Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1829/2017Usnesení NS ze dne 11.09.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Náklady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1829.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 142 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1829/2017-225

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Králodvorská 16, proti žalované J. P., zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 200/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 27 Co 451/2016-184, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 6 570 Kč k rukám zástupce, Mgr. Jiřího Kokeše, advokáta se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 C 200/2015-165, zrušil spoluvlastnictví účastníků „k nemovitostem – k pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba budova s číslem evidenčním, stavba pro rodinnou rekreaci, k pozemku ostatní plocha a k pozemku zahrada, pro obec a katastrální území P. – dále „předmětné nemovitosti“ (výrok I.). Předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu částku 490 000 Kč do 20 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV), žalobci uložil povinnost nahradit v obecné pariční lhůtě České republice na účet Okresního soudu v Příbrami náklady řízení ve výši 3 768 Kč (výrok V.) a žalované uložil povinnost nahradit v obecné pariční lhůtě České republice na účet Okresního soudu v Příbrami náklady řízení ve výši 6 768 Kč (výrok VI.).

Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce, jež směřovalo pouze proti výrokům o nákladech řízení, usnesením ze dne 2. 11. 2016, č. j. 27 Co 451/2016-184, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích V. a VI. změnil tak, že stanovená výše nákladů řízení, kterou jsou žalobce i žalovaná povinni každý naradit, činí 5 268 Kč; jinak výroky V. a VI. ve zbývajícím rozsahu potvrdil (výrok I.), v napadeném výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a současně žalobci uložil povinnost nahradit v obecné pariční lhůtě žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 6 570 Kč (výrok III.).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že podání žaloby v projednávané věci předcházela korespondence účastníků, ze které vyplývá, že mimosoudní jednání byla jednostranně ukončena nikoli ze strany žalované, nýbrž ze strany žalobce. Žalovaná v odpovědi na návrh žalobce, že je ochoten svůj spoluvlastnický podíl na žalovanou převést za částku 300 000 Kč nebo 350 000 Kč, reagovala tak, že je pro ni prioritou, aby její matka mohla předmětné nemovitosti po dobu svého života nerušeně užívat (na základě věcného břemene zřízeného v její prospěch), kdy pro případ žalobcem navrženého odkoupení svého podílu vyslovila obavu, že by tomu tak bylo i do budoucna. Současně proto požádala žalobce o sdělení, zda cena, za kterou je žalobce (dle posledního návrhu) ochoten spoluvlastnický podíl od žalované odkoupit, je i cenou, za kterou je ochoten svůj spoluvlastnický podíl převést na žalovanou. Na tento přípis žalované již neodpověděl a podal žalobu. V petitu žaloby navrhoval zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované s tím, aby zaplatila žalobci na vypořádání náhradu ve výši jedné poloviny obvyklé ceny nemovitostí zjištěné znaleckým posudkem. Při prvním jednání soudu prvního stupně pak upřesnil, že cena předmětných nemovitostí činí 2 000 000 Kč a na vypořádacím podílu tak žádal částku 1 000 000 Kč. Z obsahu spisu dále vyplynulo, že původně prezentovaný nesouhlas žalované s žalobou byl dán jejím nesouhlasem s žalobcem předpokládanou výší vypořádacího podílu v částce 1 000 000 Kč. Současně byl veden ohledem na užívání předmětných nemovitostí, mimo jiné, i matkou žalované, která v nich bydlí spolu se žalovanou po jejich darování žalované a matce žalobce. Oprávněná osoba z věcného břemene tak není příbuznou pouze žalované, jak naznačovala žaloba, ale rovněž blízkou příbuznou žalobce, jeho babičkou. Naopak žalobcem tvrzená okolnost, že by mu žalovaná bránila v užívání nemovitostí, zjištěna nebyla, a proto k ní odvolací soud nepřihlížel. Výsledná cena nemovitostí zjištěná soudem ustanoveným znalcem činila 980 000 Kč a výše stanoveného vypořádacího podílu částku 490 000 Kč. Po zjištění výše hodnoty spoluvlastnického podílu v průběhu řízení pak žalovaná původní stanovisko přehodnotila a navrhovala vypořádání spoluvlastnictví tak, jak o něm bylo soudem rozhodnuto.

Odvolací soud konstatoval, že výsledná výše vypořádacího podílu ve výši 490 000 Kč pak nečiní ani polovinu původní představy žalobce, přičemž právě neshoda o této výši byla důvodem sporu. S výší podílu určenou na základě soudem ustanoveného znalce pak jak žalovaná, tak žalobce souhlasili. Odvolací soud vycházel ze závěru, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví bere soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení v úvahu zásadu procesního úspěchu ve věci, přičemž ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu. V tomto smyslu odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4926/2015 (tato usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Rovněž je třeba vážit nejen hledisko procesního výsledku ve vztahu k návrhu žalobce, ale i hledisko zachování zásady rovnosti stran současně ve vztahu ke stanovisku žalované strany, jakož i k okolnostem, jež vedly k podání žaloby, tj. k okolnostem, které byly a jsou vlastní příčinou sporu. V projednávané věci jí byla pouze skutečnost, že účastníci se nedohodli na výši vypořádacího podílu, který by měl být žalobci vyplacen. Ohledně způsobu vypořádání byla mezi účastníky řízení shoda. Za této situace nelze poměřovat procesní úspěch jen souladem žaloby a konečného rozhodnutí sporu. Takový přístup by vedl jen k formální aplikaci procesních pravidel rozhodování o nákladech řízení, kdy by úspěch ve věci a přiznání nákladů řízení závisely pouze na tom, který z účastníků podal žalobu dříve. Okolnost, že ve svém počátečním vyjádření žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, není významná, neboť procesní ani hmotné právo v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebrání účastníku, aby v průběhu řízení změnil navržený způsob vypořádání (v uvedeném směru odvolací soud odkázal na snesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015).

Odvolací soud uzavřel, že na základě uvedených okolností neshledal důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobci ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť nelze žalobce považovat za plně procesně úspěšného a žalovanou současně za plně procesně neúspěšnou. Byť si byl odvolací soud vědom, že se svým závěrem odchyluje od některých rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014, odlišné závěry jsou dány shora naznačeným širším hodnocením veškerých zjištěných konkrétních jedinečných okolností sporu. Odvolací soud proto za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když neshledal ani předpoklady pro postup podle ustanovení § 143 o. s. ř.

Dále odvolací soud shledal, že soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení státu nesprávně naložil se zálohou zaplacenou na náklady znaleckého dokazování žalobcem. Vysvětlil, že uhrazená záloha ve výši 3 000 Kč je svou povahou nákladem na provedení důkazu, a je součástí nákladů řízení, jež vznikají účastníkům řízení (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Na jejich náhradu má tak účastník nárok pouze v rámci jemu přiznávaných nákladů proti druhému účastníku. Zaplacenou zálohu tak nelze zohledňovat při určení výše nákladů řízení, které jsou účastníci povinni hradit podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu zjistil, že stát na nákladech řízení zaplatil pouze částku 10 536 Kč, rozdělil ji s ohledem na výsledek řízení rovným dílem.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na § 237 o. s. ř. a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (kromě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3549/2014, odkázal i na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, jež je přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Dovolatel namítá ve smyslu citované judikatury, že jestliže soud k návrhu žalobce zruší spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý účastník mohl žalobu o zrušení a vypřádání podat také. Dovolatel má za to, že postup odvolacího soudu, který nepřiznal v daném případě žalobci právo na náhradu nákladů ve vztahu k žalované, je v rozporu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., tím spíše, že žalobce nepožadoval v žalobě vypořádací podíl ve výši 1 000 000 Kč, ale ve výši stanovené znalcem ustanoveným soudem.

K tomu dovolatel dále uvedl, že nesouhlasí s tím, že by jedinou spornou otázkou vedoucí k podání žaloby byla výše vypořádacího podílu, jak uvedl odvolací soud. Žalovaná soustavně bránila žalobci nejen ve výkonu jeho práv spoluvlastníka, ale též v samotném vstupu na pozemek. S přihlédnutím k tomu, že předmětná nemovitost začala značně chátrat, jakož i s ohledem na jednání v rozporu s dobrými mravy, kterého se dopustila žalovaná spolu se svou matkou vůči matce žalobce, když využily jejího špatného psychického stavu a donutily ji darovat bytovou jednotku dosud v jejím vlastnictví, byl stávající stav spoluvlastnictví nadále neúnosný. Před podáním žaloby nebylo vůbec jednoznačně zřejmé, zda je žalovaná ochotná spoluvlastnický podíl žalobce převzít za adekvátní obvyklou cenu. Naopak se žalovaná snažila dosáhnout převzetí spoluvlastnického podílu za cenu nepřiměřeně nízkou, když její nabídka vypořádacího podílu byla téměř o polovinu nižší, než činí výše podílu stanovená soudem. Po celou dobu až do vynesení konečného rozsudku ve věci byl žalobce ochoten jednat o řešení sporu smírnou cestou, dokonce tak učinil ještě při znaleckém ohledání předmětných nemovitostí, žalovaná však smírné řešení vždy odmítla. Pokud odvolací soud uvedl, že měl neadekvátní představu o vypořádacím podílu ve výši 1 000 000 Kč bylo třeba vzít v úvahu, že se jednalo o částku vyjednávací a že šlo o laický odhad, který byl v podstatě správný, když celková cena nemovitostí bez odečtu věcného břemene činila 1 400 000 Kč. Žalobce nezvládl odhadnout a správně stanovit cenu věcného břemene, což ovšem nezvládl ani nalézací soud, neboť jinak by nepotřeboval ustanovovat pro tuto otázku soudního znalce. Proto tato okolnost nemůže být žalobci přičítána k tíži. Odvolací soud zcela opomíjí představu o nízkém vypořádacím podílu žalované. Navíc, jestliže bylo stanovisko žalované zásadně odmítavé co do podstaty způsobu řešení sporu, stala se cenová představa kterékoli ze stran zcela bezpředmětnou.

Konečně dovolatel namítal, že výrok I. usnesení odvolacího soudu žalobce poškozuje, když vynaložil své prostředky na zajištění důkazu ve prospěch obou stran. I pokud odvolací soud zastává názor, že žádná ze stran neměla ve věci úspěch, měl žalované uložit povinnost uhradit žalobci náklady adekvátní žalobcem zaplacené zálohy, která byla započtena na odměnu znalce podle usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 5. 2016, č. j. 10 C 200/2015-136, kterým soud přiznal znalci odměnu v celkové výši 13 536 Kč.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a změnil tak, že uloží žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení, včetně řízení dovolacího, jakož i náklady vzniklé státu, případně aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem. Současně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04, a na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11. Popřela, že by žalobci bránila ve výkonu jeho práv ke spoluvlastnictví a že předmětná nemovitost počala značně chátrat, a tím ztrácet na hodnotě. Tato tvrzení žalobce ani nikterak neprokázal a žalovaná je považuje pouze za účelová. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Při posouzení, zda se neuplatní omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud vycházel ze závěru přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněném pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu odvolací soud dovolateli podle dovolání odepřel. Výše náhrady nákladů řízení, jež odvolací soud dovoláním napadenými výroky II. a III. odepřel, činí 85 970,70 Kč. Přípustnost dovolání v uvedeném rozsahu tudíž limitem stanoveným v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není omezena.

Dovolateli je třeba dát za pravdu, že ve smyslu jím citované judikatury dovolacího soudu – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3549/2014 - jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu.

Již Nejvyšší soud SSR v Rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanovisku občianskoprávneho kolégia Nejvyššího soudu SSR ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72, uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je na místě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.

K principu, podle kterého je plný procesní úspěch v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dán tam, kde soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem, se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80, uveřejněném ve Výběru civilní judikatury, ročník 1980, a nově např. v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013.

Uvedená východiska akceptovala i judikatura Ústavního soudu například v usnesení ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, se závěrem, že pro případ, kdy soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také.

Dovolatel však opomíjí skutečnost, že ze shora citované judikatury, jakož i z judikatury, na kterou odkazuje odvolací soud – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4926/2015 – vyplývá, že soud musí vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu. V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04, se dále uvádí, že poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze ovšem jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech.

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, okolnost, že skutečný spor mezi účastníky je jen ohledně způsobu vypořádání, je třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení. V takovém případě by posuzování úspěchu v řízení jen podle toho, že to byl žalobce, kdo podal žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, bylo zjevně mechanické, formální a odhlíželo by od podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno dokazování. Jinak řečeno, kdyby strany byly v naprosté shodě, nebylo by důvodu vést soudní spor; proto je třeba úspěch ve sporu posuzovat podle jeho výsledku v těch částech uplatněného nároku, ve kterých mezi nimi nebyla shoda. Uvedené platí i pro případ, kdy spor je veden pouze pro stanovení výše vypořádacího podílu; v takovém případě je faktickým předmětem sporu jen tato výše a úspěšnost účastníků je třeba posoudit podle srovnání rozsudku a toho, jaký vypořádací podíl požadovali, resp. považovali za správný.

Z uvedených závěrů ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, vycházel.

Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení žalobce v dovolání uplatnil řadu skutkových námitek. Uvedl, že žalovaná soustavně bránila žalobci nejen ve výkonu jeho práv spoluvlastníka, ale též v samotném vstupu na pozemek. Předmětná nemovitost tak začala značně chátrat. Dále poukázal na to, že žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy a spolu se svou matkou využily špatného psychického stavu matky žalobce a donutily ji darovat bytovou jednotku dosud v jejím vlastnictví. Dále připomněl, že před podáním žaloby nebylo vůbec jednoznačně zřejmé, zda je žalovaná ochotná spoluvlastnický podíl žalobce převzít za adekvátní obvyklou cenu. Naopak se žalovaná snažila dosáhnout převzetí spoluvlastnického podílu za cenu nepřiměřeně nízkou, když její nabídka vypořádacího podílu byla téměř o polovinu nižší, než činí výše vypořádacího podílu stanovená soudem. Tyto námitky shledává dovolací soud ve smyslu shora uvedeném nepřípustnými, neboť žalobce při jejich uplatnění vychází z jiného skutkového stavu, než jaký vzal v poměrech rozhodování o nákladech řízení za relevantní odvolací soud.

Pokud dále žalobce namítal, že po celou dobu až do vynesení konečného rozsudku ve věci byl ochoten jednat o řešení sporu smírnou cestou, což žalovaná odmítla, že na rozdíl od žalované navrhl vypořádat spoluvlastnictví s výplatou podílu, který byl s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku správný, a že se v konečném důsledku rozdílné představy účastníků řízení o výši vypořádacího podílu staly s ohledem na zásadně odmítavé stanovisko žalované co do podstaty způsobu řešení sporu bezpředmětné, pak dovolací soud shledává, že se odvolací soud s těmito námitkami v odůvodnění napadeného usnesení řádně vypořádal.

Jelikož žalobce napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „ve všech jeho výrocích“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení státu. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobce v dovolání, pokud rovněž směřovalo proti výroku I. usnesení odvolacího soudu, nedostál.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 11. září 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru