Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1886/2005Rozsudek NS ze dne 19.09.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1886.2005.1
Dotčené předpisy

§ 17 odst. 3 předpisu č. 229/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 691/05


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1886/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce P. f. Č. r., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu S., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 53/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2004, č. j. 30 Co 255/2004-234, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. P. Z.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby soud určil, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky řízení 7. 1. 1997 ohledně níže uvedených pozemkových parcel, které byly prodávány za účelem výstavby rodinných domů, je neplatná, a že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví státu a ve správě žalobce. Smlouva podle něj odporovala obecně závazným právním předpisům a navíc žalovaný nesplnil rozvazovací podmínku, na kterou byl převod vázán.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. dubna 2000, č. j. 23 C 13/98-136, výrokem pod bodem I. zamítl „žalobu na určení, že kupní smlouva ze dne 7. 1. 1997, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným ohledně části parcely č. 3441 v katastrálním území M., obec H. m. P., vytvořených geometrickým plánem č. 1263 – 152/96, zpracovaným dne 10. 12. 1996 geodetickou kanceláří P. a označených tímto geometrickým plánem jako parcely č. parc. 3441/8 o výměře 15 m², 3441/9 o výměře 70 m², 3441/10 o výměře 80 m², 3441/11 o výměře 78 m², 3441/13 o výměře 91 m² a 3141/14 o výměře 11.851 m² je neplatná“, výrokem pod bodem II. určil, že parcely č. 3441/8 - louka, 3441/9 – louka, 3441/10 – louka, 3441/11 – louka, 3441/13 – louka a 3441/14 – louka ve výše uvedených výměrách, které jsou zapsány u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 2172 pro katastrální území M., jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce P. f. ČR, výrokem pod bodem III zamítl „žalobu na určení, že žalovaný je povinen strpět k nemovitostem zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch České republiky a správy žalobce, a to k parcelám č. parcely 3441/8 o výměře 15 m² – louka, 3441/9 o výměře 70 m² – louka, 3441/10 o výměře 80 m² – louka, 3441/11 o výměře 78 m² – louka, 3441/13 o výměře 91 m² – louka a 3441/14 o výměře 11.851 m² – louka“ a výrokem pod bodem IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že předmětná kupní smlouva obsahovala v čl. VII. rozvazovací podmínku, která stanovila, že prodej předmětných pozemkových parcel se uskutečňuje za účelem výstavby rodinných domů a kupující se zavázal, že do 12 měsíců ode dne vkladu vlastnického práva žalobci doloží, že mu bylo vydáno územní rozhodnutí na tuto výstavbu. Žalovaný však podmínku nesplnil, proto se obnovilo vlastnické právo převodce.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 29 Co 443/2000-151, rozhodl tak, že „rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II., kterým bylo žalobě vyhověno, a ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení potvrzuje, jinak zůstal nedotčen“, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací k dovolání žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č. j. 22 Cdo 1625/2001-178, rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 29 Co 443/2000-151 a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. dubna 2000, č. j. 23 C 13/98-136, ve výrocích pod body II. a IV. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 5. prosince 2003, č. j. 23 C 13/98-210, ve znění opravného usnesení ze dne 14. dubna 2004, č. j. 23 C 53/2003-220, zamítl žalobu „na určení, že parcely č. 3441/8 o výměře 15 m² – louka, 3441/9 o výměře 70 m² – louka, 3441/10 o výměře 80 m² – louka, 3441/11 o výměře 78 m² – louka 3441/13 o výměře 91 m² – louka a 3441/14 o výměře 11 851 m² – louka, které jsou zapsány u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 2172 pro katastrální území M., jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce – P. f. ČR“, a rozhodl o nákladech řízení; soud prvního stupně se zaměřil jen na splnění rozvazovací podmínky, obsažené ve smlouvě o převodu nemovitostí.

Odvolací soud k odvolání žalobce (po připuštění změny žaloby ohledně kultury pozemků a čísla listu vlastnictví) rozsudkem ze dne 12. října 2004, č. j. 30 Co 255/2004-234, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že výše uvedené pozemkové parcely v uvedených výměrách v kultuře trvalý trávní porost „které jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č. 3074 pro katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro h. m. P., jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě P. f. Č. r.“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování listinnými důkazy konstatoval, že žalobce návrh na určení svého vlastnického práva opírá o neplatnost kupní smlouvy ze 7. 1. 1997; tuto neplatnost žalobce spatřuje jednak v tom, že předmětné pozemky nebyl oprávněn převést na žalovaného, neboť nebyl naplněn předpoklad uvedený v § 17 odst. 3 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jednak v tom, že sjednaná kupní cena odporovala obecně závazným právním předpisům. Tím se soud prvního stupně nezabýval, když pouze konstatoval, že kupní smlouva je platná, neboť nedošlo k naplnění rozvazovací podmínky. Odvolací soud uvedl, že bylo třeba se nejprve zabývat námitkou neplatnosti kupní smlouvy a teprve v případě, že by kupní smlouva byla platným právním úkonem, bylo možné uvažovat o tom, zda došlo či nedošlo k naplnění rozvazovací podmínky. Po podrobné analýze otázky, zda k uzavření kupní smlouvy došlo platně a po posouzení námitky, že pozemky nepatří do zemědělského půdního fondu, dospěl odvolací soud k závěru, že schválenou stavební dokumentací ve smyslu § 17 odst. 3 písm. c) zákona o půdě je stavební dokumentace ověřená stavebním úřadem ve stavebním řízení; převod pozemků podle tohoto ustanovení je tedy možný jen, bylo-li již na stavbu vydáno pravomocné stavební povolení. Poukázal též na výjimečnost možnosti převodu podle citovaného ustanovení zákona o půdě, která plyne z textu zákona („v naléhavých případech“). Předmětná kupní smlouva, jejímuž uzavření vydání stavebního povolení nepředcházelo, tak byla uzavřena v rozporu se zákonem o půdě a je třeba ji považovat za absolutně neplatnou ve smyslu § 39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jeho přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel namítá, že názor odvolacího soudu, který ztotožnil pojmy „schválená stavební dokumentace“ a „projektová dokumentace stavby, která je povinnou přílohou žádosti o stavební povolení“, nemá oporu v platném právním řádu. Připomíná, že odvolací soud při provádění dokazování vyzval žalovaného k opětovnému předložení stavebně plánovací dokumentace pro realizaci výstavby na pozemcích, jež jsou předmětem sporu, ačkoliv tuto dokumentaci žalovaný předložil soudu již ve stadiu prvoinstančního řízení, předcházejícího rozsudku Nejvyššího soudu. Ač této výzvě žalovaný vyhověl (přičemž ale nebyl schopen opětovně dokumentaci předložit v plném rozsahu), tato částečná dokumentace předmětem dokazování nebyla, neboť odvolací soud otázku dokumentace zúžil toliko na prokázání existence pravomocného stavebního povolení pro stavbu na předmětných pozemcích. V této souvislosti dovolatel namítá, že ze stavebně plánovací dokumentace, předložené v rámci soudního řízení bylo možné dovodit, že rozhodnutí dotčených orgánů státní správy časově hluboce předcházelo uzavření předmětné kupní smlouvy a že předmětné pozemky byly určeny k zástavbě. Uvádí, že je nesporné, že v okamžiku uzavírání kupní smlouvy neexistovalo stavební povolení, přičemž případnou existenci pravomocného stavebního povolení ke dni uzavření kupní smlouvy považuje za absurdní např. s přihlédnutím k rozvazovací podmínce, která byla svázána s vydáním rozhodnutí o umístění stavby. Je vyloučeno, aby vydání stavebního povolení časově předcházelo vydání rozhodnutí o umístění stavby. Vzhledem k tomu, že subjekt žádající o vydání stavebního povolení je povinen k žádosti připojit doklad prokazující vlastnické právo k pozemku, má dovolatel za to, že věc nelze posoudit tak, jak to učinil odvolací soud, odkázal-li na § 17 odst. 3 písm. c) zákona o půdě. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud nepřihlédl k námitce, že na převod předmětných pozemků nedopadalo zmíněné ustanovení zákona o půdě, neboť nenáležely do zemědělského půdního fondu, neboť toto tvrzení je tvrzením novým, které nemohlo být uplatněno v odvolacím řízení. Nejde o nové tvrzení, ale o právní argumentaci vycházející z pojmu „zemědělský půdní fond“. Sporné pozemky pak nebylo možno pod zemědělský půdní fond podřadit, neboť nebyly zemědělsky obhospodařovány, ani se to do budoucna nepředpokládalo. To ostatně plyne z obsahu znaleckého posudku o ceně nemovitostí. Zde jsou popsány jako „souvislý komplex parcel určených k zastavění rodinnými domy“. Uzavírá, že odvolací soud věc projednal postupem, jímž porušil § 212 OSŘ, když vybočil z mezí, v nichž se žalobce v odvolání domáhal přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně. Meze odvolání byly dány výlučně přezkoumáním naplnění rozvazovací podmínky. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání polemizuje s argumentací žalovaného a setrvává na interpretaci § 17 odst. 3 písm. c) zákona o půdě, podané odvolacím soudem, s jehož závěry se ztotožňuje. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvod upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 ObčZ).

Nemovitosti ve vlastnictví státu, na které nebylo ve lhůtě uvedené v § 13 zákona o půdě uplatněno právo na vydání, může pozemkový fond převést v naléhavých případech na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu [§ 17 odst. 3 písm. c) zákona o půdě].

Dovolací soud se ztotožňuje s výkladem § 17 odst. 3 písm. c) zákona o půdě, podaným odvolacím soudem, a pro stručnost na něj odkazuje. Skutečnost, že schválenou stavební dokumentací je třeba rozumět dokumentaci schválenou ve stavebním (nikoliv tedy v územním) řízení, se podává i z výkladu podaného v důvodové zprávě k návrhu zákona, kterým se mění devizový zákon a některé další zákony (ASPI 25969 - Lit), jakož i z materiálu Ministerstva pro místní rozvoj, publikovaného též v ASPI pod č. 13206 (Lit). K námitce dovolatele, že je nelogické, aby zákon vázal možnost převodu až na stavební povolení, když toto nelze vydat bez prokázání práva ke stavebnímu pozemku, je třeba uvést, že právě s ohledem na zmíněnou výjimečnost půjde např. o případy, kdy se dodatečně zjistí, že stavba, na kterou bylo již vydáno stavební povolení, by měla částečně stát na pozemku ve správě pozemkového fondu, anebo o podobné „naléhavé případy“, mezi které jistě výstavba zamýšlená žalovaným nepatří.

Neobstojí ani námitka, že odvolací soud překročil meze odvolacího přezkumu vymezeného odvolatelem (§ 212 OSŘ). V § 212 OSŘ jde o vymezení kvantitativních mezí, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozsudku (např. jde-li o plnění dělitelné nebo o objektivní kumulaci). Na danou věc se vztahuje § 212a odst. 1 OSŘ, podle kterého „není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny“; o to šlo i v daném případě.

K námitkám týkajícím se zařazení sporných pozemků do zemědělského půdního fondu se odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, publikovaný pod č. C 2886 ve svazku 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, ve kterém se uvádí: „Dovolací soud připomíná též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.11.1995, sp.zn. 6 A 905/94, v němž tento soud dovodil: Pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. se vyhledávají dva znaky: jednak takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální) a jednak v evidenci (katastru) nemovitostí je označen druhem kultury uvedeným v ustanovení § 1 odst. 2 zák. ČNR č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v budoucnu tomu tak nemá být, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (Soudní judikatura ve věcech správních 11/1998)“. To, zda pozemek patří do zemědělského půdního fondu je věcí právního posouzení, toto posouzení však předpokládá tvrzení skutkových okolností, že totiž pozemek není zemědělsky obhospodařovaný a že není takto veden v katastru nemovitostí (a to v daném případě ke dni uzavření smlouvy). Tato tvrzení lze jako nová vznést v odvolacím řízení jen za podmínek uvedených v § 205a OSŘ; splnění těchto podmínek však dovolatel netvrdil a dovolací soud neshledal.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, když žalovaný nebyl úspěšný a žalobci vznikly náklady představující odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,-Kč a dále paušál náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 5 075,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. l a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. září 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru