Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2049/2020Usnesení NS ze dne 16.07.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2049.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2049/2020-455

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. U., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, proti žalovaným 2) Z. H., narozené XY, bytem XY, a 3) V. H., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Eliášova 393/20, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 427/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2017, č. j. 20 Co 208/2017-288, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Každý z žalovaných je povinen nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Petra Řeháka, advokáta se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 7. 2016, č. j. 15 C 427/2014-196, určil, že pozemek parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, v k. ú. XY, obec XY, byly ke dni smrti V. K., r. č. XY, naposledy bytem XY, zemřelého dne 24. 3. 1990, ve společném jmění manželů V. K. a žalované 1) Z. K., narozené XY, bytem XY (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaní 2) a 3) nemají pozemek parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, v k. ú. XY, obec XY, ke dni vydání tohoto rozhodnutí ve společném jmění manželů (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 20 Co 208/2017-288, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k budově č. p. XY, v k. ú. XY, obec XY, potvrdil (výrok I), ve vztahu k pozemku parc. č. XY a parc. č. XY, v k. ú. XY, obec XY, změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, neboť mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání dovozují z § 237 o. s. ř. Odvolací soud podle žalovaných v řízení nepřihlédl ke všem zásadním skutečnostem, které by měly vést k rychlému a spravedlivému rozhodnutí; žalovaní nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Pokládají otázku, zda mělo být řízení vůbec zahájeno, případně zda by bylo možné, aby žalobkyně znovu podala žalobu a věc by mohla být projednána opětovně. Dále dovozují, zda soud musí zkoumat, jestli v daném případě šlo o zhotovení nové stavby, anebo byla zhodnocena stavba již existující, a v souvislosti s tím namítají, že soud v tomto ohledu pominul dokazování. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalovaných považuje za nepřípustné, neboť žalovaní odvolacímu soudu nevytýkají nesprávné právní posouzení věci, nýbrž brojí proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně i soudu odvolacího. V dovolání vymezené otázky nepovažuje za otázky, jež by odůvodnily přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Dovolání trpí vadami, které brání pokračování v dovolacím řízení.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v § 237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.

Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Dovolání žalovaných není přípustné již z toho důvodu, že v něm není vůbec vymezeno, v čem žalovaní spatřují naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jako jedné z obligatorních náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Žalovaní v úvodu dovolání sice odkazují na § 237 o. s. ř., z nějž přípustnost dovolání obecně dovozují, avšak dále již neuvádějí, který z v tomto ustanovení uvedených předpokladů přípustnosti mají v daném případě za splněný. V dovolání také zcela absentuje jakákoliv úvaha ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu. Žalovaní vyjadřují pouze nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která však dovolacímu soudu přezkoumávat nepřísluší (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), a dále předkládají několik hypotetických otázek, které by měly mít podle jejich názoru pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nicméně již dále neuvádějí žádnou konkrétní právní argumentaci, a to ani ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu, ani obecně. Z těchto důvodů proto dovolacímu soudu nezbylo než dovolání žalovaných pro tyto vady bez dalšího odmítnout.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaní ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 16. 7. 2020

Mgr. Michal Králík Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru