Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1812/2001Rozsudek NS ze dne 27.11.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1812.2001.1
Dotčené předpisy

§ 139 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1812/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jany Hráchové ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) V. H., a 2) Z. H., oběma zastoupeným advokátem, o úpravu užívání společné věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 127/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2000, č. j. 35 Co 304/2000-50, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2000, č. j. 35 Co 304/2000-50, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. března 2000, č. j. 13 C 127/99-37, tak, že jím byla zamítnuta žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhala určení, které místnosti a prostory ve společném domě budou užívat účastníci, se zamítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2000, č. j. 35 Co 304/2000-50, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. března 2000, č. j. 13 C 127/99-37, tak, že jím byla zamítnuta žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit určité místnosti ve společném domě, a dále ve výrocích o nákladech řízení, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou domáhala úpravy užívání domu č. p. 1369 v P., účastníky tak, že žalobkyně bude oprávněna samostatně užívat v prvním podzemním podlaží pokoj o výměře 31,38 m2, prádelnu o výměře 14,30 m2 a chodbu k prádelně o výměře 5,34 m2, v prvním nadzemním podlaží tři pokoje o výměře 20,25 m2, 38,16 m2 a 31,87 m2, kuchyň o výměře 15,30 m2, spíž o výměře 1,92 m2, chodbu ke spíži o výměře 1,80 m2, koupelnu s WC o výměře 1,80 m2, šatnu o výměře 3,20 m2, další WC o výměře 1,44 m2, skleník o výměře 6,84 m2 a balkon o výměře 4,2 m2 a ve třetím nadzemním podlaží depot o výměře 8,25 m2, půdní místnost o výměře 15,48 m2 a atelier o výměře 29 m2. Žalovaní budou oprávněni samostatně užívat v prvním podzemním podlaží kuchyň o výměře 18,92 m2, spíž o výměře 1,19 m2, koupelnu o výměře 2,38 m2, WC o výměře 0,90 m2 a chodbu ke spíži, koupelně a WC o výměře 13,68 m2, ve druhém nadzemním podlaží tři pokoje o výměře 20,25 m2, 27 m2 a 25,65 m2, kuchyň o výměře 9,45 m2, chodbu u koupelny o výměře 2,63 m2, koupelnu s WC o výměře 10,52 m2 a pět balkonů o výměře 7,80 m2, 7,20 m2, 4,20 m2, 5,10 m2 a 4,79 m2. Žalobkyně a žalovaní budou oprávněni společně užívat v prvním podzemním podlaží garáž o výměře 22,52 m2, síň o výměře 16,53 m2 a sklepy o výměře 12,05 m2, v prvním nadzemním podlaží vstupní chodbu o výměře 1,95 m2, chodbu o výměře 5,40 m2 a halu o výměře 22,2 m2, ve druhém nadzemním podlaží chodbu ke schodům do třetího nadzemního podlaží o výměře 1,56 m2 a prostor navazující na schody v hale o výměře 1,32 m2, ve třetím nadzemním podlaží chodbu k atelieru o výměře 2,61 m2 a terasu o výměře 82,26 m2. Dále se domáhala, aby žalovaným bylo uloženo, aby ve třetím nadzemním podlaží označeného domu vyklidili a vyklizené žalobkyni odevzdali do užívání atelier se vstupem do něho z chodby přímo proti schodišti vedoucímu do třetího nadzemního podlaží a půdní prostor situovaný za atelierem se vstupem do něho z terasy.

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. března 2000, č. j. 13 C 127/99-37, pod bodem I. výroku upravil užívání domu č. p. 1369 v P., tak, že žalobkyně je oprávněna užívat samostatně tyto místnosti: „V prvním přízemním podlaží síň ve výměře 16,53 m2, sklepy ve výměře 12,05 m2, spíž o výměře 1,19 m2, koupelnu ve výměře 2,38 m2, WC ve výměře 0,90 m2 a chodbu ke spíži, koupelně a WC ve výměře 13,68 m2. Ve druhém nadzemním podlaží tři pokoje ve výměře 20,25 m2, 27 m2 a 25,65 m2, kuchyni ve výměře 9,45 m2, chodbu u koupelny ve výměře 2,63 m2, koupelnu s WC ve výměře 10,52 m2 a pět balkonů ve výměře 7,80 m2, 7,20 m2, 4,20 m2, 5,10 m2 a 4,79 m2. Ve třetím nadzemním podlaží depot ve výměře 8,25 m2, půdní místnost ve výměře 15,48 m2 a atelier ve výměře 29 m2. Ve druhém nadzemním podlaží pak dále chodbu ke schodům do třetího nadzemního podlaží ve výměře 1,56 m2 a prostor navazující na schody v hale ve výměře 1,32 m2 a ve třetím nadzemním podlaží chodbu k atelieru ve výměře 2,61 m2 a terasu ve výměře 82,26 m2. Pod bodem II. výroku upravil užívání domu tak, že „žalovaní jsou oprávněni užívat samostatně tyto místnosti: v prvním přízemním podlaží kuchyň ve výměře 18,92 m2, pokoj ve výměře 31,38 m2, prádelnu ve výměře 14,30 m2 a chodbu k prádelně ve výměře 5,34 m2, v prvním nadzemním podlaží tři pokoje ve výměře 20,25 m2, 38,16 m2 a 31,87 m2, kuchyni ve výměře 15,30 m2, spíž ve výměře 1,92 m2, chodbu ke spíži ve výměře 1,80 m2, koupelnu s WC ve výměře 1,80 m2, šatnu ve výměře 3,20 m2, další WC o výměře 1,44 m2, skleník o výměře 6,84 m2 a výklenek ve výměře 4,20 m2“. Pod bodem III. výroku rozhodl, že „žalobkyně a žalovaní jsou oprávněni užívat společně tyto místnosti: V prvním přízemním podlaží garáž ve výměře 22,52 m2, v prvním nadzemním podlaží vstupní chodbu ve výměře 1,95 m2, chodbu ve výměře 5,40 m2 a halu o výměře 22,2 m2“. Pod bodem IV. výroku žalobkyni uložil, aby vyklidila a vyklizené žalovaným předala místnosti uvedené pod bodem II. výroku, žalovaným uložil, aby vyklidili a vyklizené žalobkyni předali místnosti uvedené pod bodem I. výroku a žalobkyni a žalovaným uložil, aby stanovený výkon práva navzájem trpěli a zdrželi se jakéhokoliv jednání, kterým by zasahovali do práva druhého. Dále pod bodem V. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky označené nemovitosti, kdy spoluvlastnický podíl žalobkyně činí 6/10, žalovaného 1) 2/10 a žalovaného 2) 2/10. V domě bydlí žalobkyně a žalovaný 1). K dohodě ohledně užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky nedošlo. Soud prvního stupně dovodil, že způsob užívání nemovitosti není hospodařením se společnou věcí v pravém slova smyslu, ale jde o způsob užívání nemovitosti jednotlivými spoluvlastníky, a protože občanský zákoník konkrétní úpravu způsobu užívání společné věci neupravuje, postupoval analogicky podle § 702 odst. 1 ObčZ s tím, že se jedná o uspokojování bytových potřeb spoluvlastníků nemovitosti a lze proto užít ustanovení o neshodách mezi spolunájemci. V tomto případě při posuzování rozsahu práv a povinností vyplývajících ze spoluvlastnictví soud není vázán konkrétním právním předpisem a postupuje podle § 3 ObčZ. Nebyl proto vázán žalobním návrhem a rozhodl od žalobního návrhu odlišně, když zvážil potřebu žalobkyně uspokojit její bytové potřeby i potřebu rodiny jejího syna, ale přihlédl i k námitkám žalovaného 1), po němž nelze spravedlivě požadovat, aby trpěl průchod rodiny žalobkyně v předsíni svého bytu do podkrovních prostorů. Rozsah užívání upravil tak, aby odpovídal spoluvlastnickým podílům účastníků.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. září 2000, č. j. 35 Co 304/2000-50, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu s návrhem na úpravu způsobu užívání domu č. p. 1369 v P. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud s poukazem na rozhodnutí č. 31 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 2000 dovodil, že hospodaření se společnou věcí v sobě zahrnuje i užívání společné věci. Uvedl, že „ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. legitimuje k podání žaloby na úpravu užívání společné věci spoluvlastníka jen tehdy, jestliže při rozhodování o této otázce dojde mezi spoluvlastníky k rovnosti hlasů počítaných podle velikosti jejich podílů na společné věci. Spoluvlastník, který je podle velikosti svého spoluvlastnického podílu na společné věci jejím většinovým spoluvlastníkem, není věcně aktivně legitimován k podání žaloby o úpravu užívání společné věci. Většinový spoluvlastník (spoluvlastníci) by se mohl domáhat u soudu ochrany v případě, že většinové rozhodnutí o užívání společné věci nebude přehlasovanými (menšinovými) spoluvlastníky respektováno“. Žalobkyně takovouto věc předmětem řízení neučinila. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ]. Namítá, že až do rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 31/2000 nebylo k výkladu § 139 odst. 2 ObčZ žádné judikatury. Předmětnou žalobu podala, neboť žalovaní nevyhověli jejímu požadavku na provedení úpravy užívání společného domu, který uplatnila vůči žalovaným dopisem z 9. 11. 1998 s výslovným uvedením, že tak činí jako většinová spoluvlastnice podle § 139 odst. 2 ObčZ a „domáhala se vůči žalovaným jako menšinovým spoluvlastníkům respektování svého rozhodnutí o užívání společné věci, soudní ochrany“. Tato skutková zjištění odvolací soud pominul, nezhodnotil a věc posoudil podle zmíněného judikátu, aniž vzal v úvahu postup žalobkyně podle stavu v době jejího rozhodování jako většinové spoluvlastnice. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání s tím, že žalobkyně sice v dopise z 9. 11. 1998 je upozornila na to, že je většinová spoluvlastnice domu a že je oprávněna rozhodovat o hospodaření s předmětným společným domem, dopis ale ve skutečnosti obsahoval návrh na uzavření dohody o hospodaření se společnou věcí. Nelze jej proto považovat na rozhodnutí většinového spoluvlastníka a její žaloba je předčasná. Pokud žalobkyně rozhodla o novém způsobu užívání domu, pak měla v případě nerespektování tohoto jejího rozhodnutí podat návrh na vyklizení těch místností, které chtěla sama užívat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je z části důvodné.

Dovolatelka nenamítala, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Dovolací soud proto dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů.

Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem pro rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které oporu v provedeném dokazování nemá, neboť výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v § 132 OSŘ o volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedení dokazování nutno zahrnout dokazování soudy obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem tvoří jeden celek (řízení nalézací).

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanoveních § 133 až § 135 OSŘ. Nelze - li však soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl, pak není možné zpochybňovat jeho závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním napadat.

Odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která mají oporu v provedené dokazování. Pro rozhodnutí odvolacího soudu nebylo podstatné, zda žalobkyně své rozhodnutí o tom, jak bude dům účastníky užíván, žalovaným oznámila či nikoli, ale jakým způsobem v žalobním návrhu (petitu) svá práva většinového spoluvlastníka uplatnila. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ tudíž není dán.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Právnímu posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k žalobnímu návrhu, týkajícímu se samotné úpravy užívání předmětného domu, nelze nic vytknout.

Podle § 139 odst. 2 ObčZ o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.

Nejvyšší soud již v rozsudku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31, ročník 2000, zaujal právní názor, že „pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu § 139 odst. 2, věty první, ObčZ zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky“. Při rozhodování o hospodaření se společnou věcí je určujícím činitelem velikost spoluvlastnických podílů, tzv. majoritní princip. Z ustanovení § 139 odst. 2 ObčZ vyplývá, že kterýkoliv spoluvlastník může podat návrh k soudu jen tehdy, když nastane rovnost hlasů nebo nedosáhne-li se většiny nebo dohody. Přehlasovaní spoluvlastníci se musí rozhodnutí většiny podrobit. Většinový spoluvlastník, pokud právně relevantně rozhodl o způsobu či rozsahu užívání společné věci, nemá důvod domáhat se, aby takovou (již danou) úpravu provedl soud, a není tudíž aktivně legitimován k podání žaloby o úpravu užívání společné věci. Samotná úprava k ochraně práv, jichž se žalobkyně dovolávala, nevede. Takové výroky ostatně nelze považovat za vykonatelné žádným ze způsobů výkonu rozhodnutí uvedených v části šesté OSŘ, neboť se jimi neukládá povinnost k plnění (srov. § 161 odst. 1 a 2 OSŘ.

Odvolací soud však pominul, že žalobkyně žalovala nejen na úpravu užívání společného domu, tj. na určení, které prostory v označeném domě bude užívat ten který z účastníků nebo je budou užívat společně, ale i na plnění, když se domáhala vyklizení ve třetím nadzemním podlaží tohoto domu blíže označeného atelieru a půdního prostoru a odevzdání těchto vyklizených prostor žalobkyni. Ve vztahu k této části žalobního návrhu nejsou úvahy odvolacího soudu namístě. Jestliže žalobkyně jako většinová spoluvlastnice právně relevantně rozhodla o rozsahu užívání společného domu spoluvlastníky, pak za předpokladu, že ostatní spoluvlastníci její rozhodnutí nerespektují, má právo na ochranu svého vlastnického práva ve smyslu § 126 odst. 1 ObčZ a je aktivně legitimována k podání žaloby na vyklizení (tj. na plnění) těch prostor, které jí podle vlastního rozhodnutí přísluší užívat. Proto je rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k žalobnímu návrhu na vyklizení po právní stránce nesprávný.

Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba ohledně úpravy užívání předmětného domu byla zamítnuta, zamítl (§ 243b odst. 4 OSŘ) a ve zbývající části ve věci samé, týkající se vyklizení určitých místností ve společném domě, a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek odvolacího soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2002

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru