Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1953/2003Usnesení NS ze dne 30.06.2004

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1953.2003.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1953/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. J., zastoupeného advokátem, proti žalované J. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 307/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2003, č. j. 22 Co 2822/2002-153, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. J. K.

Odůvodnění:

Žalobce se původně domáhal určení, že je vlastníkem níže specifikovaných pozemkových parcel, ohledně kterých je v katastru nemovitosti veden duplicitní zápis vlastnického práva svědčící oběma stranám sporu. V roce 1990 koupil chatu, nacházející se na jednom z předmětných pozemků, které prodávající J. B. a její manžel L. B., zemřelý v roce 1988, získali do osobního užívání rozhodnutím bývalého finančního odboru Okresního národního výboru v Č.; dohoda o zřízení práva osobního užívání byla řádně registrována státním notářstvím 31. 8. 1971, když šlo o pozemky, které předtím právní předchůdci žalované převedli na stát. Kromě toho žalobce uvedl, že vlastnické právo k pozemkům vydržel v souladu se zákonem, neboť pozemky jeho právní předchůdci a on užívali od roku 1971. Při ústním jednání 23. 5. 2002 žalobce svůj návrh změnil tak, aby soud určil, že vlastnicí sporných nemovitostí není žalovaná; soud tuto změnu připustil.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem z 30. ledna 2003, č. j. 22 Co 2822/2002-153, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. září 2002, č. j. 7 C 307/2000-126, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že „vlastníkem pozemkových parcel KN stavební parcely č. 545 o výměře 39 m² zastavěné plochy, objekt bydlení, a KN 2980/13 o výměře 254 m² ostatní plochy, jiné plochy, jak jsou zapsány na LV č. 268 pro obec K. Ú., k. ú. K. Ú. u Katastrálního úřadu v Č., není žalovaná,“ a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.

Po zpětvzetí odvolání bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 20. května 2003, č. j. 8 Co 989/2003-182, zastaveno odvolací řízení o odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. března 2003, č. j. 7 C 307/2000-164, kterým soud prvního stupně rozhodl, že zpětvzetí žalobního návrhu z 26. 2. 2003 není účinné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Za zásadní právní otázku pokládá „oprávněnost držby ve vztahu k vydržení“, která byla podle jeho názoru soudy obou stupňů rozhodována jinak, než jak by tomu mělo být podle nálezu Ústavního soudu z 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 196/2000; jde tedy o právní otázku, kterou soudy rozhodují rozdílně. Pokud jde o dovolací důvody, míní, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále uvádí, že soudy obou stupňů neprovedly všechny navrhované důkazy. Namítá, že jimi nebyla vyřešena otázka případného vydržení pozemků státem. V podrobnostech pak uvádí, že pokud by soud vycházel z důkazů ve spise shromážděných, musel by dospět k závěru, že v důsledku bezúplatného převodu majetku právních předchůdců žalované se stát stal vlastníkem sporných pozemků, když je držel a jako vlastník s nimi nakládal. Šlo o darování pozemků, tedy o projev vůle učiněný v souladu se zákonem, a nevyžadovalo se, aby projev vůle, to je darování a přijetí daru státem, bylo učiněno na jedné listině. V podrobnostech pak komentuje jednotlivé listinné důkazy založené ve spise a z nich dovozuje jednak názor, že samotnému katastrálnímu úřadu nebylo jasné, kdo je vlastníkem sporných nemovitostí a na základě jakých skutečností vlastnictví ke sporným parcelám vzniklo, jednak poukazuje na rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 23 C 41/97 a Nc 3603/95, z nichž lze mít za prokázané, že žalované nesvědčí vlastnické právo, ani právní zájem na projednávání věci. Zdůrazňuje, že soudy neprovedly důkaz originálem listiny, verifikované Okresním národním výborem v Č. podle § 2 vládního nařízení č. 15/1953 Sb., o ověřování listin a podpisů na listinách národními výbory, vedoucím finančního odboru S. Š. Dovolatel dále podrobně věc hodnotí podle právních předpisů platných od roku 1964 do roku 1992. V této souvislosti připomíná, že právní úkony a akty se vždy posuzují podle právní úpravy platné v dané době. Ve vztahu k předmětné věci pak konstatuje, že zatímco převody nemovitostí uskutečněné mezi jinými subjekty než byl stát, resp. do tzv. socialistického vlastnictví, vyžadovaly k právní účinnosti registraci smluv státním notářstvím, při převodech na stát tomu tak nebylo. Smlouvy o převodu nemovitostí mezi jinými subjekty než byl stát musely být uzavřeny v písemné formě a projevy účastníků musely být na téže listině, v případě převodu vlastnictví na stát nikoliv. Pokud pak jde o darovací smlouvu týkající se nemovitostí ve prospěch státu, nešlo o typický synalagmatický právní úkon, když nejprve musela být učiněna nabídka daru, o níž posléze rozhodoval pouze okresní národní výbor rozhodnutím jako orgán státní správy; nabídku mohl přijmout i odmítnout a proti jeho rozhodnutí nebyl přípustný opravný prostředek. Přijetím nabídky se stalo darování perfektním. Darování nemovitosti občanem státu se neřídilo občanským zákoníkem, ale předpisy o správě národního majetku. Darování „v tísni“ se po roce 1989 stalo frekventovaným restitučním titulem a i žalovaná tento speciálním zákonem upravený způsob navrácení majetku zvolila; současně však tvrdí, že to nebrání domáhat se svých nároků podle obecných právních předpisů. Dovolatel dále konstatuje, že zákony o nápravě majetkových křivd se týkají jen některých křivd; náprava všech by totiž mohla vést ke vzniku nových křivd. Je mu známo, že Nejvyšší soud zaujal právní názor, že existence restitučních zákonů nevylučuje možnost domáhat se svých práv podle obecných právních předpisů, jestliže konkrétní právní úkon, na jehož základě stát majetek nabyl, je právním úkonem absolutně neplatným. Žalovaná se ale snaží využít nesporné autority soudních institucí k prosazení výkladu, že každou věc, mající charakter nároku na vydání majetku podle restitučních zákonů, lze projednat podle obecně platných právních předpisů. Takový postup ale nemůže být obecným pravidlem, což dovolatel dále podrobně odůvodňuje. Prohlašuje, že právo k předmětným pozemkům, k nimž bylo jeho právním předchůdcům zřízeno právo osobního užívání a na nichž postavil chatu, nabyl v dobré víře. Nebude-li rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání, zrušeno, ponese žalobce následky za stát, který vyřizoval právními předchůdci žalované nepochybně podepsanou nabídku daru státu [– její originál nebyl soudu předložen – a jejíž obsah je takový, jak to bývalo od dob znárodnění zcela obvyklé]. I to svědčí o tom, že nárok žalované má být řešen v řízení o uplatněném restitučním nároku. Žalovaná podala restituční nárok jako oprávněná osoba – dcera A. Š., resp. dědička po ní – přičemž ale k předmětným nemovitostem nemá dědické právo, o čemž bylo rozhodnuto Okresním soudem v Českých Budějovicích 22. 10. 1997 pod sp. zn. 23 C 41/97. Za tohoto stavu nemůže mít žalovaná na určovací žalobě naléhavý právní zájem. Otázku vydržení vlastnického práva státem soudy v daném případě posoudily jen okrajově a bez potřebných důkazů. Dovozují, že nemohlo jít o dobrou víru při uchopení držby, když neřeší otázku, zda darovací smlouva mezi K. a A. Š. a státem je listinou, a to i v případě její platnosti, způsobilou založit oprávněné uchopení držby státem. Žalovaná, resp. její právní předchůdkyně, nebyla v době přidělování pozemků do osobního užívání považována za účastníka řízení. Proti platnosti darovací smlouvy v té době zjevně nic nenamítala a námitky nevznesli ani její manžel, případně švagr. Dovolatel zdůrazňuje, že soud otázku neplatnosti darovací smlouvy a přijetí daru státem řeší 33 let po vydání rozhodnutí o osobním užívání pozemku a odmítá jediný právně relevantní důkaz – originál listiny o darování nemovitostí státu a přijetí daru. Toto rozhodnutí nelze zrušit, a to ani v rámci přezkoumávání mimo odvolací řízení a platí proto předpoklad o souladu správního aktu s právem. Toto rozhodnutí nelze považovat ani za akt nicotný. Je pak nadbytečné, aby se soud zabýval otázkou vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům žalobcem, resp. jeho právními předchůdci, když k jeho nabytí došlo originárním způsobem; touto otázkou se soudy nezabývaly. Soudy neprovedly ani důkazy k jednotlivým položkám změn v katastru nemovitostí a spokojily se toliko se sdělením katastrálního úřadu, které je v rozporu s listinami založenými v katastru nemovitostí a v soudním spise. Dovolatel posléze usuzuje, že on či jeho právní předchůdci byli v dobré víře, že jim náleží vlastnické právo a je zřejmé, že toto právo mohl vydržet i stát. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Závěrem odkazuje na nález Ústavního soudu z 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 196/2000 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2273/1998.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná v podrobnostech odmítá žalobcovu právní i skutkovou argumentaci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná pod sp. zn. 22 Cdo 174/2002, 22 Cdo 114/1999, 22 Cdo 173/2002, 22 Cdo 19/2002 a 22 Cdo 2326/2998 shledává dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ nepřípustným. Navrhuje proto, aby dovolání bylo odmítnuto, když v něm není uvedeno, v čem žalobce spatřuje otázky zásadního právního významu či jaká otázka byla řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.

Dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Pokud však soudy v nalézacím řízení zamítly žalobu z více důvodů, z nichž jen některé mohou být důvody zásadními ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přičemž pro zamítnutí žaloby postačoval důvod, který nečiní rozhodnutí zásadním, nemůže být přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení dána; dovolací řízení není prostředkem k řešení jen (z hlediska daného sporu) teoretických problémů, které nemůže mít na výsledek daného sporu vliv.

V dané věci odvolací soud konstatoval, že žalobce měl naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva. Žalobce však v průběhu řízení žalobu změnil a domáhal se určení, že žalovaná není vlastnicí sporných nemovitostí. Pokud soudy tuto žalobu zamítly, postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu, podle které naléhavý právní zájem na negativním určení, že žalovaný není subjektem určitého práva, není dán, může-li se žalobce domáhat pozitivního určení svého práva. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném v nakladatelství C. H. Beck, sv. 25, č. C 1859, se uvádí: „Je-li jako vlastník určité nemovitosti zapsána i jiná osoba než žalobce (duplicitní zápis) ... osoba duplicitně zapsaná jako vlastník určité nemovitosti má vždy naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k takové nemovitosti, neboť při významu zápisů do katastru nemovitostí (srov. § 20 katastrálního zákona o závaznosti údajů v katastru) je třeba nepatřičnost dvojího či vícerého zápisu vlastnictví k téže věci (mimo režim spoluvlastnictví) odstranit... Pozitivní určení vlastnického práva pak má přednost před negativním určením (že žalovaný není vlastníkem sporné nemovitosti), protože z negativního určení nevyplývá jistě, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti. Skutečným vlastníkem může být totiž i osoba třetí. Dovolací soud je toho názoru (zaujatého již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 6. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2589/98, publikovaném v Soudních rozhledech č. 8/2000), že podkladem pro provedení zápisu změn v katastru nemovitostí nemůže být rozhodnutí, jímž by právo nebo právní vztah byl určen negativně, neboť takové rozhodnutí by nemohlo vytvořit podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky“. Podle citovaného rozhodnutí naopak pozitivní určení práva „závazným způsobem (viz § 159 odst. 2 OSŘ) deklaruje, kdo je vlastníkem nemovitosti ke dni jeho určení soudem, řeší tudíž do té doby sporné vlastnické vztahy mezi účastníky řízení a tedy odstraňuje problém eventuálního duplicitního zápisu. Takovým rozhodnutím je samozřejmě vázán i katastrální úřad, který na jeho základě provede výmaz vlastnického práva neúspěšného žalovaného „duplicitního vlastníka“, jehož identifikace je z výroku rozsudku ve spojení s jeho záhlavím zcela jasná“.

Je tedy zřejmé, že žaloba na určení neexistence vlastnického práva žalované v případě duplicitního zápisu vlastnictví neřeší právní postavení účastníků. Na jejím základě by nedošlo k výmazu práva žalované z katastru nemovitostí a proto na takovém určení neměl žalobce naléhavý právní zájem. Žaloba tak nemohla mít naději na úspěch bez ohledu na to, kdo je ve skutečnosti vlastníkem sporných nemovitostí. Vzhledem k tomu, že zamítnutí žaloby je v této otázce zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, nemá rozhodnutí zásadní právní význam a dovolání proti němu není přípustné. Lze jen poznamenat, že dovolatelem vznesené námitky, týkající se vztahu obecných a restitučních předpisů jsou řešeny v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, neboť neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů; žalované přísluší jejich náhrada, a představuje odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření právního zástupce k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 2.500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tedy celkem 2.575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. června 2004

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru