Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 2019/2017Usnesení NS ze dne 07.08.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Služebnost stezky, průhonu a cesty (o. z.) [ Služebnost (o. z.) ]
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2019.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 1029 odst. 1 o. z.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3536/17 ze dne 30.01.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Pavel Rychetský


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 2019/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. A. Š., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škoupova 10, proti žalovaným 1) V. T., 2) A. T., oběma zastoupeným JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 58, 3) městu B., se sídlem v Boru, náměstí Republiky 1, identifikační číslo osoby: 00259713, zastoupenému JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78/1, o povolení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 26 C 228/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 4. 2016, č. j. 26 C 228/2014-157, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2016, č. j. 56 Co 327/2016-185, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 4. 2016, č. j. 26 C 228/2014-157, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2016, č. j. 56 Co 327/2016-185, se odmítá.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 5 203 Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Petra Hrůzy, advokáta se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 58, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 3) náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Rostislava Netrvala, Ph.D., advokáta se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Tachově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2016, č. j. 26 C 228/2014-157, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal „povolení služebnosti nezbytné cesty přes pozemky parc. č. 238/28 a parc. č. 238/23 v katastrálním území B. u T. ve vlastnictví žalovaných 1) a 2) a dále přes pozemek parc. č. 238/6 v katastrálním území B. u T. ve vlastnictví žalovaného 3) vůči všem dalším vlastníkům těchto pozemků dle přiloženého geometrického plánu ve prospěch pozemku parc. č. 238/13 v katastrálním území B. u T. ve vlastnictví žalobce, a to za náhradu dle znaleckého posudku“ (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit žalovaným náklady řízení (výroky II. a III.).

Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 56 Co 327/2016-185, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení (výroky II. a III.).

Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu (a rovněž proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání.

Přípustnost dovolání odůvodnil nesouladem rozsudku odvolacího soudu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu při posouzení, zda určitý pozemek je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 5 As 140/2012, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 1 As 63/2013 (obě rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz). Z uvedených rozhodnutí dovozoval, že se soudy obou stupňů otázkou veřejné povahy komunikace vůbec nezabývaly, přičemž poukázal na to, že ke komunikaci žalovaní 1) a 2) neumístili žádnou značku omezující její využití.

Dovolatel má dále za to, že přípustnost dovolání je založena pro řešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a odvolací soud o nich rozhodl pochybně.

Namítal nesprávnou aplikaci ustanovení § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Vysvětlil, že nutnost povolení služebnosti nezbytné cesty je dána i v okamžiku, kdy žalobce pozemek parc. č. 238/13 neužívá a tento je zemědělsky obděláván. Poukázal na zařazení pozemku územím plánem města Bor do lokality pro lehkou průmyslovou výrobu. Vyjádřil přesvědčení, že nejprve by pro daný účel měl být upraven přístup, neboť je to z hospodářského hlediska logické a teprve poté lze vyvíjet další aktivity na daném území. Dále nesouhlasil s tím, že by povolení služebnosti nezbytné cesty jakkoliv omezilo činnost stanice technické kontroly provozované žalovanými 1) a 2). Uvedl, že areál stanice technické kontroly je spojen s veřejnou komunikací cestou, jež je součástí pozemků, k nimž by měla být služebnost povolena. Dovolatel rovněž odmítl jako nesprávný závěr soudů obou stupňů, že by přístup k jeho pozemku mohl být zřízen z ulice Strážská. Připomněl, že služebnost by v takovém případě zatížila pozemky více vlastníků a spojení mezi jeho pozemkem a veřejnou cestou by bylo několik set metrů dlouhé. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní 1) a 2) označili dovolání za nepřípustné, neboť odvolací soud posoudil právní otázky žalobcem vymezené v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Současně také neřešil žádnou právní otázku, která by dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Navíc dovolání nemá obsahové náležitosti uvedené v § 241a o.s.ř., neboť v něm není předepsaným způsobem vymezen dovolací důvod. Dále žalovaní vyvraceli opodstatněnost uplatněné argumentace žalobce ve vztahu k předmětným pozemkům v jejich vlastnictví jako veřejně přístupné účelové komunikace a připomněli, že z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, na níž dovolatel poukázal, vyplývá to, s čímž nesouhlasí, tj. že pouhé neoznačení určitého pozemku omezením vstupu ještě neznamená, že se jedná o pozemek veřejně přístupný. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Rovněž žalovaný 3) označil dovolání za nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vyřešilo relevantní právní otázky v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a dále není zřejmé, jakou právní otázku dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešil odvolací soud pochybně. Dále poukázal na to, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu konstantně vykládá podmínky, za nichž se může určitý pozemek stát veřejně přístupnou účelovou komunikací. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou splněny podmínky dovolacího řízení a zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce, které směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, podle § 104 odst. 1 věty první ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř. zastavil (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel založil v prvé řadě svou argumentaci na nesprávné aplikaci ustanovení § 1029 odst. 1 a 2 o. z. soudy obou stupňů a setrvává na stanovisku, že otázka využití pozemku parc. č. 238/13 v souladu s územním plánem, tj. ke zřízení stavby pro provozování lehké průmyslové výroby, je řešitelná až poté, kdy k pozemku bude zřízen přístup tak, aby investice na pozemku dávala hospodářský smysl. V této souvislosti vymezil důvod přípustnosti dovolání tak, že se jedná o právní otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou a odvolací soud ji vyřešil „pochybně“. Dovolatel tak zjevně reaguje na závěr odvolacího soudu, který upozornil na současný stav užívání pozemku žalobce v souladu s jeho účelovým určením k zemědělské výrobě, kdy otázka přístupu k pozemku nepředstavuje žádný problém. Navíc odvolací soud vzal v úvahu samotné tvrzení žalobce, že pozemek hodlá prodat a případný přístup na pozemek by řešil jeho nový nabyvatel.

Dovolání ohledně této námitky není přípustné. Otázky míry omezení vlastnického práva povolením nezbytné cesty a základní podmínky na straně žadatele o její povolení jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu konstantně řešeny a odvolací soud se od této praxe nijak neodchýlil.

Podle § 1260 odst. 1 věty druhé o. z. se služebnost ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci nabývá v případech stanovených zákonem.

Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

Podle § 1029 odst. 2 věta první o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost.

Právní úprava nezbytné cesty vychází z principu minimalizace zásahů do výkonu vlastnického práva vlastníka služebného pozemku, což je vyjádřeno v § 1029 odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení limity omezení vlastníka služebného pozemku souvisejí s potřebou vlastníka panujícího pozemku nemovitou věc řádně užívat s vynaložením co možná nejmenších nákladů, což také určuje rozsah, v němž lze nezbytnou cestu povolit. Požadavek na minimalizaci zásahů do práv vlastníka zatěžovaného pozemku našel před 1. 1. 2014 odraz i v judikatuře dovolacího soudu. Tato judikatura je přiměřeně použitelná i při rozhodování o povolení služebnosti nezbytné cesty v poměrech § 1029 odst. 1 a 2 o. z. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 jež je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil: „Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit“. Obdobně dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, uvedl, že „zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní. Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat).“

Základní předpoklad pro povolení služebnosti nezbytné cesty ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z. vychází ze stavu, kdy vlastník nemovité věci na ní nemůže řádně hospodařit, popřípadě ji jinak řádně užívat, proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Samotná existence nedostatečné spojení s veřejnou cestou ještě neznamená, že jakýkoliv vlastník může úspěšně žádat o povolení nezbytné cesty. V usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016, k tomu Nejvyšší soud uvedl: „Z § 1260 odst. 1 věty druhé o. z. vyplývá, že soud může rozhodnout o zřízení služebnosti pouze v případech stanovených zákonem. Povolení nezbytné cesty soudem (a to i formou služebnosti) je přitom výslovně upraveno v § 1029 odst. 1 a 2 o. z. Soud tedy může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti (§ 1276 o. z.), avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1 a 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Je tak zřejmé, že nemožnost řádného užívání nemovitosti, vycházející z nedostatku spojení s veřejnou cestou, nejen že není na překážku zřízení nezbytné cesty, ale je naopak její podmínkou.“

Pokud v individuálních poměrech projednávané věci nemá sám žadatel o nezbytnou cestu zájem pozemek bez zajištěného spojení s veřejnou cestou využívat (viz účastnická výpověď žalobce při jednání soudu prvního stupně dne 14. 9. 2015) a pozemek užívá jiný subjekt, jenž na něj má zajištěn přístup, pak by bylo v rozporu s principem minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatíženého pozemku, aby byla nezbytná cesta povolena do budoucna pro možné, ale nikoliv jisté využití pozemku žadatele. Nelze rovněž přehlédnout, že pro soudní rozhodnutí o povolení služebnosti nezbytné cesty jako rozhodnutí konstitutivní povahy je rozhodující stav v době vlastního rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) a ten, jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, která nebyla zpochybněna, potřebě nezbytnou cestu povolit neodpovídá.

Dalšími dovolacími námitkami, jimiž žalobce zpochybňuje správnost rozsudku odvolacího soudu, se již dovolací soud nezabýval. Z judikatury dovolacího soudu se podává, že v případě, že žaloba je zamítnuta z více důvodů, je zamítavé rozhodnutí věcně správné, obstojí-li i jen jeden z těchto důvodů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1979/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017). Pokud proto žalobce námitkami brojil proti dalším dvěma závěrům odvolacího soudu, na nichž byl založen potvrzující rozsudek (ochrana výkonu podnikatelských aktivit žalovaných provozujících stanici technické kontroly a možnost povolení nezbytné cesty přes jiné pozemky za účelem spojení s veřejnou cestou), pak tyto námitky již jsou bez jakéhokoliv významu a nemohou zpochybnit správnost závěru, že není naplněn předpoklad uvedený v § 1029 odst. 1 o. z., tj. že ji vlastník nemovité věci (žadatel o nezbytnou cestu) potřebuje k tomu, aby na ni mohl řádně hospodařit nebo ji jinak řádně užívat.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnosti uložené tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 7. srpna 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru