Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2055/2000Usnesení NS ze dne 27.02.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2055.2000.1
Dotčené předpisy

§ 7 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2055/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M. R., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 356/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2000, č. j. 26 Co 166/2000-43, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. K.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. června 1999, č. j. 5 C 356/98-16, ve znění usnesení ze dne 23. února 2000, č. j. 5 C 356/98-34, určil, že vlastníkem objektu bydlení č. p. 585 na pozemku parc. č. 5740 o výměře 64 m2 - zastavěná plocha, pozemku parc. č. 5740 o výměře 64 m2 - zastavěná plocha, pozemku parc. č. 5741 o výměře 32 m2 - zastavěná plocha a pozemku parc. č. 5742 o výměře 352 m2 – zahrada, v kat. úz. a obci Č., je žalobce. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že sporné nemovitosti účastníci nabyli za trvání manželství na základě kupní smlouvy z 28. 5. 1981. Bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem 21. 12. 1982. Podle listiny označené jako „Převedení nemovitosti po rozvodu manželství“ z 13. 4. 1983, vlastnoručně podepsané oběma účastníky a ověřené bývalým Státním notářstvím pro Prahu 8, se účastníci dohodli, že po rozvodu jejich manželství bude nadále jako jediný vlastník rekreačního domku v M. č. p. 585 žalobce. Listinou ze 14. 4. 1987 znovu potvrdili, že se po rozvodu manželství dohodli, že výhradním vlastníkem sporných nemovitostí nadále zůstává žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že soud je věcně příslušný k projednání a rozhodnutí této věci. Dovodil, že k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků ke sporným nemovitostem došlo platnou a účinnou dohodou, jak o tom svědčí písemná dohoda z 13. 4. 1983 a potvrzení z roku 1987. Poukázal na to, že právní úprava v roce 1982 pro dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nestanovila žádnou formu, a i když se týkala nemovitostí, nevyžadovala ke své platnosti, resp. účinnosti písemnou formu, ani registraci státním notářstvím nebo jiným orgánem. Listinou ze 14. 4. 1987 účastníci pouze konkretizovali rozsah jejich dohody z roku 1983. Na základě této dohody se jediným vlastníkem sporných nemovitostí stal žalobce.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. května 2000, č. j. 26 Co 166/2000-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Především uvedl, že „katastrální úřady a jejich nadřízené orgány mohou rozhodovat ve věcech týkajících se povolení vkladů a zápisů vlastnických a jiných práv do katastru nemovitostí, nejsou však oprávněni autoritativně rozhodnout o tom, kdo je vlastníkem nemovitostí. Jde-li tedy v posuzované věci o spor mezi dvěma fyzickými osobami o vlastnictví, není oprávněn takový spor závazně řešit správní orgán. Ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. je tedy dána pravomoc soudní.“ Protože vztah zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá vlastnickým vztahům tvrzeným žalobcem a katastrální úřad na základě listin předložených žalobcem nezapsal jeho vlastnické právo ke sporným nemovitostem, má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedené listiny prokazují tvrzení žalobce, že bezprostředně po rozvodu manželství se účastníci dohodli na vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem. V potvrzení z 13. 4. 1983 sice nejsou výslovně uvedeny pozemky, odkazuje však na kupní smlouvu registrovanou 29. 10. 1981, a potvrzení ze 14. 4. 1987 prokazuje, že vlastníkem sporných nemovitostí se měl stát žalobce. Žalobce se stal vlastníkem těchto nemovitostí na základě ústní dohody účastníků. „Okolnost, že nové ustanovení § 149a ObčZ teprve později zakotvilo obligatorní povinnost písemné formy dohod o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, týkající se nemovitostí, a jejich účinnost vztáhlo až ke vkladu do katastru, na dříve vzniklé vlastnické vztahy již nijak nepůsobí.“ Listina ze 14. 4. 1987 není dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, ale jen potvrzením o tom, že k takové dohodě po rozvodu manželství účastníků v zákonné lhůtě došlo. Proto došlo-li k jejímu sepsání po uplynutí tří let od rozvodu, není tato okolnost právně významná. K námitce žalované, že k vypořádání daným způsobem došlo jen s podmínkou, že žalobce nemovitosti převede na dceru účastníků, jakmile tato dosáhne zletilosti, uvedl, že „charakter takového ujednání vylučuje, aby šlo o právní podmínku ve smyslu § 36 odst. 1 a 2 občanského zákoníku“. Nejde ani o podmínku rozvazovací. Mohlo by se jednat jen jakýsi příslib žalobce, kdy jeho nesplnění by nemělo vliv na skutečnost, že k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků došlo a že vlastníkem sporných nemovitostí se stal žalobce. Návrhu žalované na připuštění dovolání nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, k rozhodnutí došlo bez řádně zjištěného skutkového stavu a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 237 odst. 1 písm. a), § 241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Především namítá, že tato věc nepatří do pravomoci soudu. Katastrálnímu úřadu byly předloženy listiny, které byly neschopné zápisu do katastru nemovitostí, proto je katastrální úřad postupem dle § 8 zákona č. 265/1992 Sb. právem vrátil. O tom, zda listiny jsou schopné vkladu, by musel rozhodnout správní orgán Český úřad zeměměřický a kartografický v P. a v případě negativního posouzení v rámci přezkumu Městský soud v Praze. Za daného stavu jsou zde dvě rozdílná rozhodnutí orgánů státní správy, negativní rozhodnutí katastrálního úřadu a pozitivní rozhodnutí odvolacího soudu. Podle žalované jsou výroky rozsudků soudů obou stupňů zmatečné a nelze na základě nich zápis provést, protože při zápisu musí předcházet katastrální území, pak parcelní číslo a poté, co na pozemku je. Samostatnou budovu nelze zapsat. K věci samé namítá, že účastníci se nedohodli o způsobu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Nedošlo mezi nimi k žádné dohodě ohledně bytu a ostatního majetku patřícího do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Prvá listina je nepřesná a druhá v důsledku uplynutí tříleté lhůty neplatná. Účastníci pouze učinili prohlášení, že rekreační domek v M. č. p. 585 bude používat žalobce. Není v něm uvedeno katastrální území ani pozemky. Potvrzení bylo na žalované vylákáno a je otázkou, zda nejde o podvod. Účastníci se dohodli na tom, že žalobce bude platit výživné na dceru pouze formálně a že náklady spojené s její výživou ponese žalovaná a v době dosažení zletilosti dcery budou nemovitosti převedeny na dceru. Žalovaná svůj podíl již předem zaplatila tím, že nesla náklady výživy společného dítěte. K těmto tvrzením odvolací soud neprovedl důkazy. Listina ze 14. 4. 1987 je neplatná, neboť byla získána bez svobodné vůle – vydíráním a po uplynutí tříleté lhůty, takže celý nemovitý majetek přešel do podílového spoluvlastnictví účastníků. Žalobce souhlas „se změnou jména na jméno druhého manžela“ podmínil sepsáním této listiny, což může potvrdit manžel žalované, kterého odvolací soud taktéž nevyslechl. Zastává názor, že jakmile nemovitý majetek nebyl zapsán do tří let, přechází do podílového spoluvlastnictví. Odvolací soud tuto skutečnost blíže neobjasnil. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 OSŘ.

Dovolatelka namítá, že řízení trpí vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu.

Podle § 7 OSŘ v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

Podle § 8 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, příslušný orgán republiky (katastrální úřad) zjistí, zda je předložená listina bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných nesprávností. Je-li listina vyhotovena státním orgánem nebo jiná listina způsobilá k vykonání záznamu, provede příslušný orgán republiky zápis do katastru. Jinak vrátí listinu tomu, kdo ji vyhotovil.

V daném případě byla uplatněna žaloba na určení vlastnictví, která je běžným občanskoprávním prostředkem ochrany vlastnického práva. Právě rozhodnutí soudu o tom, kdo je vlastníkem nemovité věci, představuje listinu státního orgánu, která je titulem nového zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, zvláště když jiné listiny katastrální úřad neshledal způsobilými k zápisu vlastnického práva. Do pravomoci katastrálních úřadů spadá rozhodování o zápisech do katastru nemovitostí (zákon č. 359/1992 Sb., o zeměměřičských a katastrálních orgánech, zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, a zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), nikoliv rozhodování sporů o vlastnictví. Vrácení listiny (dohody či potvrzení účastníků o tom, jak vypořádali své bezpodílové spoluvlastnictví k nemovitosti) katastrálním úřadem pro její nesprávnost ve smyslu § 8 zákona č. 265/1992 Sb. nečiní překážku pro rozhodnutí soudu o určení vlastnictví. Odvolací soud tedy správně dovodil, že v daném případě je dána pravomoc soudu. Přípustnost dovolání proto nelze opřít o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Z obsahu spisu se nepodává existence ani jiných vad uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ, které by založily přípustnost dovolání v posuzované věci podle tohoto ustanovení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) a v § 239 odst. 1 a 2 OSŘ.

Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 OSŘ nejsou dány, soustředil se dovolací soud na řešení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ.

Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z posledně citovaného ustanovení vyplývá, že dovolání podle tohoto ustanovení může být přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ neumožňují) a má-li zároveň zásadní význam. Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost soudu, při níž soud na zjištěný skutkový stav aplikuje konkrétní právní normu - tedy ze skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti mají účastníci podle tomuto zjištění odpovídajícího právního předpisu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu pak jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která má určující význam nejen pro rozhodnutí v dané věci, ale jestliže toto právní posouzení odvolacího soudu má či může mít současně zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (má mít obecný - usměrňující dopad na soudní praxi při řešení sporných případů obdobného druhu).

V dané věci jde o právní posouzení zcela individuálních okolností, za nichž byla uzavřena dohoda účastníků o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Zda konkrétní formulace potvrzení z 13. 4. 1983 svědčí požadavku určitosti ústní dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, či zda potvrzení ze 14. 4. 1987 bylo na žalované žalobcem vylákané, jsou otázkami, které mohou mít určitý význam pro rozhodnutí soudu v dané věci. Rozhodně však nejsou otázkami, které by měly mít zobecňující význam pro rozhodovací činnost soudů v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se také nepodává, že by se odvolací soud odchýlil od judikatury řešící otázky, jež žalovaná považuje za sporná. Potom ovšem základní podmínka přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ není dána.

Dovolání žalované bylo proto za použití § 243b odst. 4 a § 2l8 odst. l písm. c) OSŘ odmítnuto jako nepřípustné, aniž by se dovolací soud mohl zabývat uplatněným dovolacím důvodem.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ se mohl stát předmětem přezkumu jen v případě přípustnosti dovolání (§ 242 odst. 3 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaná nebyla úspěšná (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ). Podle odst. 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které je povinna žalovaná nahradit žalobci, vyplývá z § 9 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif) a představují odměnu za jeden úkon právní služby - sepis vyjádření k dovolání v částce 500,-, když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 75,- podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. února 2002

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru