Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1848/2002Usnesení NS ze dne 12.12.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1848.2002.1
Dotčené předpisy

§ 134 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1848/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jany Hráchové a JUDr. Jiřího Spáčila,CSc., ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. F., zastoupenému advokátkou, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 78/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002, čj. 28 Co 108/2002-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2002, čj. 28 Co 108/2002-52, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. listopadu 2001, čj. 15 C 78/2001-28, kterým byl zamítnut návrh žalobce, „aby žalovanému byla stanovena povinnost vydat žalobci dvoumetrovou ohýbačku na plech“. Současně soud rozhodl o nákladech řízení. Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud ze skutkových zjištění Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvého stupně“) a učinil závěr, že se žalobci nepodařilo prokázat, že předmětnou ohýbačku žalovanému pouze půjčil a nikoli daroval, jak tvrdil žalovaný. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně v tom, že pokud by snad z dokazování vyplynulo, že žalobce předmětnou věc pouze půjčil, pak to jednoznačně „neventiloval“ a žalovaný se mohl domnívat, že jde o dar a pak věc vydržel ve smyslu § 134 ObčZ. K rozsahu provedeného dokazování odvolací soud uzavřel, že soudem prvého stupně byly provedeny všechny navržené důkazy, navíc byl vyslechnut i svědek Z., na jehož účast při předání ohýbačky žalobce poukazoval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral nesprávně o § 238 odst 1 písm. a/ a důvodnost o § 241 odst. 3 písm. d/ OSŘ ve znění platném do 31. 12. 2000; správně jde o § 237 odst. 1 písm. c/ a § 241a odst. 2 písm. b/ OSŘ ve znění platném od 1. 1. 2001, t. j. po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolacímu soudu především vytýkal, že věc neměla být posouzena tak, že jde o vydržení či o jeho důkazní nouzi. Bylo nepochybné, že je vlastníkem ohýbačky a ta byla předána žalovanému. Ten neprokázal, že šlo o dar. Vydržení pak nepřichází v úvahu, protože nebyla dohodnuta doba, na kterou byla věc půjčena. Protože rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a řádně zastoupeným účastníkem se v prvé řadě zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“) lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.

Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalovaný věc vydržel.

Podle § 130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Podle § 134 odst.1 ObčZ oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Oprávněná držba tedy předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží. Je-li držitel v dobré víře či ne, je třeba hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska samotného dotčeného účastníka. Je rovněž třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že má k věci právo. Platné právo ani konstantní judikatura Nejvyššího soudu nevyžadují, aby se oprávněná držba vždy opírala o právní důvod způsobilý k nabytí práva. Je však třeba, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o existenci takového titulu, tedy aby byl v takovém omylu o existenci titulu, kterému se při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemusel vyhnout ( srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, rozhodnutí ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398 /2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí NS, svazek 15 pod C 1067, rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1178/96 publikované v časopise Právní rozhledy č. 11/97 a rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 431/96 publikované rovněž v časopise Právní rozhledy č. 5/99).

Z provedeného dokazování nevyplynulo, že žalobce svoji vůli o výpůjčce věci projevil jednoznačným způsobem („ventiloval“) tak, že nemohla u žalovaného objektivně vyvolat právě takový omyl o existenci právního důvodu držby. Naopak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, vyplývá, že při předání ohýbačky žalovanému se žalobce vyjádřil, „že ji nepotřebuje, že je mu k ničemu a že za ni nic nechce“. Právě takový projev vůle žalobce byl objektivně způsobilým vyvolat u žalovaného přesvědčení o darování věci. Od roku 1992 tedy byl žalovaný v dobré víře, že mu věc patří a to až do roku 1997, kdy žalobce výslovně žádal o vrácení věci. Tím byla splněna i zákonem stanovená doba tří let podle § 134 odst. 1 ObčZ a žalovaný se stal vlastníkem věci na základě vydržení.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil právní otázku vydržení zcela v souladu se shora citovanou rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Proto nelze dospět k závěru, že dovolatelem napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a není tudíž přípustné. Uplatněnými dovolacími důvody se proto soud již zabývat nemohl.

Dovolací soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ OSŘ dovolání jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází ze situace, kdy žalobce nebyl úspěšný a žalovanému žádné náklady tohoto řízení nevznikly (§ 234b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. prosince 2002

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru