Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2054/2000Usnesení NS ze dne 06.05.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2054.2000.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2054/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. P., družstva, zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. D., správci konkurzní podstaty Č. D. s., a. s., zastoupenému JUDr. J. P., o určení vlastnictví k půdní nástavbě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 76/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2000, č. j. 12 Co 627/99-132, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. června 1999, č. j. 10 C 76/98-101, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že půdní nástavba na třetím podlaží o rozloze 779,66 m2 domu č. p. 18 na parc. č. 2981 v městské části P., v kat. úz. S., zapsaném na LV č. 2778, t. j. půdní nástavba dvaceti projektových ateliérů o rozloze 512,64 m2 a příslušenství, sestávající z příručního archivu, dvou WC a koupelen, planografie, telefonní ústředny, kotelny, rozvodny, úklidové komory a chodby, je ve vlastnictví žalobce. Dále zamítl návrh na nařízení předběžného opatření a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastníkem domu č. p. 18, zapsaného na LV č. 2778, obec P., městská část P., kat. úz. S., je žalovaný. Rozhodnutím odboru územního plánování a architektury Národního výboru h. m. P. z 10. 7. 1969 bylo vydáno územní rozhodnutí na vestavbu projektových ateliérů v půdním prostoru označeného domu. O přípustnosti stavby bylo rozhodnuto rozhodnutím Obvodního národního výboru v P. ze 26. 5. 1969. Stavebníkem byl Projektový ústav S. v. d. Rozhodnutím odboru výstavby Obvodního národního výboru v P. z 1. 11. 1972, č. j. Výst. SM 801-18-147 73/72, které nabylo právní moci 22. 11. 1972, byly projektové ateliéry vybudované v půdním prostoru v domě č. p. 18 v P. ode dne 1. listopadu 1972 uvedeny do trvalého užívání. Rozhodnutím odboru bytového hospodářství Národního výboru h. m. P. z 1. 3. 1974, č. j. 151/74-D 33-18-Sou, byly Projektovému ústavu Českého svazu výrobních družstev se sídlem v P., přiděleny nebytové prostory o celkové výměře 779,66 m2, vybudované vlastním nákladem v označeném domě, a to čtrnáct projekčních místností, čtyři kancelářské místnosti, archiv, zasedací síň, telefonní ústředny a telefonní kabina, kuchyňka, úklidová komora, kotelna, sociální zařízení (2 WC) s koupelnou a přilehlá chodba. Soud prvního stupně se především zabýval otázkou, zda žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a dospěl k závěru, že jej nemůže mít, poněvadž ten by mohl být dán jen tam, kde je žalováno právo k věci v právním slova smyslu, která je způsobilá být předmětem vlastnictví. V daném případě o takovou věc nejde, neboť podle dříve platných i současně platných právních předpisů nejde o nástavbu, ale šlo o stavební úpravy v půdním prostoru, které se staly součástí již existujícího domu č. p. 18. Navíc žalobce se nestal universálním sukcesorem po Projektovém ústavu – družstevním podniku, ani po Projektovém ústavu Č. s. v. d.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. března 2000, č. j. 12 Co 627/99-132, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o určení vlastnictví potvrdil, návrh na připuštění dovolání zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně s tím, že „v daném případě půdní vestavbu, či nástavbu, jak ji nazval žalobce, nelze za samostatnou věc, která je způsobilou být samostatným předmětem vlastnictví, považovat. Jedná se o součást původního domu č. p. 18 a jako jeho součást sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní (viz též R 3/1992). Je-li tedy v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník domu, v němž byla sporná stavba realizována, žalovaný, náleží mu jednoznačně i vlastnictví k této stavbě, neboť jej nelze od vlastnictví domu jakkoli oddělovat.“ Žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení také proto, že sporná stavba není ani způsobilá pro zápis do katastru nemovitostí. Rozhodnutí Státní arbitráže pro h. m. P. z 29. 5. 1991 řešilo ve svém výroku otázku vyklizení nebytových prostor, nikoli otázku vlastnictví, o níž se zmiňuje pouze v odůvodnění rozhodnutí, které však pro soud není závazné. Námitku žalobce, že soud prvního stupně při rozhodování vypustil slovo „družstevní“, nepovažoval odvolací soud za důvodnou s tím, že tato skutečnost neměla vliv na správnost rozhodnutí. Kromě toho „předmětem tohoto vlastnictví v době, kdy bylo právním řádem upraveno, nemohlo být nic jiného, než to, co mohlo být předmětem ostatních forem vlastnictví, a nyní platná právní úprava institut družstevního vlastnictví nezná“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 239 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.]. Podle žalobce rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože „dosud nebyl v soudní judikatuře řešen spor o určení vlastnictví, v němž byla vydána pravomocná rozhodnutí Státní arbitráže České republiky, která jako listiny vydané jinými státními orgány osvědčují ve smyslu § 134 o. s. ř. k nástavbě nemovitosti vlastnické právo pro jiný právní subjekt, než pro vlastníka, který je zapsán jako vlastník celé nemovitosti v katastru nemovitostí“. Vytýká odvolacímu soudu, že pominul rozhodnutí o přípustnosti stavby z 26. 5. 1969, podle kterého se jednalo o stavbu ve smyslu tehdy platného § 4 písm. d) vyhlášky č. 144/1959 Sb., tak i ve smyslu právním, a nelze proto tuto stavbu kvalifikovat odlišně podle předpisů správního práva a podle tehdy platného hospodářského zákoníku. V době, kdy sporná stavba vznikla, bylo účinné ustanovení § 11 odst. 4 hospodářského zákoníku. V souladu s tímto ustanovením koresponduje rozhodnutí Státní arbitráže pro h. m. P. z 29. 5. 1991, podle něhož stavba je kvalifikována jako družstevní vlastnictví, přitom je nerozhodné, zda současná platná právní úprava zná nebo nezná institut družstevního vlastnictví. Nesporný právní závěr tohoto rozhodnutí je, že se jednalo o vlastnictví jiného právního subjektu než státu, který byl v tehdejší evidenci nemovitostí nesprávně zapsán jako výlučný vlastník nemovitosti. Odvolací soud tedy vůbec nevzal v úvahu ustanovení § 134 OSŘ a s uvedeným rozhodnutím státní arbitráže se nevypořádal. Setrval na stanovisku, že stavba kanceláří v domě č. p. 18 realizována ve formě půdní nástavby je samostatnou nemovitou věcí, která je ve vlastnictví žalobce. Podáním osobně podaným soudu prvního stupně 26. 5. 2000 žalobce uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. s tím, že odvolací soud v rozporu s rozhodnutím bývalého Nejvyššího soudu ČR ze 30. 4. 1992, sp. zn. Cz 18/92, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 1, sešit 1, ročník 1993, si nevyžádal ve smyslu § 85 stavebního zákona odborné stanovisko stavebního úřadu o tom, zda konkrétní část stavby je samostatnou věcí. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).

Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Dovolání v této věci může tak být přípustné jen podle § 239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v § 238 odst. 1 písm. b) anebo v § 239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.

Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V daném případě dovolatel při jednání před odvolacím soudem 29. 3. 2000 navrhl, aby bylo připuštěno dovolání pro vyřešení otázky zásadního právního významu, a to „ zda k půdní vestavbě mohlo vzniknout družstevní vlastnictví žalobce“.

Formuloval-li dovolatel právní otázku, ve vztahu k níž navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, dovolací přezkum podle § 239 odst. 2 OSŘ přichází v úvahu jen pro posouzení této konkrétní právní otázky, pro níž je současně podáno dovolání. K tomu srov. rozhodnutí publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 212, svazek 2, a C 253, svazek 3. Dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení jiné právní otázky je v takovém případě nepřípustné.

Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právní významu.

Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že aby sporná půdní nástavba mohla být předmětem vlastnictví, musela by být i nyní samostatnou věcí, že ji za samostatnou věc nelze považovat, neboť se „jedná o součást původního domu č. p. 18“ a jako taková „sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní“. Tyto právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Soudních rozhledech č. 12/1998 pod č. 105 uvedl, že „stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického (nikoliv tedy součást jiné věci). Stavba jako věc v právním smyslu je přitom věcí nemovitou nebo movitou.“. V rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992, pod č. 4, Nejvyšší soud dovodil, že „součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak. Součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní.“.

Za této situace, kdy odvolací soud se neodchýlil o judikatury řešící spornou otázku, a kdy rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku, která by měla pro rozhodnutí zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti vůbec, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.

Dovolacími důvody podle § 241 odst. 3 písm. b) a c) OSŘ by se dovolací soud mohl zabývat jen za předpokladu přípustného dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce byl neúspěšný a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly (§243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. května 2002

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru