Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1912/2019Rozsudek NS ze dne 29.01.2020

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1912.2019.3
Dotčené předpisy

§ 149 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1912/2019-1051

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Z. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markétou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Soběslavská 2074/68, proti žalované R. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Libická 1832/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 236/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2018, č. j. 72 Co 260/2018-996, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2018, č. j. 72 Co 260/2018-996, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Manželství žalobce a žalované bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2005; žalobou ze dne 13. 11. 2008 se žalobce domáhá vypořádání zaniklého společného jmění manželů („SJM“).

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 26 C 236/2008-940 (v pořadí již čtvrtým – první tři odvolací soud k odvolání žalobce zrušil), ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2018, č. j. 26 C 236/2008-972, rozhodl tak, že ze zaniklého společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobce bytovou jednotku č. XY zapsanou na listu vlastnictví XY, která se nachází v domě č. p. XY v XY, na ulici XY stojícím na pozemcích par. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY, se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemcích o velikosti XY vzhledem k celku; dále do jeho vlastnictví přikázal blíže specifikované vybavení bytové jednotky č. XY pořízené za doby trvání SJM a částku 225 Kč představující částku za náklady za záznam v registru vozidel za prodané vozidlo XY RZ XY ve výši 5 000 Kč (výrok I.). Výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit společný dluh ze závazku ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 8900/061024-01/03/01-001/00/R ze dne 21. 11. 2003, uzavřené mezi účastníky a Českomoravskou hypoteční bankou, a. s. v nesplacené výši ke dni 1. 12. 2017 ve výši 134 680 Kč, a to v plnění dle shora uvedené smlouvy. Výrokem III. uložil žalobci povinnost vyplatit žalované v rámci vypořádání zaniklého SJM na vypořádací podíl částku 1 037 682 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vyšel ze zjištění, že do SJM účastníků náleží bytová jednotka č. XY v domě č. p. XY v XY na ulici XY v ceně 2 850 000 Kč, vybavení bytu v XY v hodnotě 84 000 Kč a vozidlo XY v hodnotě 5 000 Kč. Po zániku manželství žalobce vynaložil na společný majetek 2 103 996 Kč (z toho 1 570 278 Kč na úhradu hypotéky a 533 718 Kč na náklady spojené s údržbou bytu) a ze společného majetku obdržel částku 814 459 Kč (příjmy z pronájmu bytu); žalovaná po zániku manželství vynaložila na společný majetek 302 400 Kč (na úhradu hypotéky) a ze společného majetku obdržela částku 73 474 Kč (příjmy z pronájmu bytu).

Do vypořádání nezahrnul tvrzené vnosy žalobce sestávající z částky 40 092 Kč za výměnu oken, 5 388 Kč za pořízení mrazáku a 6 938 Kč za pořízení sporáku, a to s odůvodněním, že jde o věci pořízené až po zániku manželství, a nejde tedy o věci náležející do SJM, resp. částka 40 092 Kč na výměnu oken byla sice vynaložena na majetek náležející do SJM, avšak byla uplatněna až po uplynutí zákonné tříleté lhůty podle § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“). Do vypořádání nezahrnul ani tvrzený vnos žalobce ve výši 276 000 Kč, který měl vzniknout tím, že žalobce ze svých výlučných prostředků splatil společný dluhu bratrovi P. N. Žalobce totiž současně přijal od bratra částku přibližně 350 000 Kč, kterou mu dříve s žalovanou poskytli na opravu činžovního domu v XY, k níž však nakonec nedošlo, a kterou si žalobce ponechal; žalobce tedy sice uhradil společný dluh ze svého výlučného majetku, avšak ponechal si společné prostředky v částce ještě vyšší, a soud proto obě částky započetl. Částka ve výši 150 070 Kč pak podle soudu nemohla představovat vnos žalobce, neboť nejde o peníze vynaložené na společný majetek, nýbrž o vyčíslení práce žalobce na společném bytu. Vnosem nemůže být konečně ani částka představovaná náklady probíhajícího soudního řízení, v němž účastníci vystupují společně na straně žalobců proti žalované R. T. o 92 396 Kč s příslušenstvím, protože řízení nebylo dosud skončeno. Neshledal ani důvod pro disparitu podílů.

Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 12. 2018, č. j. 72 Co 260/2018-996, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se částka 225 Kč žalobci nepřikazuje, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. o vypořádání neuhrazeného dluhu z hypotečního úvěru rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se tento výrok vypouští (výrok II.). Ve výroku III. o výši vyrovnávacího podílu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu 999 685 Kč (výrok III.). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení vynaložených státem 840 Kč (výrok IV.) a žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 688 614,50 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.).

Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování – uzavřel, že předmětem vypořádání jsou aktiva ve výši 2 695 870 Kč (zařízení bytu v XY ve výši 93 000 Kč, automobil XY v hodnotě 5 000 Kč a bytová jednotka XY v hodnotě 2 597 870 Kč) a žádná pasiva (hypotéka již byla zcela splacena, stejně jako dluh vůči P. N.). Vnosy žalobce činí 847 699,39 Kč (polovina z částky 1 695 398,51 Kč, kterou žalobce vynaložil po zániku SJM ze svého výlučného majetku na splátku hypotéky) a vnosy žalované 151 200 Kč (polovina částky 302 400 Kč, kterou žalovaná vynaložila po zániku SJM ze svého výlučného majetku na splátku hypotéky).

Ostatní vnosy žalobce (40 092 Kč za výměnu oken, 5 388 Kč za pořízení mrazáku, 6 938 Kč za pořízení sporáku, 150 070 Kč a 533 718 Kč jako náklady vynaložené na společný byt a konečně náklady soudního řízení vedeného proti R. T.) do vypořádání nezahrnul, protože byly uplatněny až po uplynutí zákonné tříleté lhůty ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. Z téhož důvodu neučinil předmětem vypořádání ani částky 814 459 Kč a 73 474 Kč, představující příjmy účastníků z pronájmu bytu. Uhrazení dluhu vůči bratrovi P. N. pak nelze pokládat za vnos žalobce, neboť žalobce v této souvislosti za žalovanou ze svých výlučných prostředků ve skutečnosti nic nehradil – oproti úhradě dluhu se mu totiž dostalo peněžité plnění náležející také žalované, které převyšovalo její podíl na uhrazeném dluhu.

Přisvědčil však námitce žalobce ohledně ocenění bytové jednotky v XY. Je třeba vycházet ze stavu věci ke dni zániku společného jmění, kterou znalec stanovil ve výši 2 597 870 Kč; částka 2 850 000 Kč se vztahovala až k aktuálnímu stavu, který pro stanovení vypořádací hodnoty není rozhodný. Není ovšem pravda, že by znalec vycházel pouze z porovnávací metody; cenu předmětné bytové jednotky stanovil sice nejprve pomocí porovnávací metody, avšak zjištěnou částku následně redukoval zhruba o 8 %, což dle jeho odborných zkušeností odpovídá skutečnému rozdílu mezi nabízenou a posléze realizovanou kupní cenou bytů v XY. Proto napadené rozhodnutí změnil.

Protože hodnota všech aktiv náležejících do SJM činila 2 695 870 Kč, vnos žalobce 847 699,39 Kč a vnos žalované 151 200 Kč, přičemž podíly účastníků byly rovné (soud neshledal důvod pro disparitu podílů), vzal za základ pro vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků polovinu částky představované hodnotou majetku v SJM po odečtení vnosů, tedy částku 848 485,31 Kč. Po připočtení vnosu žalobce k tomuto základnímu podílu každého z účastníků se jedná o částku 1 696 184,70 Kč v případě žalobce a 999 685,31 Kč v případě žalované. Vypořádací podíl, který je žalobce povinen žalované zaplatit, pak odpovídá částce 999 685 Kč, protože podíl žalobce představuje 1 696 184,70 Kč, avšak dostalo se mu majetku v hodnotě 2 695 870 Kč; rozdíl proto musí žalované doplatit.

Rozsudek odvolacího soudu napadá žalobce („dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení devíti otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti jde o otázky, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Každou z těchto otázek pojí s dovolacím důvodem, který spočívá v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nesprávné právní posouzení věci a přípustnost dovolání odůvodňuje dovolatel takto:

1. Nalézací soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci. Soud prvního stupně neprovedl některé dovolatelem navržené důkazy a s důkazními návrhy se nevypořádal ani odvolací soud, přestože rozhodovací praxe dovolacího soudu požaduje, aby se soudy s navrženými důkazy vždy vypořádaly. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

2. Soud nesprávně zjistil cenu bytové jednotky v XY na ulici XY. Ocenění by nemělo vycházet pouze z nabídkových cen, protože ty jsou průměrně vyšší než ceny u skutečně realizovaných obchodů; podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) činil rozdíl v XY 14 % za první čtvrtletí roku 2017 a 23,3 % za čtvrté čtvrtletí roku 2017. Snížení nabídkové ceny o 6 %, jak to učinil znalec v nyní projednávané věci, není proto postačující. Otázka, zda má znalec při oceňování zohlednit data ČSÚ, jmenovitě indexy nabídkových a realizovaných cen nemovitostí, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

3. Splátka společného dluhu P. N. ve výši 276 000 Kč představuje vnos žalobce; není možné jej započíst oproti plnění ve výši 350 000 Kč, které dovolatel ve stejnou dobu obdržel jako plnění dluhu společností A.. Obě pohledávky nebyly způsobilé k započtení podle § 1982 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), neboť nejsou mezi týmiž subjekty; v případě částky 276 000 Kč je věřitelem P. N. a dlužníky oba účastníci řízení, v případě částky 350 000 Kč je věřitelem pouze dovolatel a dlužníkem společnost A. jejímž je P. N. pouze jednatelem. Z obsahu dovolání se podává, že přípustnost dovolání má spočívat v rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které způsobilé k započtení jsou pouze pohledávky mezi totožnými osobami.

4. Platba žalované ve výši 302 400 Kč nemůže být vnosem do společného majetku, neboť z provedených důkazů nevyplývá, že by šlo o vynaložení výlučných prostředků na společný majetek účastníků; naopak z nich vyplývá, že šlo o kompenzaci dovolatele za to, že žalovaná měla větší prospěch ze společného činžovního domu v XY.

5. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže do vypořádání nezahrnul vnosy dovolatele představované výměnou oken, pořízením sporáku a mrazáku, a ostatními náklady vynaloženými na společný byt. Tvrdí, že podle judikatury je třeba vypořádat v řízení o vypořádání SJM také výdaje účastníků, které byly na společný majetek vynaloženy po zániku manželství, a to i po uplynutí tříleté lhůty podle § 150 odst. 4 obč. zák. Pokud by totiž nešlo tyto vnosy v řízení uplatnit, byl by dovolatel fakticky trestán za to, že se po zániku manželství staral o společný majetek, což je důsledek zjevně nelogický.

6. Odvolací soud se v rozporu s judikaturou dovolacího soudu – která požaduje, aby se odvolací soud zabýval námitkami uplatněnými v odvolání – řádně nezabýval námitkou, podle níž soudní řízení, v němž účastníci společně žalují R. T., již pravomocně skončilo a náklady v tomto řízení vynaložené, které platit dovolatel, lze proto považovat za výlučný majetek vynaložený na společný majetek účastníků. Otázka právní povahy nákladů řízení vynaložených v souvislosti s dosud nevypořádaným společným jměním manželů je otázkou neřešenou.

7. Dovolatel namítá rovněž nesprávný výpočet vypořádacího podílu žalované. Odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu považoval za vnosy účastníků pouze polovinu částky vynaložené každým z účastníků z výlučného majetku na společný majetek – na splátku dluhu. Tím však popřel princip, podle něhož se účastníci mají na výdajích podílet rovným dílem; počítá-li soud za vnos pouze polovinu vynaložené částky, dochází k tomu, že ten, kdo vnos na splacení dluhu vynaložil, v konečném důsledku zaplatí ¾ dluhu, zatímco druhý z manželů pouze ¼. Dále také namítá, že hodnota vybavení bytu v XY činí 84 000 Kč a nikoli 93 000 Kč, jak vyplývá z nesporných tvrzení účastníků a skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud v této části nerozporoval.

8. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které zanedbává-li jeden z manželů bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů povinnosti péče o rodinu, je namístě rozhodnout o disparitě podílů. Právě taková situace nastala v projednávané věci; bylo zjištěno, že žalovaná dovolatele dvakrát falešně obvinila z domácího násilí a ještě za trvání manželství porodila dvě děti jiného muže. Důvody pro disparitu jsou pak dány rovněž s ohledem na zásluhovost dovolatele na nabytí bytu – byl to dovolatel, kdo zařizoval koupi bytu a o byt se staral. Soud měl proto rozhodnout o disparitě podílů ve prospěch dovolatele.

9. Konečně pak namítá nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení s tvrzením, že i v tomto případě se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Navrhuje napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s právním posouzením soudů obou stupňů a uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné a nedůvodné.

Nejvyšší soud po zjištění, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.) zjistil, že dovolání je jen částečně přípustné, avšak v rozsahu přípustnosti je důvodné.

K obsahu dovolání se poznamenává: Dovolání je přehledně uspořádáno, nicméně důvody jeho přípustnosti, pokud mají spočívat v tom, že v napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jsou uvedeny jen odkazem na spisové značky a data vydání rozhodnutí dovolacího soud, aniž by dovolatel konkretizoval, od jakých konkrétních právních vět těchto rozhodnutí se odvolací soud odchýlil. Takové vymezení důvodů přípustnosti dovolání je nedostatečné. V dalším textu dovolání je však v souvislosti s vymezením dovolacích důvodů takový rozpor v některých případech konkretizován, a proto se jím dovolací soud mohl při zvažování přípustnosti dovolání zabývat.

Protože společné jmění manželů zaniklo před 1. 1. 2014, projednal Nejvyšší soud věc podle zákona č. 40/1964 Sb. (k tomu blíže srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Ke správnosti skutkových zjištění (body 1 a 4):

Dovolací soud již mnohokrát zopakoval, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); dovolací soud je proto zjištěným skutkovým stavem vázán (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). To se týká jak námitky, že platba žalované ve výši 302 400 Kč nebyla vynaložena na splátku společné hypotéky (bod 4), tak námitky, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci (bod 1).

V souvislosti s námitkou nesprávných skutkových zjištění (bod 1) pak dovolatel vytýká odvolacímu soudu také skutečnost, že nenapravil vadu řízení, které se měl soud prvního stupně dopustit tím, že neprovedl některé navržené důkazy a v odůvodnění se s důkazními návrhy nevypořádal.

Dovolatel však tuto vadu v odvolacím řízení nenamítal. Přestože v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008). Uvedená námitka tak již z tohoto důvodu nemůže založit přípustnost dovolání.

K tvrzeným vnosům dovolatele (body 5 a 6):

V této části je dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné; rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatel tvrdí, že do vypořádání by měly být podle judikatury zahrnuty všechny investice z výlučného majetku jednoho z manželů na společný majetek vynaložené po zániku manželství, a to bez ohledu na dobu jejich vynaložení (tj. i po uplynutí zákonné tříleté lhůty ve smyslu § 150 odst. 4. obč. zák.).

Žalobce navrhl, aby v řízení byly vypořádány investice, které vynaložil v letech

2016–2017, tedy již po zániku SJM, na bytovou jednotku v SJM účastníků, a to 40 092 Kč na výměnu oken, 6 938 Kč na pořízení sporáku a 5 388 Kč na pořízení mrazničky. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, odmítl tuto investici vypořádat s tím, že nebyla uplatněna ve lhůtě tří let od zániku SJM (k tomu došlo 16. 11. 2005); podle názoru odvolacího soudu z judikatury jím uvedené vyplývá, že investice z výlučného do společného majetku uplatněné po třech letech od zániku SJM již nelze (v žádném případě) vypořádat. Totéž platí pro tvrzený vnos spočívající ve vynaložení nákladů řízení, ve kterém účastníci společně žalovali R. T. ohledně společného majetku.

Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem (§ 149 odst. 2 obč. zák.).

Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných (§ 150 odst. 4 obč. zák.).

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu občanský zákoník č. 40/1964 Sb. ani jiný zákon výslovně neupravují režim, jímž se v době mezi zánikem a vypořádáním SJM řídí právní vztahy mezi bývalými manžely, týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho předmět; uplatní se tak § 853 obč. zák., který přikazuje užití těch ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší, tj. ustanovení o SJM [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2434/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000 (všechny dostupné na www.nsoud.cz)]. K tomu se poznamenává, že v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak výslovně podle § 736 věty druhé platí, že dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.

Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou odvolací soud odkázal (rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012, a usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014) se týká případů, kdy byl k vypořádaní uplatněn až po třech letech od zániku SJM vnos z výlučného majetku, vynaložený na společné jmění manželů dosud nezaniklé; v takovém případě se skutečně uplatní „pravidlo tří let“, obsažené v § 150 odst. 4 obč. zák. Jiná situace však nastane, jestliže je takto vynaložen výlučný majetek na majetek v zaniklém, avšak dosud nevypořádaném společném jmění manželů; tam se pravidlo tří let nemůže uplatnit již proto, že by vyloučilo vypořádání investic vynaložených po třech letech od zániku SJM na společný majetek. Ostatně v praxi soudů je běžně jako vnos vypořádávána částka, kterou některý z účastníků vynaložil na splácení společného hypotéčního úvěru až do doby rozhodování soudů, byť od zániku SJM již uplynula doba delší tří let.

K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2019: „Nejvyšší soud již v poměrech obč. zák. formuloval v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněném pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), mimo jiné závěr, že jestliže se některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu ve smyslu § 149 odst. 2 věty druhé obč. zák. Tato skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů. U dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek účastníků je namístě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítnul jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na dluh zaplatil“.

Ohledně právního režimu vnosů, které jeden z účastníků zaniklého, avšak doposud nevypořádaného společného jmění manželů po jeho zániku na společný majetek vynaložil, platí přiměřeně to, co Nejvyšší soud již vyslovil ohledně přírůstků a výnosů společné věci v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3210/2018: „Pravidlo tří let se však z povahy věci – s důsledky spočívajícími v zániku práva – nemůže uplatnit tam, kde se jedná o součásti vztahující se k majetku v SJM, jenž soudní praxe per analogiam podrobuje režimu vypořádání SJM, jestliže ke vzniku těchto výnosů a přírůstků dochází až po zániku SJM. Tyto přírůstky a výnosy neexistují ke dni zániku SJM, a tudíž k nim účastníci nemohou ihned po zániku SJM uplatnit nároky na jejich vypořádání. V praxi by pak běžně docházelo k tomu, že kdyby § 150 odst. 4 obč. zák. měl dopadat i na případy přírůstků a výnosů, které vznikají po zániku SJM, měli by účastníci někdy velmi krátkou dobu na to, aby součástí probíhajícího řízení o vypořádání majetku v SJM učinili i tyto nároky (např. tehdy, pokud by k nabytí přírůstků došlo dva roky a deset měsíců od zániku SJM) a v některých případech by ani lhůta tří let od zániku SJM nemohla být objektivně splněna (např. tam, kde by probíhalo řízení o vypořádání SJM k majetku, z nějž plynou výnosy, pět let a v této době by došlo ke vzniku přírůstků). V těchto případech by totiž účastníci řízení vůbec neměli lhůtu tří let k jejich možnému vypořádání před tím, než by měly nastoupit účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání, a někdy by tato tříletá lhůta od zániku SJM uplynula ještě dříve, než přírůstky a výnosy vznikly.

Dovolací soud však vychází z toho, že účastník řízení není omezen ve svém právu na vypořádání těchto nároků lhůtou plynoucí z § 150 odst. 4 obč. zák. Jestliže tyto nároky nevznikly za trvání SJM, a nelze na ně proto vztáhnout tříletou lhůtu běžící od zániku SJM, nemohou bez dalšího podléhat zániku uplynutím tří let od zániku SJM. Odvolací soud ostatně ani neuvádí, z jakého důvodu by nebylo možné tyto nároky mimo režim řízení o vypořádání SJM uplatnit, ani co by mělo být důvodem pro zánik takových nároků. Již potud je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Jestliže pak odvolací soud uzavírá, že tyto nároky lze uplatnit výhradně v řízení o vypořádání SJM s tím, že pokud tak účastník neučiní, má to – zřejmě – za následek zánik takových nároků, pak s tímto závěrem z výše uvedených důvodů dovolací soud nesouhlasí.

Dovolací soud zastává názor, který nijak nekoliduje s jeho dosavadní rozhodovací praxí, že tyto nároky mohou být uplatněny následně i mimo režim řízení o vypořádání SJM (pokud v řízení o vypořádání SJM uplatněny nebyly) a jde pak pouze o otázku právního režimu takových nároků. Pro úplnost dovolací soud dodává, že tyto nároky nepodléhají prekluzi, neboť ve smyslu § 583 obč. zák. platí, že k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. O tento případ však v dané věci nejde. Bylo by tak možno uvažovat toliko o případném promlčení takových nároků právě proto, že jejich vznik se váže až na období po zániku SJM a neuplatní se vůči nim režim § 150 odst. 4 obč. zák. v podobě zániku práva (jako ve vztahu k vnosům a investicím učiněným za trvání společného jmění) jenom pro uplynutí doby. Přípustnost institutu promlčení ostatně dovolací soud i ve vztahu k vypořádání SJM a úpravě § 150 odst. 4 obč. zák. opakovaně vyslovil právě ve vztahu k nárokům majícím základ v období po zániku SJM [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 590/2003, ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2380/2007, nebo dne 11. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1870/2007 (dostupné na www.nsoud.cz)]“. Až potud citace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3210/2018.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že nároky vzniklé investicí (vnosem) z výlučného majetku jednoho z účastníků, vynaložené na společný majetek v době od zániku společného jmění manželů do jeho vypořádání, lze úspěšně uplatnit v soudním řízení bez ohledu na uplynutí tří let od zániku společného jmění; ustanovení § 150 odst. 4 nelze v takovém případě použít. To platí i pro případné nároky na vypořádání vnosu, učiněného v této době z majetku v doposud nevypořádaném SJM na majetek výlučný.

Po uplynutí tří let od zániku společného jmění však již nelze uplatnit nárok na vypořádání těch vnosů, které byly vynaloženy – ať již z výlučného majetku na majetek společný, nebo ze společného majetku na majetek výlučný – ještě v době trvání SJM.

Pro úplnost se poznamenává, že nároky z investic učiněných poté, co SJM bylo v důsledku marného uplynutí tříleté lhůty k vypořádání transformováno na podílové spoluvlastnictví účastníků, lze uplatnit podle pravidel upravujících právní vztahy mezi podílovými spoluvlastníky (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1870/2007, uveřejněný pod číslem 53/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Závěrem dovolací soud podotýká, že všechny tvrzené vnosy dovolatele, které nebyly předmětem vypořádání (a které by jinak mohly být součástí SJM), odmítl odvolací soud učinit předmětem vypořádání výlučně s odůvodněním, že byly uplatněny po uplynutí tříleté lhůty ve smyslu § 150 odst. 4. obč. zák. Otázka právní povahy nákladů soudního řízení vedeného proti R. T. tak nemůže založit přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí na ní ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí; odvolací soud ji odmítl vypořádat jen kvůli uplynutí tří let od zániku SJM. Tímto nárokem se tak bude zabývat v dalším řízení. Protože dovolací řízení je řízením přezkumným, nemůže dovolací soud tuto otázku řešit, a to i proto, že sice není vyloučeno, aby taková pohledávka byla jako vnos vypořádána, vždy záleží na konkrétních skutkových okolnostech dané věci, a nelze tak činit obecný, paušální závěr. Soudy však, zřejmě kvůli nesprávnému uplatnění „pravidla tří let“, potřebná skutková zjištění neučinily, a proto dovolací soud, který musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení, tuto otázku nemůže posoudit.

Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu se poznamenává, že sporák a mrazničku bude možno považovat za vnos do zaniklého, avšak nevypořádaného SJM jen tehdy, pokud budou součástí tohoto jmění, např. se staly součástí společné věci, a nebudou ve výlučném vlastnictví toho, kdo je pořídil (dovolatele).

K odklonu od rovnosti podílů:

Rozhodnutí odvolacího soudu v této části není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatel spatřuje důvod pro odklon od rovnosti podílů v zásluhovosti dovolatele na nabytí bytu a v závažných negativních okolnostech manželství na straně žalované.

Podíly bývalých manželů při vypořádání společného jmění manželů nemusí být vždy stejné. Důvodem k disparitě vypořádacích podílů mohou být podle judikatury negativní okolnosti v manželství, princip zásluhovosti, případně další okolnosti. Základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Vyšší míru zásluhy jednoho manžela o nabytí společného majetku však zpravidla vyvažuje osobní péče druhého manžela o rodinu; jen v mimořádných případech tomu může být jinak. V případě, že druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a–v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě podílu naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011). Samotné příčiny rozvratu manželství pak rovněž nejsou pro stanovení výše podílů manželů na jejich vypořádávaném SJM významné, pokud neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu (k tomu blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněný pod číslem 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Soudní odklon od principu rovnosti podílů je v každém případě postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004). Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahu soudů rozhodujících v nalézacím řízení o splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě, že by tato úvaha byla zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008).

Odvolací soud neshledal důvod pro odchýlení od rovnosti podílů, neboť zvýšená zásluhovost dovolatele na nabytí majetku byla vyvážena péčí žalované o děti a domácnost. Příčiny rozvratu manželství pak podává každý z účastníků vlastním – zcela odlišným – způsobem, přičemž v tomto směru nebyly prokázány žádné relevantní skutečnosti, které by vedly k odklonu od rovnosti podílů.

Taková úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená. Je patrné, že v otázce zásluhovosti na nabytí majetku nejde o nijak mimořádné okolnosti; naopak, jedná se o poměrně běžnou situaci, kdy jeden z manželů má sice zvýšené zásluhy na nabytí majetku, druhý se však více stará o domácnost a pečuje o děti. Příčiny rozvratu manželství popisuje každý z účastníků odlišně, přičemž však nebyly prokázány žádné skutečnosti, které by měly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu, a které by tak měly vést k disparitě podílů. Závěrem je třeba uvést, že z výsledků vyšetřování policejních orgánů lze činit závěry pouze ve vztahu k trestním oznámením žalované; nelze z nich však dovozovat pravdivost tvrzení dovolatele ohledně příčin rozvratu manželství.

K ocenění bytové jednotky:

Dovolatel tvrdí, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, má-li znalec při oceňování bytové jednotky přihlédnout k datům Českého statistického úřadu – konkrétně k indexům nabízených a realizovaných cen.

Úvodem je třeba předeslat, že otázka stanovení obvyklé („tržní“) ceny bytové jednotky v řízení o vypořádání společného jmění manželů není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1785/2009, a samotné skutkové zjištění ohledně ceny bytovné jednotky proto nelze v dovolacím řízení napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Co se týká metodiky výpočtu obvyklé ceny bytové jednotky – v tomto případě konkrétně otázky, zda má být přihlédnuto k indexům nabízených a realizovaných cen ČSÚ –, tuto otázku nemohou soudy řešit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1785/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01); její zodpovězení náleží příslušným ekonomickým vědním oborům. Je tomu tak proto, že soud zpravidla nemá k posouzení dostatek odborných znalostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 73/2014). Dovolací soud se proto nemohl otázkou správnosti zvolené metodiky zabývat.

Jen pro úplnost se uvádí, že k požadavkům na oceňování bytových jednotek se Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, a to tak, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů je cena bytové jednotky dána cenou, za kterou lze pořídit obdobnou bytovou jednotku ve stavu ke dni zániku společného jmění manželů v daném místě ke dni rozhodování soudu o vypořádání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2938/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2216/2004). Jedná se tedy o tzv. obvyklou cenu, kterou by měl byt ke dni rozhodnutí soudu, pokud by byl ve stavu, v jakém byl v době zániku společného jmění manželů.

Úlohou soudu je hodnocení důkazu znaleckým posudkem v rámci volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., jemuž – stejně jako každý jiný důkaz – podléhá. Tak soud hodnotí, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01).

Nicméně samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

K výpočtu vypořádacího podílu:

V této části je dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné; rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Otázku, jak postupovat při výpočtu podílů účastníků na SJM a tzv. vypořádacích podílů (tj. částky, kterou je třeba vyplatit na vyrovnání podílů) řešil Nejvyšší soud opakovaně. Ustálil se postup, podle něhož nejprve je nutné určit výši celkového majetku (hodnot, věcí a aktiv) tvořícího součást společného jmění manželů a výši vnosu, resp. vnosů, od celkové hodnoty SJM je pak třeba odečíst jednotlivé vnosy a tuto hodnotu vzít za základ pro vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků (základní podíl); při rovnosti podílů je to polovina částky získané odečtením hodnoty vnosů od hodnoty celkového majetku náležejícího do SJM (zbytek představuje „dluh“ SJM vůči účastníkům). K takto získaným základním podílům účastníků je nutno přičíst výši jejich vnosů. Součet základních podílů a vnosů obou manželů musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv SJM. Na závěr je pak třeba na vypořádací podíl započíst společné závazky přikázané jednomu z účastníků, neboť i na úhradě dluhu se účastníci podílejí stejným dílem; byl-li jednomu z účastníků přikázán k zaplacení společný dluh, je druhý manžel povinen nahradit mu částku odpovídající polovině tohoto dluhu [např. usnesení ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4509/2011, rozsudek ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013, či rozsudek ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – R 103/2015); základní pravidlo pak vyplývá již z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69 (uveřejněného pod č. 57/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

V rozsudcích ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5441/2015, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018, Nejvyšší soud uvedený postup vyjádřil takto:

„a) Od výchozí částky celkové hodnoty majetku v SJM je nutné odečíst jednotlivé vnosy účastníků.

b) Takto zjištěná hodnota je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to polovina uvedené částky. Jde o výchozí částku sníženou o všechny relevantní vnosy – takto je určen podíl každého z účastníků na „čistém“ majetku (t. j. majetku po odečtení hodnoty vnosů, avšak prozatím bez zohlednění společných dluhů).

c) K podílu každého z účastníků je nutno přičíst výši jím provedeného vnosu (včetně poloviny částky, kterou některý z účastníků plnil z výlučných prostředků po zániku SJM na společný dluh). Součet obou takto zjištěných částek musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv společného jmění manželů (tj. výchozí částku).

d) Jestliže byl v řízení však některému z účastníků přikázán k úhradě společný dluh, pak – protože i na úhradě dluhu se účastníci (ve vztahu k třetí osobě) podílejí podle dosavadní judikatury stejný dílem – je druhý účastník povinen nahradit protistraně částku odpovídající polovině tohoto dluhu […].

Vyčíslení konkrétního vypořádacího podílu probíhá tak, že se základní podíl, který na každého účastníka připadá [bod b)], zvýšený o hodnotu jeho vnosu [bod c)] a snížený o polovinu společného dluhu, který je přikazován k zaplacení protistraně [bod d)], porovná s hodnotou majetku, který je účastníkovi přikazován; je-li mu přikazován majetek o vyšší hodnotě, je třeba mu uložit povinnost vyrovnat takto určenou výši podílů v penězích, má-li dostat majetek o hodnotě nižší, než jaká na něj připadá, musí mu druhý účastník rozdíl doplatit.“

Formulaci „k podílu každého z účastníků je nutno přičíst výši jím provedeného vnosu (včetně poloviny částky, kterou některý z účastníků plnil z výlučných prostředků po zániku SJM na společný dluh)“ [bod c)] vyložil odvolací soud tak, že k podílu každého z účastníků je nutno přičíst částku jím provedeného vnosu, avšak v případě, že některý z účastníků plnil z výlučných prostředků na společný dluh až po zániku SJM, pak jen polovinu takto vynaložené částky; do výpočtu proto zahrnul pouze polovinu investic, které účastníci vynaložili na společný dluh po zániku společného jmění. Přestože tomuto výkladu přispěla nepřesná reprodukce závěrů vyslovených v R 103/2015 v rozhodnutích dovolacího soudu, ze kterých odvolací soud vycházel, není takový závěr objektivně správný.

Podle § 149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.

Jestliže se některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má rovněž právo na jejich náhradu ve smyslu § 149 odst. 2 věty druhé obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008).

Vnosem je tedy vždy celá částka, kterou účastník ze svého majetku vynaložil na majetek společný, či naopak kterou manželé vynaložili na výlučný majetek jen jednoho z nich; celou takovou částku je třeba do výpočtu zahrnout. To platí i v případě, že jeden z manželů po zániku manželství vynaloží své výlučné prostředky na splátku společného dluhu a nárok na náhradu takto vynaložených prostředků v řízení uplatní.

Ostatně má-li součet všech vnosů a základních podílů účastníků dát dohromady celou částku majetku náležejícího do společného jmění (kontrolní součet), nemůže být k podílu každého z účastníků přičtena pouze polovina částky vynaložené na společný majetek po zániku manželství (a předtím odečtené od hodnoty aktiv). Závěr, podle něhož by měl manžel nárok na náhradu pouze poloviny prostředků vynaložených po zániku SJM ze svého výlučného majetku na majetek společný, nemá žádné opodstatnění.

Nejvyšší soud v rozsudcích sp. zn. 22 Cdo 5441/2015 a sp. zn. 22 Cdo 2020/2018 hovoří současně o dvou způsobech zohlednění vnosu. Z hlediska výpočtu je totiž nerozhodné, zohlední-li se vnos výše popsaným způsobem (tedy jeho celá hodnota se nejprve odečte od výše aktiv náležejících do SJM a po vypočtení základních vypořádacích podílů účastníků se opět přičte k podílu toho, kdo vnos vynaložil), či zda se zohlední navýšením vypořádacího podílu druhého z manželů o polovinu toho, co vynaložil na společný majetek ze svého (hodnota vnosu se v tomto případě již neodečítá od hodnoty aktiv při určení základního vypořádacího podílu); druhá možnost bývá zpravidla použita ke stanovení náhrady za přikázaný dluh [srovnej bod d) výše citovaného rozhodnutí]. O co menší je v druhém případě náhrada, o to větší je samotný vypořádací podíl a naopak; oba postupy však musí vést vždy ke stejnému výsledku, a to že každý z účastníků se podílí na majetku i na úhradě společných dluhů zásadně rovným dílem.

V nyní projednávané věci vedl nesprávný postup odvolacího soudu (který oba uvedené způsoby zkombinoval) k tomu, že účastníci nehradili společné dluhy rovným dílem, nýbrž v poměru 1:3; tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí je proto nesprávné.

Současně je důvodná námitka dovolatele, že podle nesporných tvrzení účastníků (č. l. 889 a 913) a skutkových závěrů soudu prvního stupně – které odvolací soud v tomto směru nedoplňoval ani nijak nerozporoval – cena vybavení bytu činí 84 000 Kč, nikoli 93 000 Kč. Z této hodnoty je nadále třeba při výpočtu vycházet a upravit rovněž výši hodnoty celkového majetku (2 686 870 Kč).

Správné vyčíslení vypořádacího podílu v nyní projednávané věci: Základní vypořádací podíl každého z účastníků je 344 536 Kč [polovina z 689 071 Kč, což je hodnota celkového majetku v SJM (2 686 870 Kč) po odečtení vnosů (1 695 399 Kč a 302 400 Kč)]; po připočtení vnosu každého z účastníků k jeho základnímu podílu činí výše vypořádacího podílu dovolatele 2 039 935 Kč (344 536 Kč + 1 695 399 Kč) a výše vypořádacího podílu žalované 646 936 Kč (344 536 Kč + 302 400 Kč). Tato výše vypořádacích podílů je konečná, neboť součástí SJM nejsou žádná pasiva.

Soud dovolateli přikázal majetek za 2 686 870 Kč (veškerá vypořádávaná aktiva), který však převyšuje jeho vypořádací podíl (2 039 935 Kč) a musí proto rozdíl zaplatit žalované; ten činí 646 935 Kč (2 686 870 Kč - 2 039 935 Kč) a odpovídá jejímu vypořádacímu podílu (rozdíl je dán zaokrouhlením haléřových položek).

K započtení vnosu dovolatele ve výši 276 000 Kč:

Rozhodnutí odvolacího soudu v této části není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatel tvrdí, že odvolací soud započetl jeho vnos spočívající v úhradě společného dluhu účastníků, aniž pro to byly splněny podmínky § 1982 a násl. o. z.

Odvolací soud nicméně nepřistoupil k započtení pohledávek ve smyslu § 1982 a násl. o. z.; takové právní jednání je vyhrazené pouze subjektům konkrétních hmotněprávních vztahů. Na otázkách týkajících se totožnosti subjektů tak napadené rozhodnutí nezávisí a nemohou založit přípustnost dovolání.

Odvolací soud vyšel z toho, že úhradu společného dluhu z výlučných prostředků dovolatele nelze považovat za vnos, neboť se mu současně dostalo ještě vyššího plnění na společnou pohledávku účastníků, které si dovolatel ponechal. Přistoupil tak k „započtení“ vzájemných vnosů účastníků čistě ve smyslu početním, veden (správnou) úvahou, že vzájemné vnosy účastníků se do stejné výše nepromítnou ve výpočtu zvýšením ani snížením podílu žádného z účastníků.

Dovolateli lze přisvědčit, že postup odvolacího soudu neodpovídá obvyklému postupu výpočtu vypořádacích podílů v řízení o vypořádání SJM (jak je ostatně podrobně popsán výše), zákon nicméně konkrétní postup výpočtu vypořádacího podílu nestanoví. Dospěje-li soud ke správné výši vypořádacích podílů, není jeho rozhodnutí nesprávné jen proto, že při jejich výpočtu postupoval jinak, než ve své rozhodovací praxi postupuje Nejvyšší soud.

Protože odvolacím soudem zvolený postup výpočtu se v nyní projednávané věci neprojevil na výši vypořádacích podílů účastníků – ve skutečnosti naopak zvýhodnil žalobce, v tomto směru jsou však jeho námitky subjektivně nepřípustné (viz např. již rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96) – není napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

V části, ve které směřuje proti výroku V. o náhradě nákladů řízení, je dovolání objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (zejména je třeba učinit skutková zjištění k některým tvrzeným vnosům). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru