Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1840/2015Usnesení NS ze dne 08.07.2015

HeslaVydržení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1840.2015.1
Dotčené předpisy

§ 134 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1840/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. B., proti žalovanému P. J., zastoupenému Mgr. Vítem Zahálkou, advokátem se sídlem v Plzni, Východní Předměstí, Radyňská 479/5, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 95/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2014, č. j. 13 Co 339/2014-515, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května 2014, č. j. 3 C 95/2009-476, určil, že žalobce je vlastníkem vedlejší stavby skladu o zastavěné ploše 125 m2 (dále jen „předmětný sklad“) u domu, postavené na pozemku parc. č. 137/1, zastavěná plocha a nádvoří, jak je zapsána v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice, na listu vlastnictví č. 1530 pro obec a katastrální území H. T. (výrok I.), a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci na nákladech řízení 97 262 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. prosince 2014, č. j. 13 Co 339/2014-515, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení 5 020 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, která nebyla „dopodrobna judikována“, a to, zda veřejný zápis ve veřejně přístupném seznamu, například v katastru nemovitostí, případně zápis provedený notářem coby soudním komisařem, je objektivně dostatečným podkladem a důvodem pro setrvání v dobré víře v souvislosti s případnou nutností vynaložení míry opatrnosti nad běžný rámec osobou v dobré víře, za účelem zjištění případně tvrzeného opaku, který by dobrou víru vylučoval. Zásadní otázku spatřuje v tom, zda je možné, aby tvrzení či prohlášení třetí osoby mohlo narušit dobrou víru vlastníka nemovitosti (v tomto případě žalovaného) o oprávněnosti jeho vlastnictví, pokud mu vlastnické právo svědčí z titulu zápisu v katastru nemovitostí, k němuž došlo na základě kupní smlouvy od dědiců, kteří nabyli nemovitost na základě usnesení o dědictví. Ačkoliv soudy obou stupňů žalovanému vytýkají, že nevynaložil dostatečnou míru opatrnosti, neuvedly, jak vysokou míru, na základě čeho a zejména jakým způsobem by ji měl nabyvatel vynaložit. Odvolací soud nesprávně posoudil jeho dobrou víru, když předtím řádně nezhodnotil všechny skutečnosti a okolnosti a nevypořádal se s argumentací žalovaného. Žalobce neprokázal, že žalovaný nebyl v dobré víře ohledně svého vlastnictví. Odvolací soud v podstatě vycházel z důkazu, že žalovaný měl být v rámci převodu nemovitosti seznámen s plnou mocí, na níž byl uveden určitý text, na jehož základě nemohl být v dobré víře, řádně nezohlednil výsledek dědického řízení a zápis v katastru nemovitostí, nezabýval se tvrzením žalovaného, že nikdy nebyl s textem plné moci seznámen, přesto učinil závěr, že se s textem seznámil a nebyl v dobré víře. Svou dobrou víru odvozuje od dědického řízení po zůstavitelce a následném nabytí předmětného skladu od dědiců na základě kupní smlouvy, a to tzv. úhrnkem, a z veřejného zápisu v katastru nemovitostí, kdy s ohledem na princip materiální publicity měl a mohl v dobré víře předpokládat, že je vlastníkem převedených nemovitostí včetně předmětného skladu. Upozorňuje na znalecký posudek, který byl ke kupní smlouvě s dědici přiložen, z něhož vyplývá, že součástí domu je i předmětný sklad.

Žalovaný sice souhlasí, že byl pamětníkem realizace přístavby, nicméně věděl pouze to, že se na pozemku „něco“ stavělo, nikoli pak kdo stavěl a za jakých podmínek stavbu realizoval, natož aby byl seznámen s případnými vlastnickými vztahy. Případný fakt, že např. na stavbě viděl pracovat samotného žalobce, nemá ve smyslu majetkových práv ke zhotovované věci žádnou relevanci ve vztahu k žalovanému. Ačkoliv tento nikdy nezpochybňoval, že věděl, kdo je možným stavebníkem, nevěděl a nikdy ani nepátral po tom, kdo je vlastníkem, neboť se jedná o dvě naprosto rozdílné právní kategorie, které se nemusejí shodovat. Závěr soudu, že si mohl být vědom, že vlastnické právo svědčí někomu jinému než zůstavitelce jen proto, že stavbu prováděl někdo jiný, je pouhou, ničím nepodloženou spekulací soudu. Dobrou víru podtrhuje to, že kdyby věděl, že žalobce je skutečným vlastníkem, koupil by předmětný sklad od něho. Přihlédnout je třeba i k tomu, že žalobce o prodeji nemovitostí od začátku věděl a s tímto souhlasil, bez ohledu na to, zda žalovaný o jeho nároku věděl či ne. Žalobce souhlasil se zcizením nemovitosti a zcizit ji chtěl, nicméně si nárokuje náhradu za jemu údajně patřící část nemovitosti. Kdyby mu bylo vlastnické právo přiznáno, v podstatě by došlo k jeho „zdvojení“.

Žalovaný vynaložil obvyklou míru opatrnosti a nelze mu vyšší míru opatrnosti přikazovat. Nadto nikde nebyla zakotvena povinnost, aby se na rámec „běžné, obvyklé“ míry opatrnosti s takovým prohlášením seznamoval. S ohledem na výsledek dědického řízení a zápis v katastru nemovitostí nemusel být žalovaný jakkoliv zvýšeně opatrný nad míru obvyklou. Navíc i určitá případná subjektivní pochybnost ohledně zápisu v katastru nemovitostí není dostatečně způsobilá k tomu, aby mohla vyvolat u oprávněného držitele důvodné pochybnosti o vlastnictví k věci. V opačném případě by se účel a smysl katastru nemovitostí jevil jako nepotřebný a došlo by k porušení zásady materiální publicity. Po žalovaném není možné ani spravedlivě požadovat, aby se v rámci projevu vůle spočívajícího v umístění podpisu na kupní smlouvě zabýval či vyvozoval jakékoliv důsledky z prohlášení protistrany zachycené na plné moci, kterou žalobce zmocňuje jinou osobu k jednání, neboť účelem plné moci je zcela něco jiného, než co v něm spatřuje žalobce, a pokud žalovaný ověřil formální náležitosti plné moci, lze mít za to, že s přihlédnutím k běžné opatrnosti žalovaný zcela objektivně dostál svým povinnostem již tím, že plnou moc ověřil a zkontroloval ji z hlediska jejího účelu a formální správnosti. Nelze tak po žalovaném požadovat, aby zkoumal v rámci plné moci další skutečnosti, než které jsou v této souvislosti obvyklé. Odvolací soud učinil nesprávné právní závěry, učinil je na zcela nedostatečně zjištěných skutečnostech, k žalovaným namítaným skutečnostem se většinou vůbec nevyjádřil a v rozhodnutí se s nimi nijak nevypořádal. Závěrem rozporuje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť byly jednoznačně splněny podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci podle § 150 občanského soudního řádu. Žalovaný projevil dostatečnou opatrnost, nikdy svým chováním nezavdal příčinu k soudnímu uplatnění nároku, nejednal vůči žalobci v rozporu se svou dobrou vírou, morálními pravidly či v rozporu s právními předpisy, přičemž celá záležitost nešla vyřešit jinak než soudním řízením. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož k vydržení vlastnického práva k předmětnému skladu mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. prosince 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel předložil dovolacímu soudu otázku, zdali zápis v katastru nemovitostí, případně zápis provedený notářem jako soudním komisařem, je objektivně dostatečným podkladem a důvodem pro setrvání v dobré víře.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

K posuzování otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle něhož „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.

Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].

Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 5, str. 151) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].

V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní“.

Jelikož hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení, je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011 (uveřejněný pod č. C 12 236 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněném pod č. C 1068 v Souboru), dovolací soud uvedl, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.

V posuzovaném případě dovolatel odvozuje dobrou víru od dědiců, kteří měli nabýt předmětný sklad na základě dědictví po zůstavitelce, a následně na základě převodu domu, jehož součástí měl být i předmětný sklad. Dovolatel dále zdůraznil, že tyto informace korespondovaly se zápisem v katastru nemovitostí a se znaleckým posudkem v dědickém řízení.

Soudy obou stupňů v posuzovaném případě shledaly, že žalovaný nemohl nabýt předmětný sklad coby součást domu, nemohl jej nabýt ani na základě smlouvy, nýbrž toliko vydržením. Jelikož dovolatel absenci smluvního nabytí vlastnického práva nikterak nezpochybňuje, nýbrž toliko rozporuje právní posouzení otázky vydržení, dovolací soud se zaměřil jen na tuto otázku. Ačkoliv soudy obou stupňů vyšly z uvedených skutečností, dobrou víru žalovaného neshledaly, když uvedly, že dovolatel ve stejný den, kdy uzavřel kupní smlouvu s dědici, uzavřel ještě druhou smlouvu se žalobcem, jejíž přílohou byla plná moc, která mohla u žalovaného objektivně zpochybnit dobrou víru. Obsahem plné moci v této kupní smlouvě totiž bylo prohlášení žalobce, že „součástí prodávané nemovitosti, tedy nemovitosti na pozemku parc. č. 137/2 v k. ú. H. T., která je ve vlastnictví žalobce, je i přístavba skladu na cizím pozemku, a žalobce požaduje, aby výnos z prodeje tohoto objektu byl zahrnut do kupní ceny“. Mimoto odvolací soud své rozhodnutí argumentačně podpořil tím, že žalovaný byl pamětníkem, a tudíž byl seznámen s tím, že stavebníkem předmětného skladu byl žalobce.

Ve prospěch dovolatele sice hovoří skutečnost, že vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí a z tvrzení jeho právních předchůdců, kteří předmětné nemovitosti měli nabýt na základě usnesení o dědictví, nicméně jak v procesu dokazování zjistily soudy obou stupňů, měl dovolatel objektivně možnost se seznámit s plnou mocí, která byla přílohou kupní smlouvy uzavřené se žalobcem, jejíž obsah byl objektivně způsobilý vyvolat jeho důvodné pochybnosti o vlastnickém právu. Závěry soudů obou stupňů proto dovolací soud neshledal jako zjevně nepřiměřené.

Žalovaný namítá, že s ohledem na výpis v katastru nemovitostí neměl povinnost se s plnou mocí podrobně seznámit. S tím se však není možné ztotožnit, neboť při uzavírání smlouvy lze za zcela základní krok obezřetnosti považovat, že si kontrahent řádně přečte listinu smlouvy a další její přílohy, včetně případné plné moci. Pokud tak kontrahent neučiní – jak naznačuje sám žalovaný – jde případná neznalost zde uvedených skutečností k jeho tíži a nemůže být objektivně v dobré víře.

Dovolatel dále namítá, že v plné moci žalobce dává souhlas s tím, aby došlo k převodu i předmětného skladu. Dovolacímu soudu však není zřejmé, jak by se tato skutečnost měla v poměrech posuzované věci projevit. Soudy obou stupňů totiž neshledaly, že by kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným došlo k převodu vlastnického práva k předmětnému skladu, přičemž tento závěr dovolatel v dovolání nijak nezpochybňuje. Pokud pak měl dovolatel na mysli svou dobrou víru, že převodem nemovitostí ve vlastnictví žalobce došlo i k převodu vlastnického práva k předmětnému skladu, bylo by toto tvrzení v rozporu s tím, co dovolatel tvrdil ve zbytku dovolání, tedy že svou dobrou víru odvíjel ne od žalobce, nýbrž od dědiců, od nichž si také do své vydržecí doby započítával dobu jejich předchozí držby. Žalovaný totiž v průběhu celého řízení nikdy neargumentoval tím, že se měla jeho dobrá víra odvíjet od kupní smlouvy uzavřené mezi ním a žalobcem; pokud by k tomuto tvrzení měla směřovat daná část jeho dovolací argumentace, jednalo by o tvrzení, které by dovolatel nepřípustně uplatnil až v dovolacím řízení.

K námitce žalovaného, že vzneseným nárokem žalobce dochází ke zdvojení vlastnického práva, dovolací soud uvádí, že mu není zřejmé, jak by ke zdvojení vlastnického práva mělo dojít. Pokud totiž nenabyl vlastnické právo smluvně ani následně vydržením, přičemž žalobce byl stavebníkem ve smyslu občanskoprávním, tak vlastníkem musel zůstat žalobce.

Na uvedených závěrech pak ničeho nemění ani argument žalovaného, že k jeho dobré víře postačuje skutečnost, že nahlédl do katastru nemovitostí, neboť opíral svou dobrou víru o zásadu materiální publicity.

Z výše provedeného výkladu dovolacího soudu se podává, že dovolatel objektivně v dobré víře nebyl. Samotné nahlédnutí do katastru nemovitostí jeho dobrou víru s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem založit nemohlo, bylo proto již nadbytečné zabývat se problematikou nabytí v dobré víře.

Další námitce dovolatele, že vědomost o tom, že stavbu předmětného skladu prováděl žalobce, bez dalšího nezakládala povědomí o tom, že vlastníkem stavby ve smyslu občanskoprávním je žalobce, sice dovolací soud přisvědčuje, že se nejeví jako zcela přiléhavá, ale ani toto případné dílčí pochybení by ničeho nemohlo změnit na tom, že dovolatel se mohl a měl seznámit s obsahem plné moci, která byla přílohou kupní smlouvy uzavřené s žalobcem.

Dovolatel dále ve svém dovolání v několika ohledech rozporoval zjištěný skutkový stav, například skutečnost, že s obsahem plné moci nebyl seznámen, nicméně dovolatel pomíjí, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení, a proto zjištěným skutkovým stavem se dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu není oprávněn zabývat.

Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky tvrzených vad řízení, kterých se soudy obou stupňů měly v řízení, zejména pak ve fázi dokazování dopustit.

Podle občanského soudního řádu je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě však dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) právní otázku nevymezil, přičemž dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti dovolání sám formulovat, neboť by tím narušil zásadu dispoziční a především pak zásadu rovnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu nebyl dovolací soud oprávněn se v této fázi dovolacího řízení tvrzenými vadami řízení zabývat.

V neposlední řadě dovolatel brojil proti výrokům o náhradě nákladů řízení, když namítal, že žalobci s ohledem na okolnosti případu neměly být ve shodě s § 150 o. s. ř. náklady řízení přiznány.

Dovolání proti této námitce není přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v její souvislosti nevymezil otázku přípustnosti dovolání tak, jak ji požaduje výše uvedená rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nadto základem pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je úspěch ve věci a postup podle § 150 o. s. ř. je postupem výjimečným odůvodněným mimořádnými okolnostmi případu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V posuzovaném případě takové okolnosti odvolacím soudem shledány nebyly a ani sám dovolací soud je nespatřuje. Nelze tak s ohledem na rozhodnutí ve věci samé přisvědčit argumentaci dovolatele, že žalovaný projevil dostatečnou opatrnost, svým jednáním nezavdal příčinu k soudnímu uplatnění nároku a nejednal v rozporu se svou dobrou vírou. Dovolatel sice dále namítá, že nejednal v rozporu s morálními pravidly či v rozporu s právními předpisy, ale to samo o sobě ještě pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci nepostačuje.

Jelikož nebylo možné žalovanému přisvědčit v jím vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. července 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru