Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2055/2011Usnesení NS ze dne 16.08.2013

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2055.2011.1
Dotčené předpisy

§ 149 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3474/13 ze dne 10.12.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2055/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně K. B., zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 1, proti žalovanému Ing. Z. T., zastoupenému JUDr. Josefem Vostřejšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 14/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 31 Co 253/2010-268, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Kolíně (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2009, č. j. 13 C 14/2007-210, ve výroku I. vypořádal společné jmění manželů tak, že žalobkyni přikázal do výlučného vlastnictví movité věci uvedené pod bodem a) výroku I. rozsudku (tj. obraz Slunečnice na modrém pozadí, sloupové hodiny zlatočerné barvy a pianino) a žalovanému do výlučného vlastnictví přikázal hodnoty uvedené pod bodem b) výroku I. tohoto rozsudku (zůstatky na účtech v celkové výši 1 812 290,46 Kč). Ve výroku II. rozsudku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. prosince 2010, č. j. 31 Co 253/2010-268, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni přikázal obraz Slunečnice na modrém pozadí a žalovanému zůstatky na účtech v celkové výši 1 837 801,- Kč. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 918 900,50 Kč a vydat jí obraz Slunečnice na modrém pozadí (výrok I. rozsudku). Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241a odst. 3 o. s. ř. ].

Vadou řízení je podle dovolatelky skutečnost, že v řízení nebyla poučena ve smyslu § 118a o. s. ř., resp. byla poučena jen ve vztahu k některým uplatněným nárokům. Nalézacím soudům vytýká také to, že neprovedly potřebné důkazy ke zjištění skutkového stavu věci. Z rozhodnutí nevyplývá, které skutečnosti vzaly za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřely svá tvrzení a jak důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Vytkla soudům, že nezjišťovaly, který prokazatelně existující majetek byl zatajen jeho účelovým převedením na jiné osoby. V dovolání uvedla důkazy, jejichž provedení se v řízení domáhala a nebyly provedeny, aniž by byla tato skutečnost soudy odůvodněna.

Dovolatelka je dále toho názoru, že odvolací soud pochybil, pokud nevypořádal náklady na rekonstrukci a přestavbu nemovitostí ve vlastnictví žalovaného z důvodu, že nárok byl „uplatněn až po uplynutí zákonné tříleté prekluzivní lhůty určené k vypořádání společného jmění manželů“, neboť soud měl správně k prokázání výše vnosu nařídit zpracování znaleckého posudku. Vytkla nalézacím soudům také to, že neprovedly důkazy k prokázání zůstatků na jí uvedených bankovních účtech. Nesouhlasila s tím, že soud nezahrnul do vypořádání majetkovou účast žalovaného ve společnosti AGT INVEST a. s. vzhledem ke skutečnosti, že ke dni zániku manželství již nebyl jejím akcionářem. Toto skutkové zjištění soud opřel o důkazy, které nemají dostatečnou vypovídající hodnotu. Podle jejího názoru není možné, aby byl žalovaný pouze zakladatelem a nikoliv zároveň upisovatelem akcií. Závěrem poukázala na to, že rozvod manželství byl žalovaným předvídán již od roku 2002, kdy se snažil se zbavit veškerého svého majetku. Soudy měly přihlédnout také k tomu, že po rozvodu manželství se výlučně o dceru starala. Chování žalovaného po rozvodu manželství bylo v rozporu s dobrými mravy a soudy tuto skutečnost měly při vypořádání zohlednit. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a předcházející řízení bez procesních vad. Bude-li dovolacím soudem dovolání seznáno přípustným, považuje je za zjevně bezdůvodné.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. prosince 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání.

Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor č. C 5768).

Dovolatelka v dovolání namítá, že nalézací soudy nesprávně posoudily vypořádání následujících majetkových hodnot, které učinila předmětem řízení : a) „hodnota majetkové účasti žalovaného ve společnosti AGT Invest a. s. (nyní AGROTRADE a. s.).“, b) „umělecká díla a jejich hodnoty“, c) „pohledávky k bankovním účtům“, d) „pohledávka – investice do majetku žalovaného“.

Pro přehlednost považuje dovolací soud za vhodné vysvětlit přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z uvedených hodnot.

1) hodnota majetkové účasti ve společnosti AGT Invest a. s. (AGROTRADE a. s.) – odvolací soud uvedené tvrzené hodnoty nevypořádal, neboť dospěl k závěru, že žalovaný nebyl ke dni 28. dubna 2004 (tj. ke dni právní moci rozsudku o rozvod manželství účastníků) vlastníkem akcií společnosti AGT INVEST, a. s. a uzavřel, že akcie nemohou být předmětem společného jmění manželů.

Obdobně ani soud prvního stupně tento požadavek dovolatelky nepromítl dovypořádání, neboť dospěl k závěru, že se „žalobkyni nepodařilo prokázat, že by žalovaný za trvání manželství byl vlastníkem obchodního podílu patřícího do SJM, či vlastníkem akcií v žalobkyní specifikovaných společnostech“. Potud tedy soudy posoudily práva a povinnosti účastníků shodně; dovolání pro řešení otázek spojených s takto uplatněnými hodnotami by tak bylo přípustné pouze v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

2) vypořádání uměleckých děl a jejich hodnoty – ve vztahu k těmto navrženým předmětům vypořádání nalézací soudy shodně uzavřely, že žalobkyně pořízení specifikovaných uměleckých děl za trvání manželství neprokázala, a proto se uvedená umělecká díla nemohla stát předmětem vypořádání SJM. I zde se jedná obsahově o rozhodnutí potvrzující, kde by bylo dovolání přípustné pouze v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

3) pohledávky k bankovním účtům – zde dovolatelka nalézacím soudům nevytýká způsob vypořádání finančních prostředků na účtech u těch bankovních ústavů, které soudy v rámci vypořádání vypořádaly, ale namítá, že soudy nevypořádaly další finančními prostředky, které se měly stát předmětem řízení. Také v daném směru je rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím, neboť soudy vypořádání těchto prostředků provedly shodně – tj. z pohledu dovolatelky negativně, kdy je do vypořádání nepromítly. Ani zde proto nelze zvažovat přípustnost dovolání z pohledu jiného ustanovení než § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

4) investice ze společného majetku do výlučného majetku žalovaného – ve vztahu k taktu uplatněnému nároku soudy shodně uzavřel, že za trvání manželství nebyly žádné investice ze společných prostředků do výlučného majetku žalovaného prokázány, a odvolací soud je – stejně jako soud prvního stupně – tudíž nevypořádal. Potud se proto také jedná o rozhodnutí potvrzující, kde je přípustnost dovolání založena výhradně v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Obsahově měnícím je rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně potud, že soud prvního stupně přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (vedle obrazu autora Š.) sloupkové hodiny zlatočerné barvy a pianino, zatímco odvolací soud tyto movité věci předmětem vypořádání neučinil. Potud tedy odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků odlišně a v tomto rozsahu by bylo dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nicméně dovolatelka k této části rozsudku odvolacího soudu žádné výhrady a námitky nevznáší.

Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Jestliže tuto část rozsudku odvolacího soudu dovolatelka žádným způsobem nenapadla, nestala se ani předmětem přezkumu dovolacím soudem.

Měnícím je rozhodnutí odvolacího soudu vůči rozsudku soudu prvního stupně i v části týkající se výše vypořádacího podílu. Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 906 145,- Kč, zatímco odvolací soud částku 918 900,50 Kč. V rozdílu mezi těmito částkami, tj. ohledně částky 12 755,50 Kč je rozhodnutí odvolacího soudu vůči rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím měnícím.

V této části však není dovolání (dovolatelka ostatně v tomto směru ani žádné námitky neuplatňuje) tzv. subjektivně přípustné.

Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena jiná újma na jeho právech odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, pod pořadovým č. 28, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, pod pořadovým č. 7 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3890/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Měnící část rozsudku odvolacího soudu v části týkající se výše vypořádacího podílu žalobkyně však nepředstavuje pro dovolateku újmu, ale naopak vyšší rozsah platební povinnosti žalovaného vůči žalobkyni. Ve vztahu k této měnící části proto není žalobkyně subjektivně legitimována k podání dovolání.

Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolatelka v dovolání uplatnil mimo jiné dovolací důvody podle § 241a odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání dovolací soud mohl zvažovat toliko z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. S přihlédnutím k této skutečnosti jsou pak z hlediska dovolacího přezkumu bez významu ty námitky, jimiž dovolatelka (rozsáhle) uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť jeho aplikace přichází do úvahy pouze tehdy, jeli dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.; o tento případ se však v souzené věci nejedná.

Dovolání tak může být v řešené věci v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá v této části ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v posouzení, „zda se vypořádává pouze majetek, který byl žalobkyní prokázán jako majetek náležející do SJM v den právní moci rozvodu, nebo také majetek, který manželé za trvání manželství do SJM nabyli, ale který stačil jeden z manželů (žalovaný) v průběhu rozvodového řízení (nebo těsně před ním) zašantročit tak, aby nebyl ke dni rozvodu jako SJM zjevný“.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. takto vymezenou otázku zásadního právního významu doplnila poukazem na skutečnost, že soud „nezahrnul do vypořádání žalobkyní označený majetek jako majetek náležející do SJM k vypořádání, protože se omezil výlučně na majetek zjevný ke dni právní moci rozvodového rozsudku, a výlučně o tomto majetku rozhodoval a nezjišťoval, který prokazatelně existující majetek byl zatajen jeho účelovým převedením na jiné osoby“.

Takto vymezená otázka nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozsudku již z toho důvodu, že na řešení naznačené otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru kritizovaném dovolatelkou (který je v zásadě správný) a dovolatelka také ve skutečnosti nevytýká soudům právní posouzení věci, ale absenci potřebných skutkových zjištění. To ostatně uvádí v dovolání výslovně, když zdůrazňuje, že v této souvislosti poukazuje na „neúplně a nesprávně zjištěný skutkový stav a v důsledku toho nesprávnou aplikaci předpisu a rozhodnutí v rozporu se zákonem“.

Tím však dovolatelka nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci významná. Naznačuje, že kdyby odvolací soud učinil odlišná skutková zjištění, v rovině právního posouzení by musel dospět k právním závěrům pro dovolatelku příznivým.

V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že „nezjišťoval, který prokazatelně existující majetek byl zatajen jeho účelovým převedením na jiné osoby“.

Uvedenými výhradami v zásadě dovolatelka vystihuje výhradu, že odvolací soud nezjišťoval existenci majetku tvořícího součást společného jmění manželů, a který v důsledku takového postupu v řízení nevypořádal. Těmito výhradami se však míjí s právním názorem vtěleným do otázky zásadního právního významu. Ve skutečnosti je podstata její argumentace v tom, že soud nepřihlédl k právním úkonům, které se týkaly majetku ve společném jmění manželů, a v důsledku kterých dotčené hodnoty pozbyly režim majetku ve společném jmění manželů.

Protože je dovolacímu soudu z jeho rozhodovací činnosti známo, že v právní praxi stále existují nejasnosti, jak v těchto případech postupovat a jaké hodnoty či věci individuálně určené se mohou stát předmětem vypořádání společného jmění manželů, považuje pro úplnost za vhodné poukázat na právní režim a pravidla, kterými je nakládání s takto individualizovaným majetkem ve společném jmění manželů ovládáno. V drtivé většině případů se totiž jedná o nakládání s hodnotami, které mají v režimu zákonných majetkových společenství značný význam a představují také hodnoty výrazně se promítající do celkových majetkových poměrů manželů.

Základní režim vyplývá z ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle kterého obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.

Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

Jedná-li se o právní úkon přesahující obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů, který realizuje pouze jeden z manželů, je pro vymezení masy společného jmění manželů rozhodné posouzení právních důsledků takového právního úkonu. Absence souhlasu druhého z manželů takovému manželu umožňuje dovolat se relativní neplatnosti takového právního úkonu.

Jestliže se jedná o právní úkon, jehož prostřednictvím je nakládáno s majetkem tvořícím součást společného jmění manželů, který je právním úkonem platným, ať již proto, že jej učinili oba manželé ve shodě, nebo jej učinil pouze jeden s manželů bez souhlasu druhého, ale tento manžel se relativní neplatnosti takového právního úkonu nedovolá, důsledkem existence takového úkonu je skutečnost, že majetek, jehož se týká, je zákonným způsobem vyveden z režimu společného jmění manželů (právě proto, že se jedná o úkon platný). Předmětem vypořádání se v takových případech může stát toliko hodnota za takový majetek získaná (např. finanční částka získaná za převod movité či nemovité věci, obchodního podílu apod.).

Jde-li o právní úkon neplatný (ať již absolutně nebo relativně, kde se opomenutý manžel dovolal relativní neplatnosti takového právního úkonu) stává se předmětem vypořádání společného jmění manželů opětovně tento majetek (za předpokladu jeho skutečné existence).

Souhrnně řečeno, nedovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, kterým byla v tzv. neběžné záležitosti nakládáno s majetkem tvořícím součást společného jmění manželů, má za následek možné vypořádání toliko těch hodnot, které byly prostřednictvím platného právního úkonu získány (stejně jako v případě platného právního úkonu), zatím absolutně neplatný právní úkon nebo úkon neplatný relativně, kde se opomenutý manžel neplatnosti dovolal, vede k vypořádání majetku, jehož se takový právní úkon týkal (k těmto principům srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009, uveřejněný pod č. 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Uvedené závěry se však nemohou v souzené věci prosadit způsobem pro dovolatelku příznivým.

Ta v souvislosti s uvedenými výhradami, podřaditelnými ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., uvádí, že mělo jít o „dar nemovitosti v J. bratrovi žalovaného“.

V daném směru však dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentace dovolatelky je vnitřně rozporná.

Ve vztahu k uvedené nemovitosti v J. totiž dovolatelka uplatnila požadavek na vypořádání vnosu, tj. na vypořádání toho, co ze společného majetku bylo investováno do výlučného majetku žalovaného. Možnost takového vypořádání je ovšem podmíněna závěrem, že se jedná o výlučný majetek žalovaného. Jestliže by totiž šlo o majetek tvořící součást společného jmění manželů, případná investice do majetku by byla investicí ze společného majetku do majetku společného a o vypořádání vnosu by nebylo možné uvažovat. Toliko ve vztahu k majetku ve společném jmění manželů se uplatní ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák. o nakládání s takovým majetkem v neběžných záležitostech za souhlasu obou manželů. Jde-li o majetek výlučný, může s ním jeho vlastník (manžel) nakládat bez ohledu na stanovisko druhého manžela, nemůže však být součástí společného jmění manželů, a tím i předmětem vypořádání zákonného majetkového společenství.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel z toho, že nemovitosti v J. jsou výlučným vlastnictvím žalovaného, které nikdy nesdílely režim společného jmění manželů, a tuto argumentaci dovolatelka v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje; naopak v té části dovolání, ve které se domáhá vypořádání investic ze společného majetku do těchto nemovitostí, opakovaně výslovně uvádí, že se jedná o výlučný majetek žalovaného. V takovém případě ovšem převod vlastnického práva k výlučnému majetku žalovaného se nemůže v řízení o vypořádání společného jmění manželů promítnout způsobem, který naznačuje dovolatelka. Nadto v daném případě ani nešlo o „zatajení účelovým převodem“, protože odvolací soud převody vlastnického práva k tomuto majetku ve svém rozhodnutí reflektoval v souvislosti s požadavkem na vypořádání investic.

Dovolatelka dále naznačovala, že účelovým převodem majetku byla dotčena „majetková účast v AGT INVEST a. s., která měla být v nezjištěné době převedena na otce žalovaného. Bez ohledu na to, že i v této části se jedná především o kritiku skutkových zjištění nalézacích soudů, které taková zjištění o převodech neučinily, je zjevné, že takový obecný poukaz ostatně ani nemůže být naplnění způsobilého dovolacího důvodu pro svou obecnost, neboť dovolatelka svou naznačenou výhradu žádným způsobem nekonkretizuje. Sama dovolatelka v této souvislosti totiž pouze naznačuje, že k takovému převodu mělo dojít v blíže nezjištěné době. Na tomto místě dovolací soud podotýká, že i kdyby tomu tak bylo a jednalo by se o právní úkon podléhající režimu § 145 odst. obč. zák., nebyl by bez dalšího stižen neplatností, pokud by se dovolatelka relativní neplatnosti nedovolala. Případné dovolání se relativní neplatnosti takového právního úkonu však netvrdí ani samotná dovolatelka v dovolání.

Jestliže tedy dovolací soud neshledal dovolání přípustným v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jsou bez významu i ty rozsáhlé dovolací námitky, kterými dovolatelka uplatňuje dovolací důvod vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť k případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 237 odst. 3, § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Mimo vymezení dovolacích důvodů v závěru dovolání činí dovolatelka poukaz na dobré mravy. Nicméně dovolacímu soudu především není zřejmé, jakým způsobem by se tento poukaz měl promítnout do poměrů souzené věci. Dovolatelka v této souvislosti totiž opětovně poukazuje na převod vlastnického práva k nemovitostem v J. a na převod „akciového podílu na otce žalovaného“, tj. na okolnosti, se kterými se zabýval při posuzování přípustnosti dovolání v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dále v této části dovolání dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nijak nezohlednil v řízení zájem nezletilé dcery účastníků a při svém rozhodnutí nepřihlédl k „potřebám nezletilých dětí“. Z dovolání ovšem není patrno, jakým způsobem se měla taková okolnost promítnout do rozhodování odvolacího soudu.

V této souvislosti dovolací soud dodává, že promítnutím zájmu nezletilých dětí do řízení o vypořádání společného jmění manželů se zabýval v rozsudku ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 10, str. 374, kde vyložil, že zájem nezletilých dětí v řízení o vypořádání společného jmění manželů se může promítnout : a) úvahou o tom, které konkrétní věci přikáží tomu kterému z bývalých manželů právě s ohledem na zájem nezletilých věcí – tento postup však v dané věci zjevně nepřichází do úvahy, neboť odvolací soud vypořádal toliko jedinou movitou věc, a to obraz krále Š., b) úvahou o tom, že zájem nezletilého dítěte v řízení o vypořádání společného jmění manželů může vést k odklonu od principu rovnosti podílů při vypořádání – nicméně dovolatelka v závěrečném přednesu u jednání soudu prvního stupně dne 25. listopadu 2009 žádný poukaz v tomto směru neučinila, v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně tuto skutečnost také žádným způsobem nezmínila. Ani u jednání odvolacího soudu konaného dne 14. prosince 2010 nenaznačila, že by odvolací soud měl zájem nezletilé dcery účastníků promítnout do svého rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů právě tímto způsobem. Pouze – bez jakékoliv bližší konkretizace – uvedla, že soud by měl přihlédnout k průběhu manželství a okolnostem jeho ukončení, jakož i k tomu, že žalovaný žalobkyni ani jejich dceři po rozvodu manželství nijak nepomohl.

V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7484, k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Podle § 149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.

Podle § 149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.

Hlediska uvedená v § 149 odst. 3 obč. zák. představují kritéria rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo1280/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud se závěry vyslovenými pro oblast společného jmění manželů a mutatis mutandis aplikovatelnými i v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů) Ustanovení § 150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.

Dovolací soud vychází z ustálených závěrů judikatury potud, že při vypořádání společného jmění manželů může soud stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné (k tomu srovnej např. závěry vyjádřené v zásadách výkladu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 70/1965 - projednáno presidiem Nejvyššího soudu 12. listopadu 1965, Prz 51/65, Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, sešit 1-2, pod pořadovým č. 1 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45), odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).

Jestliže odvolací soud vyšel z principu rovnosti podílů, nelze – s ohledem na výše uvedené – v jeho úvaze v žádném směru spatřovat zjevnou nepřiměřenost.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a procesně úspěšnému žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly. Vyjádření žalovaného omezující se toliko na závěr, že dovolání, bude-li shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je zjevně bezdůvodné a rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, resp. na návrh na odmítnutí dovolání, shledá-li dovolací soud takové skutečnosti, které brání meritornímu přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, nelze považovat za účelné vynaložení nákladů na zastoupení účastníka, jestliže se žádným způsobem nevymezuje vůči rozsáhlé dovolací argumentaci dovolatelky a i posouzení přípustnosti dovolání žalovaný výslovně ponechává na dovolacím soudu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. srpna 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru