Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 180/2005Rozsudek NS ze dne 29.09.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.180.2005.1
Dotčené předpisy

§ 149 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 180/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně A. H., zastoupené opatrovnicí L. S., právně zastoupenou advokátem, proti žalovanému T. H., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 231/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2004, č. j. 11 Co 90/2004-299, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2004, č. j. 11 Co 90/2004-299, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. října 2002, č. j. 8 C 231/97-257, ve znění opravného usnesení ze dne 31. října 2002, č. j. 8 C 231/97-260, ve výroku pod body I., III., IV., se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby soud v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (dále „BSM“) přikázal do jejího výlučného vlastnictví níže uvedený dům s příslušenstvím a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému polovinu ceny domu podle znaleckého posudku.

Okresní soud ve Vsetíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 2002, č. j. 8 C 231/97-257, ve znění opravného usnesení ze dne 31. října 2002, č. j. 8 C 231/97-260, rozhodl výrokem pod bodem I., že „z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů připadá do výlučného vlastnictví žalovaného rodinný dům čp. 129 zapsaný na LV č. 364 pro obec a k. ú. Š. spolu s vedlejšími stavbami – zděným a dřevěným přístavkem, studnou a příslušenstvím, venkovními úpravami, tak, jak jsou uvedeny ve znaleckém posudku znalce ing. E. H. ze dne 26. 5. 1998“, výrokem pod bodem II. zastavil řízení ohledně movitých věcí účastníků, výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 360 992,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku, a výroky pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že BSM účastníků řízení zaniklo 17. 2. 1994 v důsledku rozvodu jejich manželství. Poté účastníci uzavřeli dohodu o vypořádání BSM ohledně movitých věcí, předmětný dům však zůstal nevypořádán. Rozhodnutí o přikázání domu do výlučného vlastnictví žalovaného (§ 148 odst. 1, § 149 odst. 3 a § 150 občanského zákoníku ve znění před novelou č. 91/1998 Sb. - dále jen „ObčZ“) soud opřel zejména o zjištění, že žalobkyně v době rozhodování neměla dostatek finančních prostředků na úhradu podílu žalovaného a přihlédl k tomu, že o děti účastníků se staral a pečoval žalovaný, bydlící s nimi v prvním poschodí domu; dům udržoval rovněž žalovaný, přičemž žalobkyně se na údržbě domu finančně nepodílela.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. dubna 2004, č. j. 11 Co 90/2004-299, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. jeho výroku. Výrok soudu prvního stupně v odstavci I. změnil tak, že „z věcí patřících do BSM manželů připadá do výlučného vlastnictví žalovaného dům č. p. 129 – objekt bydlení postavený na parcele st. 437, zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Z. kraj, katastrální pracoviště V., pro obec a katastrální území Š. na LV č. 364 včetně vedlejších staveb, tj. zděného a dřevěného přístavku, studny s příslušenstvím a venkovních úprav“, a v odstavci III. tak, že zavázal žalovaného povinností „zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu 367 996,- Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Vzal v úvahu skutečnost, že pozemek, na němž dům stojí, je ve vlastnictví žalobkyně, ta je však méně solventní než žalovaný, přičemž při rozhodování o tom, komu dům přikázat, je významná možnost účastníků finančně vyrovnat rozdíly v hodnotě přikázaných podílů. Žalovaný je schopen ve lhůtě tří měsíců žalobkyni její podíl vyplatit. Ve prospěch žalovaného svědčí i skutečnost, že dlouhodobě hradil náklady spojené s údržbou domu, náklady na vytápění a na zajištění energie. Námitku žalobkyně, že od žalovaného neobdržela náhradu za pozemek v jejím vlastnictví, neshledal právně významnou, stejně jako tvrzení o jejích zásluhách na stavbě domu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), případně i o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Žádá o „posouzení doposud v judikatuře neřešené otázky, komu ze spoluvlastníků, kteří se domáhají vypořádání SJM (BSM), má být přikázána do výlučného vlastnictví budova, pokud stojí na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků a otázky, jakou váhu lze při takovém rozhodování přisuzovat výlučnému vlastnictví pozemku, na němž stavba stojí, oproti schopnosti jednoho či druhého spoluvlastníka opatřit prostředky na vyplacení druhého, jakým způsobem má být taková schopnost v řízení prokázána a zda vůbec tato schopnost má význam pro rozhodování soudu o dané otázce“. Soudy obou stupňů považují skutečnost, že žalobkyně je vlastnicí pozemku, na němž stavba stojí, za důležitou při posuzování otázky, komu má připadnout stavba, nikoliv však za rozhodující. Prvořadá je podle nich schopnost účastníka vyrovnat podíl. Při hodnocení této schopnosti soudy obou stupňů vzaly v úvahu pouhé tvrzení žalovaného a jeho příbuzných, že bude schopen do 3 měsíců žalobkyni její podíl vyplatit, ale nezabývaly se reálností takového slibu. Naopak informace o stavebním spoření žalobkyně, v němž je jako cílová částka uveden obnos 400 000,- Kč, nebyla vzata v úvahu. Dovolatelka zastává názor, že je-li vlastnicí pozemku, na němž dům stojí, a doložila schopnost žalovanému jeho podíl zaplatit, je situace obou účastníků přinejmenším stejná. Dále namítá, že názor soudu ohledně jejích zásluh na provedení stavby je v rozporu s § 149 odst. 3 ObčZ. Odvolací soud se nevypořádal ani s její námitkou, že do BSM byly nesprávně zahrnuty i vedlejší stavby, které stavěl její otec pro svoji potřebu a nejsou součástí, ani příslušenstvím domu. Soud nesprávně vyhodnotil kritérium „účelného využití věci“, když toto hledisko výrazně preferuje žalobkyni s ohledem na pozemek, který je v jejím vlastnictví. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, otázka, zda lze při vypořádání BSM přikázat společný dům, postavený na pozemku jen jednoho z bývalých bezpodílových spoluvlastníků, druhému účastníkovi. Tuto otázku řešily soudy v rozporu s publikovanou judikaturou.

V rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 63/86, publikovaném v Bulletinu tohoto soudu č. 1/1988, se uvádí: „Soud nemůže rozhodnutím o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, jehož předmětem je stavba zřízená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z bezpodílových spoluvlastníků, vytvořit právní stav, že by nebylo jisto, zda a jaké má vlastník stavby právo k části pozemku, na němž stavba stojí a kdy by vlastník stavby neměl zajištěn přístup ke stavbě“. I přes změny v právní úpravě, ke kterým od vydání tohoto rozhodnutí došlo, není důvod se od citovaného právního názoru odchýlit; i nadále je nežádoucí vytvářet trvalý stav, kdy vlastník stavby není současně vlastníkem zastavěného pozemku, zejména když platné právo neumožňuje v dané situaci zřídit pro vlastníka stavby věcné právo mít stavbu na cizím pozemku. Také zajištění přístupu ke stavbě by vyvolalo další spory mezi účastníky. Pokud soudy uvažovaly jinak, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ].

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ); odpovídajícími tvrzeními dovolatelky se proto dovolací sopud nezabýval, dovolatelka je však bude moci uplatnit v dalším řízení, ve kterém se soudy budou zabývat též námitkou dovolatelky ohledně vlastnictví k vedlejším stavbám.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. září 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru