Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1813/2002Usnesení NS ze dne 22.10.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1813.2002.1
Dotčené předpisy

§ 243b předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1813/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) J. H. a 2) L. Č., zastoupeným advokátkou, o vyklizení části pozemku a o odstranění oplocení, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 102/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2001, č. j. 27 Co 98/2001-369, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2000, č. j. 4 C 102/93-261, rozhodl výrokem I., že „žalovaná J. H. je povinna odstranit z části parcely č. parc. 139 v k. ú. Ch. - pozemku ve zjednodušené evidenci - původní pozemkový katastr - oplocení, které vybudovala a vyklidit díl tohoto pozemku o výměře 48 m2, dříve sloučený do pozemku č. 592/2, jak je vyznačen na geometrickém plánu č. 159/1999 ze dne 9. 4. 1999 a vyklizený pozemek odevzdat žalobcům do 30 dnů od právní moci rozsudku“, výrokem II., že „žalovaná L. Č. je povinna odstranit z části pozemku č. parc. 139 v k. ú. Ch. - pozemek ve zjednodušené evidenci - původní pozemkový katastr - oplocení, které vybudovala a vyklidit část tohoto pozemku o výměře 137 m2, dříve sloučenou do pozemku č. 665, jak je vyznačeno na geometrickém plánu č. 159/999 ze dne 9. 4. 1999 a vyklizený pozemek odevzdat žalobcům do 30 dnů od právní moci rozsudku“, výrokem III., že „návrh na vyklizení dalších 17 m2 pozemku č. parc. 139 proti žalované Č. se zamítá“ a výrokem V., že „geometrický plán č. 303-30/1999 ze dne 9. 4. 1999, č. 159/999 schválený Katastrálním úřadem v B. dne 9. 4. 1999 č. 390/1999 a mapový list 4-4/3 jsou součástí tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně rozhodl za situace, kdy vedle Ing. J. K. byla žalobkyní i K. K., která darovací smlouvou uzavřenou 8. 3. 2001 se jmenovaným převedla do jeho vlastnictví svůj podíl na sporných nemovitostech a poté přestala být účastnicí řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemkových parcel č. 139 a č. 140/1 v daném katastrálním území Z těchto pozemků byly odděleny díly označené c) a f), které byly sloučeny na základě územního rozhodnutí bývalého MNV v H. do pozemků žalovaných. Toto dělení ale bylo toliko podkladem pro budoucí majetkoprávní uspořádání mezi vlastníky, to je případné uzavření kupní smlouvy, k čemuž ale nedošlo. Žalované si musely být vědomy toho, že díly pozemků o výměrách 48 m2 a 137 m2 nenabyly do svého vlastnictví, když nebyl dokončen ani jejich pokus o zaplacení kupní ceny za ně. Nemohlo dojít ani k vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům, neboť žalované nebyly v dobré víře, že je drží právem. Ani geometrický plán, vypracovaný na základě zmíněného územního rozhodnutí, ani zápis v bývalé evidenci nemovitostí, nemohly na vlastnickém vztahu ke sporným pozemkům nic změnit. Soud s odkazem na § 126 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) žalobě vyhověl. Nevyhověl jí pouze ohledně dalších 17 m2 ve vztahu k žalované L. Č., neboť v tomto rozsahu byla žaloba nedůvodná. Soud konstatoval, že oplocení tvoří betonová podezdívka s drátěným pletivem v rámech a bylo žalovanými vybudováno značným nákladem.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května 2001, č. j. 27 Co 98/2001-369, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že „žalovaná J. H. je povinna odstranit stávající oplocení, které vybudovala na hranici p. p. č. 587 a nově geometrickým plánem číslo 303-30/1999 vyhotoveným O. Z. a schváleným Katastrálním úřadem v B. dne 9. 4. 1999 pod č. 390/1999 vytvořenou p. p. č. 592/3, vše v k. ú. Ch., a že je povinna vyklidit a vyklizený předat žalobci pozemek parc. č. 592/3 v k. ú. Ch. podle uvedeného geometrického plánu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku“, ve výroku II. tak, že „žalovaná L. Č. je povinna odstranit stávající oplocení, které vybudovala na hranici p. p. č. 587 a nově geometrickým plánem č. 303/30/1999 vyhotoveným O. Z. a schváleným Katastrálním úřadem v B. dne 9. 4. 1999 pod č. 390/1999 vytvořenou p. p. č. 665/2, vše v k. ú. Ch., a že je povinna vyklidit a vyklizený předat žalobci pozemek parc. č. 665/2 v k. ú. Ch. podle uvedeného geometrického plánu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku“, ve výroku V. tak, „že se vypouští část \"mapový list 4 - 4/3\" a slovo \"jsou\" se nahrazuje slovem \"je\"; jinak se potvrzuje“. Ve výrocích IV. a VI. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování doplnil výslechem geodeta O. Z. a konstatoval, že odvolací řízení provede s odkazem na část dvanáctou, hlavu I, bod 15 zákona č. 30/2000 Sb., podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedené tímto zákonem, tedy podle dosavadních právních předpisů. Uvedl, že ve věci jde jednak o užívání pozemku žalobce žalovanými, jednak o zásah do pozemku žalobce stavbou plotu zřízenou žalovanými. Protože stavba není součástí pozemku, došlo ke konkurenci dvou samostatných vlastnických práv. Odkázal na § 221 ObčZ ve znění do 31. 12. 1991 a na § 135c ObčZ po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., vztahující se k problematice neoprávněné stavby. Z § 868 ObčZ ve znění zákona č. 509/1991 Sb. vyplynula nutnost řešit daný stav podle § 135c ObčZ účinného po zmíněné novele. Soud prvního stupně pochybil, pokud na daný případ aplikoval § 126 ObčZ, s jeho závěrem ohledně vyklizení předmětných pozemků se ale odvolací soud ztotožnil. Pokud jde o odstranění oplocení, postupoval odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně podle § 135c ObčZ, když vzal za prokázané, že 1. 3. 1990 bylo žalovaným vydáno stavební povolení na oplocení jejich vlastních pozemků, avšak plot byl jimi vybudován na pozemku cizím a jde proto o neoprávněnou stavbu. V této souvislosti uzavřel, že odstranění stavby plotu není ekonomicky nevhodné a neúčelné. Stejně jako soud prvního stupně neměl odvolací soud důvod pochybovat o správnosti geometrického plánu vypracovaného geodetem O. Z. a neshledal důvodnou námitku žalovaných, že jmenovaný při zaměření sporné hranice měl vycházet z mapy původního katastru z roku 1956. Rozsudek soudu prvního stupně tedy změnil ve výrocích I. a II. toliko s ohledem na upřesnění žalobního návrhu z důvodu změny na žalující straně a na nové označení sporných částí pozemku geometrickým plánem, a ve výroku V. jen proto, že mapový list 4-4/3 nebyl doručen účastníkům řízení jako součást rozsudku. Účastníky řízení odvolací soud poučil, že dovolání proti jeho rozsudku lze podat do jednoho měsíce od jeho doručení za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 občanského soudního řádu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalované dovolání. K otázce jeho přípustnosti zmiňují poučení, kterého se jim dostalo od odvolacího soudu, odkazujícího na § 237 odst. 1 občanského soudního řádu, aniž by z něho bylo zřejmé, zda ve znění před či po 1. 1. 2001. Dovolání tedy opírají o § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu ve znění po 1. 1. 2001. Dovolací důvody uplatňují s odkazem na § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 občanského soudního řádu, rovněž ve znění po 1. 1. 2001. Ve vztahu k těmto zákonným ustanovením uvádějí, že z obsahu spisu je patrné, že nebylo provedeno umístění sporné hranice v terénu ve vztahu k umístění oplocení vybudovaného žalovanými. Tento postup byl doporučen znalcem Ing. S. K., CSc., přičemž geometrický plán, použitý jako součást rozsudku, byl vypracován pouze na základě mapových podkladů a ze spisu není patrno, že bylo přímo v terénu vytýčeno, kde se nachází sporná hranice a tudíž, zda oplocení žalovaných se nachází skutečně na pozemku ve vlastnictví žalobce. Soud prvního stupně pak v rozsudku přímo konstatuje, že hranice pozemků v přírodě vytýčeny nebyly. Tento nedostatek nebyl v odvolacím řízení odstraněn, ač na něj žalované opakovaně upozorňovaly. Žalobkyně samy si proto nechaly vypracovat geometrický plán a geometr po zaměření v terénu dospěl k odlišným závěrům, než k těm, které obsahuje geometrický plán, který je součástí napadeného rozsudku. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.

Na výzvu soudu prvního stupně, učiněnou usnesením ze 17. 7. 2002, č. j. 4 C 102/93-408, aby žalované svoje dovolání doplnily tak, aby bylo zřejmé o které zákonné ustanovení opírají přípustnost dovolání a jaké dovolací důvody uplatňují, a to z hlediska poučení, daného jim odvolacím soudem, že dovolání proti jeho rozsudku lze podat za podmínek § 237 odst. 1 občanského soudního řádu účinného před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., nereagovaly.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.), tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále jen „OSŘ“). Zjistil ale, že dovolání, které bylo podáno včas a osobami oprávněnými (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 OSŘ), není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. a) a b), a § 239 odst. 1 a 2 OSŘ.

Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takovou vadu žalované nenamítaly a dovolacím soudem nebyla zjištěna. Přípustnost dovolání nemůže být založena poučením, jež odvolací soud připojil na závěr písemného vyhotovení svého rozsudku, které zní „... dovolání lze za podmínek § 237 odst. 1 OSŘ podat proti tomuto rozsudku do jednoho měsíce od jeho doručení u soudu prvního stupně“. Tím neučinil odvolací soud nic jiného, než že upozornil na to, že dovolání proti jeho rozhodnutí je přípustné pouze za splnění zákonných předpokladů (viz též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 1995, sp. zn. 2 Cdo 28/95, publikovaný v Právních rozhledech č. 5/1995). Skutečnost, že šlo o § 237 odst. 1 OSŘ ve znění do novely č. 30/2000 Sb. je zřejmá jednak z toho, že odvolací soud výslovně uvedl, že odvolání projednal podle OSŘ ve znění do zmíněného zákona, jednak z toho, že zmínil jednoměsíční dovolací lhůtu, která je po účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. ve věcech, projednávaných již podle OSŘ ve znění tohoto zákona, dvouměsíční.

Dovolání není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. a/ OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pro určení, že rozhodnutí je měnící, však není rozhodující to, jak je odvolací soud označil, případně odkázal-li v odůvodnění na ustanovení § 220 nebo § 219 OSŘ; podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků, o která v řízení šlo, stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Přitom odlišným je jen takový rozsudek, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků(viz R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud odvolací soud v dané věci změnil rozsudek soudu prvního stupně, pak tak učinil ve výrocích I. a II. jen s ohledem na změnu na straně žalobců a nové označení sporných částí pozemků geometrickým plánem a ve výroku V. s ohledem na skutečnost, že zde uvedený mapový list nebyl účastníkům řízení jako součást rozsudek doručen. Ve věci samé se ale odvolací soud se soudem prvního stupně shodl, když dospěl k totožnému závěru jak ohledně povinnosti žalovaných odstranit oplocení pozemků, tak pokud jde o vyklizení sporných částí pozemků. Proto nelze přípustnost dovolání o toto ustanovení opřít, stejně, jako o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný jeho rozsudek, zrušený rozhodnutím odvolacího soudu, který by soud prvního stupně zavázal svým právním názorem.

Dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle tohoto ustanovení, neboť žalované vyslovení přípustnosti dovolání za zmíněných podmínek nenavrhly.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelky nebyly úspěšné a žalobci náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl nárok (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. října 2002

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru