Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1842/2005Usnesení NS ze dne 29.11.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1842.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 119a odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1842/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Z. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) E. Š., 2) E. M. a 3) K. M., všem zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 890/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. ledna 2005, č. j. 29 Co 639/2004-152, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. A. Š.

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci (dále „,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2004, č. j. 26 C 890/2001-108, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, zapsaným na LV č. 1293 pro obec a kat. území L., a to objektu bydlení č. p. 806 na pozemku parc. č. 3183 o výměře 170 m2, zahradě parc. č. 3182/1 o výměře 579 m2, zastavěné ploše parc. č. 3182/2 o výměře 92 m2 a zastavěné ploše parc. č. 3182/3 o výměře 32 m2, a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Pod bodem II. žalobkyni uložil, aby zaplatila na úhradu vypořádacího podílu žalované 1) částku 750 000,- Kč a žalovaným 2) a 3) každému částku 375 000,- Kč. Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobkyně v rozsahu ½, žalovaná 1) ¼ a žalovaní 2) a 3) každý 1/8. Ke zhoršení spoluvlastnických vztahů došlo poté, co se spoluvlastníky nemovitostí stali žalovaní. Žalovaní se zrušením podílového spoluvlastnictví vyslovili souhlas s tím, aby nemovitosti byly přikázány do jejich spoluvlastnictví. Soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a tyto přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyni s ohledem na výši jejího spoluvlastnického podílu a skutečnost, že žalobkyně chce nemovitost využít pro svoje bydlení a bydlení své rodiny, zatímco bytová potřeba minimálně žalované 1) je uspokojena jinde. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnické podíly žalovaných vycházel ze znaleckého posudku Ing. S., který stanovil cenu nemovitostí částkou 3 000 000,- Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaných rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 29 Co 639/2004-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, „z toho ve výroku I. ve správném znění, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným na LV č. 1293 pro obec a kat. území L., a to objektu bydlení č.p. 806 (L.-S. M.) se zastavěnou plochou p. č. 3183 o výměře 170 m2, zahradě p. č. 3182/1 o výměře 579 m2, zastavěné ploše p. č. 3182/2 o výměře 29 m2 a zastavěné ploše p. č. 3182/3 o výměře 32 m2, kteréžto nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně Z. H.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nepřihlédl k námitkám žalovaných, uplatněným v odvolacím řízení, že byla zanedbávána údržba domu dříve, než v domě provedli investice a že jedno ze dvou dětí žalobkyně v domě již nebydlí nebo pouze omezeně, stejně tak jako k tvrzení, že žalovaní jsou spoluvlastníky garáže postavené na pozemku parc. č. 3182/3, když z výpisu z katastru nemovitostí a ze znaleckého posudku vyplývá, že garáže na pozemcích parc. č. 3182/3 a 3182/2 náležejí jiným vlastníkům než vlastníkům pozemků, neboť účastníci přes poučení soudem prvního stupně podle § 119a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) tyto skutečnosti před vyhlášením rozhodnutí neuplatnili. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že rozpory mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) se váží k nastěhování žalovaných do domu, kdy žalovaní prováděli v domě určitá opatření bez souhlasu žalobkyně a kdy jejich počínání nebylo v souladu s rozsahem jejich práv při hospodaření se společnou věcí. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně zhodnotil, že v domě bydlí stejně jako žalobkyně s manželem žalovaní 2) a 3), kteří mají dvě malé děti, ale kteří vlastní každý pouze 1/8 předmětných nemovitostí. Žalovaná 1) v domě nebydlí a má svůj byt. Její tvrzení, že chce v budoucnu v domě bydlet a více se věnovat vnukovi, se s ohledem na věk vnuka (14 let) jevilo odvolacímu soudu jako účelové. Podle názoru odvolacího soudu nelze také pominout, že žalobkyně vlastní svůj spoluvlastnický podíl delší dobu než žalovaní, a to od roku 1984. Neměl pochybností o tom, že obě strany jsou schopny druhé straně zaplatit přiměřenou náhradu za její spoluvlastnický podíl. Soud prvního stupně při rozhodování postupoval v souladu s ustanovením § 142 ObčZ. V daném případě nebylo možno uvažovat o vypořádání podílového spoluvlastnictví zřízením bytových jednotek se spoluvlastnictvím ke společným částem domu a pozemkům, neboť takové rozhodnutí by neřešilo hlavní důvod zrušení podílového spoluvlastnictví, tj. neshody účastníků.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v řešení otázky, „zda § 5 odst. 2 zákona č. 72/1990 Sb. založil další způsob zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tj. způsob rozšiřující § 142 a umožňující kromě reálného rozdělení, přikázání a prodeje třetím subjektům, též řešení vytvořením bytových jednotek“. Další zásadní právní otázka souvisí s tzv. neúplnou apelací. V odvolacím řízení namítali, že přikázání pozemku osobě, která není vlastníkem stavby na něm umístěné (garáž na pozemku parc. č. 3182/3), je nevhodným řešením. Jsou přesvědčeni, že „systém neúplné apelace nepřikazuje účastníkům řízení, aby po poučení podle § 119a OSŘ uváděli vůči prvému soudu i skutečnosti, které korespondují listinám, které nutno posuzovat podle § 134 OSŘ“, a z nichž je soud povinen vyvodit závěry, aniž by tyto závěry byli povinni činit účastníci po poučení podle § 119a OSŘ. Skutečnostmi vyplývajícími z výpisu z katastru nemovitostí se odvolací soud odmítl zabývat právě s odkazem na § 119a OSŘ. Dále namítají, že v době rozhodování odvolacího soudu již byla neúčinná vyhláška č. 452/2003 Sb. a je proto otázkou, zda soud, který je vázán stavem ke dni rozhodnutí, může bez dalšího akceptovat znalecký posudek o ceně nemovitostí vypracovaný podle již neúčinného předpisu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že nejsou splněny podmínky § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Žalovanými nastolená právní otázka není otázkou zásadního právního významu. Problematika zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je v rozhodovací praxi soudů vcelku ustálená. Poukázala na to, že žalovaní původně navrhovali zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a přikázání nemovitostí do jejich spoluvlastnictví. S návrhem na rozdělení domu na bytové jednotky přišli až v odvolacím řízení poté, co u soudu prvního stupně byli neúspěšní. Rozdělení domu na bytové jednotky pro zásadní spory mezi účastníky není možné a odporuje § 142 ObčZ.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Řešení otázky možnosti vypořádání objektu bydlení rozdělením na bytové jednotky rozhodnutí odvolacího soudu takovým nečiní a jeho rozhodnutí je v tomto směru v souladu se stávající judikaturou.

K možnosti vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor již v rozsudku z 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, (viz Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – právní věty a rejstříky, vydávaný nakladatelstvím C. H. Beck, C 2846, sešit 30), podle kterého „možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 ObčZ“.

Pokud jde o otázku správnosti aplikace ustanovení § 119a OSŘ dovolací soud především poznamenává, že dovolatelem formulovaná právní otázka, jejíž řešení má činit dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu významným, musí být otázkou, jež je pro daný spor právně relevantní. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 111, svazek 2, a usnesení téhož soudu z 25. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 574/2001, uveřejněné tamtéž pod C 1027, svazek 14.

Podle § 119a odst. 1 OSŘ před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. Ustanovení § 118b, 118c a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.

V daném případě dovolatelé nenamítají, že soud prvního stupně nesplnil svou povinnost, jež pro něj vyplývá z ustanovení § 119a OSŘ, dokonce ani neuvádějí, že by za řízení před uvedeným soudem tvrdili (ač nepochybně a ve vlastním zájmu měli a mohli), že na vypořádávaném pozemku parc. č. 3182/3 stojí stavba, která předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků není, nebo že by k tomu včas podali či navrhli důkaz. Jejich námitka, že soud z listiny, jíž provedl důkaz (výpis z listu vlastnictví), nevyvodil žádné důsledky, je svým obsahem námitkou nesprávného postupu soudu z hlediska ustanovení § 120 odst. 3 OSŘ. Povaha dovolateli uplatněné námitky pak je ve skutečnosti námitkou vady v postupu soudu, čili vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Takovouto námitkou by se ovšem mohl dovolací soud zabývat jen v případě přípustného dovolání (§ 241a odst. 3 OSŘ).

Otázka, zda v konkrétním případě si měl soud na základě určité informace, obsažené ve veřejné listině – výpisu z katastru nemovitostí – příslušného listu vlastnictví, jíž prováděl důkaz, uvědomit potřebu dalšího dokazování a toto pak provádět, nemůže podle přesvědčení dovolacího soudu být otázkou, jejíž řešení by z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ činilo rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.

S ohledem na nepřípustnost dovolání se dovolací soud nemohl zabývat ani námitkou nesprávného ocenění předmětných nemovitostí. Dovolací soud jen poznamenává, že podle § 241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3 odst. 1 (z částky 1 500 000,- Kč), § 4 odst. 1, 2 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 13 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. listopadu 2005

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru