Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1749/2017Rozsudek NS ze dne 23.08.2017

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1749.2017.1
Dotčené předpisy

§ 131 o. s. ř.

§ 126 odst. 4 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1749/2017-345

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) L. T., b) T. T., zastoupených Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem, Pražská 255/35, proti žalované CZ STAVEBNÍ HOLDING, a. s., IČO 259 17 773, se sídlem v Praze - Čakovicích, Kostelecká 879/59, zastoupené JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, o určení práva z věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 67/2012, o dovolaní žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 30 Co 339/2016-295, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 30 Co 339/2016-295, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 6 C 67/2012-219, určil, že „pozemek v k. ú. B. n. L., zapsaný u Katastrálního úřadu, není zatížen věcným břemenem spočívajícím v oprávnění žalované umístit dešťovou kanalizační přípojku a splaškovou kanalizační přípojku v jakékoli části potrubí, která by byla umístěna nikoli pod povrchem země, na část pozemku v k. ú. B. n. L. v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu pro vymezení věcného břemene č. 2742-5/2010 ze dne 29. 1. 2010 vyhotoveném T. J.“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že „pozemek v k. ú. B. n. L. zapsaný u Katastrálního úřadu není zatížen věcným břemenem spočívajícím v oprávnění žalované umístnit část dešťové kanalizační přípojky a splaškové kanalizační přípojky, která by byla tvořena pouze potrubím umístěným pod povrchem země, na část pozemku v k. ú. B. n. L. v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu pro vymezení věcného břemene č. 2742-5/2010 ze dne 29. 1. 2010 vyhotoveném T. J.“ (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně ve věci rozhodoval podruhé, neboť jeho první rozsudek ze dne 29. 5. 2013, č. j. 6 C 67/2012-68, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 Co 555/203-139, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud predikoval další postup soudu prvého stupně, kde se měl zabývat obsahem smlouvy o zřízení věcného břemene a skutečnou vůlí smluvních stran, které ji uzavíraly.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobců R. S. uzavřela s žalovanou smlouvu o zřízení věcného břemene trubního vedení v rozsahu určeném geometrickým plánem na pozemku v k. ú. B. n. L. Mezi účastníky bylo sporné, zda má být trubní vedení kvalifikováno jako kanalizace či kanalizační přípojka, tedy zda povede pod pozemkem žalobců bez jakýchkoli poklopů a šachet či nikoli. Žalobci se dovolávali definic uvedených v zákoně č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Naopak žalovaná tvrdila, že je třeba mít na zřeteli různý výklad pojmů v soukromém a veřejném právu, kdy pojmové rozlišení mezi „kanalizací“ a „kanalizační přípojkou“ činí především orgány veřejné správy a že v běžném občanskoprávním styku je vnímán pojem „kanalizace“ v širším smyslu, tedy jakékoli zařízení sloužící k vedení odpadních vod.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná je oprávněna zřídit pod pozemkem žalobců jakékoli trubní vedení v rozsahu podle geometrického plánu, a to bez ohledu na skutečnost, zda by bylo podle zákona definováno jako kanalizace či kanalizační přípojka. Břemeno bylo zřízeno za podmínek nastavených žalovanou a podle jejího účelového určení, tedy bez jakýchkoli poklopů či šachet.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 30 Co 339/2016-295, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu na určení, že předmětný pozemek není zatížen věcným břemenem spočívajícím v oprávnění žalované umístnit dešťovou kanalizační přípojku a splaškovou kanalizační přípojku v jakékoli části potrubí, která byla umístěna nikoli pod povrchem země, na část pozemku v k. ú. B. n. L. v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení (výrok II.).

Odvolací soud doplnil dokazování a zopakoval výslechy R. S., V. S., J. M. a Z. H.

Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že předmětná smlouva o zřízení věcného břemene spočívá v oprávnění žalované umístit dešťovou a splaškovou kanalizaci, když žalovaná není omezena tím, že by kanalizace, respektive její příslušenství v podobě poklopů a šachet, měla být umístěno pouze pod povrchem země, jak se toho domáhali žalobci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud při hodnocení důkazů označil člena statutárního orgánu účastníka řízení za svědka, jeho výpovědi přikládal váhu svědecké výpovědi a hodnotil ji jako věrohodnější a logičtější oproti výpovědím ostatních osob, které mají postavení svědků a nejsou účastníky řízení. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2398/98) však musí být výpověď člena statutárního orgánu účastníka řízení hodnocena jako výpověď účastnická ve smyslu § 131 o. s. ř., nikoli jako výpověď svědecká podle § 126 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a považuje jej za správné. Navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na otázce procesního práva, zda má být výpověď statutárního orgánu účastníka řízení vedena a hodnocena jako výpověď svědecká či účastnická.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že „pracovník nebo člen organizace, který je jejím statutárním orgánem, jedná jménem organizace a vyjadřuje tak vůli organizace jako právnické osoby. Nařídí-li proto soud v řízení, jehož účastníkem je organizace, jako důkaz výslech jejího pracovníka nebo člena, jenž je jejím statutárním orgánem, musí být tato osoba vyslechnuta jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 131 o. s. ř. a nikoli jako svědek (§ 126 o. s. ř.).“ Dále dovodil, že „okolnost, že účastník řízení nemůže být na rozdíl od svědka za vědomě nepravdivou výpověď trestně stíhán, je tak významná pro hodnocení důkazů provedených výpověďmi těchto osob z hlediska jejich věrohodnosti (§ 132 o. s. ř.). Vyslechnul-li proto soud účastníka řízení jako svědka (poučil-li ho na začátku výslechu nesprávně o tom, že musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, a o trestních následcích křivé výpovědi namísto správného poučení o tom, že má vypovědět pravdu a nic nezamlčovat), provedl tento výslech způsobem, který je v rozporu se zákonem. Promítne-li soud takovou vadu řízení do svého skutkového zjištění tím, že výpovědi účastníka řízení nesprávně vyslechnutého jako svědka přikládá váhu svědecké výpovědi z hlediska věrohodnosti jí přisuzuje jiný (větší) význam, než který by měla s ohledem na procesní postavení vyslýchaného mít, pak toto skutkové zjištění jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., neboť v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska věrohodnosti je logický rozpor.“

Dovolací soud v rozsudku ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013, poznamenal, že „podle § 126 odst. 4 o. s. ř. fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle § 131.“

V projednávané věci odvolací soud usnesením ze dne 7. 9. 2016 odročil jednání mimo jiné za účelem účastnické výpovědi J. M. (č. l. 257) a před výslechem jej při jednání dne 26. 10. 2016 poučil jako účastníka řízení podle § 131 o. s. ř. (č. l. 276). Podle odůvodnění rozsudku ze dne 23. 11. 2016 na str. 7 (č.l. 315) však jeho výpověď hodnotil jako svědeckou, když uvedl, že „pokud jde o hodnocení výpovědi svědka J. M.…“ a dále pak „výpověď svědka J. M. hodnotil odvolací soud jako hodnověrnou bez ohledu na jeho vztah k žalovanému“.

Na základě uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud J. M. sice správně vyslechl jako účastníka řízení podle § 131 o. s. ř., ale jeho výpověď hodnotil jako výpověď svědka, nikoli účastníka řízení. Z hlediska věrohodnosti jí přisoudil jiný (větší) význam, než který by měla mít s ohledem na procesní postavení vyslýchaného.

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak přípustné i důvodné. Proto dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 8. 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru