Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1873/2020Rozsudek NS ze dne 21.10.2020

HeslaNezbytná cesta (o. z.)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1873.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1029 a § 1030 o. z.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1873/2020-580

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. G., narozené XY, a b) J. G., narozeného XY, obou bytem XY, proti žalované E. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Dítětem, LL. M., advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, o zřízení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 59/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 12. 2019, č. j. 69 Co 299/2019-548, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 1. 2020, č. j. 69 Co 299/2019-554, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 12. 2019, č. j. 69 Co 299/2019-548, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 1. 2020, č. j. 69 Co 299/2019-554, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 4. 2019, č. j. 8 C 59/2012-499, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 6.2019, č. j. 8 C 59/2012-510, s výjimkou výroku pod bodem II., se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Předmětem žaloby je mimo jiné nárok žalobců jako vlastníků domu č. p. XY na st. par. č. XY (společné jmění žalobců) a žalobkyně jako vlastnice pozemků st. par. č. XY a pozemku par. č. XY, nacházejících se v katastrálním území XY, obec XY, zapsaných u katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, na zřízení služebnosti nezbytné cesty přes pozemek žalované par. č. XY, zapsaný tamtéž.

Okresní soud v Šumperku („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 8. 4. 2019, č. j. 8 C 59/2012-499, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 6. 2019, č. j. 8 C 59/2012-510, zřídil služebnost nezbytné cesty zatěžující část pozemku par. č. XY ve prospěch vlastníků pozemků par. č. XY a st. par. č. XY podle specifikovaného geometrického plánu (výrok I). Zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali zřízení služebnosti spočívající v uložení kabelu osvětlení, kabelu zvonku, uložení kanalizace a čtyřšachtové odpadní jímky, zatěžující část pozemku par. č. XY ve prospěch vlastníků pozemků par. č. XY a st. par. č. XY (výrok II, který není předmětem dovolacího řízení). Rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu za služebnost ve výši 6 886 Kč (výrok III) a nákladech řízení (výroky IV – VI).

V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že rodiče žalobkyně a) a žalované slíbili v souvislosti s výstavbou domu žalobkyni a) darování části pozemku par. č. XY, tak, aby k domu žalobců vedla přístupová cesta, což byla i podmínka kolaudace domu (dům byl stavěn s tím, že přístup k němu bude zajištěn z místní komunikace na pozemku par. č. XY). Po smrti otce účastnic však k darování pro jejich rozpory nedošlo. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že nelze celoročně využívat přístup k domu žalobců z pozemku par. č. XY, přičemž stávající přístup vedoucí přes pozemek par. č. XY je úzký a omezuje jej i umístění pilíře pro hlavní uzávěr plynu; podle soudu tak žalobci nemohou řádně užívat své nemovitosti, neboť nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou; zejména není možný celoroční příjezd k domu osobními ani nákladními automobily. Z dokazování nevyplynulo, že by si žalobci způsobili nedostatek přístupu k nemovitostem z hrubé nedbalosti či úmyslně; bylo naopak prokázáno, že žalovaná původně chtěla předmětnou část pozemku na žalobce převést, nicméně pro vzájemně vyhrocené vztahy nebyl převod proveden. Zřízení přístupu před pozemek obce par. č. XY soud pokládá za nákladné a nepřiměřené; naproti tomu rozšíření stávajícího přístupu o 2 m přes pozemek par. č. XY nejvíce odpovídá požadavku § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.”).

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 69 Co 299/2019-548, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 1. 2020, č. j. 69 Co 299/2019-554, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se zřizuje služebnost cesty zatěžující část pozemku par. č. XY ve prospěch vlastníků pozemků par. č. XY a st. par. č. XY a budovy č. p. XY na st. p. č. XY, podle specifikovaného geometrického plánu a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV – VII). Soud prvního stupně nesprávně vymezil nemovitosti, v jejichž prospěch zřídil služebnost nezbytné cesty - tuto vadu odvolací sodu napravil.

Odvolací soud se jinak ztotožnil se závěry soudu prvního stupně – ten správně uzavřel, že žalobci pro nedostatečné napojení na veřejnou cestu nemohou své nemovitosti řádně užívat a hospodařit na nich (tj. zajistit zejména dovoz paliva, vyvážení septiku, potřebné opravy a příjezd vozidel integrovaného záchranného systému), přičemž příjezd lze zajistit jen prostřednictvím zásahu do pozemku žalované. Pokud žalovaná během řízení postavila na části svého pozemku betonové oplocení, musela si být vědoma toho, že přes tuto část pozemku může být zřízena nezbytná cesta, příp. mohla pozemek oplotit s menšími náklady; takové jednání není překážkou zřízení služebnosti nezbytné cesty. Soud prvního stupně se správně vypořádal s námitkou žalované, že si žalobci zavinili nedostatek přístupu. V dané věci je rozhodné, zda jsou nemovitosti spojeny s veřejnou cestou a zda je lze řádně užívat, nikoliv to, zda žalobci řešili svoji situaci nějak jinak (např. příjezdem po pozemku par. č. 143/1, což navíc neznamená, že je takto zajištěn plnohodnotný přístup po celý rok). Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou, že žalobci další přístup nepotřebují a jde jim jen o pohodlnější přístup; naopak zaujal názor, že žalobci žádají přístup umožňující řádné užívání jejich nemovitostí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná („dovolatelka”) dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”), neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem je rozhodována rozdílně s tím, že tato právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak". Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Podle dovolatelky žalobci k příjezdu na své nemovitosti, které užívají řádně po celý rok, používají obecní pozemek par. č. XY; k tomu dodává, že ze znaleckého posudku provedeného v řízení nevyplynulo, že by nebylo možné zřídit cestu právě přes tento pozemek. Závěr nalézacích soudů, že přístup k nemovitostem žalobců je možný pouze z komunikace na pozemku par. č. XY, je v rozporu s provedenými důkazy a lokální situací (v této souvislosti poukazuje na to, že soudy neprovedly místní šetření). Žalobci měli příležitosti pozemek par. č. XY, resp. jeho část, odkoupit; nedostatek přístupu k nemovitostem si tak žalobci způsobili z hrubé nedbalosti. Dovolatelce vznikne rozsudkem značná škoda, neboť na svém pozemku vybudovala betonové oplocení, které tak musí odstranit. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 2408/18. V napadeném rozsudku není blíže odůvodněno, proč soud zřídil služebnost nezbytné cesty přes část pozemku žalované (odvolací soud pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně). Dovolatelka konstatuje, že soudy nepostupovaly v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, a to usnesením ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4852/2017, a usnesením ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3782/2016; soudy se též nezabývaly otázkou výhody nezbytné cesty pro žalobce a újmy pro žalovanou, což je v rozporu s usnesením ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016. Stejně tak se oba soudy odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť při stanovení ceny za zřízení služebnosti nezbytné cesty nezohlednily újmu, která vznikne žalované (rozsudek ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5409/2015) a zároveň zcela nedostatečně zhodnotily možnost zřídit cestu přes pozemek par. č. 143/1 (usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018). Dovolatelka navrhla rozhodnutí obou nalézacích soudů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dále dovolatelka navrhla „odklad napadeného rozsudku“, neboť výkonem rozhodnutí by jí vznikla závažná újma a byla by vážně ohrožena na svých právech.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).

Žalovaná opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně s tím, že tato právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak; tím zjevně myslí „jinak, než ji posoudil odvolací soud“. Uvedený důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016). Také slova „dovolacím soudem je rozhodována rozdílně“ v § 237 o. s. ř. míří na rozpornou judikaturu dovolacího soudu; tu dovolatelka neuvádí a zjevně jí o ni ani nejde.

Většina obsahu dovolání spočívá v citacích judikatury, a to bez potřebného konkrétního vymezení toho, v čem se od ní odvolací soud odchýlil; přesto bylo možno z obsahu dovolání vymezit relevantní dovolací tvrzení, potencionálně zakládající důvod přípustnosti dovolání, na které bylo třeba reagovat.

Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (§ 1029 odst. 1 o. z.). Jde o tvrzení, že se odvolací soud při posouzení důsledků odstranění základů betonového oplocení na pozemku žalované a při řešení otázky, zda může být nezbytná cesta zřízena jen k pozemku, „jenž nadobro postrádá nutného spojení?“ odchýlil od judikatury dovolacího, příp. Ústavního soudu, stejně jako při posuzování náhrady za újmu vzniklou žalované povolením nezbytné cesty.

Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojená s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (§ 1029 odst. 1 o. z.).

Podle § 1029 odst. 2 o. z. může soud nezbytnou cestu povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

Za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu (§ 1030 odst. 1 o. z.).

Ke tvrzené vadě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu:

Dovolatelka namítá, že odvolací soud pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, se kterými se sice ztotožnil, ale podrobně nezdůvodnil, z jakého důvodu se zřizuje služebnost nezbytné cesty.

Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (§ 1029 odst. 1 o. z.).

V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. (shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017).

Je otázkou individuálního posouzení věci, zda jde skutečně o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Odvolací soud může v odůvodnění odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016).

Soud prvního stupně v této věci respektoval zásady v § 157 odst. 2 o. s. ř., přičemž odvolací soud v bodu 9 konstatuje, že skutková zjištění okresního soudu na základě provedených důkazů jsou správná a přebírá je; oba soudy tak na základě totožného skutkového stavu dospěly k totožným závěrům (odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně odchýlil pouze ve vymezení nemovitostí, v jejichž prospěch se služebnost nezbytné cesty zřizuje). V dané věci odvolací soud stručně, nicméně v zásadě dostatečně (s výjimkami uvedenými níže) odůvodnil, proč má podmínky pro povolení nezbytné cesty za splněné; odkázal i na věcně správné závěry soudu prvního stupně. Dovolatelce je navíc, jak částečně vyplývá z obsahu dovolání, zřejmé, jak odvolací soud rozhodl a na základě jakých důvodů potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, což vylučuje to, aby se na rozsudek odvolacího soudu pohlíželo jako na nepřezkoumatelný.

Ke skutkovým námitkám:

Dovolatelka v některých částech dovolání vychází z jiného skutkového stavu než nalézací soudy. To se týká především jejího názoru ohledně důvodů pro nezajištění cesty k nemovitostem žalobců a následně hrubé nedbalosti žalobců; dovolatelka tvrdí, že si žalobci nedostatek přístupu k nemovitosti zavinili sami, neboť odmítali odkup pozemku par. č. XY z toho důvodu, že k příjezdu k nemovitosti užívali pozemek par. č. XY. Oba soudy však po hodnocení důkazů dospěly k závěru, že žalobci si daný stav nezpůsobili z hrubé nedbalosti nebo úmyslně – žalovaná totiž původně žalobcům chtěla část pozemku prodat, resp. původně darovat, nicméně pod vlivem zhoršujících se vztahů, u kterého nelze jednoznačně určit původce, od nabídky později odstoupila.

Podle dovolatelky soudy také pochybily v tom, když uzavřely, že přístup k nemovitosti žalobců je možný pouze z komunikace na pozemku par. č. XY, což je podle ní v rozporu se znaleckým posudkem a vyjádřením Městského úřadu Mohelnice.

Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají výše uvedené námitky, které dovolatelka v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

Ke tvrzení, že žalobci netvrdili ani nebylo prokázáno, že by v důsledku nedostatku potřebného spojení s veřejnou komunikací nemohli řádně užívat nemovitosti a hospodařit na nich.

Dovolatelka přímo v souvislosti s tímto tvrzením nevymezuje důvod přípustnosti dovolání ani neuvádí konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Tato výtka tak nemůže založit přípustnost dovolání.

V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná tvrdila, že žalobci mají přístup k jejich nemovitosti po celý rok, a to jak z pozemku parc. č. XY, tak i z pozemku XY, a že přiložila do spisu fotografie, ze kterých vyplývá, že tento přístup také využívají. Dále uvedla, že za „celých takřka 10 let nebyla ze strany žalobců zmíněna skutečnost, že by za dané situace nemohli užívat svou nemovitost“; to tvrdila již v řízení před soudem prvního stupně (viz bod 2 rozsudku soudu prvního stupně). Tuto odvolací výtku soud pominul. Přitom nutně vyvstala otázka, jakým způsobem dopravovali žalobci uhlí a dřevo do domu, příp. vyváželi septik v předchozích letech, a proč tak nemohou nadále činit. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu tak v této části neodpovídá požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř.; řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

K uvedenému se ve formě „obiter dictum“ poznamenává, že samotný nedostatek cesty umožňující příjezd nákladních a osobních vozidel k nemovitosti nemusí být „bez dalšího“, tj. bez vlivu této okolnosti na řádné užívání nemovitosti a hospodaření na ní, důvodem ke zřízení nezbytné cesty (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004). K příjezdu vozidel integrovaného záchranného systému viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2365/2017, a další judikaturu tam uvedenou. Ostatně soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání „komfortní“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009). Bude tedy třeba posoudit, co obsahuje objektivně řádné užívání a hospodaření na nemovitostech žalobců. Je také třeba zvážit, zda polní cesta, na kterou žalovaná poukazuje, není přístupná alespoň v některých ročních obdobích, ve kterých lze zásobit žalobce uhlím, dřevem apod. na celý rok. Pokud jde o vyvážení septiku, chybí zjištění, jaká vzdálenost fekálního vozidla od septiku je k jeho vyvezení třeba; je obecně známou skutečností, že tato vozidla disponují nikoliv krátkou hadicí pro čerpání, je tedy třeba zjistit, zda je nutný příjezd fekálního vozidla až k septiku. Pro závěr, že v této věci je třeba kvůli vyvážení septiku zřídit nezbytnou cestu, tak chybí potřebné skutkové zjištění. K problematice nezbytné cesty k septiku se dovolací soud opětovně vyjádřil, např. v rozsudku ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015, na který se odkazuje; k této problematice a ke vztahu údržby nemovitosti a povolení nezbytné cesty viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016.

K odstranění základů betonového oplocení na pozemku žalované:

V průběhu řízení žalovaná vybudovala na části pozemku, přes který měla nezbytná cesta podle žaloby vést, a podle rozsudků též vede, základy betonového oplocení; nyní tvrdí, že odstranění této stavby ji značně majetkově poškodí. V této souvislosti ovšem výslovně netvrdí rozpor s judikaturou, jen uvádí, že je „možné odkázat“ na ustálenou judikaturu Ústavního soudu; cituje rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2408/18. Toto rozhodnutí se však uvedeného problému netýká a napadené rozhodnutí s ním není v rozporu. Právní otázku lze v této souvislosti formulovat takto: Lze povolit nezbytnou cestu tak, že vede přes základy oplocení, které žalovaná v průběhu řízení zbudovala a jejíž odstranění jí přinese značné náklady? Dovolacímu soudu není známo rozhodnutí, se kterým by byl názor odvolacího soudu v rozporu. Odvolací soud vysvětlil, proč tyto základy nebrání zřízení nezbytné cesty (bod 14) – žalovaná zřídila základy v průběhu řízení s vědomím, že k této části pozemku může být zřízena nezbytná cesta; jistě mohla svůj pozemek oplotit, ale s mnohem nižšími náklady. Nedoložila, že by ke zřízení základů měla pravomocné stavební povolení. Za této situace úvaha odvolacího soudu vychází z principu výkonu práva v souladu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) a není zjevně nepřiměřená. Dovolatelkou formulovaná námitka nemůže založit přípustnost dovolání.

Může být nezbytná cesta zřízena jen k pozemku, „jenž nadobro postrádá nutného spojení?“

Dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která s odkazem na starší judikaturu vychází z toho, že „nezbytnou cestu lze požadovat jen pro pozemek, jenž nadobro postrádá nutného spojení.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, publikovaný po č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To však nelze vykládat tak, že tam, kde „nějaké“ spojení je, nelze nezbytnou cestu povolit. V první řadě je třeba poukázat na platnou právní úpravu, podle které může vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (§ 1029 odst. 1 o. z.); z toho jasně vyplývá, že zákon nepovažuje za překážku povolení existenci jakékoliv spojení, ale jen takového, které je dostatečné k tomu, aby na nemovité věci bylo možno řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat. Ostatně obrat „nadobro postrádá nutného spojení“ bylo třeba i za předchozí úpravy vykládat tak, že jde o spojení nutné k řádnému užívání nemovitosti. Tvrzený rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu tak není dán.

K újmě vzniklé žalované povolením nezbytné cesty a k náhradě (úplatě) za omezení vlastnického práva:

Dovolatelce však lze přisvědčit v části podání, ve kterém uvádí, že se ani jeden z obecných soudů nevěnoval otázce újmy, která vznikne žalované při povolení služebnosti nezbytné cesty; podle dovolatelky se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této části je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou, týkající se stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty, která je použitelná i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

„Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene cesty podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) nelze vycházet z ceny určené podle cenových předpisů. Je třeba zvážit všechny okolnosti případu, zejména proč stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese. Náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí, a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady – práva cesty svědčícího vlastníku stavby – zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i stavby na něm zřízené a že jeho vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v užívání pozemku, bude narušeno jeho soukromí apod. Nelze pominout skutečnost, že právo cesty se zřizuje bez časového omezení (i když není v konkrétní věci vyloučeno ani jeho zřízení na určitou dobu). Stanovení výše náhrady je tak na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010).

Jak Nejvyšší soud konstatoval v usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014: „Znalecké posudky ve věci vypracované, které se snažily finančně vyjádřit újmu účastníků v případě zřízení (či nezřízení) cesty zde mohly sloužit jen jako jeden z mnoha důkazů. Jestliže je třeba při rozhodování o povolení nezbytné cesty vážit, zda by újma vzniklá zřízením práva nezbytné cesty vlastníkovi pozemku převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi stavby odepřením takového práva, nelze tím rozumět, že je třeba jen poměřit náklady, které by musel žalobce vynaložit na dosažení sledovaného cíle jiným způsobem s újmou způsobenou omezením hospodaření na zatěžovaném pozemku. Újma žalovaného v neposlední řadě spočívá v tom, že obecná cena jeho nemovitostí v důsledku zatížení klesne; tato újma je vyjádřitelná v penězích.“

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, uvedl, že „k újmě, kterou je postižen vlastník pozemku, ke kterému soud zřizuje právo nezbytné cesty, musí soud přihlédnout při stanovení náhrady (úplaty) za zřízení práva nezbytné cesty a tato újma se promítne ve výši této úplaty“. Újma vlastníka pozemku, ke kterému zřizuje soud právo nezbytné cesty, může spočívat i ve snížení ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem nezbytné cesty [srov. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 202]. Dovolací soud poznamenává, že i na základě judikatury vztahující se ke stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 obč. zák. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2283/2013) bylo třeba zohlednit újmu (spočívající například v tom, že v důsledku právní závady – práva cesty svědčícího vlastníku stavby – zpravidla klesne cena zatíženého pozemku), kterou je postižen vlastník pozemku, k němuž soud zřizuje právo nezbytné cesty.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že pouze zhodnotil výhody žalobců, avšak nijak se nevěnoval újmě žalované; pouze vyčíslil finanční náhradu, kterou má žalovaná za povolení služebnosti nezbytné cesty od žalobců obdržet, přičemž výše této částky je totožná s obvyklou cenou, jak ji stanovil znalec, a není nijak odůvodněná. Soud prvního stupně vzal soud v úvahu slib rodičů žalobkyně a) a žalované na darování části pozemku par. č. XY, nemožnost řádně užívat dům č. p. XY žalobci, nedostatečné spojení s veřejnou cestou a v neposlední řadě i výrazně nižší náklady na zřízení cesty než by představovala úprava přístupu z pozemku par. č. XY; naproti tomu se soud újmě žalované nevěnoval vůbec a neporovnal tak výhodu žalobců s újmou žalované. Odvolací soud, jak již bylo řečeno výše, převzal závěry soudu prvního stupně, přičemž se také nijak nezabýval újmou žalované, a už vůbec výší částky představující odčinění újmy za povolení služebnosti nezbytné cesty.

Znalec Ing. Jiří Hlaváček vypočetl poměrnou obvyklou cenu za zřízení služebnosti práva cesty ve výši 6 886 Kč a v závěru konstatoval, že „využití pozemku pod služebností bude ovšem pro povinného vlastníka pozemku par. č. XY výrazně omezeno, ne-li zcela znemožněno, včetně jeho případného prodeje v budoucnu. Pokud by se nejednalo o spor a soudní řízení, nabízel by se jako vhodnější prodej zatížené části pozemku.” S tímto závěrem však soudy dále hlouběji nepracovaly a nepromítly jej do svých úvah.

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající se stanovení náhrady za zřízení nezbytné cesty založeno na právních otázkách, při jejichž řešeních se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné. Proto Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V rámci dalšího řízení by tak by soudy měly zohlednit újmu žalované a poměřit ji s výhodami žalobců; zejména by pak měly vzít v potaz zejména omezení možnosti pozemek užívat, narušení soukromí, snížení ceny nemovitosti.

Návrh dovolatelky na „odklad napadeného rozhodnutí“ (nekonkretizuje blíže, zda usiluje o odklad právní moci nebo vykonatelnosti) je s ohledem na rušící rozhodnutí dovolacího soudu bezpředmětný a není třeba o něm rozhodovat.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v dalším řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 10. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru