Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1934/2011Usnesení NS ze dne 26.02.2013

HeslaOchrana vlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1934.2011.1
Dotčené předpisy

§ 126 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1382/13 ze dne 15.12.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vojen Güttler


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1934/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně ProMedica, spol. s r. o., se sídlem v Prostějově, E. Valenty 3969/19, IČO: 00560073, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 4, proti žalované Mgr. J. K., bytem v P., Š. 50, zastoupené JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 81/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2010, č. j. 21 Co 20/2008 -203, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3 085,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Zdeňka Šťastného.

Odůvodnění:

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. září 2007, č. j. 6 C 81/2005-158, zastavil řízení o vydání movitých věcí uvedených ve výroku I. rozsudku, neboť žalobkyně vzala co do těchto věcí žalobu zpět. Ve výroku II. rozsudku soud prvního stupně připustil rozšíření žaloby o věci uvedené v tomto výroku. Ve výroku III. rozsudku uložil žalované povinnost vydat žalobkyni zabezpečovací systém v tomto výroku blíže specifikovaný. Ve výroku IV. pak soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně požadavku na vydání věcí specifikovaných v uvedeném výroku. Ve výrocích V. a VI. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně proti výrokům IV. – VI. a žalované proti výrokům V. a VI. soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 21. prosince 2010, č. j. 21 Co 20/2008-203, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil výroky V. a VI. o nákladech řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolaní, neboť rozhodnutí nalézacích soudů jsou zcela v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítnul.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. ledna 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání není přípustné.

Dovolání může být v souzené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Žalobkyně sice uvádí, že dovolací soud „by měl dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam“, konkretizaci zásadní právní významnosti v dovolání však neuvádí.

Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na závěru, že věci, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, tvoří součást nebytových prostor v nemovitosti vlastnicky náležející subjektu odlišnému od účastníků řízení (vyjma věcí nacházejících se na vnější fasádě budovy) a z těchto důvodů nelze žalované uložit povinnost vydat tyto věci žalobkyni na základě tvrzeného porušení jejího vlastnického práva.

Podle § 120 odst. 1 občanského zákoníku součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

Výklad pojmu součásti věci je v judikatuře dovolacího soudu dlouhodobě ustálený.

V rozsudku ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84, Nejvyšší soud vyložil, že "podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť "to, co k věci podle její povahy náleží" se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní "patří" natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace "nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila" však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter "oddělení" zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou".

Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou - universitas rerum cohaerentium - ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, str. 446).

Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či o její součást, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7761).

Součástí věci je - jak vyplývá z citovaného ustanovení - vše, co k ní podle její povahy fyzicky a funkčně náleží a co od ní nemůže být odděleno, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila; neoddělitelností se tu rozumí nemožnost separace jak fyzická (technická), tak i funkční.

Právní institut součásti věci vyjadřuje skutečnost, že předmětem právních vztahů jsou rovněž hmotné předměty, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Od vlastností věci hlavní se pak odvíjí závěr, zda jiná relativně samostatná věc k ní patří natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Požadavek ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku ´nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila´, samozřejmě nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením přitom nemusí být jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné; znehodnocením se tu rozumí každý stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec (srov. například názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, který byl uveřejněn v č. 10 časopisu Právní rozhledy, ročník 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/1999, který byl uveřejněn pod č. 22 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).

Nikoliv pouhá možnost separace, ale teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou. Dokud součást není oddělena, není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, nestanoví-li zákon jinak. S věcí hlavní tvoří věc jedinou a je s ní podrobena jednotnému právnímu režimu; sdílí tedy vše, co se po právní stránce týká věci hlavní, a to i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí věci hlavní taková věc, která byla (resp. která by jinak byla) věcí samostatnou (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 230/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Nalézací soudy shodně dospěly k názoru, že osvětlovací rampy, tělesa a svítidla, klimatizace Junior a Fuji RYT, bojler a plynový kotel, dveře na fotobuňku a hlavní vstupní dveře nejsou věcmi samostatnými, ale mají povahu součástí věci hlavní – nebytových prostor, resp. nemovitosti, ve které se tyto nebytové prostory nacházejí. Vyšly ze skutkových zjištění, že osvětlovací rampy a svítidla jsou zabudovány do podhledů nebytových prostor, rovněž obě klimatizace jsou připojeny na kovových konzolách pod stropem, resp. na závěsu ve zdi, napojeny na elektřinu a vedení v plastových chráničích, bojler a plynový kotel jsou pevně zapojeny do systému ohřevu a vytápění, posuvné dveře a hlavní vstupní dveře, které nelze posuzovat bez rámu, jsou stavebně zabudovány do nemovitosti. Tyto věci podle názoru nalézacích soudů nemohou být odděleny, aniž by se tím věc znehodnotila, čímž se vedle kvalitativní rozumí i funkční újma mající za následek ztrátu peněžité hodnoty věci hlavní či jiné poškození. Uzavřely, že uvedené věci podle své povahy náleží k nebytovým prostorám, neboť s nimi jsou zpravidla pronajímány a nájemcem užívány. Vybavení nebytových prostor osvětlením, vytápěním, klimatizací, teplou vodou či zajištěním stavebních otvorů (dveřmi a okny) lze považovat v současné době za standardní. Oddělení uvedených věcí je sice technicky možné, ale vedlo by ke značnému znehodnocení nebytových prostor po stránce funkční, finanční i estetické. Nebytové prostory by bez těchto věci nemohly sloužit svému původnímu účelu (provozování lékárny) buď vůbec, nebo jen velmi omezeně. Provozování lékárny bez zajištěného osvětlení, vytápění, klimatizace a ohřevu teplé vody by nebylo efektivně možné.

S těmito závěry dovolatelka v dovolání relevantně nepolemizuje. Obsahem dovolání je totiž především popis vývoje vztahů dotýkajících se uvedených nebytových prostor s rekapitulací závěrů o neplatnosti právních vztahů, které se k těmto prostorám vztahují. Dovolatelka v obecné rovině naznačuje, že věci, které se podle názoru nalézacích soudů staly součástí věci hlavní, jsou od této hlavní věci oddělitelné. S tím jsou však závěrů soudů obou stupňů v souladu, neboť i podle jejich názoru tyto věci z technického hlediska oddělitelné jsou; současně však uzavřely, že by jejich oddělení vedlo ke znehodnocení věci hlavní. S tímto pro věc určujícím závěrem pak dovolatelka v rovině konkrétní právní argumentace v dovolání nepolemizuje.

Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti prakticky výhradně na oddělitelnost klimatizace, ani s její faktickou oddělitelností soudy nepolemizují. I u ní se však věcí zabývaly z pohledu znehodnocení věci hlavní. Dovolací soud v této souvislosti dodává, že judikatura dovolacího soudu považuje klimatizační zařízení za součást nemovitosti, ve které je zabudována (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 230/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Dovolatelka dále namítá, že soudy neprovedly důkaz rozhodnutím Městského úřadu v Prostějově ze dne 2. 8. 1994, sp. zn. SÚ/2423/94/, a nepřihlédly k obsahu tohoto rozhodnutí. Touto výhradou soudům vytýká, že zatížily řízení vadou, kterou mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Ve vztahu k věcem „na vnější fasádě budovy“ dovolatelka namítá, že žalovaná tyto věci užívá, ačkoliv rozhodnutí jsou založena na opačném závěru o neužívání těchto věcí. V této části je tak dovolání nepřípustnou polemikou se skutkovými zjištěními, neboť ani námitky vůči skutkovým zjištěním nemohou založit přípustnost dovolání v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 6 500,- Kč [odměna určená podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou vyhláškou č.64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.

Odměna za zastupování je vyčíslena podle § 8 vyhlášky a činí 2 250,- Kč (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 %ao dalších 50 % podle § 18 odst. 1 a zvýšení o 30 % podle § 19a uvedené vyhlášky), přičemž žalované přísluší náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden právní služby (vyjádření žalované k dovolání žalobkyně) podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2 550,- Kč. Žalované dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 47 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. ledna 2013, tj. 535,50 Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalované tak činí 3 085,50,- Kč.

Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3 085,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 26. února 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru