Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1964/2003Rozsudek NS ze dne 06.01.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1964.2003.1
Dotčené předpisy

§ 120 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 663/02


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1964/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) M. B., zastoupeného advokátem, a B) L. Š., zastoupené advokátem, proti žalované S. P., a. s., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti a o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 147/94, o dovolání žalobce A) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2002, č. j. 62 Co 14/02-391, ve znění opravných usnesení ze dne 29. srpna 2002, č. j. 62 Co 14/02-399, a ze dne 19. srpna 2003, č. j. 62 Co 14/02-418, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2002, č. j. 62 Co 14/02-391, ve znění opravných usnesení ze dne 29. srpna 2002, č. j. 62 Co 14/02-399, a ze dne 19. srpna 2003, č. j. 62 Co 14/02-418, pokud jím byl pod bodem III. výroku potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba „s návrhem na určení, že žalobci jsou jeden každý vlastníkem ideální poloviny provozního a skladovacího objektu vedeného pod č. p. 2373 a žalovanému byla uložena povinnost tyto nemovitosti a pomocný objekt vyklidit“, se odmítá.

II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Právním předchůdcům žalobců byl znárodněn podnik; rozhodnutí o znárodnění bylo v roce 1992 na základě mimořádného opravného prostředku zrušeno a objekty, které byly znárodněny, byly vydány žalobci. V době, kdy bylo rozhodnutí o znárodnění podniku platné, zřídil právní předchůdce žalované stavby, které byly určeny k provozování se znárodněnými objekty a funkčně s nimi souvisely. Žalobci vycházeli z toho, že tyto stavby jsou součástmi neprávem znárodněných budov, jejichž jsou nyní vlastníky, a jako takové jsou v jejich vlastnictví. Dále též uváděli, že vzhledem ke zrušení rozhodnutí o znárodnění je třeba pohlížet na věc tak, jakoby ke znárodnění nikdy nedošlo, a úkony učiněné v době platnosti rozhodnutí o znárodnění státem, resp. organizací jej reprezentující, je třeba přičíst skutečným vlastníkům, takže i z toho hlediska jsou objekty postavené státní organizací v jejich vlastnictví. Stát nebyl ani oprávněn po zrušení rozhodnutí o vyvlastnění sporné objekty oddělit. Naopak žalovaný tvrdil, že sporné objekty jsou samostatnými věcmi v jeho vlastnictví.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem z 12. 11. 1996, č. j. 7 C 147/94-113, doplněným usnesením z 16. 11. 1996, č. j. 7 C 147/94-117, ve znění usnesení z 31. 1. 1997, č. j. 7 C 147/94-127, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené žalobci A) odevzdat jako součásti domu čp. 451 v katastrálním území H. P., zapsaného na LV č. 2797 u Katastrálního úřadu v P.: A) přístavby vybudované na pozemcích p. č. 1034/2 a 1034/3 v k. ú. H. P., zapsaných na LV č. 2768 u Katastrálního úřadu v P., B) uhelnu včetně přístavby skládky paliva, vybudovanou na pozemku č. 1034/2 vedeném na stejném LV, C) transformátor v transformační stanici č. 4205 podle číslování P. e., a. s., vybudovaný na pozemku p. č. 993/3 vedeném na stejném LV k. ú. H. P., napájející objekty čp. 451 a 452, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 16. 10. 1997, č. j. 14 Co 310, 311, 312/97-166, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení a odevzdání transformátoru v transformační stanici č. 4205 dle číslování P. e., a. s., jako součásti domu čp. 451 v k. ú. H. P., vybudovaného na pozemku p. č. 993/3 v k. ú. H. P., zapsaného na LV č. 2768 a napájejícího objekty č. 451 a 452 k. ú. H. P., zamítl, jinak ve zbývajícím výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení státu a mezi účastníky rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce A) a žalobkyně B), o jejímž vstupu do řízení soud prvního stupně rozhodl usnesením z 18. 21. 2001, se pak shodně domáhali určení, že každý z nich je vlastníkem jedné ideální poloviny provozního a skladovacího objektu, specifikovaného níže a uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizené odevzdat žalobcům nemovitosti a jejich součásti, rovněž níže popsané. Žalobci vyšli ze skutečnosti, že se stali na základě rozhodnutí vydaného v dědickém řízení spoluvlastníky sporných nemovitostí, které jejich rodičům znárodnilo bývalé Ministerstvo průmyslu výměrem z 28. 9. 1950, č. j. 113209/50-V-IV-2, přičemž tento výměr k protestu generálního prokurátora ČR z 23. 7. 1992 zrušilo Ministerstvo průmyslu ČR rozhodnutím z 3. 8. 1992, č. j. 580/1992.

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. září 2001, č. j. 7 C 147/94-320, výrokem pod bodem I. určil, „že oba žalobci jsou jeden každý vlastníkem jedné ideální poloviny uhelny s venkovní skládkou paliva jako součásti objektu č. p. 451 situované na pozemku č. 1034/2 a to v jeho části oddělené geometrickým plánem č. 2170 – 24/2001 ze dne 6. 2. 2001 pod nově uvedeným par. č. 1034/8 v kat. úz. H. P., zaps. na LV č. 2768 u Katastrálního úřadu P. a pozemku p. č. 1024/4 v kat. úz. H. P., zaps. na LV č. 2797 u Katastrálního úřadu P.“. Výrokem pod bodem II. uložil žalované povinnost „vyklidit a vyklizené žalobcům do rukou společných odevzdat nemovitosti uvedené ad I) vyznačené na geometrických plánech, vypracovaných zhotovitelem G. spol. s r. o., v P., a to na geometrickém plánu pod č. 2170 – 24/2001 ověřeném dne 6. 2. 2001 a odsouhlaseném Katastrálním úřadem P. dne 9. 2. 2001, který je součástí tohoto rozsudku a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem III. zamítl žalobu na určení, že „žalobci jsou jeden každý vlastníkem jedné ideální poloviny provozního a skladovacího objektu vedeného pod č. p. 2373, vybudovaného na pozemku p. č. 1034/5 zapsaného na LV č. 2768 a na pozemku p. č. 1022/2, zaps. na LV č. 2797 a pomocného objektu situovaného na pozemku parc. č. 1034/6 zaps. na LV č. 2768 a pozemku parc. č. 1024/2 zapsaného na LV č. 2797, vše v katastrálním území H. P. u Katastrálního úřadu P., tak, jak jsou vyznačeny na geometrických plánech vypracovaných zhotovitelem G. spol. s r. o., v P., na geometrickém plánu pod č. 1365-209/95, ověřeném dne 24. 11. 1995 a odsouhlaseném Katastrálním úřadem P. dne 7. 12. 1995 a na geometrickém plánu pod č. 1394-23/96, ověřeném dne 3. 2. 1996 a odsouhlaseném Katastrálním úřadem P. dne 18. 3. 1996, s tím, že žalovaný je povinen tyto objekty vyklidit a vyklizené odevzdat žalobcům do rukou společných“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky řízení zůstalo sporné, zda předmětné stavby jsou přístavbami k objektu čp. 451 nebo jsou stavbami samostatnými a jestli po zrušení znárodnění byly či nebyly odděleny. Podle žalobců jsou tyto objekty v jejich vlastnictví, neboť je nabyli originárním způsobem – přístavbou k věci hlavní, zatímco podle stanoviska žalované jsou v jejím vlastnictví s tím, že je nabyla od státu v rámci privatizace. S odkazem na § 120 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) uzavřel, že podmínky pro určení, že žalobci jsou spoluvlastníky uhelny s venkovní skládkou paliva a pro uložení povinnosti žalované společnosti je vyklidit a vyklizené žalobcům odevzdat, jsou splněny. Pokud pak šlo o ostatní objekty, u nichž žalobci požadovali určení vlastnictví a jejich vydání, soud pro to podmínky neshledal.

Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání všech účastníků řízení, výroky svého rozsudku ze dne 31. května 2002, č. j. 62 Co 14/02-391, ve znění opravných usnesení ze dne 29. srpna 2002, č. j. 62 Co 14/02-399, a ze dne 19. srpna 2003, č. j. 62 Co 14/02-418, pod bodem I. rozhodl, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a ve výroku III., pokud jím bylo určeno, že žalobci jsou jeden každý vlastníkem jedné ideální poloviny pomocného objektu, zrušuje“, pod bodem II. rozhodl, že „ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se zamítá žaloba s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené žalobcům do rukou společných odevzdat nemovitosti, a to uhelnu s venkovní skládkou paliva jako součást objektu č. p. 451“, pod bodem III. rozhodl, že „ve výroku III., pokud jím byla zamítnuta žaloba s návrhem na určení, že žalobci jsou jeden každý vlastníkem ideální poloviny provozního a skladovacího objektu vedeného pod č. p. 2373 a žalovanému byla uložena povinnost tyto nemovitosti a pomocný objekt vyklidit, se potvrzuje“, a pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud shledal opodstatněným pouze odvolání žalované. Vyšel ze skutečnosti, že v průběhu odvolacího jednání žalobce A) i žalovaná shodně uvedli, že uhelna představovaná celým podzemním prostorem byla žalobcům vydána. Konstatoval, že soud prvního stupně svými výroky pod bodem I. a III. ve vztahu k pomocnému objektu rozhodl, jak shora uvedeno, ačkoliv se toho žalobci, jak plyne z návrhu úpravy petitu obsaženého v jejich podání z 26. 2. 2001, nedomáhali. Proto rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích zrušil. Dále se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postupem podle § 31 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, došlo k odstranění křivdy spáchané rodičům žalobců. Konstatoval, že původní elektrotechnická továrna byla v rozsahu podléhajícím znárodnění žalobcům vydána a že po znárodnění byl vybudován provozní a skladovací objekt včetně objektu pomocného a zpevněna plocha nádvoří se vsypem do uhelny. Odvolací soud uvedl, že „za stavu, kdy … předmětná uhelna je vedle komína kotelny na pozemku žalobců opatřena dalším shozem a venkovní skládku paliva představuje pouze povrchová úprava dvora žalovaného, je pojmově vyloučeno, aby byla součástí věci hlavní“. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, ve kterém se mimo jiné uvádí, že součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou. Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci, je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou - universitas rerum cohaerentium - ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). K tomu odvolací soud dodal, že za stavu, kdy je nesporné, že oba areály - žalobců i žalovaného - jsou využívány jako samostatné celky, je pojmově vyloučeno, aby ve sporu šlo o součásti věci žalobců. Opodstatněnými neshledal ani procesní námitky žalobců.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu v odstavcích II., III., IV. a V. podává žalobce A) dovolání, jehož přípustnost opírá u odstavce II. o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a u odstavce III. o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť, jak uvádí, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.Tvrdí, že výrok rozsudku odvolacího soudu, pokud v prvé části zrušuje rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., nemá logiku, protože určení vlastnictví žalobců k pomocnému objektu bylo provedeno pouze ve výroku I. a nikoliv ve výroku III. Jestliže v prvé části zrušuje rozsudek soudu prvního stupně, tedy jej vrací k dalšímu řízení a novému rozhodnutí, když v druhé části, která je logicky od předchozího výroku odvislá, jej mění tak, že žalobu zamítá, je jeho rozhodnutí formálně absurdní a komplikuje celkové vyřešení věci. K odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak namítá, že z provedených důkazů nevyplývá, že by celý areál, tedy část která byla žalobcům již vydána a část, jejíhož vyklizení se domáhají, mohl být pokládán za věc složenou, či jeho jednotlivé části za věci samostatné. Pokud byl takový závěr soudy učiněn, je v rozporu s provedeným dokazováním. V této souvislosti poukazuje na jednotlivé důkazy a uvádí, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že v případě areálu jako celku šlo o věc složenou, ze které ta část, která: a) formálně vždy patřila žalobcům, jim byla vrácena, b) byla po znárodnění vybudována, zůstala ve vlastnictví toho, kdo tak učinil, resp. jeho právního nástupce. Pokud tedy odvolací soud původní areál jako celek označil za věc složenou, nevycházel z provedených důkazů, ale svévolně zaujal stanovisko skutkově nepodložené. Dovolatel dále v podrobnostech předestřel svoje skutkové a právní stanovisko k věci s vytčením důsledků, které nastaly po zrušení znárodňovacího výměru ministra průmyslu ČR z 28. 9. 1950 s posouzením vlivu derogačního rozhodnutí ex tunc se zhodnocením dopadů do vlastnických vztahů k objektům, které byly v mezidobí – od data znárodnění do data jeho zrušení – vybudovány jako přístavby. Dovolatel nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, který konstatoval, že se žalobci mýlí, pokud za prvotní považují otázku, zda žalovaná byla oprávněna činit úkony směřující k oddělení předmětných věcí od věci hlavní. V další části dovolání žalobce A) vychází z právního názoru, že zrušením výměru o vyvlastnění s účinky ex tunc došlo ke stavu, jako by stát niky nebyl vlastníkem znárodněních nemovitostí a tak je také třeba pohlížet na jeho úkony učiněné v době platnosti výměru; vše, co stát v té době připojil ke znárodněným objektům, přešlo do vlastnictví skutečného vlastníka, tedy právních předchůdců žalobců, a stát, resp. státní organizace nebyla ani oprávněna oddělit část objektů, byť šlo o objekty zřízené v době, kdy byl podnik znárodněn.. Uzavírá, že vlastníkem přístavby věci hlavní se mohl stát jen ten, kdo byl formálně, logicky v té době oprávněn realizovat vlastnická práva, resp. ten, jehož vlastnická práva byla následně potvrzena, tedy původní vlastník podniku. Namítá, že odvolací soud účelově a fakticky nesprávně poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2548/98, jehož závěry se vztahují k odlišné problematice – k posouzení, zda součástí budovy může či nemůže být transformátor elektrické energie. Na základě podrobných námitek k závěrům, k nimž dospěl odvolací soud, dovolatel konstatuje, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zmínka o vlastnickém režimu v době budování přístaveb Závěrem specifikuje zásadní právní otázky, na jejichž posouzení závisí podle něj rozhodnutí ve věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku III., pokud jím byla zamítnuta žaloba s návrhem na určení, že „žalobci jsou jeden každý vlastníkem ideální poloviny provozního a skladovacího objektu vedeného pod č. p. 2373 a žalovanému byla uložena povinnost tyto nemovitosti a pomocný objekt vyklidit, se potvrzuje“, bylo odmítnuto jako nepřípustné; rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto dovolání protože nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), nemusí být odůvodněno (§ 243c odst. 2 OSŘ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je ve zbývající části, tedy pokud směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se „zamítá žaloba s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené žalobcům do rukou společných odevzdat nemovitosti, a to uhelnu s venkovní skládkou paliva jako součást objektu č. p. 451“, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí v dotčené části přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Námitka dovolatele, že postup odvolacího soudu při zrušení výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně byl vadným, vychází z nesprávného pochopení rozsudku odvolacího soudu. Dovolateli nelze přisvědčit, že by o určení vlastnictví k „pomocnému objektu“ bylo rozhodnuto ve výroku pod bodem I; zatímco pod bodem I. není o tomto objektu zmínka, v bodě III. se pak tento objekt výslovně uvádí. Odvolací soud, který zrušil v této části rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek podmínky řízení (žaloby), pak věc v tomto rozsahu nevrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; to vyplývá jednak ze samotné formulace výroku rozsudku odvolacího soudu, jednak z toho, že řízení by nemělo žádný předmět, když údajný nárok, o kterém soud prvního stupně rozhodl, nebyl žalobci uplatněn.

Dovolací soud konstatuje, že odvolací soud věc posoudil správně. Podle § 120 odst. 1 ObčZ je součástí věcí vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Z textu zákona vyplývá, že věc může být považována za součást jiné věci, pokud k ní podle její povahy náleží a současně nemůže být oddělena (předpokladem je tedy spojení věcí) aniž by došlo ke znehodnocení věci. Zákon neuvádí hlediska, podle kterých by bylo možno určit, co k věci podle její povahy náleží. Záleží vždy na posouzení konkrétního případu a na úvaze soudu; tuto úvahu lze v dovolacím řízení zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. V dané věci jde o posouzení toho, zda součástí objektů ve vlastnictví žalobce je uhelna s venkovní skládkou paliva. Není sporu o tom, že jde o objekt umístěný na pozemku, který není ve spoluvlastnictví žalobců. Odvolací soud konstatoval, že „mezi účastníky nebylo sporu o tom, že … venkovní skládku paliva představuje pouze povrchová úprava dvora žalovaných“ - toto konstatování dovolatel nezpochybňuje. Z toho se podává závěr, že tato skládka není samostatnou věcí (stavbou) ve smyslu občanského práva a je jen součástí pozemku žalovaného (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1414/97, publikovaný v Právních rozhledech, roč. 2000, č. 1). Podle § 120 odst. 2 ObčZ stavba není součástí pozemku; z tohoto ustanovení vyplývá i závěr, že ani pozemek není součástí stavby. Proto venkovní skládka paliva, která je jen určitým způsobem zpracovaným pozemkem, nemůže být součástí stavby patřící žalovanému. Pak ovšem uhelna na tomto pozemku vstupuje do funkčních – hospodářských vazeb jak s objekty ve spoluvlastnictví žalobců, tak i s pozemkem ve vlastnictví žalovaného. Za této situace nelze jednoznačně konstatovat, že by uhelna patřila podle povahy věci jen k objektu žalobců; stejně tak patří k skládce paliva náležející žalovaným. Proto je úvaha odvolacího soudu o tom, že jde o stavbu ve vlastnictví toho, kdo ji zřídil a na jehož pozemku leží (resp. nyní jeho právního nástupce) zcela přiměřená.

Dovolatel argumentuje tím, že odvolací soud se nevypořádal se závěry soudního znalce, který konstatoval, že nemovitosti o které v řízení jde jsou stavebnětechnickou součástí nemovitosti žalobců, upozorňuje na kolaudační rozhodnutí a ze stavební dokumentace, ze které vyplývá, že v stavby realizované před vydáním věci byly nástavbami, přístavbami či jinými úpravami dosavadních objektů a poukazuje i na privatizační projekt, ve kterém se uvádí, že dosavadní pracoviště právního předchůdce žalovaného bylo vybudováno jako jediný celek. Dovolateli je třeba dát zapravdu v tom, že sporné objekty tvořily před vydáním věci dovolateli jediný hospodářský celek. To ovšem neznamená, že by šlo nutně o součást věci. Obdobné funkční vazby jako mezi věcí a její součástí vznikají mezi věcí a jejím příslušenstvím; rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní. I faktické oddělení příslušenství může mít vliv na funkčnost věci hlavní (např. vyklizení zařízení a nábytku z domu má vliv na jeho užívání k bydlení, ztráta klíče může mít za následek dočasnou nemožnost dům užívat, klíč je bez domu bezcenný). Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci. Příslušenství pak nepřechází bez dalšího na nabyvatele věci hlavní (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000). V dané věci se ze skutečností, na které dovolatel poukazuje, spolu se zjištěním, že sporný objekt se nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaného a je nyní využíván samostatně, a také že stavebníkem byla osoba odlišná od stavebníka původních objektů, podává závěr, že v době, kdy byl na základě rozhodnutí o znárodnění vlastníkem stát, byly sporné objekty nanejvýše příslušenstvím budov patřících znárodněnému podniku. Šlo však o samostatné věci, jejichž právní osud nesdílel osud těch nemovitostí, které byly žalobci vydány. Proto tedy shora důkazy, na které dovolatel poukazuje, nemohly vést bez dalšího k závěru, že šlo o součásti objektů ve vlastnictví žalobců. Pak je ovšem nadbytečné zabývat se úvahami dovolatele o separaci staveb; nešlo-li o součást věci, ale nanejvýš o příslušenství, resp. šlo-li o věc složenou (universitas rerum cohaerentium, ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů), nebylo její faktické odloučení od objektu ve vlastnictví žalobců separací, ale šlo o výkon vlastnického práva subjektu, jehož vlastnické právo nebylo navrácením podniku jeho původním vlastníkům dotčeno.

Dovolatel dále tvrdí, že v důsledku zrušení rozhodnutí o znárodnění na základě protestu prokurátora došlo k navrácení vlastnického práva s účinky „ex tunc“, tedy zpětně ke dni vydání rozhodnutí o vyvlastnění a z toho činí závěr, že stát formálně vlastníkem nikdy nebyl a proto nemohl činit vlastnické úkony ve vztahu k sporným objektům.

Posouzení otázky, od kdy došlo k obnově vlastnických práv žalobců (resp. jejich předchůdců), závisí na výkladu tehdy platného zákona č. 60/1965 Sb., o prokuratuře (dále jen „zákon o prokuratuře“), neboť rozhodnutí o znárodnění bylo zrušeno na základě prokurátorského protestu. Touto problematikou se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 331/96, publikovaném v Soudní judikatuře, ročník 1999, č. 4, přičemž dospěl k opačnému závěru než dovolatel; ani po obeznámení s argumentací dovolatele nevidí dovolací soud důvod pro opuštění již dříve přijatého právního názoru.

Obecné soudy jsou oprávněny mimo rámec správního soudnictví zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné (nulitní) - tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad (nebo aktů samotných), ale nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky).

Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o prokuratuře bylo-li protestu vyhověno, musí orgán, jehož rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno, obnovit neprodleně porušená práva, a to nejpozději do třiceti dnů, nestanoví-li prokurátor jinou lhůtu. Není-li možná obnova porušeného práva, je orgán povinen zjednat ve stejné lhůtě jinou přiměřenou nápravu. O obnově práv nebo jiné přiměřené nápravě je povinen podat prokurátorovi ve stanovené lhůtě zprávu.

Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že účinky rozhodnutí, jímž byl na základě protestu zrušen trest propadnutí jmění, nenastávají již ke dni, kdy bylo zrušené rozhodnutí vydáno (ex tunc), nýbrž až ke dni, kdy bylo toto rozhodnutí zrušeno (ex nunc); v případě, že by se porušená práva obnovovala bez dalšího ke dni, kdy k porušení došlo, by totiž nebylo nutné ukládat státnímu orgánu aby je sám obnovil (srov. slova \"musí orgán ... obnovit ... porušená práva ...\"), navíc ve lhůtě určené do budoucna (... neprodleně ... a nejpozději do třiceti dnů ...\"). Výslovně se tu počítá i s tím, že obnova porušeného práva nebude možná (srov. větu druhou) a že pak bude zjednána jiná přiměřená náhrada. Jde o situaci obdobnou té, která vzniká v poměrech zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, coby důsledek zrušení trestu propadnutí majetku; účinky tohoto zrušení rovněž nastávají ex nunc (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. P. ÚS - st. 4/97, jakož i nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 20/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 7, pod číslem 45). K obnovení vlastnického práva tu byl nutný další postup podle restitučního předpisu.

Zrušení výměru o znárodnění na základě protestu prokurátora tedy nemá účinky zpětně ke dni nabytí účinnosti tohoto výměru (ex tunc). Nelze tedy vycházet z toho, že i v době platnosti a účinnosti tohoto výměru byl vlastníkem znárodněného podniku ten, jehož podnik byl znárodněn. Proto tu nejsou ani další právní důsledky, které se zrušením výměru o vyvlastění dovolatel spojuje. V důsledku zrušení rozhodnutí o znárodnění a vydání věci se obnovila vlastnická práva ke znárodněným objektům a k jejich součástem. Pokud však šlo o věci složené, které tvořily jak věci znárodněné a jejich součásti, tak i věci jiného než původního vlastníka znárodněného objektu, nabýval tento vlastník opět vlastnické právo jen ke znárodněným věcem; vlastnictví jiných vlastníků k částem složené věci zůstalo zachováno.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Další dovolací námitky, o kterých se dovolací soud výslovně nezmiňuje, vycházejí jen z rozvedení základních právních názorů dovolatele uvedených shora a nelze-li přisvědčit těmto základním názorům, nelze přisvědčit ani názorům z nich odvozeným a proto z důvodu procesní ekonomie nebylo třeba se jimi výslovně zabývat. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. ledna 2004

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru