. e. 122 v obci S., části obce M., způsob využití individuální rekreace, postavená na parc. č. st. v k. ú. M., byla ke dni 4. 3. 1977 v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobkyně a Antonína Dedka, nar. 13. 10. 1910, posledně bytem P.“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Pokud jde o hodnocení zápisu z 27. 11. 1967, kdy žalovaní 1) a 2) namítali jeho neplatnost, ale nezpochybňovali jeho obsah, ani skutečnost, že jej podepsali, odvolací soud vycházel z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 549/2000, podle kterého „písemné ujednání je třeba hodnotit nejen z hlediska jeho doslovného textu, nýbrž v kontextu se všemi provedenými důkazy, a to bez přepjatého formalismu“. S ohledem na skutečnost, že A. D. byl po roce 1948 perzekuován jako majitel továrny, která mu byla znárodněna, odvolací soud dovodil, že bylo logické, že ačkoliv chatu stavěl a platil A. D. za částečné pomoci ostatních účastníků, byla v rodině dohoda, že navenek ve vztahu k úřadům budou jako stavebníci vystupovat žalovaní, na jejichž jména znělo rozhodnutí o přípustnosti stavby z 11. 12. 1967 i povolení k trvalému užívání stavby z 22. 8. 1972, a to z obavy, aby chatu nepotkal stejný osud jako jeho předcházející majetek. Shodně jako soud prvního stupně posoudil zápis z 27. 11. 1967 jako platný projev vůle účastníků. Ztotožnil se s právní argumentací žalobkyně, „že nabývacím titulem je v souladu s § 132 ObčZ zřízení stavby, tj. chaty, jako jiná právní skutečnost s jednoznačným a písemným projevem vůle dotčených osob o tom, kdo se stává jejím vlastníkem, vyjádřeným v inominátní smlouvě podle § 51 ObčZ – zápise z 27. 11. 1967“. Dospěl k závěru, že bezpodílovými spoluvlastníky chaty byli A. D. a žalobkyně a že z ničeho nevyplývá, že by se tento vlastnický vztah do smrti A. D. změnil. S potřebou dodatečně projednat tento nově zjištěný majetek v dědickém řízení souvisí naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že závěry soudů obou stupňů jsou v rozporu s §§ 39 a 37 ObčZ v tehdy i nyní platném znění. Podle jejich názoru právní úkon z 27. 11. 1967 je od samého počátku neplatný, neboť jím mělo dojít k obejití zákona, tj. k nezaplacení dědické daně. Poukázali na to, že pokud zápis měl být dohodou o vzniku spoluvlastnictví do budoucna, pak v něm není specifikováno, mezi kým mělo vzniknout. Ze zápisu vyplývá spoluvlastnictví obou rodin, což v současné době podle výpisu z katastru nemovitostí je, takže zde nebyl důvod podávat předmětnou určovací žalobu, takže zde u žalobkyně chybí naléhavý právní zájem. Účastníci se shodli na tom, že materiál na montovanou chatu koupil A. D., ale také na tom, že obě rodiny financovaly stavbu chaty a od samého počátku se podílely na její stavbě. Žalovaní nechápali postavení A. D. jako výlučného vlastníka chaty, ale jako rozhodujícího činitele při její stavbě a užívání z důvodu uchování dobrých rodinných vztahů. Stavba chaty byla zamýšlena pro obě rodiny do budoucna. Zápis z 27. 11. 1967 je pro neurčitost a nesrozumitelnost neplatný, neboť z něho není jednoznačně patrné, co jím účastníci zamýšleli. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť je v souladu s hmotným právem. Setrvala na stanovisku, že ujednání z 27. 11. 1967 není nabývacím titulem, ale písemným ujednáním všech zúčastněných osob o vzniku vlastnického práva s následnou výstavbou chaty jako originárním vznikem vlastnictví k nové věci. Pravá vůle účastníků tohoto ujednání je jednoznačně zřejmá a všichni jím potvrdili, že předmětná chata byla od samého počátku ve vlastnictví manželů E. a A. D.

Protože mezi žalovanými 1) a 2) a v záhlaví rozhodnutí odvolacího soudu označenými žalovanými 3) a 4) K. B. a F. B. nejde v tomto sporu o nerozlučné společenství, nestali se žalovaní K. a F. B. na podkladě dovolání žalovaných 1) a 2) účastníky dovolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu tak ve vztahu ke jmenovaným žalovaným již nabyl právní moci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 přípustné pouze pro řešení právních otázek. Při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolací soud nemůže přezkoumávat skutkové závěry, na nichž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem, a je povinen z těchto skutkových závěrů vycházet. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 15. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1233/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 32, svazek 1.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s hmotným právem i nerozpornou judikaturou Nejvyššího soudu a pokud jde o výklad sporného právního úkonu z 27. 11. 1967 podle § 35 ObčZ, nejde o řešení právní otázky, která by měla mít zobecňující význam pro právní praxi. Zde dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 1164, svazek 16, podle kterého „o rozhodnutí odvolacího soudu zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ jde tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací soudů“. V usnesení z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikovaném tamtéž pod C 297, svazek 3, Nejvyšší soud ČR dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadního významu, jestliže „věc neobsahuje nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení“.

Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001 (viz Soubor rozhodnutí C 866, svazek 12), zaujal právní názor, že „rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle § 80 písm. c) OSŘ může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí“. Jsou-li v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci předmětné stavby zapsáni žalovaní 1) a 2) a K. a F. B., je předpokladem dodatečného projednání dědictví po A. D. ohledně této stavby žalobkyní požadované určení, na němž žalobkyně má naléhavý právní zájem.

Ve věci aplikovaná zásada, že vlastníkem stavby je stavebník, není-li jiné dohody mezi na právním vztahu zúčastněnými osobami, je v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v rozsudku z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1536, svazek 22, podle kterého „ při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky“.

Při učiněných skutkových závěrech pak nelze než vycházet z toho, že mezi účastníky panovala shoda o tom, kdo se stal vlastníkem zhotovené předmětné stavby, jejíž obsah věrohodně zaznamenal manžel žalobkyně v zápise z 27. 11. 1967.

Pro úplnost lze poznamenat, že jelikož nešlo o nabytí vlastnictví převodní smlouvou, ale o vznik vlastnictví zhotovením věci, nelze ani uvažovat o neplatnosti uvedeného právního úkonu (který ani nevyžadoval písemnou formu) z hlediska § 39 ObčZ, jak by tomu mohlo být, kdyby šlo o (di)simulovanou převodní smlouvu s obligátní písemnou formou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 4. 9. 2002, sp. zn. 101/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1410, svazek 20, v němž se uvádí, že „v případě, že účastníci uzavřeli simulovanou písemnou kupní smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít darování této nemovitosti, není darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně tak, že by z jejího znění plynulo, že šlo o darování“). V rozporu s uvedeným ustanovením a pro obcházení zákona by tedy naopak byl právní úkon představující nabývací titul pro žalované, ale žádný takový ani nebyl tvrzen.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny. Proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalobkyni představují odměnu za zastoupení žalobkyně advokátem, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty 489,25 Kč, po zaokrouhlení celkem částku 3 064,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 2. listopadu 2005

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru